Existuje nulový znak?

Vladimír Hrabě

[Discussion]

(pdf)

Существует ли нулевой признак? / Le probléme „zéro“ en linguistique?

Tuto otázku klade a novým způsobem řeší německý neuropsycholog a lingvista G. F. Meier ve studii Das Zéro-Problem in der Lingvistik.[1] Autor vychází přitom ze širokého obecně lingvistického základu a definuje pro svou potřebu i základní pojmy. Místo tradičního pojetí „znaku“, stanoveného již de Saussurem jako spojení výrazu a významu, chápe Meier jazykový znak jako „ohraničený sled zvuků, jenž je schopen plnit samostatně nebo pohromadě s jinými komunikativní efekt“ (s. 169). Zavedení pojmů signálová hodnota a komunikativní efekt má sblížit foném se znakem a umožnit Meierovi vyvozovat paralelní závěry pro fonematický plán jazyka a plány ostatní; foném nemá sice význam, plní však i funkci komunikativní. Je ovšem sporné, zda jsou rozdíly mezi fonémem a znakem, které se přitom projevují, skutečně do té míry zanedbatelné. Komunikativního efektu se podle Meiera dosahuje tím, že komplex zvuků vyvolává v mozku účastníka komunikace komplexy vzruchů, spojené s určitými podněty zrakovými nebo jinými zkušenostmi člověka; kromě toho jsou tyto komplexy spojeny s odpovídajícími reakcemi svalů řídících mluvidla. Tak jsou hláskové sledy svázány s určitými dynamickými stereotypy. Tato spojení jsou dále upevňována, pokud je člověk na nich zainteresován, tj. pokud se daná zvuková kombinace pojí s některou pro život důležitou reakcí a slouží dorozumění mezi lidmi (s. 160 až 172).[2] Tak Meier dospívá k pojmu jazykový význam jen na základě vztahu jednotlivé výpovědi [129]k příslušnému dynamickému stereotypu a k situaci, tedy bez zřetele k existenci jazyka jako systému. Nedocenění systémovosti jazyka, která, počínaje pracemi Saussurovými, tvořila základní předpoklad při veškerém lingvistickém zkoumání, je typické pro celou Meierovu práci.

Plného komunikativního efektu se dosáhne teprve ve větě (výpovědi). V této jednotce si souhrn užitých formálních prostředků a komunikativní efekt (funkce) plně odpovídají, jsou v poměru 1 : 1. Menší jednotky schopné plnit společně s jinými komunikativní efekt nazývá Meier syntagmémy. V syntagmatickém vztahu jsou i fonémy s, i, t v angl. sit. Kromě toho mohou být syntagmémy chápány i jako komponenty paradigmatických vztahů. V daném případě je s v paradigmatickém vztahu k f, b a k jiným fonémům, jimiž je v reálně existujících slovech nahraditelné (s. 75). Podle Meiera se jazyk z ontologického hlediska buduje výhradně syntagmaticky, paradigmatické opozice si lingvisticky neškolený mluvčí vůbec neuvědomuje; jejich význam pro jazyk je mnohem menší, než se obvykle soudí (s. 172n.). Saussurovo rozlišování paradigmatických „vztahů in absentia“ a „vztahů in praesentia“ odmítá: lze mluvit jen o faktickém (tj. vyřčeném) a potenciálním (tj. nevyřčeném) jazykovém materiálu (s. 95). Fonémy rozlišují slova bez pomoci dalších prostředků jen tehdy, jsou-li vzata sama o sobě. Jinak se např. něm. Bach a Buch rozlišují též členem. I v nářečích, kde se nerozlišují maskulina a neutra v akuz. tvaru neurčitého členu, snižuje relevanci fonémů to, že se obě slova stěží mohou vyskytnout v témž kontextu. Vedle věty Ich bin über -n Bach gesprungen je pravděpodobnost výskytu věty Ich bin über -n Buch gesprungen nepatrná (s. 18). Tím méně pak lze mluvit o paradigmatických opozicích u kategorie pádu. Podle Meiera druhotné rozšíření koncovky -ov v gen. pl. mask. v ruštině nebylo způsobeno tendencí po odstranění homonymie původního gen. tvaru a nominativu sg., protože se tyto pády nemohou vyskytnout v témž kontextu (s. 158). Meierovu tvrzení o jednoznačném určení pádu kontextem nelze ovšem přikládat obecnou platnost. Stačí porovnat ruské věty Na polke ostalos’ jabloko a Na polke ostalos’ jablok.

Pro stanovení signálové hodnoty formy a pro zjištění, jak se větší počet forem podílí na dosažení určitého komunikativního efektu, uvádí Meier vzorec

 

V ideálním případě, kdy komunikativní funkci plní jediná forma, je signálová hodnota této formy . Jestliže je k plnění některé komunikativní funkce třeba tří forem, je signálová hodnota každé z nich vzhledem k dané funkci . Plní-li jedna forma dvě funkce, má signálovou hodnotu 2. Pro zjištění signálové hodnoty nulového znaku dosazuje Meier do vzorce hodnoty F = 0, S = 1. Ze vzorce s dosazením  vyvozuje, že by nulová forma mohla mít nekonečně mnoho funkcí, neboli — teoreticky vzato — univerzální signálovou hodnotu, kdyby ovšem dělit nulou mělo smysl. Dosadíme-li naopak do vzorce hodnoty F = 1, S = 0, jde o prázdnou formu, která je sice zvukově realizována, ale nemá význam. Signálová hodnota prázdné formy je nula:  (s. 52—55, 175).

Jak hodnotit zavádění matematických vzorců do lingvistiky v Meierově práci? Především je třeba říci, že i z hlediska matematického vyvolávají pochybnost některé operace, konkrétně ve výrazu

 (s. 51).

Značka Σ je v matematice příkazem pro součet a zlomky nelze sčítat prostým sečtením hodnot [130]v čitatelích na straně jedné a hodnot ve jmenovatelích na straně druhé. Při aplikaci matematických vzorců na řešení lingvistického problému je dále sporné, zda lze lingvistickou nulu dosadit do matematického vzorce a zacházet s ní, jako by to bylo číslo. Nadto pak Meier přechází bez bližšího zdůvodnění k hypotetickému závěru, že nulová forma by mohla být přidána ke kterékoli formě a doplnit tedy funkci určité formy nekonečně malou měrou (s. 54). Tím ovšem interpretuje univerzální signálovou hodnotu nulové formy jako významovou nulovost a nečiní v tom rozdíl mezi nulovou formou a prázdnou formou, přestože výpočty  v prvním případě a  v případě druhém i grafické znázornění, připojené na s. 84, při vší své spornosti implikují alespoň to, že nulová forma a prázdná forma jsou jevy opačných vlastností. K problému univerzální signálové hodnoty nulové formy lze říci, že o univerzálnosti zde můžeme mluvit jen při zcela obecném pojetí. Nulová forma může vyjádřit různé významy, avšak každý konkrétní druh nulového znaku (nulová koncovka, nulová spona atd.) má zcela určitý jediný význam, vymezený paradigmatickými vztahy tohoto znaku. Tak např. nulový tvar slovesa byt’ v ruštině, zahrnující i nulovou sponu, má mluvnický význam indikativu prézentního. Naproti tomu prázdný znak je sice formálně vyjádřen, ale k obsahové komunikativní hodnotě věty nijak nepřispívá. Jako příklady prázdného znaku lze uvést užití ruského delo a českého to jako formálního podmětu ve větách obsahově jednočlenných: Delo idet o mojej česti (srov. č. Jde o mou čest) a Na pana Bondyho to dýchlo dálkou (srov. rus. Na pana Bondi povejalo dychanijem nevedomoj dali).[3] Mají tedy nulový znak a prázdný znak skutečně opačné vlastnosti.

 

Ke vzniku nulové formy vedla podle Meiera v pláně diachronním cesta přes prázdnou formu. Na dosažení určitého komunikativního efektu se vždy podílí několik forem. V historickém vývoji se může jejich podíl měnit. Zejména objeví-li se nová komunikativní potřeba a k formám existujícím přibude forma další, může tato nová forma převzít zároveň funkci některé z ostatních forem, které spolu s ní plní daný komunikativní efekt, a tím redukovat její sémantiku na nulu nebo téměř na nulu. Takovou redukci sémantickou může následovat i redukce hláskoslovná, vedoucí až k úplnému vymizení dané formy (s. 64—69). Tuto hypotézu předkládá Meier jen obecně, bez příkladů, které by ji potvrzovaly. Prověřme si ji na některém z historicky doložených případů vzniku nulového znaku, např. nulové koncovky v gen. pl. feminin v slovanských jazycích, na přechodu ženъ v žen. Především se zde nepotvrzuje Meierův předpoklad, že k zániku zvukové formy, v našem případě jeru, vedlo to, že její funkce byla převzata formami jinými. Jer v tvaru ženъ plnil funkci genitivní koncovky až do svého zmizení a přestal se vyslovovat v souvislosti s obecným mizením slabých jerů, které zanikaly z příčin fonetických. Dále je zřejmé, že se po zániku koncového jeru poměr gen. pl. k ostatním tvarům téhož slova nezměnil. Tvary žena a žen jsou ve stejném vztahu jako žena a ženъ. Domnívat se, že funkce zaniklého jeru přešla na sousední formu, kmenový morfém žen-, nebylo by správné, neboť kmenový morfém se opakuje ve všech pádových tvarech daného substantiva, a proto nemůže sám rozlišit pád. Ten je vyznačen právě zvukovým nerealizováním koncovky, jinými slovy, nulovou koncovkou. Stejně tak nemůžeme říci, že funkce vyjádřit genitiv pl. byla po zániku jeru převzata některou jinou formou podílející se na dosažení komplexního komunikativního efektu ve větě, např. slovesem, s nímž genitiv tvoří syntagma. Jednak bychom tak dospěli k absurdnímu tvrzení, že sloveso je schopno vyjádřit kategorii pádu, jednak bychom chybně předpokládali, že pád je jednoznačně určen kontextem. Podobně jako výše uváděné příklady Na polke ostalos’ jabloko a Na polke ostalos’ jablok může i dvojice pádů gen. sg. ženy a gen. pl. žen sloužit jako doklad toho, že nulová koncovka je schopna rozlišit protiklad dvou pádů téhož substantiva, stojících v kontextu zcela stejném. Srov. č. Přítel se bojí ženy / žen. Protože jednotky rozlišované pádovým protikladem ženy a žen jsou celé věty a plní tedy uzavřenou komunikativní funkci, nelze se v tomto případě pokoušet [131]ani o přesunutí rozlišující funkce z nulové koncovky na nějaké jiné rozlišující faktory v kontextu, jak to činil Meier při hodnocení rozlišující funkce fonémů u a a v slovech Buch a Bach. I Meier připouští, že pokud se dva stereotypy liší jedině nedostatkem určitého signálu v jednom z nich, je tento nedostatek relevantní.[4] Neuvědomil si však, že tohoto neuropsychologického faktu lze použít právě pro potvrzení existence nulové koncovky v uved. příkladu a i v jiných případech nulového znaku, jak uvidíme dále.

Tato část recenze byla již zčásti polemicky zaměřena proti konečnému Meierovu závěru, jímž je pojem nuly v synchronním jazykovém plánu popírán (s. 181). V pláně diachronním pracuje Meier sice s pojmem redukce formy na nulu, protože se však podle něho takové redukci podrobují formy, které již předtím funkci ztratily, je zřejmé, že výsledkem tohoto vývoje musí být skutečný zánik znaku (po zániku funkce mizí i jeho forma). Proti existenci nuly v pláně synchronním argumentuje Meier mezi jiným i tím, že v řeči není nulový znak hláskově realizován a že je podle mínění samých autorů tohoto pojmu (konkrétně Ballyho) pouze součástí jazyka, a nikoli též součástí řeči. Protože podle Meiera není jazyk nic jiného než souhrn syntagmat užívaných v daném jazykovém společenství, musí být každý znak primárně představen v řeči, má-li existovat i v jazyce (s. 179). K tomu je však třeba připomenout, že nebylo dokázáno, že nulový znak nepatří také do řeči. Bally v dané souvislosti klade proti sobě „nulový znak“, patřící do jazyka, a elipsu, která podle něho patří jen do řeči;[5] porovnejme nulový tvar slovesa byt’, o nějž Ballymu jde, a elipsu přísudku v ruštině: Ja doma a Ja domoj. V těchto příkladech se jak nulový tvar slovesa byt’, tak výpustka tvaru idu nebo jedu (v případě elipsy) stejnou měrou realizují v řeči, a to tím, že je adverbiální větný člen proti očekávání připojen k podmětu bez slovně vyjádřeného tranzitního členu. Je však rozdíl v jejich systémovém postavení. Nulový prézens slovesa byt’ je v ruštině přímo součástí morfologického paradigmatu tohoto slovesa a je proto nepochybně zároveň faktem jazyka. Naproti tomu v daném případě elipsy můžeme podle kontextu a situace doplnit buď tvar slovesa idti nebo jechat’, a to někdy v tvaru prézentním, minulém nebo budoucím. V žádném případě nelze tedy mluvit o nulovém tvaru jako o součásti morfologického paradigmatu daných sloves. V řeči bývají vypouštěny nejrůznější tvary nejrůznějších slov. Odtud pak Ballyova formulace, že elipsa je jen faktem řeči. Kdybychom však k tomu připojili ještě Meierovo tvrzení, že nulový znak není faktem řeči, protože v ní není foneticky realizován, musili bychom totéž říci i o elipse, neboť vypuštěný tvar též není přítomen ve zvukové podobě. Elipsa, jejíž příslušnost k jazykovému systému je dosti sporná, by pak fakticky zůstala ve vzduchu.

Otázce nulového tvaru byt’ a nulové spony v ruštině věnoval Meier vůbec malou pozornost. Na závěr konstatuje, že nedostatek spony v některém jazyce nemůže být stanoven na základě její existence v jazycích jiných a nazván nulovým znakem (s. 178). Toto tvrzení se může vztahovat jen k ruštině, protože o žádném jiném jazyce Meier v souvislosti s nulovou sponou nepojednával. V ruštině však nejde o nedostatek spony, nýbrž jedině o nulovou formu spony v indikativu prézentu; její existence je dána paradigmatickým vztahem k ostatním vyjádřeným tvarům sponového slovesa byt’ a není tedy vnášena do ruštiny zevně. Tato skutečnost je vlastně již obsažena v citátu z Ballyho, uved. na s. 99, v dalším výkladu s ní však Meier nepočítá. Nicméně nulová forma spony je často jediným signálem rozlišujícím tvarově jinak zcela stejné věty, např.: On molod a On byl molod.

Nejzdařilejší částí Meierovy práce je rozbor otázky nulového fonému. Podrobně se zabývá studií Freiovou,[6] snaží se o přesné odlišení tzv. nulového fonému od hiátu, pauzy, rázu a prázdného fonému, vesměs na materiálu francouzském. Meier oprávněně kritizuje Freiovo tvrzení, že franc. col obsahuje 5 nulových fonémů v důsledku protikladu ke slovu colifichet. Freiova před[132]stava, že nulové fonémy mohou stát vedle sebe a sčítat se, je velmi spekulativní (s. 154n.). Také z našeho hlediska je zřejmé, že mezi slovy col („límec, hrdlo“) a colifichet („papírový panák, hříčka, drobty pro ptáky“) není takový paradigmatický vztah jako mezi tvary žen a žena, nezbytný pro existenci nulové formy. Důležitým základem pro paradigmatické vztahy mezi tvary téhož slova je společný lexikální význam, asociace všech jeho tvarů s týmž jevem mimojazykové skutečnosti. A právě toho se v cit. případě tzv. nulových fonémů nedostává. V otázce nulového fonému dospívá Meier k závěru, že je možno uznat pouze existenci nulové hlásky jako variantu fonému mixed vowel, a to v těch případech, kdy je tato samohláska v běžné řeči úplně vypuštěna, ač jinak je její zachování též možné (s. 175).[7]

Dalším kladem Meierovy práce je, že uvádí a komentuje rozsáhlý soubor dosavadních prací o nulovém znaku a zaujímá stanovisko i k novějším metodám amerického jazykovědného bádání (deskriptivismu). Při rozboru vývoje pojetí nulového znaku správně kritizuje pojem tzv. nulového subjektu. Vynechání osobního zájmena u určitého slovesného tvaru nepředstavuje nulový subjekt, neboť ten je již dostatečně vyjádřen slovesnou koncovkou (s. 157). K tomu by bylo možno ještě dodat, že ani ve větách, bezpodmětných typu prší nejde o nulový subjekt; vztah k subjektu je sice vyjádřen slovesnou koncovkou, avšak chybí subjektový význam v pláně logickém. Je to tedy spíše prázdný subjekt. Při rozboru dalších názorů však Meier nerozpoznal nevhodnost toho, že řada lingvistů rozšiřuje pojem nulovosti i na oblast významu. Zatímco u Ballyho byl tento termín zcela jednoznačný, šlo o znak mající nulovou formu, nikoli však nulový význam, později se často mluví o nulovosti i tam, kde jde vlastně o významovou bezpříznakovost tvaru. Takové druhotné významové posuny termínu nulový mohou vést jedině k nedorozumění. Snad právě pod jejich vlivem vznikla Meierova mylná představa, že nulovou formu může získat jen sémanticky prázdná jazyková jednotka.

Je tedy možno shrnout problematiku lingvistické nuly tak, že nejsprávnější je stále původní pojetí nulového znaku jako znaku foneticky nerealizovaného, majícího však v důsledku paradigmatických vztahů určitý význam. Pod pojem znak přitom zahrnujeme i morfém, protože kromě tvaru slovesa byť se týká formální nulovost jen morfému. Jako důležité terminologické zpřesnění doporučuje Isačenko, abychom místo o nulovém znaku mluvili o znaku s nulovým designátorem.[8] Prázdný znak by pak bylo možno nazvat znakem s nulovým denotátem; mívá totiž mluvnické významy — a ty patří do designáta —, chybí mu však v daném použití obsah věcný.

Meierova skepse k existenci znaků s nulovým designátorem není odůvodněna. Tendence pochybovat o existenci určitého jazykového jevu jen proto, že není foneticky realizován, je nebezpečná. Lingvista se zde může snadno octnout v situaci matematika, který by pochyboval o správnosti pojmu imaginárního čísla, protože si ji nemůže svými smysly ověřit. Spolu s tím je třeba též zdůraznit, že k řešení otázky nulového znaku sotva mohou přispět úvahy o tom, zda na jeho místě pociťuje mluvčí „mezeru v systému“ (s. 159). Jazykové povědomí lingvisticky neškoleného mluvčího pro nás není rozhodující, neboť specifika jazyka jako dorozumívacího prostředku tkví právě v tom, že ho člověk může celkem dobře užívat, aniž přitom uvědoměle chápe jeho strukturu. Významový rozdíl mezi výpověďmi Přítel se bojí ženy a Přítel se bojí žen je pro neškoleného mluvčího samozřejmostí, avšak pojmenovat tento jev a vysvětlit jej systémově pochopitelně nedovede. To je úkolem lingvistiky.

Přes uvedené nedostatky přináší Meierova studie zajímavé podněty právě svou snahou o pohled na jazyk z hlediska jeho komunikativního použití. Protože se podrobně zabývá otázkou nulového fonému a jevů spřízněných, má význam především pro fonetiky a fonology.

Slovo a slovesnost, volume 24 (1963), number 2, pp. 128-132

Previous Petr Sgall: Převodní jazyk a teorie gramatiky

Next Karel Berka, Pavel Novák: Výklad fonologických a gramatických pojmů pomocí pojmů teorie množin (Nad knihou I. I. Revzina Modeli jazyka, Moskva 1962)