Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Výbor z české literatury pokročil

František Svejkovský

[Discussion]

(pdf)

Новый том хрестоматии чешской литературы / Les extraits de la littérature tchèque ont avancé

K prvnímu dílu Výboru z české literatury od počátku po dobu Husovu přibyl nedávno další, který ve dvou svazcích obsáhl údobí husitské (Výbor z české literatury doby husitské, NČSAV, Praha 1963, 533 s. a 1964, 631 s.) Na jeho přípravě se podíleli opět jako vedoucí redaktoři B. Havránek, J. Hrabák a J. Daňhelka spolu s rozsáhlým kolektivem spolupracovníků, jehož jádro tvořili členové Ústavu pro jazyk český a Ústavu pro českou literaturu. Celek je rozčleněn na tyto oddíly: 1. Husovi předchůdci, 2. období bojovného husitství (v prvním svazku), 3. období od let třicátých do konce šedesátých, 4. literatura odborná (v druhém svazku).

Úvahu nad novou částí Výboru není třeba začínat zvážením dosahu, jaký má celý tento široce koncipovaný plán antologie. Stalo se tak už v recenzi prvního dílu na těchto místech[1] a kladné hodnocení přinesly i další kritiky. Ale potvrdil je i čtenářský zájem, takže cílů, které sledovali iniciátoři Výboru a jeho vydavatelé, bylo dosaženo: Výbor se stal pro dnešního čtenáře vskutku základním pramenem při poznávání naší literární minulosti, dobrým odrazovým můstkem zájmu o starší tvorbu. Má všechny přednosti komentovaného čtenářského vydání a přitom dává možnost orientovat se rychle na velkých plochách i proniknout zároveň do oblastí, které jsou jen zřídka edičně zpřístupňovány.

Ještě jedno srovnání může být prospěšné, aby vystoupil význam náročné práce na Výboru — srovnání s praxí v jiných zemích. Antologie se teď stává všude vyhledávaným způsobem, jak zpřístupnit v širším čtenářském okruhu hodnoty starší literatury [276]a zároveň s tím posílit vědomí literární tradice. Objevují se proto různé typy, od drobných vydání tzv. knih do kapsy po rozsáhlé, bohatě komentované svazky, od tematických výborů po díla, která se snaží obsáhnout v kritickém výběru celé časové úseky způsobem, jaký je charakteristický i pro náš Výbor. Přihlédneme-li alespoň k některým stěžejním pracím toho druhu, zjišťujeme, že koncepce Výboru odpovídá úrovni těch nejpropracovanějších. Přiřazuje se k nim nejen způsobem, jak jsou uspořádány ukázky a výklady nebo technikou jazykové úpravy textů, ale též šíři záběru. Dostatek místa se tu dává nejen stěžejním okruhům literární tvorby starších období, ale i dílům odborné povahy — a mezi nimi také teoretickým spisům věnovaným právě jazyku a literatuře. Určitým nedostatkem prvého dílu proti zahraniční ediční praxi bylo, že ukázky z latinských (popř. staroslověnských) památek se tam neobjevovaly v originále, nýbrž toliko v překladech. Druhý díl to zčásti odstraňuje, když alespoň v těch případech, kde není k dispozici dostupné vydání originálu, přináší originální znění latinské v příloze. Závažným rysem, který zvyšuje hodnoty českého Výboru ve srovnání s jinými moderními antologiemi, je důraz na propracování aparátu, především textověkritického, a na bibliografickou složku poznámek. Tato stránka zvyšuje jeho odborné hodnoty, což se neuplatňuje tak často v zahraničních antologiích, nebo alespoň ne ve stejné míře.

Také s podrobnějším poučením o jazyce a o principech ediční úpravy nebývá čtenář vždycky seznamován tak důkladně, jako je tomu v recenzovaném díle. Zvláště výklady z historické mluvnice jsou cennou součástí knihy určené širokému okruhu čtenářů, neboť ti by sotva nalezli v naší literatuře přehledné poučení o jednotlivých fázích češtiny během jejího dlouhého vývoje. Bylo by si jen přát, aby tyto výklady věnovaly pozornost také zvláštní problematice jazyka v literatuře toho období, které je do jednotlivých dílů Výboru zahrnuto. Poučení o těchto funkcích jazyka by ještě více přiblížilo čtenáři slovesné hodnoty a doplňovalo by výklady literárněhistorické, kde není těmto otázkám věnována zvláštní pozornost. Ne každému je dostupný Havránkův Vývoj spisovného jazyka českého z roku 1936, který zatím zůstává jediným soustavným zdrojem poučení toho druhu.

Dva nové svazky potvrdily, že koncepce i ediční praxe se v podstatě ustálila už v prvém díle a nebylo na ní třeba nic zásadního měnit. Ale není pochyb, že přitom práce na každé další části přináší zase jiné specifické problémy. Vyplývá to z historické situace jednotlivých vývojových období literatury, ale také z předpokladů, které závisí na dosavadních výsledcích studia a literárně uměleckého hodnocení památek. Ne všechny okruhy literatury jsou stejně důkladně prozkoumány, ne všechna díla jsou rozebrána tak, aby bylo možno přikročit jen k výběru pro účely antologie. Zbývá také řešit nejeden teoretický úkol, např. právě v okruhu jazyka literatury nebo poetiky. A tu už druhý díl ukazuje ve srovnání s prvním, jak podmínky pro práci jsou v novějších částech Výboru obtížnější právě proto, že v dosavadním studiu jsou stále bílá místa. Čtenář si mnohdy ani neuvědomí, kolik heuristické práce muselo předcházet, aby mohl vzniknout celek, který teď leží před námi. Byla to práce vykonaná nejednou teprve v souvislosti s přípravou Výboru.

Rovněž jazykovědné bádání není ve své intenzitě a ve výsledcích vyváženo po celé rozloze starších údobí. Zásluhou prací Jana Gebauera a jeho pokračovatelů se vytvořila především pevná báze pro poznání češtiny a jejích funkcí v slovesné tvorbě vzniklé do doby husitské, kdežto pro další fáze jsou závěry zatím torzovité. I když poznatků přibývá, na úkoly Výboru nestačil soudobý stav dát vždycky dostatečnou odpověď, takže nároky na vydavatele byly velké a v dalších dílech budou ještě větší (z hlediska ediční problematiky dotkl se některých problémů J. Daňhelka, SaS 21, 1960, 48n.). — Na tuto situaci nelze tedy zapomínat, když hodnotíme přípravu Výboru [277]z české literatury doby husitské. Dostává-li se nám dnes možnost poznat produkci té doby v tak nebývalé šíři, pak je to též výsledek velké filologické práce, která nejednou přesahuje rámec běžné problematiky ediční. To všechno platí ovšem nejen o přípravě textů staročeských, ale i latinských, neboť moderním a přitom přesným překladům vybraných ukázek předcházelo v nejednom případě neméně náročné studium dochovaných rukopisných verzí (zvl. u památek odborné literatury). Ostatně to napoví třeba jen strohá poznámka nebo vysvětlivka v aparátu.

Dva nové svazky posunují výběr ukázek od hranice 14. a 15. století do 60. let husitského století. Ale už předcházející díl ukázal, že redakce nepokládá za jednoznačně rozhodující toliko kritérion chronologie. Zřetel k společenské funkci literatury, k ideovým hodnotám jejích různých složek vedl k tomu, že do svazku soustředěného k dílům z doby husitské byli na začátek přiřazeni tzv. Husovi předchůdci, jejichž tvorba spadá hluboko do druhé poloviny 14. století. (Setkáváme se tu s dílem Milíčovým, Matěje z Janova; teprve po nich je připomenut Konrád Waldhauser, Milíčův předchůdce, a dále Vojtěch Raňkův z Ježova, Jan z Mýta, Štěpán z Kolína.) Ze stejného důvodu byly do druhého dílu začleněny také ukázky z vývoje českého překladu bible. V dalších částech je materiál rozvržen podle periodizačního mezníku na počátku třicátých let. Tady už se převážně podržuje zřetel k předpokládané nebo přímo doložené době vzniku, jen ojediněle se stal rozhodující obsah (např. Invektiva proti husitům, která vznikla až v třicátých letech, byla zařazena do starší periody, protože je přímým ohlasem událostí z doby vzniku husitství). Jako samostatný celek, bez zřetele k vnitřní periodizaci husitské doby, je zpracován také poslední oddíl, literatura odborná, tj. právnická, přírodovědná a lékařská, filologie a rétorika; sem jsou začleněny i ukázky ze staročeských verzí bible.

I když akceptujeme důvody, které připouštěly začlenit do druhého dílu některé památky starší, zůstává otázka, proč se objevily až tady — a k tomu v souvislosti s polemickými a politickými projevy z počátků husitského hnutí — Pašije šlapanických loupežníků, které vznikly patrně někdy na začátku 15. stol. Zdůvodnění nelze hledat v tom, že „skladba ukazuje, jak hluboce bylo literární podvědomí vzdělanců na prahu husitské doby proniknuto znalostí bible“, jak by snad vysvítalo z úvodního výkladu k ukázce. Jde o latinské dílo, které tkví plně v atmosféře středověkých parodií tohoto typu. Znalost bible byla u vzdělance píšícího latinsky něčím samozřejmým. — Jiné problémy přináší zařazení veršů z Rozmlouvání člověka se smrtí. Objevují se mezi veršovanými skladbami druhé periody (tedy od let třicátých do šedesátých). Podle úvodních výkladů vznikla tato skladba „okolo roku 1500“. V bibliografii se odkazuje ke studiím St. Vrtela-Wierczyńského a R. Jakobsona; tito autoři však vycházejí ze závěrů, že skladba vznikla před počátkem třicátých let (podle periodizace Výboru). Zůstává tu tedy nejasnost, která by potřebovala další zpřesnění; datování zůstává ovšem stále otázkou. Ani poslední pokusy J. Kolára (srov. hlavně LF 86, 1963, 114n.) nejsou v důvodech jednoznačné.

Tak jako v prvním dílu otvírá čtenářům vstup k ukázkám spolu s připomenutým už poučením o edičních zásadách a o češtině 15. stol. literárněhistorický úvod J. Hrabáka. Je společný pro oba svazky. Pozadím k výkladům o jednotlivých oddílech nebo památkách je stručný přehled celkové situace literatury doby husitské. Základní teze jsou shodné s Hrabákovou koncepcí podanou před časem v Dějinách české literatury (sv. 1, Praha 1959). Autor vede čtenáře, aby si především uvědomil společenskou funkci literatury. Do popředí se dostává zřetel k ideovým hodnotám této tvorby a k procesu jejího zlidovění. Oprávněně je přitom zdůrazněna jako charakteristický jev tendence k srozumitelnosti a k růstu češtiny. Na malé ploše úvodu podařilo se tu autorovi podat vskutku obsáhlou syntézu mnoha podstatných rysů tehdejší literatury. Jen někde vyzní snaha po stručnosti a po zdůraznění hlavních tezí autorovy koncepce tak, že se čtenáři ztrácí složitost problematiky. Např. ve zkratkovité formulaci, že „i v celku literatury byla latina zatlačována na okraj slovesné tvorby“, [278]ačkoli už výběr ukázek a jejich proporce k českým napovídají čtenáři, že úloha latiny byla v tehdejší literatuře neméně závažná (ostatně na jiných místech úvodu je tato otázka osvětlována přesněji).

Právem upozornil J. Hrabák na nesprávnost kritérií, která se uplatňovala ve starších studiích při estetickém hodnocení literatury tohoto období (srov. s. 10), a snaží se ukázat alespoň v hlavních rysech přístup k pochopení osobitosti literárně uměleckých hodnot těchto památek. V souhrnném výkladu formuloval své závěry obecně, podrobněji si všiml hlavně verše a žánrů. Nad konkrétními postupy se pak zastavují výklady v úvodech k některým památkám (např. ke kazatelské próze, k básním Budyšínského rukopisu, k Tovačovského Hádání Pravdy a Lži).

Stručně literárněhistorické medailonky, které pak uvádějí jednotlivé oddíly nebo památky, jsou už dílem více autorů. V nich se někdy výrazněji projeví důsledky rozdílů, které jsou v dnešním stavu poznatků. Jestliže je možno na jedné straně sledovat, jak za určitými výklady stojí výsledky podrobného studia památek a jejich souvislostí s literární tradicí nebo společenskými funkcemi, na druhé straně zůstal někde — ovšem opravdu jen ojediněle — výklad u popisu a u obecné charakteristiky obsahu díla. Tyto rozdíly se hlásí především u památek z mladší fáze husitského období. Tam postrádáme už přesnější literárněhistorickou charakteristiku (např. u některých veršovaných skladeb) nebo zase začlenění do širšího kontextu (třeba u díla Václava z Krumlova, v oddílu Filologie a rétorika).

Příznačná — a ve srovnání s prvním dílem vcelku nová — je snaha více diferencovat jednotlivé tematické a žánrové okruhy; také jednotlivé oddíly jsou uvnitř bohatě členěny. Označení, jako např. noviny, relace, próza publicistická apod., uvádějí jistě vhodně čtenáře do atmosféry aktuálních projevů a umožňují mu pochopit jejich funkci. Jen jedno by bylo třeba překlenout stručnou poznámkou: Nelze nevidět, že při snaze specifikovat takto ráz jednotlivých památek dostaly se někdy texty blízké obsahem a zpracováním do různých oddílů (srov. např. ukázky v oddílu Próza historická a vojenská z prvního svazku s podobnými ukázkami v Próze publicistické a politické z oddílu druhého); nebo se položil důraz na jednu stránku díla a ta rozhodla o zařazení (třeba Tovačovského Hádání vedle povídek v oddílu Próza zábavná). Není to náhodné. Množství živých problémů prolíná téměř celou oblastí literatury té doby, takže má k sobě blízko traktát, manifest, kronika nebo list, projev v jazyce latinském a českém, próza i poezie. To také dovoluje začlenit památku při detailnějším odlišování různých typů na různá místa.

Literárněhistorický výklad už naznačil základní aspekty, které řídily výběr ukázek. Na prvním místě byl zřetel k společenským a ideovým hodnotám literatury, což vyneslo do popředí zvláště díla vzešlá z husitského tábora. Proto se mohla při práci uplatnit rozhodným způsobem účast historiků různých disciplín a pomáhala objevovat pro širší obec čtenářů literární hodnoty mnohým dosud neznámé nebo nedostupné. Vždyť nejednou Výbor přináší první vydání z rukopisu nebo alespoň první překlad do češtiny. Totéž platí neméně o celku literatury odborné, tj. právnické, přírodovědné a lékařské — a na neposledním místě o ukázkách ze staročeských textů biblických a ze Starých letopisů českých.

Nad uváženým a mnohostranným výběrem z bohaté literatury polemické, publicistické, politické nebo historické nelze nevzpomenout podílu před časem zemřelého akad. R. Urbánka. Kdo poznal bohaté dílo i další pracovní plány tohoto neúnavného badatele, pocítí, jak silné stopy zanechala jeho práce na výběru ukázek pro tyto části Výboru. Vydavatelská poznámka Urbánkův podíl potvrzuje a vzpomíná ještě dalších zemřelých badatelů, K. Hrdiny, R. Holinky a J. Vilikovského, kteří se podíleli na přípravných pracích v době, kdy vyrůstaly první plány Výboru (srov. k tomu též poznámku redakce v prvním dílu Výboru, s. 824).

[279]Vedle velkého rozpětí prózy, kterou výběr ukázek dokumentuje názorněji, než by dokázal postihnout kterýkoli literárněhistorický výklad, zdá se poněkud ustupovat skutečná pestrost tehdejší poezie. Je ovšem pravda, že všude tam, kde se úvaze nabízí tolik možností a kde se musí nakonec výběr omezit, není těžké přicházet s poznámkami o jiných eventualitách volby. Subjektivní stanoviska se budou vždycky rozcházet. Vytýkat právě tak bohatému Výboru, jakým jsou nové dva svazky, nějaké mezery ani není možno, neboť všechny podstatné rysy a projevy té doby jsou jím postihovány. Ale v souvislosti s úvahou o poezii připomenu přece některé památky, které by celkový obraz obohatily.

Především je to typ „žalob na husity“, jak charakterizoval Palacký několik českých veršovaných skladeb, které stojí právě na rozhraní mezi písní a polemickou poezií recitační a jsou průsečíkem nejen charakteristických ohlasů dobového dění a ideových sporů, ale i uměleckých tendencí. Dostatečně pak není, myslím, zastoupena latinská poezie; čtenář ji pozná jen prostřednictvím ukázky z Vavřincovy Písně o vítězství u Domažlic. Patřila by sem hlavně ukázka z nejvýznamnější veršované katolické polemiky Invectio satyrica in reges et proceres viam Wiclef tenentes. Vůbec pak není uvedena nějaká latinská píseň; skladby, jako např. Gaude, mater ecclesia, Omnes attendite nebo některé popěvky, by zároveň ukazovaly, kam se přenesla protiváha katolických autorů. Pro osobité kvality slovesné stojí za to připomenout alespoň skladby znojemského písaře Mikuláše.

Ukázky z prozaických děl dokumentují ve Výboru dostatečně i variabilitu forem a postupů literárních (stačí uvést třeba dílo Husovo, manifest do Benátek). Se zřetelem k této stránce památek by bylo možno jen upozornit například na dílo Šimona z Tišnova nebo na latinské protějšky českých básní Budyšínského rukopisu, které patří nepochybně k typickým a umělecky vysokým hodnotám polemické literatury (např. ukázka ze skladby Satira regni Boemie in regem Hungarie Sigismundum by umožňovala konfrontovat stylistické rozdíly mezi latinskou a českou verzí, která je ve Výboru vydána). Za upozornění by možná stál i případ tolik příznačný pro agitační projevy doby husitské — spojení slova s obrazem v Antithesích z göttingenského rukopisu.

Ještě v jednom z oddílů shledáváme citelnější mezeru. Je nadepsán „Filologie a rétorika“ (2. sv., s. 519n.). Z rétoriky tam však nenajdeme nic; vedle filologie je zastoupena jen ars dictandi. Z rétorických spisů by připadala v úvahu např. ukázka z Exercicium rethorice a bylo by možno obrátit i pozornost k některým teoretickým výkladům o literatuře; zčásti se literární problematiky dotýká traktát De cantu vulgari otištěný mezi Traktáty a kázáními Husových stoupenců i odpůrců, z jiných by bylo možno odkázat k muzejnímu rukopisu XIV E 7 (tzv. Příručka husitského teologa, asi V. Korandy ml.) nebo k Žídkovu latinskému dílu Kniha dvacatera umění a věd.

Ukázky jsou většinou vydávány nově. Tedy i tam, kde bylo už vydání starší, volili autoři cestu vlastní, což bylo nejednou plodné, neboť ke starším výsledkům přibylo někde nové řešení v textověkritické interpretaci zápisů. Základní ediční postupy jsou shodné s prvním dílem. Vydavatelé tedy podrželi i některé způsoby úprav, které si vynutilo čtenářské vydání. Ale na druhé straně zřetel k češtině 15. stol., která „má charakter přechodný“ (s. 33), vyžádal si menší míru normalizace, než s jakou jsme se setkávali v prvním díle. Dosvědčuje to např. zásada neprovádět „žádné úpravy, které by pomáhaly vystihnout dobový charakter“ a ponechat „podle rukopisů kolísání ve všech jevech, i hláskoslovných“ (s. 33). Podobně se konstatuje dále: „Na rozdíl od prvního Výboru neopravujeme takové čtení, kdy opisovač provedenou změnou porušil některý jazykový jev památky“ (tamtéž).

Ve většině případů svědčí edice, překlad i aparát o důkladné přípravě ukázek, [280]jejíž součástí bylo studium originálů, a to i u děl dochovaných v rukopisech zahraničních knihoven. Pouze za výjimečný lze pokládat případ ukázky z traktátu De cantu vulgari, kde se překladatel asi spolehl na vydání Nejedlého z Dějin husitského zpěvu. Toto vydání latinského textu není však úplné, ale výslovnou zmínku o tom nenajdeme ani u Nejedlého, ani ve Výboru. Nejedlý to alespoň naznačil tím, že na konec vydané části přidal etc., které v překladu odpadlo.

V souvislosti s tímto traktátem předkládám k úvaze, zda je zcela oprávněné překládat napříště shodně s Nejedlým v tomto textu „cantus vulgaris“ jako zpívání lidu, neboť celek traktátu sleduje širší problematiku, především funkci češtiny při bohoslužbě a v praxi duchovních. Pro toto širší označení (zpěv v jazyce lidu nebo podobně) mluví i druhá verze traktátu, kterou se mi podařilo nalézt v rukopise pražského Národního musea, sign. XIV E 7. Tam je text nadepsán: Cantus vulgaris est licitus in ecclesia, similiter lecciones etc. — Při zastavení u těchto otázek připomene se nám zároveň tento husitský materiál jako svérázný přínos k tématu „lingua vulgaris“ zpracovávanému L. Spitzerem ze středověkých dokladů ve stati Muttersprache und Muttererziehung (Essays in Historical Semantics, New York 1948, s. 15n.).

Podobně jako v předcházejícím svazku převažují i v překladech z latiny nová zpracování. V případech, kde bylo při práci užito některého z novějších překladů, je na to čtenář upozorněn poznámkou. Toliko u překladu Písně o bitvě u Domažlic chybí přesnější vymezení vztahu k překladu J. B. Čapka z r. 1951, neboť text ukazuje na některých místech výrazné shody.

Aparát, který provází jednotlivé ukázky, je cennou a přitom právě u děl, která jsou stěžejními projevy doby husitské, velmi podstatnou složkou edice. To platí stejně o věcných výkladech jako o textověkritických poznámkách:

Interpretace literárních památek, které jsou úzce spjaty se společenským děním a s ideovým bojem, klade zvláštní nároky na věcný komentář. Ten má nejen vysvětlit smysl, ale ukázat též ke zdrojům myšlenek, argumentů, citací, má osvětlit narážky na historické události nebo osoby. Důkladností v tom vynikají především nejzávažnější části toho druhu, připravené A. Molnárem, B. Rybou a R. Urbánkem. Totéž platí o oddílu věnovaném speciálním odvětvím odborné literatury. Všude tu najde i odborník řadu cenných doplňků a prohloubení v dosavadních poznatcích.

Neméně důkladně byl zpracován aparát textověkritický. Zvláště lze uvítat, že vydavatelé vážili stav dosavadní ediční práce a věnovali více místa komentáři k těm památkám, které nebyly dosud kriticky vydány (připomeňme náročný aparát k českým překladům bible nebo ke Starým letopisům českým).

Soubor obrazových příloh, připravený J. Kolárem, se soustřeďuje především k ukázkám knižní malby a k snímkům vydávaných rukopisů. Je známo, že doklady iluminačního umění z doby husitské nejsou bohaté, a tak volba neměla příliš široké pole. Nebylo tedy možno očekávat reprodukce, které by podstatně obohatily běžně známý materiál. Ale i tak je tu podán soubor všeho nejzávažnějšího, co vhodně dotváří celek knihy.

První rozsáhlá antologie z literatury doby husitské je tedy velkým vydavatelským činem. Každému z čtenářů přinese něco nového pro poznání slovesné tvorby tohoto období, a to především díky účasti širokého okruhu odborníků. Nejen jejich počet, ale i specializace umožnily vyvážit všechny stránky výběru i výkladu a nevyhnout se ani odborným úsekům, jakým je literatura právnická, lékařská, filologická, hvězdářská atd. Bylo-li možno říci o prvním dílu Výboru, že je především syntézou dosavadních výsledků, pak nová jeho část je v mnohém spíše dílem průkopnickým. Otevřela celý horizont literatury z husitské epochy. Proto není pochyb, že šíří tohoto záběru přinesla práce nejen řadu cenných zkušeností, ale že podnítí i další studium odborné a prohloubí praxi ediční.


[1] Srov. A. Škarka, Nad novým Výborem ze staré české literatury, SaS 19, 1958, 137n.

Slovo a slovesnost, volume 26 (1965), number 3, pp. 275-280

Previous Pavel Vašák, Marie Těšitelová: Na okraj nových frekvenčních slovníků

Next Zdeněk Skoupil: Diskuse o pravopise. Pravopis z hlediska dvou sdělovacích soustav