Sovětské sborníky o strukturní lingvistice

Kolektiv oddělení matematické lingvistiky ÚJČ

[Discussion]

(pdf)

Советские сборники по структурной лингвистике / Les revues soviétiques traitant de la linguistique structurale

[*]Rozvoj strukturní lingvistiky v Sovětském svazu se projevuje zvláště vydáváním obsahově závažných sborníků soustřeďujících vedle prací sovětských i některé stati zahraniční. Tuto recenzi věnujeme druhému sborníku Problemy strukturnoj lingvistiki[1] (vydal Ústav ruského jazyka v Moskvě 1963, dále PSL II), svazku Strukturno-tipologičeskije issledovanija a Issledovanija po strukturnoj tipologii (publikoval Ústav slavistiky v Moskvě v l. 1962 a 1963, dále STI I a IST II) a posléze leningradskému sborníku prací Materialy po matematičeskoj lingvistike i mašinnomu perevodu II (Leningrad 1963, dále MML).

PSL II rozvíjejí hlouběji tematiku naznačenou v prvním svazku a najdeme zde převážně tytéž autory. Tři oddíly — obecné otázky strukturní lingvistiky, fonologie a gramatika s lexikologií — jsou metodologicky spojeny úvodní statí S. K. Šaumjana O logičeskom bazise lingvističeskoj teorii (s. 3—8). Autor podrobněji vykládá rozlišení dvou úrovní lingvistického poznání — fenotypové a genotypové — v plánu [67]fonologickém, morfologickém a syntaktickém. Ke dříve objasněným pojmům[2] diferentoid a fonémoid přistupují v pozdějších Šaumjanových pracích[3] morfémoid (např. anglický rozštěpený morfém PUTUP se skládá ze dvou morfémoidů PUT a UP) a syntagmoid (syntagma HAVE -EN TAKE je realizována syntagmoidem (HAVE TAKEN). Fonémy, morfémy a syntagmata jsou tedy konstrukty (genotypy) spojené s úrovní pozorování (fenotypy) pomocí pravidel korespondence. Na základě tohoto rozlišení přechází autor k řešení otázek lingvistického modelování. Gramatika bezprostředních složek i transformační gramatika, které se opírají o lineární výstavbu věty, odpovídají ve dvoustupňové teorii úrovni fenotypů. Pro genotypy buduje Šaumjan tzv. aplikativní generativní model,[4] jehož základním pojmem je „dominance“ chápaná jako imanentní strukturní vztah mezi jazykovými jednotkami. Vývoj generativní gramatiky jde však podle našeho názoru spíše směrem opačným; v Chomského pojetí[5] je generativní gramatika modelem „langue“ a povznáší se tak nad rovinu fenotypu — bezprostředního pozorování. Šaumjanovy vztahy dominance jsou vykonstruovány pro představu jazyka mimo čas a linearitu, genotypové úrovni tedy chybí syntax, která v teorii langue hraje závažnou úlohu.

Sestrojením modelu generování ruských vět na základě dvoustupňového přístupu se zabývá P. A. Sobolevová v čl. Opyt isčislenija transformacij na osnove teorii S. K. Šaumjana o poroždenii klassov slov v processe poroždenija grammatiki (PSL II s. 233—265). Protože konstrukty zahrnují jen vztahy abstraktně logické, uděluje se zde mnoho místa interpretaci modelu vzhledem ke konkrétnímu jazyku. Interpretační pravidla jsou doplněna pravidly lexikálními, slovoslednými a morfonologickými, ve kterých je však skryto největší množství stále ještě nedořešených potíží.

Logicko-algebraické modely jazyka jsou rozvinuty v celé řadě dalších prací rozebíraných svazků. Lingvistický metajazyk popisující vztahy ve struktuře jazyka-objektu konstituuje v čl. Elementy teorii jazykovoj sočetajemosti J. K. Lekomcev (PSL I, s. 23—46). Exaktní popis opírající se o vztahy paradigmatické a syntagmatické dovoluje využít postupy algebraické, matematickou teorii grafů i aparát symbolické logiky.

Rumunský matematik S. Marcus (Logičeskij aspekt lingvističeskich oppozicij, PSL II, s. 47—74) užívá při zkoumání lingvistických protikladů teorie množin. Tím dostávají strukturní vztahy v jazykovém systému, původně rozpracované Trubeckým a Cantineauem, exaktní metodologickou základnu. Zatímco na fonologické úrovni jde o zkoumání neuspořádaných množin jazykových prvků, pro morfémy stanoví autor logické vztahy mezi množinami uspořádanými. Chápání fonémů a paradigmat morfémů jako množin různého typu umožňuje izomorfní strukturní popis všech jazykových plánů pomocí jediného logického modelu.

Podobné metodologické postupy se užívají i v oblasti typologie. T. M. Nikolajeva (Opyt algoritmičeskoj morfologii russkogo jazyka, STI I, s. 25—45) popisuje práci na rekognoskativní gramatice ruštiny, resp. na algoritmu pro rozpoznávání gramatických kategorií na základě údajů obsažených v textech. Axiomatické pojetí jazykového popisu je základem dvou příspěvků Revzinových. V prvním, O ponjatijach odnorodnogo jazyka s polnoj transformacijej i vozmožnosti ich primenenija dlja strukturnoj tipologii (STI I, s. 19—24), se ukazují možnosti metodologického využití [68]pojmu stejnorodého jazyka[6] a nově zavedeného pojmu jazyka s plnou transformací pro typologické srovnání jazyků. V druhém příspěvku, Osnovnyje jedinicy sintaksičeskogo analiza i ustanovlenije otnošenij meždu nimi (STI I, s. 119—123), se Revzin pokouší rekurzívně vydělit základní jednotku řeči tak, jak vzniká v procesu segmentace textu při postupu analýzy od textu k systému.

Transformační analýza je předmětem dvou závažných článků věnovaných typologii: B. A. Uspenskij (Opyt transformacionnogo issledovanija sintaksičeskoj tipologii, IST II, s. 52—60) zkoumá, jak je možno v různých jazycích konstrukčně spojovat dvojici vět obsahující totéž slovo náležející do určité slovní třídy. Navržená metoda má sloužit jako jedno z kritérií typologické klasifikace syntaktické struktury jazyků. Jako typologický experiment je článek zajímavý; je doložen příklady z ruštiny, angličtiny, vietnamštiny, azerbájdžánštiny, perštiny a dalších jazyků. Přínos experimentu by se stal zřejmější, kdyby autor více zdůraznil, v čem spočívá „zpřesnění interpretace některých lingvistických pojmů“, tím spíše, že transformace jím navrhované jsou analogické generalizovaným transformacím Chomského, které však byly v novějším pojetí z transformačního systému vyloučeny.

Stať A. V. Isačenka (Transformacionnyj analiz kratkich i polnych prilagateľnych, STI II, s. 61—93) zkoumá gramatickou strukturu adjektiva v řadě jazyků, především v ruštině, češtině, slovenštině a němčině, z hlediska transformací adjektivních vazeb. Transformační analýza dovoluje provést srovnání příbuzných jazyků na základě stejnorodých kritérií, které by nebylo gramatikou bezprostředních složek a tradičním přístupem možné.

Vedle logického a algebraického popisu jazyka se řada sovětských autorů pokouší o rozbor vycházející ze statistických a kombinatorických vlastností jazykových jednotek. Povšimněme si nejdříve stati N. D. Andrejeva Algoritmy statistiko-kombinatornogo modelirovanija morfologii, sintaksisa, slovoobrazovanija i semantiky (MML, s. 3—44). Andrejev vyděluje pomocí svého algoritmu nejdříve tzv. informant (písmeno, skupinu písmen, slovo, větnou strukturu), který se liší od ostatních jazykových prvků výskytovou odchylkou od průměrného rozložení pravděpodobností v textu. Stanovení informantů se opakuje tak dlouho, dokud se nevytvoří paradigmata a typy lingvistických jednotek. Analýza syntaktických vztahů mezi slovy a tvoření slov vypadá podobně. Syntaktický rozbor začíná morfologickými kategoriemi, zjišťují se jejich kombinatorické vlastnosti a stanoví se jejich funkce ve větě. Výsledkem je pozičně syntaktická struktura věty, tj. větná struktura vyjádřená symbolikou větných členů a slovoslednými údaji. Poslední částí algoritmu je analýza sémantických vzdáleností mezi slovy.

Andrejevův algoritmus patří k nejzávažnějším koncepcím automatické lingvistické analýzy v poslední době a spadá do skupiny heuristických postupů.[7] Jsou zde však i sporné body týkající se návaznosti jednotlivých operací. Pro celkové posouzení této automatické analýzy budou rozhodující praktické výsledky pokusu, které zatím nejsou k dispozici.

Podobný přístup je popsán také v Suchotinově stati Algoritmy lingvističeskoj dešifrovki (PSL II, s. 75—101). Vykládá se zde pokus o plně automatizovanou analýzu textu na základě vnitřních jazykových údajů statistické povahy. Ačkoli se autor zabývá převážně dešifrováním textu neznámého jazyka, jsou příklady uváděny z němčiny, angličtiny, francouzštiny a ruštiny. V těchto jazycích se podařilo vyčlenit skupiny samohlásek a skupiny souhlásek s dosti vysokou přesností (viz též PSL I, [69]s. 198—205). Modely strukturních jednotek na vyšších rovinách (morfémy a syntagmata) jsou však vyloženy méně přesvědčivě a budou vyžadovat většího množství pokusů s rozsáhlejšími soubory textů.

Automatické rozdělení fonémů na samohláskové a souhláskové dovolují i výsledky zkoumání V. V. Ševoroškina O strukture zvukovych cepej (PSL II, s. 164—181). Autor se zde zabývá strukturou hláskových řetězců vokalických (polynéských) a konsonantických (germánských) jazyků a dochází k závěru, že u obou těchto extrémních případů se projevuje tendence k pravidelnému střídání typu konsonant — vokál, tedy k rovnováze uvnitř slabik. Na základě tohoto poznatku byla vypracována metoda dešifrování neznámého textu kárijského jazyka, jejímiž výsledky byly určeny slabiky, koncovky a základní paradigmata.

Další prací z okruhu pravděpodobnostních modelů je článek A. B. Dolgopoľského Kategorija vida v russkom jazyke i verojatnostnyj charakter svjazi označajemogo s označajuščim (PSL II, s. 266—281), kterou lze do jisté míry považovat za důkaz toho, že při jazykovém kódování je výběr denotátů označujících extralingvistické „události“ řízen pravidly pravděpodobnostního charakteru. Zkoumá se zde užívání dokonavého a nedokonavého vidu ruských sloves porovnáváním stejných textů umělecké literatury v různých jazycích s jejich ruskými překlady. Tam, kde se např. v anglickém textu vyskytuje sloveso v préteritu (he replied), může být v ruském textu ekvivalent v dokonavém nebo nedokonavém vidu (otvetil — otvečal). V zásadě lze stanovit pravděpodobnost použití jednoho z tvarů. Dolgopoľskij dále navrhuje experimentální proceduru (blížící se k některým pokusům psycholingvistickým), jež by mohla nabýt širšího uplatnění při studiu lexikálních významů; procedura je vyjádřena jednoduchým algoritmem, jenž má po zadání určité informace o kontextu a označovaném dovést k určení pravděpodobnosti užití označujícího. Jde zde tedy vlastně o problém tzv. „konkurence vidů“, který má v naší lingvistické literatuře dobrou tradici; škoda jen, že autor nečerpá z prací Mathesiových věnovaných tomuto tématu.

Mnoho statí se týká využití statistických postupů v typologii. V. A. Nikonov (Metod issledovanija suffiksov prilagateľnych, STI I, s. 103—118) zkoumá četnost adjektivních přípon ve slovanských jazycích a činí některé závěry o sémantické a formální divergenci ve vývoji sufixů v systémech jednotlivých slovanských jazyků. R. M. Frumkinová (O zakonach raspredelenija slov i klassov slov, STI I, s. 124 až 133) sleduje zákony rozložení náhodných veličin, s nimiž se setkáváme v lingvistických úlohách. Většinou se předpokládá, že fonémy a slovní třídy se řídí tzv. normálním zákonem rozložení. Pokud jde o rozložení jednotlivých slov, je rozšířeno mínění, že četnost slova je řídký jev a že se tedy řídí tzv. zákonem Poissonovým. Tento předpoklad nebyl dosud ověřen. Na základě vlastních pokusů autorka dochází k závěru, že rozložení slov si podle grafického znázornění odpovídají, a usuzuje, že existuje nějaké obecné rozložení pro četnost slov, rozdílné od Poissonova zákona. K prověrce hypotézy o normálním rozložení se zkoumají tři morfologické třídy slov: slovesa, přídavná jména a podstatná jména. Charakter odchylek pozorovaných hodnot od normálního rozložení vede k myšlence, že rozložení slovních tříd je bližší tzv. lognormálnímu rozložení. Odchylky však mohly být způsobeny i nesourodou povahou zkoumaného materiálu, např. pro slovesa byl excerpován matematický text španělský, pro podstatná a přídavná jména Puškinova próza.

Všechny recenzované sborníky obsahují značné množství prací, které spojuje zvýšený zájem o sémiotiku, charakteristický pro současnou sovětskou jazykovědu i metodologii věd. Sblížení lingvistické teorie se sémiotikou je užitečné zvláště pro objasnění vztahů mezi matematikou a logikou na jedné straně a lingvistikou na straně druhé. Základním sémiotickým problémem — problémem znaku — se zabývá A. A. Zinovjev v čl. Ob osnovach abstraktnoj teorii znakov (PSL II, s. 9—22). Pokouší se zde o vytvoření abstraktní teorie znaků, která by se opírala o výsledky současné [70]logické sémantiky. Jazyk je pouze zvláštním případem sémiologické soustavy a zároveň četnými rysy rámec sémiotiky překračuje. Význam znaku je charakterizován tím, že je obecný pro jistou třídu mluvčích, leží vně znaku a je měřitelný objektivně metodami psychologickými a fyziologickými. Význam zkoumá i stať J. D. Apresjana Sovremennyje metody izučenija značenij i nekotoryje problemy strukturnoj lingvistiki (PSL II, s. 102—149). Autor se zde soustřeďuje na práce zhruba posledního desetiletí a jen stručně uvádí některé starší (Stern, Ogden, Richards, Ullmann). Pro současnou sémantiku je charakteristické, že význam znaku je považován za vztah[8] a není ztotožňován ani s pojmem, ani s označovaným předmětem. Příznačná je také mnohostrannost používaných metod — podle autorovy klasifikace to jsou metody strukturní lingvistiky, matematické logiky, logické sémantiky, psychofyziologické a kvantitativní a jejich různá spojení. Apresjanův znalecký přehled výsledků dosažených použitím těchto metod je cenný také tím, že seznamuje s pracemi v naší literatuře celkem neznámými; je to zřejmě poprvé, kdy marxisticky orientovaný lingvista věnuje značnou pozornost experimentálně a kvantitativně založené sémantice.[9]

Sémiotice je věnováno mnoho statí i v obou sbornících typologických. Za nejzávažnější považujeme článek A. A. Reformatského O perekodirovanii i transformacii kommunikativnych sistem (IST II, s. 208—215). Rozlišují se zde dva typy kódování — překódování, v podstatě transliterace, při které se nahrazuje jedna abeceda druhou, a transformace — nahrazení jednoho uceleného komunikačního systému druhým. Autor se zabývá zvláště vztahem psaného a mluveného jazyka a dokazuje, že tento vztah patří do druhého typu — transformace, protože neexistuje izomorfismus mezi distinktivními rysy grafémů a fonémů. V článku se ukazuje, že všechna tiskací písmena azbuky s výjimkou д lze kombinovat ze dvou distinktivních prvků — přímky a obloučku, takže grafematický systém vytváří sémiotickou soustavu, jejíž porovnání s ostatními systémy je možné i užitečné.

Z problematiky nelingvistických sémiotických systémů uveďme alespoň článek A. A. Zalizňaka Opyt analiza odnoj otnositeľno prostoj znakovoj sistemy (STI I, s. 172 až 187), v kterém je podán strukturní popis znakových systémů dopravních značek z hlediska jejich syntaxe (pravidel řazení), sémantiky (přiřazení vnějších událostí prvkům systému) a pragmatiky (postojů uživatelů).

Posledním tematickým okruhem, kterému zde chceme věnovat pozornost, je problematika obecné typologie. Za zvláště cenný považujeme příspěvek T. Milewského Predposylki tipologiečeskogo jazykoznanija (IST II, s. 3—31), který však již známe ze starší publikace polské.[10] Autor odlišuje současnou typologii od starých porovnávacích metod komplexním srovnáváním struktur jako celků nikoli z hlediska geneze, ale funkce. Za zvláště užitečné pokládáme jeho vydělení fonodiakritických systémů, které rozlišují jazykové znaky v soustavě paradigmat, a fonostatistických systémů, charakterizovaných frekvenčními rozdíly na úrovni textů. Ve stati je bohatý materiál z oblasti fonologie, morfologie, syntaxe a sémantiky a na řadě příkladů jsou ilustrovány různé postupy využívající kvalitativních i kvantitativních metod zkoumání.

V. Skalička v krátké, ale teoreticky závažné úvaze Tipologija i toždestvennosť jazykov (IST II, s. 32—34) zdůrazňuje, že typologie je vědou o totožnosti jazyků. Tato totožnost se týká jazyka jako celku, nikoli významů jeho částí (morfémů, slov, vět).

Srovnáváním morfologických kategorií se dále zabývá ve dvou článcích I. I. Revzin (K tipologii form stepenej sravnenija v slavjanskich jazykach, IST II, s. 35—41 a Nekotoryje formaľnyje osobennosti paradigmy glagola, IST II, s. 91—103). Autor [71]zde uplatňuje své chápání teoretickomnožinového modelu jazyka v oblasti typologie a zkoumá stupeň formální stejnorodosti a pravidelnosti jednotlivých tvaroslovných kategorií, zvláště sloves a komparativů adjektiv. V obou článcích je naznačen přístup, který považujeme za velmi užitečný — přirozené jazyky se srovnávají s logickým modelem, takže lze exaktně stanovit typologické rozdíly ve snadno měřitelných a porovnatelných lingvistických jednotkách. Logické kategorie Revzinovy je ovšem třeba doplnit kvantitativními hodnotami, jejichž úloha v typologii je podstatná.

Recenzované sborníky svědčí o vysoké úrovni matematické lingvistiky v Sovětském svazu. Logická i matematická výzbroj jejích představitelů je obdivuhodná. V tomto směru nepochybně blahodárně působí tradiční vysoká úroveň ruské a sovětské matematické vědy, jejíž přední představitelé (např. Kolmogorov, Ljapunov aj.) aktivně svými pracemi přispívají k rozvoji matematické lingvistiky. Je proto třeba litovat, že bezprostřední účast progresívních skupin sovětských lingvistů na mezinárodních setkáních, diskusích a vědeckých stycích zdaleka neodpovídá významu jejich prací a silně oslabuje vliv sovětské jazykovědy na vývoj moderního lingvistického myšlení ve světě, a zejména v socialistických zemích.

Je třeba ocenit i originalitu sovětských prací. Při znalosti současné světové literatury řeší sovětská matematická lingvistika teoretické otázky originálně, nelze tu rozhodně mluvit ani zdaleka o epigonství. Svědčí o tom, mimo jiné, i mezinárodní ohlas a hodnocení sovětských prací.

Další kladná vlastnost, která je zvláště z hlediska naší tradice přitažlivá, je smysl pro komplexnost lingvistické problematiky, celkové zaměření na všechny podstatné stránky jazyka a jazykové komunikace. Vysoký stupeň formalizace a exaktnosti lingvistického popisu nikdy nevedl sovětské lingvisty k pouhé formální analýze, k vykazování významu za hranice jazykovědy ap. Je třeba důrazně připomenout, že začlenění sémantiky do moderní lingvistické teorie, které se většinou připisuje jedné škole americké lingvistiky, bylo v sovětské škole matematické lingvistiky od počátku samozřejmostí (viz zejména práce Apresjanovy).

Konečně chceme vyzvednout i metodologickou bohatost sovětských sborníků. Sovětské matematické lingvistice jako celku je cizí monopolizace určité logické nebo matematické metody (ev. skupiny metod); metoda je volena podle povahy problému, který má být řešen, a podle cíle výzkumu. Určitý matematický (nebo logický) model se chápe pouze jako zobrazení, ev. explikace jedné stránky složité jazykové skutečnosti, nevylučující aplikaci modelů jiných. Proto je v sovětské matematické lingvistice patrná silná syntetizující tendence, která překonáním často uměle živeného protikladu mezi tzv. algebraickou a statistickou lingvistikou vytváří předpoklady k tomu, aby moderní matematická lingvistika konečně dospěla k jednotné metodologické koncepci.

Slovo a slovesnost, volume 27 (1966), number 1, pp. 66-71

Previous Josef Vachek: Sovětský sborník o jazykovědném strukturalismu

Next Pavel Novák, Karel Pala, Miluše Sedláková: Nové práce N. Chomského a G. A. Millera v příručce matematické psychologie