K metodice studia sociální stratifikace jazyka

Slavomír Utěšený

[Articles]

(pdf)

К методике изучения социальных слоев языка / Sur la méthode de l’étude de la stratification sociale du langage

Po delší přestávce se dnes i u nás začíná podobně jako téměř na celém světě znovu s nebývalou intenzitou rozvíjet studium společenského podmínění a fungování jazykových jevů a útvarů — studium, které na rozdíl od starších jazykově sociologických náčrtů má všechny předpoklady, aby se uskutečňovalo na vyšší „sociolingvistické“ úrovni: po údobí rozkvětu víceméně spekulativních úvah nastupuje práce ve znamení detailního empirického výzkumu, v jazykovědě stejně jako v sociologii.[1]

Zvlášť výrazně se zatím tento vývoj projevuje v anglosaských zemích, kde ovšem dialektologická studia byla od samého počátku bytostně spjata s problémy sociální a [435]kulturní stratifikace, zatímco geografické rozdíly nářeční tu ustupovaly více do pozadí.[2] jednotlivé základní otázky sociální dialektologie — rozlišení sociálně příznakových jazykových útvarů (vrstev), vyšetření jejich vzájemných vztahů a v širším aspektu pak i postižení vývojové dynamiky jazyka v korelaci s vývojem společenským — byly zajisté aspoň obecně kladeny už brzy po vzniku historické srovnávací jazykovědy, zvláště pak Meilletem a jeho školou.[3] Do jisté míry obdobně, ovšem více v kategoriích a mezích jednotlivých historických věd (etnografie, sídelní geografie apod.) se také rozvíjelo studium dějinných jazykových a kulturních proudů a vytváření tzv. jazykových a kulturních krajin v historicky orientované jazykovědě německé.[4]

Ačkoli se to může zdát paradoxní, přistupovalo se k řešení těchto otázek postupně především v rámci „tradiční“ dialektologie nebo aspoň v souvislosti s jejím rozvojem. Nepochybně hlavně právě zde byly připravovány nástroje k zvládnutí problémů variability jazyků v aspektu synchronním i diachronním. Stačí poukázat na neustálé přibývání hledisek uplatňovaných při rozvoji dialektologického bádání: Na počátku šlo o prostý nesoustavný sběr „lidopisných“ charakteristik, k tomu brzy přistoupil moment akribického fonetického popisu, dále moment vývojový (jazykověhistorický i historický vůbec), sledování rozdílů generačních a pohlavních, a konečně významné aspekty zeměpisný, strukturální (celostní), statistický, sociálně a profesionálně vrstvový, jakož i funkčně stylový (poslední se propracovává předně z hlediska způsobu výzkumu a stojí nejblíže psycholingvistice). Seriózní studium jazykové variability v dnešních společnostech musí tedy počítat se všemi uvedenými aspekty, jež je ovšem třeba v širších perspektivách podřadit výsledkům studia mezijazykových kontaktů a interferencí[5] (i zde ostatně vznikal hlavní arzenál výzkumných metod a technik též v rámci studia pohraničních a ostrovních dialektů). Stručněji bychom tu mohli mluvit o fonetické, historické, zeměpisné, strukturální a sociologické etapě studia nářečí, z nichž ovšem každá následující se opírá o výsledky studií předcházejících.

Přínos jazykově zeměpisné metody, která znamenala epochu nejen ve vlastní dialektologii, nýbrž v jazykovědě vůbec, není třeba v této souvislosti zvláště rozvádět; chtěli bychom jen zdůraznit, že se tato metoda neustále vyvíjí, aby mohla plnit vždy složitější úkoly na ni kladené: vedle klasických jazykových národních a nářečních regionálních atlasů vznikají atlasy vícejazyčných celků příbuzných i nepříbuzných, atlasy spojující studium jazyka i reálií, atlasy sledující vzájemný vztah jazyků uvnitř dvou- i vícejazyčného prostředí, atlasy kolonizačních jazykových ostrovů, retrospektivní atlasy vývojové ap. Dosud méně je známa u nás šíře rozpětí strukturálně dialektologických studií, přestože v práci Havránkově tu zaznamenala naše jazykověda významný předstih před ostatním světem. Dnes se tato šíře projevuje především na jedné straně zaměřením na konkrétní individuální idiolekt a na druhé straně zaměřením na souhrnné kolektivní abstraktní diasystémy a vztahy jejich formulí. Sociálně dialektologické studium, opírající se o výsledky studia zeměpisného i funkčně strukturálního, musí pak dnes jít obdobně dále [436]nad zjišťování diferenčních příznakových rysů v úzu příslušníků jednotlivých společenských skupin a vrstev (předně jde o výslovnostní a lexikálně frazeologické „šibolety“) k analýze fungování jazykových uzancí dané společnosti v úhrnu jejich typických reprezentací — pod zorným úhlem základních (výchozích) kategorií proměnlivosti, rozvržení a tolerancí jednotlivých koexistujících variant uvnitř daného rámce.[6] Toto studium se bude ovšem moci plně rozvinout jedině na úrovni kybernetických propočtů homeostatické souhry řady proměnných a je tedy pořád ještě hudbou budoucnosti, nehledě na to, že se v tomto směru už začínají objevovat první průkopnické pokusy.[7]

My se tu však v dalším nebudeme zabývat problémy takového stupně závažnosti a obecnosti, jakož vlastně ani problémy studia jazykové variability v konkrétních projevech, daných obecně především účelem a situací promluvy, ale významně též individuálními vlastnostmi mluvčích, resp. adresátů: takové úkoly by měla řešit s využitím teoretickoinformačního, matematickostatistického a psycholingvistického aparátu hlavně teorie komunikačních okruhů.[8] Zato si blíže všimneme stratifikace jazykových útvarů ve vztahu k stratifikaci společnosti (což zároveň představuje jeden z aspektů ve vztazích jazyka a kultury) a jen zčásti též způsobu adekvátního postižení těchto útvarů a jejich rozvrstvení. V tomto výkladu využijeme maximálně dat z historie i současnosti zeměpisného studia jazyka, především v rámci příprav a zhodnocování jazykových (nářečních) atlasů.[9]

Během vývoje jazykového zeměpisu se postupně specifikovaly požadavky na sociální a profesionální zařazení zkoumaných osob (informátorů), jejichž údaje byly zachycovány v anketách a zanášeny do map. Naprostá většina jazykových atlasů se soustřeďuje na tradiční venkovská nářečí, jejichž nositeli jsou v první řadě zemědělci. Podle toho se zaměřuje i výběr zkoumaných obcí na čistě venkovské osady (s pokud možno minimálním vnitřním pohybem obyvatelstva) a ve shodě s tím je orientován i tematický výběr otázek, souvisících především s venkovským způsobem života a zemědělskou prací.[10] Informace o místním nářečním úzu podávali sice v korespondenčních anketách zpravidla příslušníci místní inteligence (učitelé, duchovní, úředníci ap.), jejich údaje však měly zachycovat zase jen mluvu lidí bez vyššího školního vzdělání (ambi[437]valentní jsou po této stránce jen písemné údaje rolníků, řemeslníků nebo dělníků, kteří ovládají víceméně jak místní „lidovou“ normu mluvenou, tak její převedení do formy psané, obvykle s využitím spisovné grafiky — přičemž míra spisovných interferencí nemusí být vyšší, než zachycuje-li dialekt amatérsky učitel ap.). I při tomto zřetelném vymezení a zaměření na aktivní jádro nářečních mluvčích ovšem docházelo (a dochází) k posunům, vzniklým povětšině z nekorektního přímého anketování osob s vyšším školním vzděláním.[11]

Už v počátcích tradiční dialektologie, která ještě počítala s nářečím zkoumané obce jako s homogenním útvarem, diferencovaným nejvýš generačně, vyvstával ojediněle dále i protiklad řeči venkovské a městské (především maloměstské), venkovským kolektivem zpravidla hodnocený jako protiklad vesnické či selské a panské či popanšťující se řeči. U nás se pro tyto vyšší vrstvy ujal termín interdialekt, jinde se mluví spíše o polonářečí (poludialekt, Halbmundart, semi-dialecte). Od těchto rozdílů v úzu se však zprvu abstrahovalo, podobně jako od rozdílů mezi tradičním všedním dialektem a „svátečním“ jazykem folklóru. Náročnější anketové programy si tu pak kladly už v letech třicátých přímo za cíl zachytit sociální diferenciaci uvnitř zkoumaných bodů, resp. i diference mezi jazykem venkovských osad a jazykem menších měst. Především tento záměr organizátorů ankety pro atlas ruských nářečí přivítal tenkrát s nadšením L. Tesnière.[12] Zařazení větších měst a dokonce i velkoměstských čtvrtí do jazykově zeměpisných anket se jako první nakonec odvážili dialektologové v USA,[13] ze strany sociologů i ze strany jazykovědců však byla právě tato složka amerických jazykových atlasů nejvíc kritizována.

I ze zkušeností s anketou pro Český jazykový atlas (ČJA) můžeme už nyní uvést, že jakýkoli pokus o zachycení sociální jazykové stratifikace uvnitř zkoumaného bodu (která se projevuje např. v idiolektu jednotlivých informátorů, resp. jejich „typů“) je v rámci extenzívního jazykově zeměpisného studia až na další neuskutečnitelný, protože takové šetření vyžaduje nepoměrně větší počet údajů než prostá anketa „tradiční“ (nemluvě o potížích se sestavením příslušného vzorku zkoumaných osob a se soustavnou prací mezi mladšími a plně zaměstnanými lidmi). Proto se první fáze výzkumu pro ČJA zaměřuje jen na tzv. nejstarší zjistitelný stav abstraktního kolektivního úzu v dané obci — ovšem v rámci žijících generací; z toho pak plyne v českých poměrech volba informátorů starších 60 let, přičemž jejich věkový průměr je nejméně o 10 let vyšší.[14] V protikladu k této archaické vrstvě, která má být zachycena asi v 400 venkovských bodech se starousedlým českým obyvatelstvem, má být ve druhé fázi vyzkoumáno asi 50 menších měst ve vnitrozemí i v pohraničí, takže pak [438]na řadě map ČJA bude možno sledovat zároveň dvouvrstevný průmět dnešního jazykového pohybu na celém českém jazykovém území.

Kdyby zkoumané osady nebyly rozděleny do těchto dvou průměten, graficky na mapách zřetelně rozlišených, nepodal by tu celkový zeměpisný obraz zřetelně ani situaci venkovského nářečí, ani územní diferenciaci městské mluvy. Vrstva městského výzkumu bude přitom akcentovat ve srovnání s výzkumem tradičního venkovského nářečí namnoze hodnoty právě protikladné — mezi zkoumané osoby bude např. zahrnuta hlavně mladá, nejvýš střední generace — a podobně jako se na reliéfních mapách nadreprezentovává výškový faktor, nadsadí se i zde faktor vrstevné sociálně ekologické odlišnosti sečtením s odlišností generační.[15] Do takto zjednodušeného a vyhroceného vrstevného protikladu se pak možná podaří včlenit i několik dat z archaické městské mluvy některých měst na Moravě, hlavně pokud leží v blízkosti hranic základních nářečních oblastí.[16] A konečně čtvrtou „vrstvu“ by mohly v atlase představovat specifické útvary některých velkoměstských čtvrtí (v Praze např. malostranští starousedlíci, Podskalí, v Brně Líšeň). Ve všech těchto případech bude také třeba adaptovat dotazník pro poměry městského prostředí.

Dále už ovšem v přihlížení k sociální a ekologické stratifikaci atlas jít nemůže a zvláště pro zkoumání jazykové situace ve větších městech a velkoměstech je třeba rozvinout zcela jiné postupy, které se jen v detailech mohou opírat o dosavadní zkušenosti dialektologické.

Závěrem ještě poznámku o metodice sbírání materiálu v terénu. Především sovětští dialektologové mají zásluhu na tom, že na rozdíl od starších anket s různě uspořádanými fixními položkami, jež se postupně „odeptávají“, zavádí moderní dialektologie i v atlasových anketách stále hojněji sběr materiálu spočívající v excerpci údajů z odposlouchaných souvislých monologických nebo dialogických projevů (obdobná je technika skrytého mikrofonu, nikoli však ve většině případů přímé „nahrávání“ na magnetofon). V takových projevech, nezaměřených (na rozdíl od reakcí při přímém dotazování) na dotyčný jazykový výraz, a nepodléhajících tedy tolik posunu směrem k „formálnímu“ stylu,[17] je získána většina materiálu východoslovanských atlasů nebo např. též atlasu bulharského, a tím pak tyto atlasy zachycují mnohem adekvátněji aktuální nářeční situaci.

Nelze dost zdůraznit fakt, že tímto směrem musí postupovat i rozvoj sociální dialektologie, u nás především výzkum městské mluvy, jazyka pohraničí a otázek obecné a hovorové češtiny (nemluvě ani o slangu mládeže, zločineckém argotu ap.). Tím není řečeno, ža by vedle této základní techniky k opatřování materiálu, kterou lze v různých prostředích a situacích uplatnit v růz[439]né míře (někde a někdy jen pomocí skrytého mikrofonu), nebylo vhodné používat i normální dotazníkové techniky se seznamy obligátních slov; těch se dá mj. využít i k výzkumu postojů vůči určitým výrazům, resp. způsobům jazykového projevu aj. Jedině pozorování a co nejvěrnější zachycení jazykového chování příslušníků zkoumaného prostředí v základních komunikačních situacích však může koneckonců poskytnout spolehlivou základnu studia.[18] Přitom přihlédnutí k formální variabilitě projevů v závislosti na jejich stylistickém zaměření je přímo nezbytné. Omezit problematiku studia jazykové situace určitých prostředí na pouhou techniku výběru zkoumaných osob a statistického výpočtu poměru konkurenčních prostředků v jejich projevech, znamená podnikat sisyfovskou práci.

 

R É S U M É

К методике изучения социальной стратификации языка

В статье дается сначала обзор до сих пор выполненных работ. Изучение социальной стратификации языка (в том числе так паз. социальных диалектов) может в многих отношениях просто продолжать «традиционную» диалектологическую работу. Чешские диалектологи не сосредоточивали издавна свое внимание исключительно на изучение сельских говоров, и в новое время начались важныe опыты изучения промежуточных слоев полуговоров (в чешской терминологии интердиалектов). Особенно развивается изучение речи городского населения, предже всего в Моравии, и тоже изучение области смешанных переселенческих говоров в пограничных зонах чешских краев. При этом следует добавить к чисто диалектологическим приемам опроса (до сих пор мало разразработанным с точки зрения психолингвистики) также социографические и математикостатистические способы собирания и разработки материалов итп. Возникающие монографические описания должны в первую очередь стараться, чтобы полученный материал подвергаемый изучению являлся возможно более репрезентативным, особенно в отношении стиля текстов. Здесь оказывается пока самая слабая сторона ряда работ.

Slovo a slovesnost, volume 28 (1967), number 4, pp. 434-439

Previous Jaromír Povejšil: Dvojjazyčnost v západních Čechách

Next Jaroslav Popela, Jaromír Povejšil: Soupis prací prof. Pavla Trosta