K pojetí „současného jazyka“

Karel Hausenblas

[Articles]

(pdf)

К понятию «современный язык» / Au sujet de la conception du „langage contemporain“

Tomu, kdo by neznal vývoj jazykovědy (a věd vůbec) v 19. a 20. století, by muselo připadat velice divné, že se dlouhou dobu nepřiznával studiu „současného“ jazyka, totiž jazyka současného vzhledem ke stanovisku pozorovatele, plně vědecký charakter, že tento jazyk nebyl plně hodnotným předmětem bádání, zaměřeného dlouho především do minulosti. Dodnes se někdy např. gramatika zpracovávající současný stav nazývá „popisná“ (dříve bývalo chápáno ve smyslu „pouze jevy zaznamenávající“), zatímco skutečný výklad se viděl až v přístupu ukazujícím genezi jevů, příčiny a zákonitosti vývoje jazyka. — Zájem o současný jazyk byl víceméně jen praktický, hlavně z hlediska potřeb jazykové výchovy školní, resp. obecněji jazykové péče.

V posledním půlstoletí však moderní lingvistika, zvl. počínaje pracemi Ch. Ballyho a F. de Saussura (Cours de linguistique générale), postavila studium současného jazyka na roveň studiu historickému,[1] studiu starších fází dějin jazyka, ba více, ukázala, že právě jazyk své doby (především mateřský) může badatel daleko lépe zpracovávat[2] jako systém prostředků plnící základní komunikativní funkci, neboť jen tento útvar je přístupen přímému pozorování, jen s ním může být spjato skutečné „prožívání“;[3] současný jazyk dovoluje získávat nejúplnější materiál, všestranně verifikovatelný atd. (Někdy se docela přešlo až na druhou stranu: tak Bally soudil, že stylové kvality lze postihnout jen v jazyce současném, že se stylistika nemůže zabývat starším jazykem.)

Zaměření na současný jazyk šlo ruku v ruce s vypracováním synchronního pohledu na jazyk, přesněji k principiálně ostrému rozlišení jazykové synchronie a diachronie. Z hlediska synchronního — třebaže může být uplatněno na stav jazyka v kterémkoli momentu jeho vývoje — byl z důvodů, které jsou nasnadě, podán daleko nejdůkladnější výklad o jazyce současném (a mnohé poznatky a zkušenosti odtud získané byly a jsou využívány při studiu starších fází vývoje jazyka[4]).

[349]U nás jsou počátky soustavného zájmu jazykovědy o současný jazyk spjaty se jmény J. Zubatý, V. Ertl a zvláště pak s prací členů Pražského lingvistického kroužku.[5] Ve třicátých letech byly také vydány, resp. začaly vycházet první soustavné práce o současné češtině, počínaje slovníky (Příručním a Vášovým—Trávníčkovým), k nim pak ve čtyřicátých letech přistoupily první souborné práce gramatické (Šmilauerova Novočeská skladba, Trávníčkova Mluvnice spisovné češtiny) atd. Postupně si zájem o studium současného jazyka získává stále více půdy, v posledních dvou desítiletích rozhodně kvantitativně převažuje nad zájmem o dějiny jazyka, v bohemistice i jiných oborech, i v jazykovědné teorii.

Prací o současném jazyce je mnoho — co se však vlastně rozumí pod pojmem „současný jazyk“ (a pod pojmy příbuznými, např. „dnešní čeština“, „nynější“)? Jak široce se v něm chápe doba označená jako současnost?[6] — Ještě před odpovědí na tuto otázku budiž poznamenáno, že při vymezování současného jazyka národního, resp. některé jeho dílčí podoby (např. současného jazyka spisovného), ať už jde o jeho charakteristiku vcelku, nebo o výklad některých jeho složek, se určení jazykového rozpětí záběru věnuje zpravidla mnohem méně pozornosti než aspektům jiným, např. rozsahu záběru na ose spisovnost — nespisovnost, stylového rozpětí atd.

Nejčastěji se bere „současnost“ jazyka jako fakt evidentně dostatečně určitý, jako takový, který nepotřebuje speciálního vymezení. Tak je tomu např. v Szoberově mluvnici polštiny.[7] Slovník Vášův—Trávníčkův chce zachytit „především slovní bohatství spisovného jazyka dnešního“ … „Ve výběru zaznamenává vedle slov dnešních také slova starší, i z doby obrozenské, nebo i staročeská, vyskytují-li se u dnešních spisovatelů“ (s. VIII). Jen díky tomu, že se uvádějí jako příklad jména dvou takových autorů, dovídáme se, v jakém rozpětí je zde „dnešnost“ přibližně míněna: jedním z nich je Z. Winter, který publikoval v letech 1886—1912 (a r. 1912 zemřel), tedy před 55—30 lety vzhledem k době, kdy vyšel v 2. vydání Vášův—Trávníčkův slovník.

Tak široké rozpětí „současnosti“, resp. „dnešnosti“ není výjimkou, spíše pravidlem a objevuje se i pojetí ještě širší: v diskusi o časové hranici dnešní spisovné slovenštiny na konferenci o normě[8] Št. Peciar, bráně se výtce, že příliš zúžil vymezení současného jazyka, praví, že „obdobie po r. 1918 je novým obdobím vo vývine „dnešnej“ spisovnej slovenčiny“, a připomíná, že „sa u nás bežne používa termín „dnešná spisovná slovenčina“ na označenie celého obdobia od Štúra v protiklade k bernolákovej spisovnej slovenčine“. V Ušakovově slovníku ruštiny,[9] který je charakterizován jako slovník současné ruštiny, tvoří základ slovní zásoba z klasické literatury „od Puškina po Gorkého“, „ale jsou do něho pojata i nová slova, kterých se obecně užívá“ (úvod), takže [350]centrem vlastně není živá přítomnost (o něco výše se mluví o potřebě slovníku normativního charakteru a „blízkého k současnosti“). V takovém širokém pojetí se současný jazyk staví při hrubé základní periodizaci dějin jazyka proti jazyku „starému“ (před 19., resp. 18. stol.). Pří rozdílném chápání rozpětí současného jazyka záleží pochopitelně nejen na stanovisku pozorovatele, ale i na rozdílech ve vývoji daných jazyků, na tempu a důsažnosti proměn v nich i na zvláštnostech historického vývoje příslušných národních celků.

U nás je od vystoupení členů Pražského lingvistického kroužku obvyklé brát současnou, resp. dnešní nebo nynější češtinu úže. V. Mathesius formuloval požadavek opřít se při snahách o stabilizaci spisovného jazyka o „dnešní úzus spisovné češtiny, a ten zjistíme, protože neexistuje vybraná česká konverzace, zase jen z jazykové praxe dobrých českých autorů, jak se jeví v průměru české literatury za poslední půlstoletí, a to literatury v nejširším slova smyslu, krásné i naukové“ (Spisovná čeština a jazyková kultura, s. 23). B. Havránek pak při formulování Obecných zásad pro kulturu jazyka (tamže, s. 245n.) toto pojetí prohlubuje a zpřesňuje: „Hranice časové, od nichž máme spisovný jazyk pokládati za současný, souvisí u každého jednotlivého jazyka individuálně s dobou, kdy se spisovný jazyk relativně ustálil v podobě nyní užívané. Spisovný jazyk český byl v základech gramatické stavby zhruba ustálen v době obrozenské … a zčásti teprve koncem XIX. století …; o ustáleném slovníku … lze mluviti teprve od osmdesátých let XIX. století a u jazyka odborného ještě později …“. Pro chápání současného jazyka je důležité Havránkovo stanovení pramenů pro poznání normy současného spisovného jazyka českého: je to (1) „především průměrná literární praxe jazyková za posledních 50 let …“, (2) „jazykové povědomí, které existuje dnes v intelektuálních vrstvách pro spisovný jazyk, a jejich jazyková praxe ústní …“ (247). Toto vymezení bylo pak respektováno při zpracovávání Příručního slovníku jazyka českého i jinde. Už Mathesiův zřetel k aktuální přítomnosti dorozumívací praxe — srov. jeho (negativní) konstatování o možnosti opřít se o konverzaci —, ale hlavně Havránkovo zdůraznění úlohy jazykového povědomí a ústní jazykové praxe hlavních nositelů spisovného jazyka ukazují na důležité momenty, které nedovolují ztotožnit „současný jazyk“ se sumou (fixovaných) promluv. Později byla tato problematika, i když neupoutala pozornost v širším měřítku, jak by si podle mého názoru zasluhovala, přece dále zpracovávána při zpřesňování metod synchronní analýzy a při snaze o postižení vývojové i jiné dynamiky uvnitř období „současnému jazyku“ vymezeného.[10] Pro teoretické pojetí jazykové synchronie je důležitá (výše už připomenutá) studie B. Trnky „Obecné otázky strukturálního jazykozpytu“, v níž autor zjišťuje: „Jako není dána míra a jakost strukturálních rysů, kterými se vůči sobě ohraničují v terénu dialektické systémy, tak nejsou v teorii dány ani pro rozlišení jednotlivých etap v čase … Není hranic, které by oddělovaly postupující kon[351]tinum na příčné navzájem srovnatelné průřezy, a ten, který jsme si zvolili, nepředstavuje nikdy dokonalou synchronii zkoumaného jazyka, k němuž náleží např. i synchronické rozdíly v mluvě generací …“ (SaS 9, 1943, 58n.).

Metodologické otázky spojené s výkladem současných jazyků byly v posledních dvou desítiletích u nás nejednou probírány. Např. na konferenci o normě v Bratislavě 1955 a zvl. na konferenci, z níž vzešel sborník O vědeckém poznání soudobých jazyků (Praha 1958), kde zvláště o poměru mezi statikou a dynamikou v synchronním výkladu a o možnosti a nutnosti kombinovat pohled synchronický s diachronickým pojednávají především příspěvky K. Horálka, J. Vachka a (závěrečný) B. Havránka; vlastnímu vymezení současného jazyka však nebyla kupodivu věnována větší pozornost. Zamyslil jsem se nad tímto problémem v odpovědi na 21. otázku sofijského sjezdu slavistů, formulovanou „Jak se odhaduje dynamika jazyka při synchronní analýze?“. Upozornil jsem kromě jiného na různě široké chápání současného jazyka, na relevanci přihlížet k jazyku mluvenému i psanému, doporučoval, že by bylo záhodno vycházet z pokud možno nejúže vymezeného období posledního, a uvedl, že „v různých úsecích stavby jazyka je potřebí různě husté sítě: pro hláskosloví stačí zpravidla delší období, pro slovník (nebo pro složku slovníku, např. jeho odbornou nebo i hovorovou vrstvu) bývá nutné rozlišení kratších období.[11]

Nejnověji se u nás[12] k tomuto tématu vztahuje, pokud jde o jazyk spisovný, výklad A. Jedličky ve stati ,,K charakteristice slovní zásoby současné spisovné češtiny“.[13] Autor vychází z Mathesiova a Havránkova pojetí, které bere současný jazyk v rozpětí zhruba 50 let — po čtvrtstoletí se tím ovšem posunul terminus a quo až k období první světové války. Přitom se, což je důležitější, mění zdůvodnění tohoto vymezení: platí-li (jak stojí u Havránka), že období současné spisovné češtiny je radno počítat k období, kdy spisovný jazyk dosáhl relativního ustálení v základních složkách, a neprojevily-li se nověji nějaké závažné změny obecného dosahu, pak by nebylo na místě hranici, či spíše výchozí dobu, tj. dobu osmdesátých let 20. století, rušit a období současného jazyka by se prodloužilo na posledních 80 let. Jedlička však své vymezení neopírá o dosažení ustálenosti jazyka. Nezakládá vymezení současného jazyka především na souboru literárních textů, nýbrž staví do popředí jazykové povědomí nositelů jazyka; omezuje přitom současný jazyk na jazyk žijících generací. Praví: ,,Je-li současný jazyk představován jazykovým povědomím příslušníků žijících generací, je-li zkoumán v realizaci v jejich jazykových projevech, jsou-li jeho měřítka jazykové zkušenosti nejmladší i nejstarší generace …, pak … rozpětí 50—60 let lze považovat za průměrné pro pojem současného jazyka. V rámci takto chápaného současného jazyka projevuje se ovšem další vnitřní časové zvrstvení, které je možno odhalit na základě kratších synchronních jazykových průřezů. Reálně pociťujeme toto zvrstvení jako generační rozdíly …“. Toto pojetí současného jazyka respektuje relevanci [352]rozdílů, které dříve nebyly brány dost v úvahu, a dobře postihuje významné momenty vývojové dynamiky uvnitř takto vymezeného současného jazyka, přesněji řečeno: průmět vývojové dynamiky do rozdílů v řeči různých generací. Bylo by však potřebí přihlédnout k tomu, že „jazyk žijících generací“ a „jazyk posledních 50—60 let“ není totéž. Vyjadřování dnešních sedmdesátníků není ve všem stejné, jako bylo před 50 lety, a na druhé straně v jazyce dnes žijících lidí není leccos z toho, co bylo v řeči generací dnes již nežijících, jejich fixované projevy však do rozpětí posledních 50—60 let patří.

Nastoupená cesta — vycházet při vymezení současného jazyka z jazykové kompetence a z rezultátů jazykových výkonů nositelů daného jazyka, jejichž kolektiv je omezen okruhem žijících generací — je podle mého názoru vítaná: Je to vlastně přece pokus chápat současný jazyk „v synchronním časovém průřezu …, představovaném skutečně aktuální přítomností“. Nese s sebou ovšem problémy, které potřebují, aby byly řešeny. Je tu především otázka, jak široce či úzce brát při omezení na jazyk žijících generací ono „nyní“ tohoto participia: je to období „těchto dní“ (v rozsahu několika týdnů nebo měsíců) nebo „několika posledních let“ či jedné generace[14] nebo delšího úseku daného dějinným obdobím v životě národa? Pro každý takový časový úsek by se dala najít kritéria i v charakteristice vlastností jazyka v konfrontaci s předcházejícím úsekem (např. po lednu letošního roku se výrazně změnil charakter publicistické a pod. frazeologie). Úzké rozpětí aktuální přítomnosti umožňuje dostat relativně dosti homogenní údaje — musí ovšem vždy počítat s existencí rozdílů generačních —, přináší však obtíže pro získání údajů dostatečně reprezentativních: v různých oblastech je ovšem různá situace — v žurnalistice vystačíme s krátkým časovým úsekem, v esejistice je potřebí delšího apod.

Volba hodně úzkého časového úseku nese však ještě další obtíže. K hlubšímu poznání přirozeného jazyka, zvl. spisovného, nestačí zjistit co nejpřesněji, např. statisticky, existující úzus, nýbrž platnou normu, pociťovanou jako závaznou (ovšem s nejrůznějšími jejími eventuálními kolísáními atd.) a často stylově různě odstíněnou. „Vstup“ určitého nového prostředku do komunikačního oběhu nebo objevení se nějaké změny v užívání daných prostředků neznamená ještě přijetí do normy jazyka. To platí o spisovném jazyce, který se vyznačuje požadavkem stability a plynulosti (nepřekotnosti) vývoje.

Značně jednodušší situace by také byla, kdyby existoval pouze ústní dorozumívací styk, přesněji kdyby nebylo fixovaných jazykových projevů (donedávna měly větší dosah jen záznamy písemné, v poslední době však silně vzrůstá i dosah záznamů zvukových, magnetofonových, gramofonových, filmových aj.).

Zvláště v případě mluvených záznamů je výrazně patrná komplikace, kterou vnášejí fixované záznamy ze starší doby do pojetí úže vymezeného „současného“ jazyka: patří nebo nepatří do jeho rámce řeč poněkud starších, ale stále promítaných filmů, stále hraných nahrávek starších písní atp.? Vystačíme s pojetím jazyka žijících generací? Existence písemných záznamů, především ohromné literatury (v nejširším smyslu), textů, které jsou stále v značné míře [353]čteny a mají v určité míře vliv na jazykové povědomí žijících uživatelů jazyka, jsou komplikací ještě větší. Ještě dnes se hraje i neupravený Klicpera, recituje Mácha, čte Němcová atd. Jazyk je nejen hlavním pojítkem mezi lidmi dnes žijícími, ale také jedním z hlavních pojítek mezi přítomností a minulostí. „Dnešní“ jazyk je složitým způsobem spjat s dobou předcházející, obsahuje nejen prvky, které do minulosti přímo ukazují (archaismy), ale i v povaze norem v jazyce platných je kontakt s předcházející etapou vývoje; ve spisovném jazyce bývá někdy (zvl. dříve bývala) tato vazba na minulost velmi silná a často bývala odbornou a ovšem i neodbornou jazykovou péčí zdůrazňována, ev. záměrně i nadměrně přeceňována.

Při přesunu hlavního zřetele lingvistiky z fixovaných textů (především literatury) na jazykovou kompetenci nositelů jazyka vyvstává ovšem při vymezení a zpracování současného jazyka ještě jeden značný problém, totiž nutnost respektovat okruh jazykových jevů spadajících nejen do aktivní, ale i do tzv. pasívní sféry ovládání jazyka.[15] „Pasívní“ sféra (schopnost rozumění) je u každého uživatele jazyka širší než sféra.„aktivní“ a přitom mezi různými skupinami nositelů i mezi jednotlivci jsou tu rozdíly asi ještě větší než v oblasti aktivního užívání jazyka. Při výkladu mnohotvárně diferencovaného současného jazyka je potřebí hledat k této diferenciaci protiváhu, např. zjišťováním jazykového standardu v různých plánech jazykové stavby, standardního jazyka (který ovšem není totožný s domnělým neutrálním stylem, s nímž někteří lingvisté jsou ochotni počítat).

K jevům, jako je jazyk, můžeme přistupovat dvojím různým způsobem: buď je chápeme v jejich stavu, tj. abstrahovaně od osy časové, nebo v procesu, kontinuitě jejich trvání a proměn v čase. Pro tento dvojí pohled se v moderní jazykovědě vypracovaly metody synchronního a diachronního zkoumání. Jsou principiálně odlišné, ale pro výklad jazyka zřejmě obě v určité kombinaci nezbytné. Zachycení historie jazyka jako celku systémové povahy není zřejmě možné bez pomoci stanovení vhodně zvolených synchronních průřezů různé hustoty;[16] a na druhé straně faktický popis a výklad stavu jazyka v určité době[17] není zřejmě možný bez respektování určité jeho časové proporcionality, jejíž zvládnutí je záležitost diachronní. Výrazně je to vidět na problematice tzv. jazyka „současného“, kterému jsme zde věnovali krátkou úvahu. Celkově můžeme říci, že s postupným růstem faktických poznatků o jazyce v jeho poslední vývojové fázi a také se zpřesňováním metod jeho zkoumání se pojem současného jazyka co do rozpětí časové dimenze, v níž je zachycován, postupně zužuje, anebo při širším záběru se uvnitř dále časově diferencuje. Tyto snahy o zúžení záběru, pokud nezkreslují povahu jazykových norem a nesnižují reprezentativnost údajů, jsou prospěšné — kromě jiného i tím, že obnažují závažné problémy, které se při této práci stavějí do cesty jako překážky „hladkému“ výkladu, jaký byl možná někdy se synchronním pohledem na jazyk spojován, a které se týkají velmi podstatných stránek pojetí jazyka.

 

[354]R É S U M É

К понятию «современный язык»

Понятие современный язык в его временной протяженности трактуется очень различно; под этим термином понимают как несколько десятилетий, так и период больше столетия (в частности, в ряде словарей и в пособиях по грамматике), но, с другой стороны, приписывается ему только очень краткий промежуток времени для постижения «актуального настоящего». Автор настоящей статьи, исходя из критического разбора взглядов на этот вопрос в новейшей богемистической литературе, считает понимание «современного языка» как более краткого периода полезным для возможно точного и тонкого анализа языка и для обнаружения его свойств. Однако такой подход связан с рядом нерешенных проблем — он усложняется такими факторами как различия в языке поколений, характер языковых норм, необходимость сохранять стабилность литературного языка, действенность и употребительность в современности текстов, зафиксированных в старших периодах и др.

Следует приветствовать тенденции исследований, в которых центр тяжести переносится с изучения комплекта текстов (по традиции — прежде всего текстов художественной литературы) на владение языком; под «владением языком» нужно понимать как так паз. активное владение, так и пассивное.

Не подлежит сомнению факт, что язык настоящего органически связан с языком прошлого, так что при описании любого периода языка, включая современный, очевидно, необходимо сочетать синхронный подход с диахронным.

Slovo a slovesnost, volume 29 (1968), number 4, pp. 348-354

Previous Bohuslav Havránek, Luboš Řeháček: K šedesátce prof. Karla Horálka

Next Bohumil Palek: Věta a denotát