Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Úvahy ke gramatice textu: propoziční pojetí textu proti pojetí orientovanému k jednání

Dieter Viehweger

[Articles]

(pdf)

Размышления о грамматике текста: пропозиционное понимание текста в сопоставлении с пониманием ориентированным к поведению / Quelques réflexions sur la grammaire du texte: une conception propositionnelle du texte contre la conception orientée vers l’action

[*]0. Úvod

Jazykově komunikativní činnost člověka se děje takřka výhradně v podobě textů; sdělení, poznatky, přání a vyprávění fixujeme jako texty a jako jistá specifická forma textu může být chápán i dialog mezi dvěma partnery komunikace. Produkování a recepce textů probíhají vždy v konkrétních společenských situacích a jsou co nejtěsněji spjaty s veškerou činností člověka. Přes rozhodující postavení, které texty zaujímají ve veškerém společenském a individuálním životě člověka, dostala se lingvistika k důkladnějšímu zkoumání a popisu oněch problémů, které již mnoho let poutají pozornost literární vědy a stylistiky, teprve v posledním desítiletí. Není proto divu, že v přítomné době má lingvistika ještě pěkný kousek k exaktnímu určení množství pojmů a že na mnohé teoretické otázky, které byly v souvislosti s předmětem bádání „text“ poprvé nadhozeny, může dát jen předběžnou odpověď.

Různé směry lingvistického výzkumu, které se v posledních letech etablovaly pod označením „textová lingvistika“, „teorie textu“ nebo „gramatika textu“,[**] jsou výrazem zvýšeného jazykovědného zájmu o zkoumání textu a principů jeho výstavby. Podněty pro tuto novou orientaci jazykovědného zkoumání přišly jak z lingvistiky samé, tak z disciplín sousedních, jako pedagogiky, literární vědy a estetiky, a rovněž z mnoha aplikačních oblastí lingvistiky, např. z automatického zpracovávání přirozených jazyků, z informatiky, dokumentaristiky aj.

Práce, kterou zde předkládám, je pokusem jednak probrat na pozadí vývojových tendencí v bádání o textové lingvistice základní teoretické otázky, jednak určit podstatné definiční rysy textu.

 

1. Propoziční pojetí textu proti pojetí orientovanému k jednání

Badatelské přístupy k popisu textů, které byly od počátku 60. let vyvinuty, lze v podstatě přiřadit k dvěma základním směrům:

(1) První základní směr spočívá na předpokladu, že text představuje jednotku, jejíž vlastnosti lze popsat a vysvětlit v podstatě stejnými prostředky jako vlastnosti vět.

(2) Na rozdíl od prvního směru, který teoreticky traktuje text analogicky podle jednotky „věta“, vychází druhý základní směr z předpokladu, že text je třeba primárně chápat jako jednotku orientovanou ke komunikování a jednání, která se konstituuje sledem jazykových jednání.

Tato dvě pojetí textu budeme nazývat propoziční a komunikativní, resp. orientované k jednání. Předpoklady, z nichž tato dvě pojetí vycházejí, a rozdílné odpovědi, které dávají na otázku základních rysů textu, budou v následující části naší stati podrobněji charakterizovány a zhodnoceny.

 

[2]1.1. Propoziční pojetí textu

Zhruba v posledním desítiletí se v lingvistice objevují pokusy rozšířit dosavadní gramatické modely o „rovinu textu“. Začlenění textové roviny do gramatiky bylo motivováno především tím, že gramatika, jejíž popis zůstává omezen na oblast věty, nemůže řadu jevů pojmout a vysvětlit.[1]

 

Vezměme jako příklad větu

 

(1) Sie erhielt dafür wieder eine Verwarnung.

 

Tato věta je v několika ohledech neúplná. Touto výpovědí nemůže posluchač nic začít, protože chybí referenční vztah, neboť posluchač neví ani, kdo je to sie (ona), ani co se míní slovem dafür (za to). A dále je s touto větou spojen předpoklad, že ona (sie) už dříve nějakého varování (Verwarnung) dostala. Aby mohla být věta (1) plně interpretována, je zapotřebí, aby byla doplněna jednou nebo několika větami, které chybějící informace dodatečně uvedou.

 

(2) Dana ist in diesem Monat schon zum zweiten Mal unentschuldigt dem Unterricht ferngeblieben. (1) Sie erhielt dafür wieder eine Verwarnung.

 

Pomocí (2) je udána nejen informace nezbytná k identifikovatelnosti referenta, nýbrž posluchač, resp. čtenář, zná nyní i stav věcí, který je k porozumění větě (1) potřebný. Neúplnost vět, jako je (1), spočívá v tom, že (1) obsahuje elementy, které odkazují k větám předcházejícím. Tak věta (1) obsahuje nazpět odkazující elementy dafür (za to) a wieder (zase), které předpokládají jistý stav věcí, a nadto zřetelně naznačují, že Dana již před okamžikem promluvové realizace věty (1) nějaké varování dostala.

Kromě anaforik existují též elementy s informací odkazující dopředu (kataforika), tj. elementy, které odkazují k větám následujícím. Vedle právě zmíněných elementů anaforických a kataforických bylo zjištěno mnoho dalších jazykových jednotek, které mají rovněž charakter překračující hranice věty. K těmto elementům, které odkazují na informace, které jsou poskytovány kontextem příslušné věty, patří zájmena, zájmenná příslovce, substantivní spojení s určitým členem, jakož i řada jiných jevů, které Gülichová[2] shrnula pod pojem členicích signálů (Gliederungssignale). Na elementy s charakterem překračujícím větné hranice, jakož i na textotvorné funkce spojek, větných adverbií a částic, které bývají uváděny jako argumenty pro motivaci propozičního pojetí textu, bylo v poslední době vícekrát upozorněno, takže zde můžeme od podrobného výkladu upustit. Odkazujeme především na Isenbergův katalog, v němž je shromážděno 11 vnitrovětných jevů překračujících hranice věty, pozorovatelných na jednotlivých větách.[3]

Vedle jednotlivých textově relevantních elementů, jako jsou větné konektory, anaforika a kataforika, mají věty jisté vlastnosti, které mají pro jejich strukturaci základní význam a musejí být nazírány z hlediska podmínek překračujících hranice věty. Na jednu z nejznámějších vlastností, která se týká celkové strukturace textů, [3]bylo již vícekrát poukázáno Danešem,[4] Dresslerem,[5] Sgallem[6] aj.: jde o tematicko-rematické členění věty. S tímto globálním strukturačním principem vět, s komunikativní organizací sdělení, souvisí zase zákonitosti opětného uvádění objektů už dříve v textu zmíněných, jakož i jejich rozložení. Na těchto pozorováních jsou založeny především sémantické argumenty, které byly pro motivaci propozičního pojetí textu uvedeny.[7]

Vnitrovětné jevy s charakterem překračujícím hranice věty měly být v některých textovělingvistických popisech respektovány tím způsobem, že byl do gramatiky zaveden hypersyntaktický komponent, jehož pomocí mělo být dosaženo adekvátního vysvětlení uvedených faktů. Důkladný rozbor až dosud formulovaných návrhů modelů s hypersyntaktickou složkou však dává, zdá se, mnohdy za pravdu domněnce, že tu máme co činit s terminologickými přejmenováními, tj. že mnohdy jde jen o větné gramatiky, které byly interpretačně změněny na textové gramatiky.[8] Na teoretické a metodologické důsledky, které s sebou přináší rozšíření oblasti gramatiky začleněním roviny textové, poukázal Lang.[9] Lang nadto přesvědčivě ukázal, které premisy musí být splněny, dříve než se nastoupí cesta od věty k textu.

 

1.2. Pojetí textu orientované k jednání

Badatelské přístupy, které lze zařadit do druhého směru textovělingvistického zkoumání — označujeme je jako pojetí textu orientované komunikativně nebo orientované k jednání — se nevyznačují pohledem od věty k textu, a proto též nesměřují k rozšíření domény větné gramatiky. Východisko tohoto směru bádání tvoří ta skutečnost, že text představuje vlastní existenční formu všech komunikativních projevů, že všechny komunikativní projevy jsou charakterizovány vlastností „textualita“, resp. „textovost“. Když lidé spolu komunikují, činí tak textově. Návrhy modelů, které vycházejíce z textovosti komunikativních výpovědí měly za úkol lingvistický popis textů, usilovaly o důslednou revizi dosavadních gramatických modelů a zároveň jasně ukázaly, že tyto gramatiky nemohou být právy skutečné jazykové situaci, neboť nerespektují tu základní skutečnost, že se jazyk vyskytuje primárně v podobě textů, které jsou zapojeny do společenských komunikativních souvislostí a plní jisté komunikativní funkce.[10] Toto zdánlivě triviální zjištění nemůže být prostě jen pouhým lingvistickým slovním obratem, kterého rádi užíváme, abychom se daného problému jednou provždy zbavili, nýbrž musí spíše představovat rámec pro zásadní rozhodování na poli tvoření textovělingvistických teorií. Badatelské přístupy, které rozvíjejí teorii textu jako explicitní teorii jazykové komunikace, resp. se snaží založit [4]teorii textu na obecné teorii jednání, představují tyto modely: Schmidtova[11] teorie komunikačních her,[***] resp. faktorový model idealizovaných komunikačních her, promluvový model Kummerův,[12] založený na aspektech teorie jednání, a Isenbergův[13] dynamický textový model.

Abychom ujasnili motivaci, na níž se zakládá komunikativní pojetí textu, je nejdříve nutné podrobněji charakterizovat některé základní pozice teorie jednání a uvážit jejich lingvistickou nosnost. Protože většina komunikativně orientovaných textovělingvistických badatelských přístupů se více nebo méně přiklání k jazykověkomunikativní teorii A. A. Leont’jeva, chceme motivaci demonstrovat na této psycholingvistické teorii a ukázat, jaké závěry pro vytváření teorie textové lingvistiky byly z toho vyvozeny.

Teorie jazykové komunikativní činnosti (teorija rečevoj dejatel’nosti) vychází ze základní teze vypracované a rozvité Vygotským, A. N. Leont’jevem, Rubinštejnem a Lurijou, že jazyková komunikativní činnost člověka je začleněna do celkového systému lidské činnosti a že je vybudována na stejných organizačních principech jako činnost předmětně praktická a duchovní. Podle Leont’jeva[14] „základní nedostatek, základní opominutí všech psychologických koncepcí jazyka a jazykové komunikace záleží v tom, že se jazyk vytrhává z obecného systému činnosti člověka a že se řečový akt izoluje od produktivní a poznávací činnosti, jakož i od jiných forem činnosti“. Chápe-li se jazyk jako jedna z forem lidské činnosti, jakožto psychická schopnost tvořící základ této formy jednání, pak není nikdy možné vytrhávat jazyk z jeho vztahů k motivačním složkám a cílům jazykového subjektu a izolovat jej od jeho objektivních společenských vazeb. Jazyková komunikativní činnost není proto žádný jednoduchý proces přenášení nějaké zakódované zprávy od mluvčího k posluchači, nýbrž je to „vytvoření vzájemného souhlasu mezi konkrétní situací, na níž je označení činnosti založeno, tj. mezi obsahem, motivem a formou této činnosti na straně jedné a mezi strukturou a elementy jazykového vyjádření na straně druhé“.[15] Jazyková komunikativní činnost člověka je vždy činností sociální, nezávisle na tom, je-li prováděna bezprostředně ve formě kolektivní, nebo ve formě činnosti individuální. Přitom se pokládá za zvlášť důležitý pro teorii textu Leont’jevův poukaz na to, že jazyková komunikativní činnost má tak jako jiné formy lidské činnosti tři integrální aspekty: motiv, cíl a provedení. První etapa obsahuje systém motivů, systém mimojazykových faktorů, které představují motivaci jazykové komunikativní činnosti. Nadto se v této první fázi realizuje primární orientace v nějaké problémové situaci. Motivace a primární orientace vytvářejí podle Leont’jeva komunikativní intenci.[16] V této etapě má sice mluvčí obraz výsledku, avšak ještě žádný plán jednání k dosažení tohoto výsledku. Teprve v následující etapě dochází k vytvoření vnitřního programu jazykových jednání, jímž se rozhoduje o charakteru vyjádření. Realizování tohoto programu představuje pak etapu provedení, tj. vzájemné přiřazení hláskových sledů a významů. Důsledky, které plynou pro textovou lingvistiku z Leont’jevova rámce, který jsme tu představili jen v náčrtku, je možno shrnout [5]takto: Texty jsou výsledkem jazykové komunikativní činnosti člověka, nejsou ničím samoúčelným, nýbrž výslednou formou cílevědomé, tvořivé činnosti, kterou člověk uskutečňuje vždy v konkrétních společenských podmínkách. Každé lingvistické analýze textu by mělo být jasné, že texty představují objekty zkoumání, které byly vyděleny z komplexnějších polí činnosti člověka; proto musí textová analýza vycházet z toho, že texty jsou integrovány v komplexních souvislostech lidského jednání. Nakonec tedy může být textová lingvistika práva skutečnému stavu věcí jen tehdy, jestliže se v ní organicky spojí popis strukturní a funkční. K tomuto metodologickému přístupu není třeba nic dodávat; výroky jako „objevení funkčních vlastností jazyka“, resp. „objevení funkčních podmínek koherence textu“, jak se s nimi setkáváme v mnohých textovělingvistických pracích z poslední doby, jsou vlastně v mnohém ohledu anachronismem, uvážíme-li, že zhruba před 50 lety byl tento princip zdůvodněn v pražské škole a stal se nosným badatelským principem této jazykovědné školy. Badatelský přístup orientovaný k jednání, který jsme zde krátce charakterizovali, nalézáme — i když s různou měrou zřetelnosti a důslednosti — v pracích Isenbergových,[17] v úvahách o funkční lingvistice textu u Pfützeho,[18] u Schmidta[19] i u mnoha dalších.

S přístupem, který si zvolil směr textové lingvistiky orientovaný k jednání, totiž nepopisovat texty nezávisle na jejich společenských a komunikativních kontextech, je třeba souhlasit. Přesto však se jeví potřebným některé základní teoretické otázky komunikativního pojímání textu, jakož i určité důsledky, které z badatelských přístupů opírajících se o teorii jednání byly vyvozeny pro návrhy textovělingvistických modelů, blíže prozkoumat a přičinit k nim několik zásadních poznámek. Přívrženci tohoto směru v posledních letech vždy poukazovali na to, že je třeba teorii textu koncipovat jako teorii užívání jazyka, jako teorii komunikace, a tedy jako pendant k teorii gramatiky jakožto k teorii jazykového systému. Tak např. Schmidt[20] postuluje, že „teorie textu jakožto teorie rámcová a fundující by měla výzkumnou strategii lingvistiky odvrhnout a výsledky jejího výzkumu zhodnotit a systematicky prezentovat. Teorie textu lingvistiku integruje a systematizuje a dodává jí — jakožto centrálnímu výzkumnému postupu teorie textu — vědeckoteoretické, metodologické a hodnotící kategorie, které ona sama ze sebe zřídka vypracovala“. V důsledku komplexnosti textu a z toho vyplývající obtížnosti formulovat a rozhodovat relevantní textovělingvistické hypotézy, je sledování vztahů, které lze zjistit mezi domněnkami a výsledky textové lingvistiky a zjištěními jiných vědeckých odvětví, nepochybně důležitým kritériem pro rozvoj teorie samé, a je podstatné především pro integraci výsledků různých vědních disciplín, diktovanou rozsahem předmětu bádání. Avšak zahrnování hledisek sousedních věd nemůže nahrazovat vypracovávání textověteoretických výkladových souvislostí a nemůže vést ani k rozšiřování rozsahu předmětu textověteoretického modelování tak, že nakonec do sebe zahrne nějakou teorii komunikace nebo nějakou lingvistiku užívání jazyka anebo je nahradí. Využívání zjištění jiných vědních disciplín může však podporovat proces vytváření a ujasňování teorie textové lingvistiky, poskytovat další kritéria a vodítka. Dosud je však specifický rozsah předmětu teorie textu vymezen jen velmi předběžně, a nelze proto již dnes v každém případě jednoznačně rozhodnout, co lze pokládat za legitimní rozsah předmětu nějaké textové teorie a které vlastnosti textů přirozených jazyků mohou být reflektovány adekvátněji jinými dílčími lingvistickými teoriemi nebo sousedními vědami. Omezit teorii textu předem na užívání jazyka má [6]za současného stavu bádání právě tak málo smysl jako svévolné omezení na gramatiku, neboť právě tak jako gramatika textu nemůže objekt svého popisu vytrhávat ze společenských a komunikativních kontextů a abstrahovat od nich, tak zase textový popis orientovaný k teorii jednání se neobejde bez gramatiky textu. Další bádání bude tedy musit objasnit, které aspekty obou proveniencí se ukáží jako konstitutivní pro vypracovanou teorii textu.

 

Ve svých dosavadních výkladech jsme načrtli dva základní směry textovělingvistického zkoumání a charakterizovali některé motivace uváděné zástupci těchto badatelských směrů, abychom názorně představili základní pozice jak propozičního, tak k jednání orientovaného pojetí textu. V pozadí obou badatelských postupů skrývají se, viděno metodologicky, dva zcela rozdílné přístupy k lingvistickému popisu textů, spojené — pokud je to z dosud podaných návrhů již zjistitelné — s podstatnými vlastnostmi komplexního jevu „text“. U badatelských přístupů, které jsme zahrnuli pod propoziční pojetí textu, jde v první řadě o modifikace, resp. rozšíření modelu původně pojatého jako model gramatický; tyto modifikace byly nutné proto, aby bylo možno interpretovat jistá fakta překračující hranice věty, která nebylo možno popsat, a tím spíše vysvětlit pomocí dosavadních gramatických modelů. Naproti tomu u modelů druhého směru jde o teoretické přístupy, které, vycházejíce ze základních pozic teorie jednání, rozumějí textem časový sled jazykových jednání, při jejichž realizaci se tvoří věty. Podle tohoto pojetí je text založen na komunikativních organizačních principech, kterými se musí mluvčí při provádění jazykových jednání řídit. V pracích tohoto směru se zdůrazňuje,[21] že pojetí textu orientované k jednání, které je zároveň pojetím dynamickým, nechápe jednotku „text“ ani v analogii k jednotce „věta“, ani ji definičně k ní nevztahuje.

Když jsme uvedli jednotlivé argumenty, na nichž jsou oba základní směry založeny, vzniká nyní otázka, zda tyto argumenty dovolují dát jednomu pojetí přednost před druhým, resp. jedno z obou odmítnout. Hartmann,[22] Schmidt[23] aj. favorizují pojetí orientované k jednání, neboť jen to může být právo skutečnému stavu věcí, protože jazyk se nikdy nevyskytuje sám, nýbrž vždy spolu s jinými faktory „komunikační hry“. Podle Isenberga[24] mají obě pojetí charakter alternativy, a je proto nemožné zastávat obě pojetí zároveň. Také Isenberg dává přednost pojetí orientovanému k jednání před pojetím propozičním, které podle jeho přesvědčení působí staticky.

Již jsme poukázali na to, že oba základní směry mají do značné míry ještě charakter výzkumných programů, nikoli již vypracovaných teorií. Za takového stavu bádání jeví se nám pochybeným dávat již dnes jednomu z obou pojetí přednost. Oba základní směry uchopují podstatné vlastnosti textů a velmi mnohé vlastnosti lze popsat a vysvětlit jak na základě propozičního, tak k jednání orientovaného pojetí. Tím rozhodně nepopíráme, že z dosud získaných poznatků mohly být jisté vlastnosti textů pochopeny vůbec až v rámci komunikativně orientovaného pojetí textu. Na druhé straně však se principy komunikativní organizace textů nedají popsat odtrženě od jevů gramatických a nezávisle na nich, takže i v rámci lingvistiky textové zůstane věta i nadále centrálním objektem bádání. Dokud jsou základové problémy textové lingvistiky načrtnuty jen v obrysech, zdá se nám rozumné přenechat otázku favorizování jednoho z obou pojetí dalšímu bádání. Dějiny bádání tento spor mezi oběma modely rozhodnou.

[7]Když jsme v souvislosti s propozičním a k jednání orientovaným pojetím textu podali charakteristiku rozdílného přístupu k lingvistickému popisu textů a zároveň analyzovali rozdílné odpovědi, které oba směry dávají na otázku, které jsou podstatné rysy textů, chceme si v závěru podrobněji povšimnout některých vlastností textu.

 

2. Definiční kritéria pojmu text

Textem chceme rozumět vzájemné přiřazení obsahů vědomí jakožto odrazů reálných situací[****] a hláskových sledů provedené podle jistého plánu jednání, tj. podle dynamického systému jednání a operací v procesu jazykové komunikativní činnosti člověka, a realizované pomocí pravidel jazykového systému. Texty se tedy chápou jako jazykové znaky, jako komplexní znaky jazyka, které jsou konstituovány konečnou množinou znaků dílčích. Chápou-li se texty jako jazykové znaky, neznamená to, že texty představují již hotové, v paměti uložené znakové komplexy, které mluvčí v jisté komunikativní situaci prostě jen reprodukuje. Z hlediska teorie jednání podstatný rys naší definice textu ukazuje právě na to, že proces produkování textu je tvořivou, k cíli zaměřenou činností, při níž se komplexní sledy znaků budují pomocí složitého systému pravidel ze znaků jednoduchých, tj. z elementárních znaků uložených v slovníku.

Každý text jakožto rezultát k cíli zaměřeného jazykového komunikativního jednání plní nějakou zjistitelnou komunikativní funkci, která řídí průběh vytváření textu. Jedině skrze funkci, která je součástí záměru mluvčího a kterou může partner komunikace v jisté komunikativní situaci zjistit, stává se množina jazykových výpovědí, tj. vět nebo jednotek s platností věty, textem. Každý text realizuje tedy jakožto uzavřený celek nějakou zjistitelnou funkci, v každém textu jsou předpoklady, které učinil mluvčí, vázány nějakým způsobem pro posluchače zjistitelným. Jestliže předpoklady učiněné mluvčím v nějakém textu zjistitelné nejsou, když např. posluchač nemůže reidentifikovat, resp. vyrozumět do textu uvedené referenty a prezentované reálné situace, dochází ke komunikačním poruchám a text zamýšlenou funkci neplní.

Kombinování jednotek časově, resp. prostorově lineárně produkovaného textu, textémů, se uskutečňuje podle sémantických principů, při čemž se zobrazení reálných situací a jevů odrážející se ve významech textémů integrují do zobrazení situací komplexních. Proces integrace textémů nevede k nějakému jednoduchému amalgamování významů textémů, nýbrž k hierarchicky organizované struktuře textu, v níž vzájemné souvislosti mezi významy textémů jsou určovány množstvím sémantických relací. Výrazem kombinace významů textémů jsou nominativní řetězce, resp. řetězce izotopické,[25] které se budují pomocí nějakého do textu zavedeného objektu, jakož i návratu k němu formou jednoduchého opakování, pomocí pronominálních substitutů, resp. sémanticky ekvivalentních elementů. Nominativní řetězce představují tematické orientační momenty v textové informaci, lze v nich spatřovat jisté „sémantické opěrné body“, jejichž pomocí se vytváří vztah k celkovému významu textu.

Pořadí textémů v nějakém textovém kontinuu, jakož i jejich sjednocování do odstavců, oddílů, paragrafů atd., tedy do dílčích textů, je určováno množstvím činitelů. Chápeme-li texty jako jazykové znaky, v nichž jsou významy jakožto zobrazení reálných jevů a situací přiřazeny k hláskovým sledům, pak lze vycházet z toho, že mezi objektivně existujícím uspořádáním skutečnosti a uspořádáním prezentace [8]v textu existuje nějaká souvislost. Tato souvislost je taková, že struktura uspořádání skutečnosti vkládá na strukturu sledu textémů, v jejichž významu se in toto nebo po úsecích obráží objektivně existující uspořádání, jistá omezení. Tak např. může pořadí událostí v oblasti skutečnosti určovat pořadí jejich uvádění v textu a objektivně existující uspořádání mezi předměty a jevy skutečnosti (vztah část - celek, množina - podmnožina atd.) může se projevit jako určující činitel pro pořadí uvádění objektů v textu.

Pořadí textémů i jejich shrnování do jistých oddílů, které zpravidla odpovídají dílčím tématům[26] nebo mikrotématům,[27] je však do značné míry určováno též záměrem mluvčích, jakož i komunikativní strategií zvolenou k jeho realizaci. Je triviálním zjištěním, že mluvčí produkuje text s ohledem na posluchače, a to tak, že anticipuje systém znalostí a systém postojů posluchače, jakož i jeho možnosti jednání a jeho očekávání. A konečně na tom, zda o jistých předmětech, dějích, jevech atd., které mají být v textu prezentovány, lze předpokládat, že budou mluvčímu známy, bude záviset stupeň explicitnosti mluvčím zvolených formulací. V závislosti na tom, zda nějaká situace, která má být v textu prezentována, je posluchači zcela, resp. jen v jistých úsecích známa, anebo vůbec není známa, bude tedy mluvčí volit postup tematického rozvíjení a tím i výstavby textu. O existenci a způsobu působení principů, na nichž je založeno pořadí textémů, je toho dosud známo jen málo, takže by se zkoumání obecných principů výstavby textu mělo stát jedním z předních úkolů dalšího bádání.

(Přeložil Fr. Daneš)

 

R É S U M É

Überlegungen zur Textgrammatik: propositionale versus handlungsorientierte Textauffassung

Die zahlreichen Forschungsansätze, die in den letzten Jahren im Rahmen textlinguistischer Forschungen entwickelt wurden, lassen sich im wesentlichen in zwei Grundrichtungen einordnen: in eine propositionale Textauffassung, die auf der Annahme basiert, daß der Text eine Einheit darstellt, deren Eigenschaften mit den gleichen Mitteln zu beschreiben und zu erklären sind wie die Eigenschaften von Sätzen, und in eine kommunikative oder handlungsorientierte Textauffassung, die Texte primär als eine kommunikative Einheit betrachtet, die durch eine Folge sprachlicher Handlungen konstituiert werden. Der Beitrag beleuchtet die einzelnen Argumente, die für die Motivierung der beiden Textauffassungen angeführt werden, und untersucht, inwieweit es gegenwärtig auf Grund dieser Argumente möglich ist, eine der beiden Textauffassungen zu favorisieren. Auf diesem Hintergrund werden theoretische Fundierungsfragen der Textlinguistik diskutiert und definitorische Wesensmerkmale des Textes zu bestimmen versucht.


[*] Tato stať je založena na autorově rozsáhlé studii, která vyjde pod názvem „Struktur und Funktion nominativer Ketten im Text“ ve svazku „Probleme der Grammatiktheorie“ v řadě „Studia grammatica“ v naklad. Akademie-Verlag v Berlíně.

[**] V češtině se užívá promiskue podob s přívlastkem adjektivním i substantivním, tedy „textová lingvistika“ i „lingvistika textu“ atp. Pozn. překl.

[1] Srov. F. Daneš, On Linguistic Strata (Levels), Travaux linguistiques de Prague 4, s. 127 až 143; týž, Zur linguistischen Analyse der Textstruktur, Folia linguistica 4, s. 72—78; H. Isenberg, Überlegungen zur Texttheorie, ASG-Bericht, Berlin 1968, s. 1—18; N. N. Leont’jeva, Semantičeskij analiz i smyslovaja nepolnota teksta, Moskva 1968 (autoreferát); B. Palek, Cross-Reference. A Study from Hyper-Syntax, Praha 1968; G. A. Sanders, On the Natural Domain of Grammar, Linguistics 1970, č. 63, s. 51—123.

[2] E. Gülich, Makrosyntax der Gliederungssignale im gesprochenen Französisch, München 1970.

[3] H. Isenberg, Text versus Satz, sb. Probleme der Textgrammatik II, red. D. Viehweger a F. Daneš (dále Probleme … II), Berlin (v tisku).

[4] F. Daneš, Functional Sentence Perspective and the Organization of the Text, Papers on the Functional Sentence Perspective, ed. F. Daneš (dále Papers …), Praha 1974, s. 87—105; týž, Zur semantischen und thematischen Struktur des Kommunikats, sb. Probleme der Textgrammatik I, red. D. Viehweger a F. Daneš (dále Probleme … I), Berlin 1976, s. 29—40; a cit. čl. Zur linguistischen Analyse der Textstruktur v pozn. 1.

[5] W. Dressler, Funktionale Satzperspektive und Texttheorie, Papers …, s. 87—105.

[6] P. Sgall, Zur Stellung der Thema-Rhema Gliederung in der Sprachbeschreibung, Papers …, s. 54—74.

[7] Srov. G. V. Bondarenko, K izučeniju teksta kak ijerarchičeskoj struktury supersintaksičeskich jedinic, NTI, serija 2: Informacionnyje procesy i sistemy, seš. 8, s. 19—24; týž, Raspredelenije povtorov v svjaznom tekste kak osnova dlja obnaruženija supersintaksičeskich jedinic, cit. NTI, seš. 12, s. 20—31; I. P. Sevbo, Struktura svjaznogo teksta i avtomatizacija referirovanija, Moskva 1969; D. Viehweger, Semantische Merkmale und Textstruktur, sb. Probleme … I, s. 195—206; týž, Zur semantischen Struktur des Textes, sb. Probleme … II.

[8] T. A. van Dijk, Some Aspects of Text Grammar, The Hague 1972.

[9] E. Lang, Über einige Schwierigkeiten beim Postulieren einer Textgrammatik, Generative Grammar in Europe, ed. F. Kiefer a N. Ruwet, Dordrecht 1973, s. 284—314.

[10] P. Hartmann, Text, Texte, Klassen von Texten, Bogawus 2, s. 15—25.

[11] S. J. Schmidt, Texttheorie, München 1973.

[***] V originále užil autor Schmidtova termínu kommunikatives Handlungsspiel, doslovně obtížně přeložitelného. Pozn. překl.

[12] W. Kummer, Referenz, Pragmatik und zwei mögliche Textmodelle, sb. Probleme und Fortschritte der Transformationsgrammatik, ed. D. Wunderlich, Frankfurt 1971, s. 175—188; týž, Aspects of a Theory of Argumentation, Rheda 1972.

[13] H. Isenberg, Einige Grundbegriffe für eine linguistische Texttheorie, sb. Probleme … I, s. 47—145.

[14] A. A. Leont’jev, Psichologija obščenija, Tartu 1974, s. 42.

[15] A. A. Leont’jev, Sprache - Sprechen - Sprechtätigkeit, Stuttgart - Berlin - Köln - Mainz, 1971, s. 25.

[16] O. c. v pozn. 14, s. 128.

[17] Srov. o. c. v pozn. 3 a 13.

[18] M. Pfütze, Grundgedanken zu einer funktionalen Textlinguistik, Textlinguistik 1, Dresden 1970, s. 1—14.

[19] Srov. o. c. v pozn. 11.

[20] S. J. Schmidt, Text als Forschungsobjekt der Texttheorie, Der Deutschunterricht 1972, seš. 4. s. 7—28, zvl. s. 27.

[21] Srov. H. Isenberg, o. c. v pozn. 3.

[22] P. Hartmann, Text als linguistisches Objekt, sb. Beiträge zur Textlinguistik, ed. W. D. Stempel, München 1971, s. 9—29.

[23] Srov. o. c. v pozn. 11.

[24] Srov. H. Isenberg, o. c. v pozn. 3.

[****] Překladatel zde užil jako ekvivalentu za Sachverhalt der Wirklichkeit termínu reálná situace podle některých prací sovětských (Gak, Chrakovskij, Arutjunovová aj.).

[25] E. Agricola, Vom Text zum Thema, sb. Probleme … I, s. 13—27.

[26] K. Hausenblas, Výstavba jazykových projevů a styl, Praha 1971.

[27] L. M. Loseva, K izučeniju mežfrazovoj svjazi (Abzac i složnoje sintaksičeskoje celoje), Russkij jazyk v škole 1967, seš. 1.

Slovo a slovesnost, volume 38 (1977), number 1, pp. 1-8

Previous Svatava Machová: Francouzský matematik o perspektivách strojového překladu

Next Karel Horálek: Nové přístupy k jazykové konfrontaci