Časopis Slovo a slovesnost
en cz

O různých přístupech k výkladu věty a jevů styčných

Karel Hausenblas

[Discussion]

(pdf)

Différentes approches de l’interprétation de la phrase et des phénomènes relatifs (En marge de l’article de K. Horálek La phrase et l’énonciation)

V druhém čísle minulého ročníku SaS[1] se vyslovil K. Horálek — již podruhé — proti koncepci skupiny lingvistů (mezi něž vedle M. Dokulila a Fr. Daneše také patřím), kteří při výkladu větných a jiných syntaktických konstrukcí na pozadí textových útvarů soustavněji zavedli pro rozlišení jevů různých rovin pojem a termín výpověď (ten se před tím objevoval v neustáleném významu a ne plně terminologizovaně[2]). To je ovšem moje, nikoli Horálkova formulace příslušného rysu jím odmítané koncepce; připomínám hned na začátku, že hlavním zdrojem neshod je tu rozdílnost přístupu k jazykovým jevům v daném úseku, nikoli otázky terminologické nebo jiné, např. rozdíly při zařazování určitých konstrukcí mezi větné nebo nevětné — právě na tento poslední bod se Horálek nejvíce soustřeďuje, dělaje paralelu (ne-li přímo rovnici) mezi pojmové dvojice věta - výpověď (z naší koncepce) a věta - ekvivalent věty (ze starší syntaktické tradice), ačkoli já i ostatní ve všech svých příspěvcích k této tematice rozumíme výpovědí zcela jiný[3] jev, než je „ekvivalent věty“ (u Ertla „větná zástupka“, Gebauer - Ertl, Mluvnice česká …, Praha 1926, § 465).

Horálek bere samy základní pojmy, s nimiž já a ostatní pracujeme, jinak, než jak byly míněny a vyjádřeny,[4] a kritizuje tak pojetí, k jakému se nemohu hlásit. Ony dva pojmy, které dal do titulu svého článku, věta a výpověď,[5] jsou v našem pojetí řádově různé jevy, zatímco věta a ekvivalent věty v tradičním pojetí — čemuž by v našem pojetí odpovídala[6] dvojice větná a nevětná konstrukce —, jsou jevy téhož řádu (i když druhé členy dvojic mají okrajovější, první členy centrálnější postavení v systému). V důsledku toho jsou mé výklady v Horálkově interpretaci podstatně posunuty a zbaveny svého specifického zaměření. Už proto, i když bych chtěl, mohu jen málo z jeho kritických soudů přijmout[7] (náplň Horálkova článku není hodnotícími soudy vyčerpána). Horálkovo odmítání přístupu, který zdaleka [44]nemá tak úzkou základnu, jak by se mohlo podle jeho článku zdát, však dává látku k zamyšlení nad růzností pohledu na syntaktické a některé jiné s nimi spjaté jevy.

První Horálkův příspěvek, uveřejněný před 12 lety,[8] nikoho nepodnítil k diskusi ani k polemice. Jestliže nyní píšu tento článek, není to ani tak proto, že tentokrát vychází Horálek především z výkladu mého,[9] jako více proto, že ze svých soudů o pojetí, které zastáváme (a k němuž se ve větší nebo menší míře přiklonila řada dalších syntaktiků), dělá některé hodnotící závěry sahající daleko: to, že jsme pozměnili tradiční terminologii, zúžili význam termínu věta aj. — třebaže to jsou změny dosti obdobné a snad ani ne tak velké jako ty, ke kterým došlo v naší lingvistice před tím v oblasti pojetí „slova“ a jevů příbuzných —, je prý „neradostným svědectvím“ toho, jak „někteří jazykovědci nerespektují zásady jazykové kultury“ (kromě toho dělá závěry i pro školní praxi a pro vědeckou metodologii). Horálek totiž říká, že v našich výkladech „nešlo … o nové pojmy a jejich vyjádření, nýbrž o pojmy značně běžné, jež měly v odborném názvosloví své značně ustálené vyjadřovací formy“. Tím má být anulována specifičnost našeho přístupu a vyvolán dojem, že jen převlékáme běžné poznatky do jiného terminologického roucha, což se pak musí jevit jako neúčelné a navíc jako rozkolísávání jakoby dobře fungující terminologie a příslušné pojmové soustavy (pokud k té má Horálek výhrady, jsou jen nepodstatné): uvidíme, zda tradiční pojmosloví dává tu skutečně podklad k obrazu takto utěšenému.

Nebudu psát obšírný polemický komentář ke všemu, co by ho z mého hlediska potřebovalo, jakož vůbec myslím, že polemikou se toho obvykle mnoho nevyřídí a zvláště stanoviska obou stran že se po ní zřídka sblíží. O čem však mohu předpokládat, že spojuje čtenáře, mne i kritika, je zájem o to, aby se postupně prohlubovalo naše poznání jevů, které zkoumáme. Nemáme-li na mysli jen snahu o materiálovou úplnost poznatků, musí přitom být v tom či onom úseku v určité míře vždy nějak modifikována dosavadní koncepce (některá z dosavadních) a její pojmový aparát a s tím bývá spjata i potřeba některých změn v terminologii. Nemůže být vše podáno zcela nově, ale pro nové poznání také nemůže vystačit ve všem starý pojmový a terminologický aparát. Optimálního poměru mezi starým a novým se dosahuje obtížně: vznikají komplikace nejen při zavádění nových pojmů a termínů pro ně, ale už i začleňováním starých do nových souvislostí. Ale přes takové obtíže nemůžeme lpět na starším pojetí, i kdyby bylo tradicí ustáleno, jestliže poznáváme, že dobře nevyhovuje. A tu jsme u jednoho z kořenů sporu. K. Horálek se domnívá, že tradiční koncepce věty a jiných syntaktických útvarů dobře vyhovuje i dnešním nárokům, že základní pojmy, s nimiž se tradičně pracuje, stačí vhodně pokrýt celou oblast, kterou mají obsluhovat (jeho požadavky na korektury jsou, jak vidno z článku, jen okrajové). My — a podobně nebo zase jinak — i jiní jsme došli k názoru, že nikoli. Všimněme si už jen tradičního u nás chápání věty a užívání tohoto termínu.

Jako věta se v tradiční syntaxi označují (1) konstrukce typu „bratr píše“,[10] [45]dále (2) „bratr píše, že přijde v neděli domů“ a také (3) kterákoli ze dvou částí konstrukce předcházejícího typu, tedy jak „bratr píše“, tak i „že přijede v neděli domů“, a mohli bychom event. ještě připojit (4) konstrukci typu „usednuv ke stolu, bratr píše dopis“. Aby se s takovým chápáním dalo pracovat a nedocházelo k nedorozuměním, provádějí se (někdy jen) terminologické úpravy různého druhu. Tak se typ (1) doprovází přívlastkem (věta) „jednoduchá“, typ (2) přívlastkem (věta) „složená“, věty v typu (3) se pak označují podle své povahy jako hlavní nebo vedlejší, z jiného hlediska jako řídící nebo závislé; typ (4), který jsme nazvali polosouvětný, nemá vlastně tradiční specifické označení žádné, mluví se o něm někdy jako o spojení věty s polovětnou konstrukcí. — Co však má být věta obecně, bez přívlastku rozlišujícího daný typ? Vlastně se vůbec nedá vytvořit homogenní pojem, pod který by mohly být zařazeny všechny tři, resp. čtyři uvedené typy konstrukcí: určitému pojetí se vždy některý vymkne. Nelze se při tomto úzu divit, že se vymezení věty — i zůstaneme-li jen u nás — u jednotlivých autorů tak silně liší, že se tu věta vymezuje ne vždy jako jednotka gramatická, ale někdy jen jako útvar fonický, ev. grafický, jindy jako jednotka sdělovací, a lze si tím také vysvětlit, že se někteří syntaktikové vůbec vzdávají úkolu pojem věty dostatečně určitě vymezit.

Zpřesněním, ne však vždy dodržovaným, je to, že se termín věta ponechává jen pro konstrukce „jednoduché“, a to ať samostatné, nebo vystupující jako složky složených, zatímco „složené“ se nazývají souvětí. I když je takto upravený úzus (míním u nás, jinde bývá termín odpovídající českému „věta složená“ běžnější) už hodně rozšířen, nebývá s ním ve shodě definice věty, pokud v ní jsou uváděny jako konstitutivní rysy uzavřenost, ucelenost apod.: těm totiž nevyhovuje typ (3) — vedlejší věta (a někdy ani hlavní, např. „vysvětlil mi, že to tak nebylo“) není uzavřená —, a naopak vyhovuje jí typ (2), souvětí, který však byl právě touto terminologickou úpravou vysunut.

Jinak zase chce řešit rozpory tradičního úzu úprava, jíž se vyčleňuje a přejmenovává typ (3), když se totiž podle anglických zvyklostí označují „jednotlivé věty tvořící souvětí“ termínem klauze (v anglické terminologii syntaktické se obráží poněkud jiný přístup než v té, která je tradiční u nás, ale to zde necháváme stranou): tato úprava akcentuje fakt, že věta samostatná a věta v souvětí se liší svou funkcí (zejména věty vedlejší se vyznačují tím, že výpovědní platnost je u nich vlastně suspendována), odtrhuje však od sebe jevy, které jsou strukturně podstatně blízké (i ve vedlejší větě figuruje verbum finitum atd.): právem proto podle mého názoru zůstává např. K. Svoboda v Souvětí spisovné češtiny (Praha 1972) u pojetí a u terminologie, že souvětí je spojení vět; i vedlejší věta u něho zůstává větou, protože má (alespoň) predikační formu (často i modální predikační význam).

Všimněme si srovnáním těchto dvou modifikací, jaký v nich proniká názor na větu, neutrálně řečeno na jev, pro který v každé z nich zůstalo pojmenování věta. Jestliže se jako věta označují jen konstrukce typu (1) a (2), tedy nikoli složky souvětí, nýbrž jednak samostatné věty, jednak samostatná souvětí, pak stojí za tím ono pojetí věty, které v ní vidí jednotku sdělovací, „elementární sémiologickou reakci“ (Skalička[11]), nikoli specifickou gramatickou strukturu. (Proto v definicích, [46]které vycházejí z tohoto aspektu, se neuvádějí vnitřní konstrukční gramatické vlastnosti věty buď vůbec, anebo jen jako rysy druhého pořadí.) — Jestliže se jako věta označují jen konstrukce typů (1) a (3), tedy nikoli syntaktické celky souvětné, nýbrž jednak samostatné věty, jednak věty vystupující jako složky souvětí, je to výrazem chápání věty právě jako specifického druhu gramatické konstrukce, jíž se užívá, podle našeho názoru jako hlavního prostředku, k vytváření základních formací textových, samostatně nebo v určitých druzích spojení několika větných konstrukcí aj., nechápe se tu však věta jako jednotka sdělovací, neboť věta, která je komponentem souvětí, jí není. Já spolu s jinými považuji za výstižnější pojetí druhé (aniž odsuzuji pojetí první). Snažili jsme se ho právě v uvedeném smyslu domýšlet, větu jako gramatickou strukturu popsat, zejména zobecnit rysy, které má jakožto jednotka systému jazyka.[12] Nebudu to zde opakovat ani rozvádět, připomínám jen, že za větné pokládám ty útvary, v nichž je přítomen specifický morfologicko-syntaktický prostředek predikační (za takový nepovažuji ve shodě s Danešem aj. intonační kadenci ani grafické umístění apod. — tyto prostředky k větné nebo jiné konstrukci přistupují, když se vytváří výpověď); predikát však neomezuji jen na věty dvojčlenné, větu tedy neomezuji na konstrukce dvojčlenné, tím méně jen na dvojčlenné věty slovesné. — Nezabývali jsme se speciálně nevětnými typy konstrukcí, z nichž některé také vystupují (samostatně, popř. i rozvity větou atd.) ve výpovědích: srov. např. prostřední nevětnou výpověď v sousedství dvou větných v tomto úryvku textu: Znáte to přece. Špatní kamarádi, noční flámy, manko ve skladu a tak dále. Jak to mohlo dopadnout? I tyto konstrukce mají pochopitelně gramatický charakter, nikdy jsme jim ho neupírali. Uvádím to proto, že Horálek píše: „Je také naprosto nesprávné, když se jakýmkoli větám či „výpovědím“ upírá gramatičnost. Bez gramatiky není možné žádné vyjadřování.“ Snad si chybně vyložil ta místa, kde říkám, že za větné považuji ty útvary, které obsahují specifický gramatický prostředek predikační. Nevětné gramatické útvary takový specifický prostředek nemají — ale tím přece ještě není řečeno, že nemají jiné gramatické vlastnosti, že v nich nemůže být syntax[13] apod. Připomínám také, že nikde netvrdím, že by se u nevětných konstrukcí nedalo a nemělo mluvit o obecných typech, schématech, takže se mne nemůže týkat výtka, v niž dokonce výslovně jako v závěr vyúsťuje v posledním odstavci Horálkův článek: „… dospíváme k závěru, že omezovat oblast syntaktického systému na tzv. větné výpovědi a jejich vzorce je nesprávné a zavádějící.“ Naopak ke konci stati, z níž Horálek cituje část jednoho odstavce, uvádím „zásady, jejichž respektování a další prohlubování považujeme … za velmi potřebné“, a mezi nimi na prvním místě tuto: „U každé jazykové jednotky je potřebí rozlišovat její povahu v konkrétním projevu a její povahu systémovou.“ (K citované Horálkově formulaci ještě poznamenávám, že větné výpovědi do syntaktického systému, alespoň v naší koncepci, nepatří, tam patří jen typy větných — a jiných — konstrukcí.) Nesnáze se zařazováním různých konstrukcí mezi větné nebo nevětné, na což Horálek poukazuje, ovšem jsou, ale takové nesnáze — není snad potřebí připomínat, že nevznikly až zavedením distinkce „větná - nevětná výpověď“ — jsou všude, kde jde o přechodný pás mezi vyhraněnými jevy, a to přece v jazyce není jen v daném případě, nýbrž spíše je to možno považovat za zjev pravidelný. Touto problematikou se zde speciálně nebudeme zabývat.

[47]Avšak to je jen jedna stránka našeho pojetí. Druhou — a té se Horálek prakticky vůbec nedotýká — tvoří výklad toho, v jakém vztahu jsou gramatické jednotky syntaktické k jednotkám textovým. Považovali jsme za potřebné položit si otázku obdobnou té, kterou si např. klade morfologie, totiž v jakém vztahu jsou jednotky plánu, který je právě předmětem zkoumání, nejen k plánu nejblíže „nižšímu“ (u morfologie je jím fonologie, u syntaxe je to morfologie, resp. morfologie a lexikologie), ale také k plánu nejblíže „vyššímu“: víme, že u morfologie je tímto plánem syntax, avšak který plán je jím vzhledem k syntaxi? Soudím, že není vhodné považovat syntax (v pojetí v lingvistice běžném, ne např. v pojetí logickém) za nejvyšší plán systému jazyka, nýbrž že je potřebí rozlišovat plán syntaxe a plán textu (promluvy, komunikátu jako celku), a to proto, že existují principy výstavby textu, které nemají povahu gramatickou (bereme-li gramatiku ve smyslu u nás obvyklém[14]) a že také existují jednotky stavby textu, které nemají povahu gramatickou. Jinak řečeno: soudím, že by se — kdybychom nerozlišovali uvedené dva plány — dostaly do jedné řady věci zřetelně různorodé, různého řádu, že by gramatika a jednotlivé gramatické pojmy, právě také syntaktické, při příliš širokém užívání ztratily svou specifičnost atd. A tak jsme zjišťovali, jaký je vztah mezi nejvyššími jednotkami syntaktickými a nejnižší jednotkou textovou (ve smyslu výše uvedeném). Strukturou textu jako celku se ovšem lingvistika — a to nejen u nás — do začátku padesátých let zabývala pramálo, avšak shledávali jsme, že právě v pracích pojednávajících o problémech výstavby věty se někdy zpracovávají i jevy, které vlastně nejsou gramatické povahy, jako např. aktuální členění, a naopak že se gramatické jevy nepostihují vždy ve své specifičnosti, protože nejsou odlišovány od jevů vyšší roviny. Z tohoto hlediska se také dá vysvětlit onen základní rozdíl mezi dvěma přístupy k pojetí věty, o nichž byla řeč výše: ten z nich, který se nesoustřeďuje na morfologicko-syntaktické vlastnosti konstrukce, nýbrž vytčením negramatických rysů pokrývá gramaticky značně rozdílné konstrukce, popisuje vlastně onu základní jednotku textovou. Podle našeho názoru je záhodno v široké problematice tradičně pokrývané termínem věta rozlišovat jevy dvojího řádu, na jedné straně, lépe řečeno na jednom stupni, gramatické konstrukce syntaktické, které vystupují v jednotkách textových, na druhé straně, na druhém stupni, jednotky textové, které jsou naplňovány obsahem lexikálně-gramatickým, aktuálně členěny, vybaveny ještě dalšími rysy (organizací slohovou aj.). Elementární jednotku textu, která i jednotlivě může tvořit text (komunikát), jsme nazvali výpovědí, tu pak ze syntaktických konstrukcí, která je pro fungování ve výpovědi (samostatně nebo v souvětí) vybavena specifickým gramatickým prostředkem predikačním, chápeme jako větu.

V pojetí věty není uvnitř naší trojice výraznějších rozdílů snad kromě jednoho (naznačím ho, na vypořádání se s ním tu není dost místa): Pod pojem věty zahrnuji a tímto termínem označuji jak konkrétní věty, v nichž je základní systémová podoba větná, větné schéma (Skalička), větný vzorec (Mathesius, Daneš) často obohaceno podle syntaktických pravidel rozvíjení a rozšiřování, tak základní jejich systémovou podobu, větný vzorec. (Postupuje se tak běžně i u jiných jazykových jevů.) Fr. Daneš svého času pojmy (a termíny) věta a větný vzorec dosti silně diferencoval, pojem věty v souvislosti s tím zúžil: „nejlépe by snad bylo ponechat — s ohledem na tradici — termín věta ve významu „větná výpověď“ a pro větu jakožto systémový [48]útvar užívat názvu „větný vzorec“ (cit. Čs. přednášky pro sjezd slavistů v Sofii, s. 117[15]).

Pokud jde o výpověď, ta ještě není tak všestranně zpracována jako pojmy gramatické. Souvisí to se složitostí textové výstavby obecně, zpočátku ani nebyla výpověď ve svém textovém zapojení dost sledována. Zastávám od samého začátku názor, že i výpověď a textové útvary vůbec je potřebí zkoumat nejen v jejich podobách parolových, nýbrž i systémových. Ale to už zde probírat nemůžeme. Konstatujme však, že zatímco před několika desítkami let byl pro lingvistiku charakteristický přesun zájmu od morfologie k syntaxi, dochází v posledním období k přesunu od syntaxe k nauce o textu (i když zatím tato disciplína není dostatečně pevně konstituována a postupuje se tu po několika různých liniích bez potřebné integrace). Podle mého názoru — snad mi bude prominuto, že ho zde neříkám poprvé — je text třeba vykládat „shora“ (vycházíme přitom z jazykové komunikace a jejích aktů a přistupujeme k textům, či lépe komunikátům, jako celkům tvarovým i obsahovým a analyzujeme je) i „zdola“, tj. ve směru od nižších plánů jazykových, především od syntaxe. Jednou z výhod pojetí, které v tomto příspěvku obhajuji jako jedno z možných, vidím v tom, že dovoluje postihnout dynamiku vztahu mezi rovinami syntaktickou a textovou. Skutečnost, že mezi jazykovými formacemi různých rovin existuje asymetrie — přízvukový takt netvoří vždy slovo, ale nejednou dvě i více slov; výpověď bývá tvořena někdy jednou větou, nezřídka však i více větami i jinak atd. —, je jeden z nejcharakterističtějších principů stavby jazyka i konkrétních textů (při pojetí, které počítá v textu rovnou jen s větami, se tento moment právě v důležitém místě ztrácí). Je motivován především potřebami přenosu informace s co nejmenšími ztrátami: dojde-li event. k poruše některého místa v textu nebo k znesnadnění chápání jeho smyslu, nemusí to stejnou měrou zasahovat všechny jednotky v celém vertikálním „průřezu“ textem, závada nemusí znemožňovat porozumění smyslu sdělení. Tato asymetrie má však ještě jiný dosah. V oblasti „vyšších“ struktur totiž dovoluje odstíněné vyjádření obsahu a různé efekty slohové, např. prostřednictvím přesahů syntaktických vztahů větných přes hranice jedné výpovědi. Mluví se tu obvykle o „osamostatňování“ větných členů, avšak nemusí jít jen o jejich užití samostatné, srov. např. Konečně jsem našel ztracený klíč. V zahradní besídce, kam ho asi odnesly děti. Není tu ani nutný výklad, že „v zahradní besídce“ je eliptická věta, jejíž podmět a přísudek se vyrozumívají z předcházející věty. Stačí konstatovat, že hranice mezi základními poli syntaktických vztahů se v daném textu nekryje [49]s jeho učleněním na výpovědní celky; tím je komponent přesahující z první výpovědi do druhé zvýrazněn atd.

Pojmový aparát pojetí, které uvnitř toho, co se tradičně pokrývá větou, provádí diferenciaci, je ovšem v tomto aspektu složitější než pojetí tradiční. Je to však zdůvodněno povahou zkoumaných jevů, podobně jako tomu je v oblasti slova a jevů styčných, u nichž se ještě krátce zastavíme. „Jednoduchost“ tradičního nediferencovaného pojetí slova a věty je výhodou jen zdánlivou, není onou jednoduchostí, jaká platí za žádoucí vlastnost vědeckého podání.[15]

To, že se na místě jednoho pojmu ukáže potřeba rozlišovat dva nebo více, není nic neobvyklého, a má to řadu paralel. Jak už jsme letmo uvedli, došlo k tomu např. tam, kde starší tradiční pojetí pracovalo pouze se „slovem“: v práci posledních tří generací lingvistů bylo při všestrannějším pohledu na věc potřebné a výhodné odlišit, také terminologicky, slovo jako gramatickou formaci na jedné straně od formace zvukové (jiná je situace v písemném vyjadřování, tam se hranice slova jako gramatické jednotky až na nečetné případy kryjí s hranicemi grafické jednotky oddělované mezerou v rozpětí jednoho písmena, proto se tu vystačuje běžně s pojmem slova, vážnější případy neshody tvoří jen „syntetický“ typ slovních tvarů jako dělal jsem, psaných odděleně) — vyberme si pro ni z několika užívaných termínů termín přízvukový takt —, na druhé straně od jednotky lexikální — pro ni se mi zdá nejvhodnější termín ustálené pojmenování (samo pojmenování nestačí, máme-li na mysli jazykový systém), ale dále je hodně rozšířen ještě pojem lexém a objevují se i jiné. Mohli bychom diskutovat o tom, co všechno je tu potřebí speciálně rozlišovat, ale dnes už je zcela zřejmé, že s pouhým nediferencovaným „slovem“ nevystačíme. Jen zdánlivou výhodu přináší rozlišování pomocí přívlastků: slovo zvukové, grafické, syntaktické … I když ne všichni u nás přijali soustavné rozlišování slova a pojmenování, ev. ještě další distinkce, nevzpomínám, že by někdo pojmovou diferenciaci tohoto druhu odsuzoval (i K. Horálek přijal mathesiovský pojem pojmenování, srov. Lexikografický sborník, Bratislava 1954). Nebylo by divné, kdyby u komplexnějších útvarů syntaktických a textových tomu nebylo podobně (neříkám stejně)?

Pro charakteristiku určité koncepce a její pochopení mohou být užitečné i její genetické souvislosti. K stanovisku, které tu obhajuji,[16] jsme došli v první polovině padesátých let v spontánních diskusích v novočeském oddělení ÚJČ (vedeného tehdy B. Havránkem), snažíce se domyslit a dále modifikovat systémový výklad syntaktických jevů, k němuž byly u nás podány závažné příspěvky v pracích V. Mathesia, S. Karcevského, B. Havránka, Vl. Skaličky aj. (ve výkladech těchto badatelů jsou ovšem i nemalé rozdíly, např. v pojetí věty zvl. mezi Karcevským a Skaličkou). Snažili jsme se vidět danou problematiku ne izolovaně, nýbrž v jejích souvislostech v systému jazyka i ve výstavbě konkrétních komunikátů. Rámec našich úvah nebyl pouze syntaktický, syntax nebyla u nikoho z nás jediným pracovním úsekem: M. Dokulil, nejzkušenější z nás, který dal hlavní podněty v tomto směru, sledoval zejména poměr mezi syntaxí a morfologií (tvaroslovnou i slovotvornou), ale také mezi pojmenovací a vypovídací funkcí v jazyce, Fr. Daneš, v syntaxi ještě [50]žák Mathesiův, zase poměr mezi syntaxí a fonologií (srov. práci Intonace a věta v spisovné češtině, 1957), já, nejmladší z trojice a „třetí do mariáše“, jsem tehdy připravoval svou práci ze syntaxe pádové (Vývoj předmětového genitivu v češtině, vyšlo 1958), a zajímaje se vedle toho o stylistiku, sledoval jsem vztah mezi rovinou syntaktickou a textovou. — Pokud jde o pojetí výpovědi, inspirovaly nás — vedle výkladů Mathesiových, z něhož je převzat termín — především výklady S. Karcevského (který v návaznosti na práce rusistické, zvl. na Peškovského, a romanistické rozlišoval pojmy phrase a proposition),[17] ale i jiných badatelů, sovětských (Bulachovskij), německých aj. — První příspěvky, v nichž jsme pracovali s pojmem výpovědi (Danešova kniha o intonaci nebyla ještě publikována, jsme připravili pro konferenci o vědeckém zkoumání soudobých jazyků r. 1956: Dokulil a Daneš je uveřejnili ve sborníku z této konference r. 1958, já v Bulletinu VŠRJL II, 1958. Nejvíce danou problematiku později rozvinul Daneš, já ze svých dalších příspěvků, které se jí dotýkají, připomínám stať On the Characterisation and Classification of Discourses (Travaux linguistiques de Prague I, 1964, s. 67n.) a stručnou charakteristiku pojetí v diskusi k syntaktické části sborníku Problémy marxistické jazykovědy (Praha 1962).

Nesleduji zde už ohlas našich výkladů v domácí i zahraniční odborné literatuře, i když by to mohlo přinést nemálo zajímavého k danému tématu (přitom by Horálkovo zhodnocení vlivu novějšího českého syntaktického zkoumání na sovětskou rusistiku potřebovalo komentář: zkoumání vztahů mezi „predloženijem“ a „vyskazyvanijem“ v sovětské lingvistice posledních desítiletí a živý zájem o tyto otázky dnes má přece i bohaté zdroje domácí).

Končím svou úvahu a poznámky. Nebylo jejich cílem zaujmout stanovisko ke všemu, co by podle mého názoru potřebovalo v Horálkově článku komentář. Také jsem nemohl jednotlivým problémům věcným, které se přitom vynořily, věnovat potřebnou pozornost, už z nedostatku místa ne. Chtěl jsem však ukázat, a to se mi snad podařilo, že rozdíly pojetí, které já a jiní zastáváme, od pojetí tradičního nejsou neodpovědnou hrou s termíny, nýbrž že byly motivovány snahou rozlišit a vyložit to, co v tradičním pojetí zůstává nerozlišeno, a postihnout jazykovou problematiku z širšího hlediska (zejména z hlediska výstavby textu). Jsem toho názoru, že vedle sebe dobře mohou existovat různé přístupy k výkladu syntaktických jevů. Žádný přístup nemůže vyřešit všechno: aktuální pozornost se obrací především tam, kde se v dosavadním výkladu shledává nejslabší místo: to dnes vidím zejména v přechodu od „věty“, od stavby jednotlivých syntaktických konstrukcí, k stavbě textu. Ale v tom se právě nemůžeme zatím s K. Horálkem dorozumět (přestože jsme se o tom už něco nadiskutovali).


[1] Čl. Věta a výpověď, SaS 37, 1976, s. 81n.

[2] Srov. také užívání tohoto termínu v (pozdějším) Horálkově Úvodu do studia slovanských jazyků (Praha 1962), kde se (s. 257) např. mluví o „jádru výpovědi“, ale „základu nebo východišti věty“.

[3] Je to zcela zřejmé už z toho, že útvary, které nazýváme výpověďmi, mohou být podle našich výkladů gramaticky obsazeny buď konstrukcí větnou, nebo jinou než větnou (ještě o tom bude řeč dále), můžeme tedy např. říci, že „v určitých konkrétních výpovědích nacházíme konstrukci větnou“, to však analogicky u druhé dvojice vůbec neplatí: nemůžeme v tradičním pojetí přece říci, že „v určitých konkrétních ekvivalentech věty nacházíme konstrukci větnou“.

[4] Srov. i výklad Danešův - Dokulilův (ve sb. O vědeckém poznání soudobých jazyků, Praha 1958, s. 235): „Rozlišujeme tedy jednak obecný pojem výpovědi, definovaný jen v plánu obsahovém a promluvovém, jednak pojem věty, definovaný jen v plánu mluvnické syntaktické formy; ze stanoviska syntaktické formy jsou pak jednak výpovědi větné, tj. výpovědi skladebně specificky organizované, mající formu věty, jednak výpovědi nevětné, tj. výpovědi bez takové formy. (To ovšem neznamená, že nevětné výpovědi nemohou mít jistou syntaktickou organizaci …; je to ovšem jen organizace v mezích syntaktického spojení.)“

[5] Poznamenejme k tomu, že proti výpovědi v našem pojetí nestojí vždy věta, ne vždy totiž v ní vystupuje (jen) konstrukce větná: někdy nevětná, často souvětná, nebo polosouvětná (tím míním „větná s polovětnou“). Přesnější a vhodnější by bylo stavět proti sobě gramatické konstrukce syntaktické — věta je mezi nimi centrální — a formace textové — výpověď je minimální formace textová (v tom smyslu, že i jen jedna výpověď může tvořit úplný text): text, komunikát, se vytváří jednou nebo řadou výpovědí; v obvyklých typech komunikátů nemají vlastní výpovědní charakter jen takové formace jako titul, mezititulky — stojí mezi pojmenováním a výpovědí — apod.; jsou ovšem i texty, které neobsahují výpovědi ve vlastním smyslu a v nich větné a souvětné konstrukce, jako jsou seznamy, některé typy formulářových textů aj.

[6] Tradiční větě by ovšem odpovídala jen v jednom z významů tohoto pojmu, viz níže.

[7] Tak uznávám, že můj pokus rozhodnout, zda část textu tvořená souřadným souvětím představuje jednu nebo více výpovědí, nebyl dostatečně propracován.

[8] K teorii věty, SaS 26, 1965, s. 213n.

[9] Totiž z některých pasáží (ne však z celé) stati Syntaktická závislost, způsoby a prostředky jejího vyjadřování, Bulletin VŠRJL II, 1958, s. 23n.

[10] Horálek soudí, že v takových případech nemůžeme vidět věty: píše, že „spojení typu ‚žák píše‘ bez zvukového nebo grafického příznaku není nic jiného(,) než právě spojení dvou slov“ (s. 84). Neříká, jaké je to spojení. Předpokládám, že uznává, že syntagmatické; ale když by měl dále říci, že predikační — a podle mého a jistě ne pouze mého názoru to syntagma predikační je a predikace vytváří větu —, dostal by se do rozporu se svým tvrzením, že v tomto případě nejde o větu — leda že by systémový větný typ (větné schéma, větný vzorec), který jeho příklad reprezentuje, považoval za něco, co stojí vně jevu (a pojmu) označovaného jako „věta“ (jeho výroky na takový názor ukazují, ještě o tom bude řeč). To však nepovažuji za vhodné: podobně jako „slovní druh“, ač je to vysoké zobecnění, nestojí mimo pojem slova, nýbrž naopak slovnědruhová charakteristika tvoří jednu z nejdůležitějších vlastností slov, tak také nejobecněji chápané gramatické druhy vět (a jiných syntaktických konstrukcí), jimiž jsou právě „větná schémata, větné vzorce (a schémata jiných syntaktických konstrukcí)“, tvoří podstatnou složku vět (konstrukcí). Tedy vedle toho, že „žák píše“ je „spojení dvou slov“, je to zároveň také jeden z možných reprezentantů jednoho (a to nejdůležitějšího) typu věty, jinak řečeno, tento typ věty (typ větné konstrukce) je v uvedeném příkladě obsažen. Jiná je ovšem otázka výpovědní platnosti takového spojení.

[11] K problému věty, SaS 1, 1935, s. 215.

[12] Já stručně v citované stati (jejím hlavním tématem je charakteristika závislosti příslovečného určení), zevrubněji především Fr. Daneš v řadě statí, zejména Syntaktický model a syntaktický vzorec, Čs. přednášky pro V. mezinár. sjezd slavistů v Sofii, Praha 1963, s. 115n.

[13] Srov. též u Daneše (Intonace a věta v spisovné češtině, Praha 1957, s. 32): „Ovšem i v nevětné výpovědi bývá užito různých prostředků syntaktických, ale chybí tu základní syntaktická forma větná.“

[14] Jsem si dobře vědom, že nejen jednotky, jako je slovo, věta aj., ale také roviny, jako je morfologie, syntax, stavba textu jako celku, potřebují náležité vymezení, ani tu úzus není jednotný, ale nelze však probírat v nedlouhém příležitostném článku (také bych doporučoval rozlišovat pojem textu (ve smyslu Skaličkově) a pojem komunikátu, zde však tak pro stručnost nečiním).

[15] Není mi dost jasné, k čímu pojetí se vztahuje Horálkova formulace, že „bylo naprosto zbytečné a zavádějící nahradit Mathesiovo označení větný vzorec (schéma) tradičním termínem věta“. Tradiční pojetí sice větný vzorec, obecný větný typ speciálně nevyděluje, ale tento pojem (a příslušný mu jev v jazyce) podle mne do rámce toho, co tradiční termín věta pokrývá, patří. I Mathesiova formulace „věta jako větný vzorec“ na takové chápání ukazuje. Lze pochopit, že v situaci, kdy se obracela pozornost na charakteristiku jazykových jevů po stránce systémové, byla systémová podoba věty označena zvláštním termínem (větný vzorec, větné schéma), stále to však zůstává schématem věty, vzorcem věty, strukturou vztahů, které tvoří základní kostru různých zvláštních a jedinečných podob věty. Formulace v Horálkově článku však ukazují na to, že jejich autor buď větný vzorec nepovažuje za zobecnění, postižení obecného v rámci jevů spadajících pod „větu“, nýbrž za něco jiného než větu, anebo považuje větné vzorce pouze za výtvor lingvistů, nikoli (i) za skutečnost jazyka samého. Už reakce uživatelů jazyka na chyby, kterých se dopouštějí např. cizinci špatně ovládající češtinu tím, že třebas užijí nepředmětového slovesa předmětově, svědčí právě o tom, že základní vztahy, které vytvářejí strukturu, kterou označujeme jako větný vzorec, jsou jazykovou realitou, teoreticky i prakticky velmi důležitou. Nebudu dále komentovat vývody, které na tomto místě svého článku Horálek dělá, musím jen připomenout, že poslední z nich, v němž autor uvádí, čím „zkomplikovala by se až do absurdnosti školská praxe“, je pouze jeho konstrukcí a s našimi výklady — nehledě na rozdíly mezi nimi — je v zásadním rozporu. Píše totiž: „Kdyby se pak označení věta omezilo v platnosti tradiční věty slovesné …, bylo by možné užívat označení výpověď v platnosti tradiční věty neslovesné.“ Tu se zase kladou pojmy věta a výpověď na jednu rovinu; tak ovšem s nimi, jak jsme ukázali, nepracujeme, Horálkův vývod se k naší koncepci nevztahuje.

[15] Nebyla by jí ovšem ani jednoduchost takového pojetí jazyka, jaké ke konci svého článku navrhuje Horálek, když praví, že „zůstává možnost celý jazyk chápat jako soubor pravidel o užívání pojmenovacích jednotek v platnosti vyjadřovací“ (s. 85). Soubor takových pravidel by totiž obsáhl jen kus jazyka: k výkladu jazyka přece patří i výklad struktury jeho pojmenovacích jednotek, a ta je v jazycích s takovými typologickými vlastnostmi, jako má čeština, značně pestrá a v mnoha případech nemálo složitá — neúplný ještě popis slovotvorné struktury českého lexika vydávaný ÚJČ patří mezi nejrozsáhlejší části dosavadního v širokém smyslu mluvnického popisu češtiny.

[16] Jsou v našich příspěvcích pochopitelně i rozdíly, už jsme se toho také dotkli, možná, že by mí přátelé interpretovali některé aspekty poněkud jinak, píšu tyto poznámky za sebe, i když často tam, kde jde o rysy podle mého názoru společné, užívám plurálu.

[17] Nedostatek místa nám už nedovoluje, abychom ukázali, že podobně jako naši distinkci pojmů věta a výpověď posouvá K. Horálek i uvedené pojmy Karcevského.

Slovo a slovesnost, volume 38 (1977), number 1, pp. 43-50

Previous Alois Jedlička: Problematika variantnosti normy spisovného jazyka (Na okraj V. zasedání Mezinárodní komise pro spisovné slovanské jazyky v Krakově)

Next Karel Horálek: Odpověď autorova