Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Slovo, věta a promluva

Karel Horálek

[Articles]

(pdf)

Слово, предложение, высказывание / Le mot, la phrase et le discours

Základní otázkou sémantiky přirozených jazyků je, jak se slova přetvářejí ve věty a jakou sémantickou kvalitou se liší věta od svých složek a promluva od věty, s níž se kryje svým rozsahem.

Problém vztahu mezi slovem a větou se vynořil v nové a naléhavé podobě, když se lingvisté vrátili k pojetí věty jako znakového útvaru, který má svou „myšlenkovou“ (obsahovou) složku. Nabízí se pak vidět ve větě komplexní pojmenovací útvar, proti němuž stojí slovo jako pojmenovací útvar jednoduchý (nebo aspoň jednodušší).

Toto pojetí má však své slabiny a nevystihuje plně podstatu věty. Na tom nic nemění okolnost, že má své stoupence i mezi tak významnými logiky, jako je např. G. Frege. Věta má sice svou složku pojmenovací (a zároveň popisnou, zobrazovací), ale vedle toho ještě složku další, kterou však není snadné blíže charakterizovat, aspoň ne v případě, je-li za větu považována nejen jednotka konkrétního jazykového projevu (promluvy), ale také její systémové krytí (gramatické i sémantické).

U věty jako promluvové jednotky je možné celkem jasně odlišit složku pojmenovací (popisnou) od složky, kterou např. V. Mathesius charakterizuje ve své definici věty jako aktivní zaujetí postoje mluvčího k nějaké skutečnosti. K tomuto pojetí by ovšem bylo třeba dodat, že jde o zaujetí postoje ke skutečnosti. Tato složka se ve větě vyjadřuje různými prostředky, lexikálními, gramatickými i zvukovými.

U věty jako jednotky jazykového systému (nebo útvaru, který je realizací jazykových předpokladů) jsou poměry složitější. Zde nejde o zaujetí vztahu určitého mluvčího k určité skutečnosti, nýbrž o obecnou kategorii sémantickou, kterou je možno označit jako zjištění, konstatování nebo tvrzení. Hodilo by se tu také označení „složka vypovídající“. Tuto složku měl na mysli Mathesius, když označil za větotvorný prvek „postojový“ jednak thetičnost, jednak predikaci (srov. Čeština a obecný jazykozpyt, 1947, s. 229). Jde vlastně o dvojí způsob vyjádření „thetičnosti“; buď je to způsob elementární (v tzv. větách jednočlenných), nebo komplexní (ve větách dvoučlenných). Ve větách dvoučlenných jde o tzv. explicitní predikaci.

Rozdíl mezi slovem a větou je dobře vidět při srovnání slovotvorných struktur se strukturami větnými. V obou případech jde o útvary syntagmatické, ale rozdílného charakteru. Slovotvorné struktury mají svou přímou obdobu jen v slovních spojeních nepredikativních, zatímco pro větné struktury je charakteristická právě tzv. explicitní predikace (bývá vyjádřena nejčastěji určitým slovesem). Slovní spojení bez explicitní predikace mívá větnou platnost také, formálním příznakem je pak zpravidla zvukové ztvárnění (větná intonace), ale tu již není žádný zřetelný rozdíl proti neslovesným větám o jediném slově.

Ne každé slovo však může nabýt platnosti věty. Přibližně zde platí, že jen tzv. plnovýznamová slova mohou mít větnou platnost. Jsou to lexikální jednotky, které mají pojmenovací složku. V češtině se ujalo pro ně označení pojmenovací prostředek nebo prostě pojmenování (slovem pojmenování se označuje i pojmenovací akt). Je však třeba pamatovat na to, že existují i pojmenování víceslovná, a to nejen tvořená pro konkrétní vyjadřovací potřeby, ale také slovní spojení terminologizovaná, jež tvoří přímou složku jazykového systému. Systémové podmínění mají ovšem i slovní spojení příležitostná, nelze proto souhlasit s názorem, že v takových případech jde jen o jednotky promluvového plánu. Každá jednotka promluvy má v sobě složku systémovou. Hlavním předmětem lingvistiky je zkoumání této složky. V plánu syn[260]taktickém jsou to v podstatě tzv. pravidla usouvztažnění, tzv. syntaktické vzorce jsou záležitostí klasifikace promluvových útvarů počínaje syntagmaty.

Za určitých podmínek mohou nabýt větné platnosti i slova formální a slova, u nichž pojmenovací složka je složkou vedlejší (vedle gramatické). Nejčastěji se takové případy vyskytují v dialogu, když např. odpověď navazuje přímo na otázku. Patří sem např. sponové přitakání (na otázku Je to tak? se např. odpovídá Je!) nebo popírání („není“) ap. Zvláštní postavení mají po této stránce i různé částice (včetně těch, které jinak mají platnost spojky, např. Ale, ale!).

Zaujetí postoje ke skutečnosti je nezbytná, ale nikoli jediná složka, která přetváří významové jednotky věty v celistvý sémantický útvar, kterému jsme se rozhodli říkat obsah. Sama postojová složka může být různým způsobem rozšiřována a modifikována, např. citovým zaujetím mluvčího, hodnotícími výrazy ap., ale většinou se rozumí sama sebou. Jakmile k postojové složce přistupuje informační záměr (zaměření na posluchače), dostává vyjádření charakter sdělení.

Jednotky pojmenovací mohou mít samy o sobě sdělovací platnost, tím se však ještě nestávají větami. To platí např. o nadpisech, názvech institucí, budov, knih ap. Takovým útvarům chybí složka, jež z nich dělá jednotku (vypovídací). Tyto útvary by však bylo třeba podrobit podrobnějšímu sémantickému rozboru.

Věta, ať nominální (bez explicitní predikace), interjekční nebo slovesná (s predikátem v podobě určitého slovesa), liší se od pojmenování po stránce sémantické tím, že nějakou skutečnost nejen pojmenovává, ale také se o ní vyjadřuje. To z věty dělá zvláštní sémantický útvar, pro který se v češtině nabízí označení obsahový. O zvláštní sémantické platnosti větných struktur se uvažuje obyčejně ve vztahu k větám, které obsahují dvě nebo více (plnovýznamových) slov. Pak se říká, že význam takových jednotek není plně určen jen jednotlivými složkami. Tato formulace je poněkud zavádějící, zvláště v případě jednoduchých vět s predikátem v podobě určitého slovesa. Důležité a rozhodující je, že i nominální věty skládající se z jednoho slova jsou sémantickým útvarem, jímž se něco pojmenovává a zároveň se o pojmenované entitě něco tvrdí (konstatuje, vypovídá).

Po stránce sémantické je však podstatný rozdíl mezi větou, která má platnost samostatné promluvy, a větou, která je jenom částí promluvy. Vyjdeme-li z terminologického rozlišování významu a obsahu (význam je univerzální sémantická kategorie vlastní všem znakovým útvarům; obsah je sémantický útvar skládající se ze složky pojmenovací a složky vypovídací, postojové), je třeba u promluvy počítat s další složkou, jež spolu s oběma složkami úrovně „nižší“ vytváří sémantický útvar úrovně „vyšší“, funkční. Pro tuto sémantickou složku vlastní všem promluvám se nabízí označení smysl.

O rovině jazykových významů jako celku pak platí, že se neuplatňují samostatně, ale vždy jen jako základ pro promluvové „obsahy“ a „smysly“. Odlišná situace je u tzv. metajazykových projevů, kde promluvu (např. při odpovědi na otázku) může tvořit i jednotka nižší roviny, než je slovo (v obecném významu, nejen slovo s pojmenovací platností), např. morfém nebo i hláska.

Obsah i smysl má každá promluva, nejen promluva komunikační, jež je určena osobě jiné než mluvčímu, tedy i promluva, kterou si někdo zapisuje pro svou vlastní potřebu (a vlastně i promluva jen myšlená, nevyjádřená ani hlasem, ani písmem). Věta má obsah, i když je součástí vícevěté promluvy a nemá svůj vlastní smysl (podílí se jen na smyslu celé promluvy). Zvláštní situace je u promluv, které jsou členěny takovým způsobem, že je tvoří několik promluv dílčích. Takové útvary jsou obdobou k souvětím, k syntaktickým celkům, které jsou utvořeny tzv. souvětnými větami.

Kategorie smyslu se zřetelněji projevuje v promluvách s komunikační platností než v promluvách nekomunikovaných (neurčených ke komunikování). U promluv [261]komunikovaných se dá předem počítat s kompaktností v rovině obsahu i smyslu. Jednota smyslu u komplexních promluv však nutně nepředpokládá jednotu obsahu. To je dobře patrno na promluvách s funkcí básnickou. Krajním případem jsou zde básnické texty záměrně konstruované z částí, jež spolu obsahově nesouvisí. Uměleckého účinu (a tedy smyslu) může být v takových případech dosaženo negativním výsledkem při hledání jednotného obsahu. Daleko obvyklejším případem obsahové „uvolněnosti“ je v epických textech střídání obsahově samostatných částí popisných a částí vyprávěcích (dějových), v nichž obsahovou uvolněnost ještě zvyšují přímé řeči postav; mají obdobu v citátech u odborných pojednání.

Zvláštní povahu mají citáty v lingvistických pojednáních a gramatikách nejrůznějších druhů (včetně konverzačních příruček). V těchto případech — na rozdíl od citátových pasáží ve vyprávění (nemusí to být jen vyprávění umělecké) — jde o citáty jazykově ilustrační. Z těchto citátů (mohou to být i citáty fingované, vymyšlené) bývají odvozována pravidla, jež tvoří hlavní (a možná jedinou) složku jazykových systémů. Jsou to různá pravidla o konstruování promluv z vět a vět z jednotek pojmenovacích a usouvztažňovacích. Usouvztažňovacími jednotkami (resp. prostředky) jsou gramatické morfémy (buď samostatné, nebo tvořící součást plnovýznamových slov), dále tzv. pořádek slov a konečně prostředky zvukové (větně fonologické).

Promluvové jednotky jsou jednotkami řečové činnosti. Pomocí pojmenovacího komponentu vyjadřují jednak postoj (vztah) mluvčího k označované skutečnosti, v sdělovaných promluvách také vztah k adresátovi.

Pro pochopení řečové činnosti a tím i sémantické kategorie smyslu je nezbytné jasně stanovit možnosti tzv. teleologického (účelového) chápání jazykových jevů. V oblasti řeči, jako specifické složky lidské činnosti, je třeba rozlišovat mezi účelností, jež je pokračováním účelnosti přírodní (biologické), a účelností, jež je vázána na vědomé kladení cílů a vědomou volbu prostředků, jimiž se stanovených cílů dosahuje. Jde v podstatě o rozdíl mezi tím, co je v lidské řeči přirozeného (co tvoří součást přirozenosti člověka jako biologického druhu) a co z ní může vést k tvorbě kulturních hodnot.

Kulturní hodnoty realizované pomocí jazyka nejsou závislé na jazykovém systému, jsou ve své podstatě podmíněny jen formami promluvové činnosti. Jen v souvislosti s promluvovou činností lze mluvit o jazykové účelnosti ve smyslu vědomého stanovení cílů a vědomé volby prostředků k jejich dosažení. Pokusy zavést kategorii účelnosti do jazykového systému (hlavně při výkladu vývojových jevů), jak se s nimi setkáváme u některých představitelů pražské školy, mají své oprávnění jen za předpokladu, že se počítá s účelností stejného řádu, jako je účelnost biologická. Vývojové změny přirozených jazyků se neuskutečňují vědomě, nýbrž jsou důsledkem spontánní jazykové činnosti a nesouvisejí bezprostředně s vědomým užíváním jazykových prostředků k dosažení vědomě stanovených cílů.

Na závěr podaného výkladu připojuji několik kritických poznámek o Mathesiově teorii jazykového pojmenování a usouvztažení. Je to třeba proto, že se Mathesiovy teorie nepřidržuji v plném rozsahu. Nepřijímám z ní především část o tzv. stylizaci (srov. k tomu výklad O. Lešky a P. Nováka, SaS 29, 1968, s. 4n.). Mathesius vychází ze správného zjištění, že každé jazykové vyjádření o skutečnosti je výběrové. S tímto víceméně samozřejmým poznatkem však spojuje nesprávný názor, že o výběru prvků z mnohotvaré nebo beztvaré masy smyslových vjemů rozhoduje zásoba pojmenovacích prostředků, jimiž daný jazyk disponuje.

Jinak sotva budeme rozumět výkladu, který o jazykové stylizaci Mathesius podal v knize Obsahový rozbor angličtiny (1961, s. 1n.): „Myšlenkový obsah, který je základem jazykové stylizace, je různý; většinou jsou to zážitky vnější, např. skutečnost, že někdo píše na tabuli. To, co vidíme, je směs zrakových počitků. Kdyby[262]chom to vše vzali jako syrový materiál, byla by to úžasná směs, která není nikdy přímo vyjádřitelná; vyjádřit ji můžeme jen výběrovým rozborem. Rozkládáme ji v několik celků, ale ty neobsahují všechny prvky té směsi. Vybíráme z ní jenom jednotlivé prvky, a to ty, na které se upíná naše pozornost a které lze jazykově pojmenovat. To je první stadium jazykové stylizace: myšlenkový obsah se rozkládá výběrovým rozborem v prvky jazykově pojmenovatelné.“

K tomu je třeba dodat především to, že přirozené jazyky jsou univerzální vyjadřovací systémy, které disponují neomezenými prostředky pojmenovacími i pravidly, s jejichž pomocí se z pojmenovacích prostředků konstruují věty a promluvy. O jazykové stylizaci nerozhodují ani zdaleka jen ustálené prostředky pojmenovací, ale především vyjadřovací potřeby samy. Je-li třeba vyjádřit se o jevech skutečnosti, pro něž jazyk nemá zatím pojmenovací prostředky, užije se pojmenování pomocných (utvořených např. na základě pojmenování jevu podobného). Výběrově se orientují v mase počitků i zvířata, u nichž možnost opírat se o jazyk chybí.

Ještě zřetelněji se Mathesius vyjádřil o stylizačním tlaku jazyka v pojednání Řeč a sloh (sb. Čtení o jazyce a poezii, 1942, s. 14): „Každý jazyk chápe skutečnost podle svého a upravuje a zjednodušuje si ji k obrazu svého vlastního systému znaků.“ V této formulaci není nesprávné jen to, že se místo o stylizovaném vyjádření mluví o stylizaci skutečnosti, na niž se jazykové vyjádření vztahuje (skutečnost, o níž se mluví, jazykovou stylizací přímo zasahována není). I tvrzení, že jazyk uživatelům vnucuje určité pojetí skutečnosti, je také v jádře nesprávné.

Nesprávné je i tvrzení, které Mathesius k citovanému výroku připojuje: „Proto je také každý jazyk osobitý ve vyjadřování skutečnosti a má v něm mnoho zvláštností, které nelze nijak napodobit v žádném jazyku jiném. Naprosto věrný překlad z jazyka do jazyka je holá nemožnost.“ S překládáním jsou skutečně potíže, ale ty nevyplývají jen z okolnosti, že každý jazyk disponuje specifickými vyjadřovacími prostředky, tím méně pak z okolnosti, že „každý jazyk chápe skutečnost podle svého“, když toto tvrzení je v jádře nesprávné. V zásadě platí, že přirozené jazyky jsou funkčně ekvivalentní; to vyplývá již ze skutečnosti, že jsou to univerzální vyjadřovací systémy. Funkční ekvivalence jazyků však neznamená, že i každý překlad je do všech podrobností funkčně identický s originálem. To je nemožné všude tam, kde je jazykové vyjádření spjato s určitým kulturním kontextem; k tomu může překlad nějak přihlížet, ale to nic podstatného nezmění na skutečnosti, že je překlad určen pro kulturní kontext jiný. Funkčně ekvivalentní jsou jazyky, nikoli však přeložené texty v poměru k originálu.

Překlad zpravidla nebývá v stejné funkční situaci jako originál; „naprosto věrný překlad“, jak o něm mluví Mathesius, je vlastně v rozporu se samou podstatou překladové aktivity. V případech, kdy k funkčním posunům nedochází (např. v oblasti exaktních věd), jsou věrné překlady běžnou skutečností.

 

R É S U M É

Wort, Satz und Aussage

Der Satz besteht wenigstens aus einem Wort. Die semantische Gültigkeit des Satzes ist durch die Bedeutungen der lexikalischen Bestandteile sowie durch die grammatischen und phonologischen Mittel bestimmt. Von dem semantischen Standpunkt aus ist also jeder Satz ein semantisches Gebilde höheren Ranges als das Wort. Man kann diesen Unterschied mittels der Fachausdrücke Bedeutung und Inhalt bezeichnen. Wenn der Satz als selbständige Aussage funktioniert, entsteht eine andere semantische Situation; man kann wieder von einer höheren semantischen Ebene sprechen. In diesem Fall hat der Satz nicht nur den Inhalt, sondern auch den „Sinn“ (vgl. E. Coseriu, Die funktionelle Betrachtung des Wortschatzes, in: Probleme der Lexikologie und Lexikographie, Düsseldorf 1976, S. 7 ff.).

Slovo a slovesnost, volume 38 (1977), number 4, pp. 259-262

Previous Vladimír Skalička: P. Trost sedmdesátníkem

Next Pavel Novák: Empirický vs. verbální postoj v lingvistice