Empirický vs. verbální postoj v lingvistice

Pavel Novák

[Articles]

(pdf)

Эмпирический и вербальный подход к лингвистике / L’approche empirique contre l’approche verbale en linguistique

V lingvistice — podobně jako v jiných vědách — je běžná tato situace: V jisté (poměrně úzké) oblasti jevů platí jisté pravidelnosti. Přestoupíme-li hranice této oblasti, zjišťujeme, že jsou věci složitější. Nejlepší se zdá začít se zkoumáním takové širší oblasti. Setkáváme se však i s jinými postoji. Jeden z nich je předmětem této poznámky.

V původní užší oblasti zkoumání existuje skupina jevů, z nichž každý vyhovuje vždy současně např. dvěma podmínkám P₁ a P₂. Nechť se pro tyto jevy užívá termínu T. V širší oblasti jsou však zjištěny i jevy, které vyhovují jen P₁ nebo jen P₂. Tím se okamžitě vynoří spousta empirických otázek: Vyhovuje každý jev vyhovující P₁ (resp. P₂) i podmínce P₂ (P₁)? Za kterých jiných podmínek platí původní pravidelnost? Existuje mezi P₁ a P₂ statistická korelace? Atd. Je tedy práce dost.

Někoho však spíše pálí otázky jako: Avšak které jevy nazývat výrazem T i v širší oblasti? nebo téměř platonisticky: Avšak co je (opravdu) T-em i v širší oblasti? Popis širší oblasti zkoumání s sebou nesporně nese i otázky terminologické, ale možností způsobů jejich kladení a řešení je více, než sugerují obě uvedené otázky. (Postoj, jehož jsou výrazem, patrně přetrval z dob, kdy za hlavní platilo nazvat každou věc „jejím správným jménem“.)

Příklad 1

U většiny typů syntaktických dvojic v současné češtině jsou hodnoty některých morfologických kategorií jednoho členu, slovního tvaru y, funkcí (v matematickém smyslu) hodnot některých morfologických a/nebo lexikálních kategorií členu druhého, slovního tvaru x, a zároveň vynechání x je — z hlediska dané dvojice — nespornou elipsou, kdežto vynechání y stejně nespornou elipsou není.[1] Jsou však i případy jiné: mezi členy syntaktické dvojice dochází k vzájemnému ovlivňování, přizpůsobování[2] (kromě často diskutovaných případů jako subjekt-predikát, pět mužů, i jiné, např. některý z mužů, kde z + G substantiva je řízeno kmenem zájmena, kdežto rod zájm. se shoduje s rodem subst.). Podobně je více možností (čtyři) vynechání členů dvojice, takže je celkem dvanáct apriorně možných kombinací obou hledisek. Které z nich jsou v současné češtině zastoupeny? Kterými „pravidly“ lze vystihnout realizované kombinace? Jak jsou typy syntaktických dvojic vymezené těmito kombinacemi využity k signalizaci toho, že označovaná (designata) lexémů obou členů syntaktické dvojice jsou v nějakém (blíže nesignalizovaném) vztahu, že jsou v některém (signalizovaném) vztahu nebo že označované jednoho z lexémů je v některém (signalizovaném) vztahu k označovanému druhého lexému?

U prvního, většinového typu syntaktických dvojic nebývá sporu o tom, že y „závisí“ na x. Při vhodném zarámování může mít dobrý smysl i otázka, co s výrazy záviset, závislý za hranicemi většinového typu syntaktických dvojic, jako např. zda a jak vybrat i u druhých typů řídící a závislý člen, aby byla nejčastěji splněna podmínka projektivity.[3]

Pokud však nejsou otázky po užívání výrazu závislý apod. vhodně relativizovány, jsou konkrétními případy již obecně charakterizovaného verbálního postoje.

[264]Příklad 2 (zaznamenán jen výchozí stav)

Každý z čtenářů i přispěvatelů tohoto časopisu se v základní škole naučil členit své písemné promluvy tak, aby hranice „pole syntaktických vztahů“[4] souhlasila s hranicí organizace interpunkční („od tečky k tečce“). Při čtení takových promluv odpovídá (interpunkční) tečce koncové intonační vyznění.

V mluvené (spontánní, improvizované) promluvě a v psané promluvě takovou promluvu imitující však — jak je obecně známo — uvedené korespondence neplatí. Konkretizace obecného empirického postupu v této rozšířené oblasti zkoumání je nasnadě.

 

R É S U M É

Empirical vs. Verbal Attitudes in Linguistics

In a restricted domain D of investigation let each member of a set T fulfill two conditions P₁ and P₂. In a broader domain D' let such a co-extensiveness of P₁ and P₂ do not hold. An immediate empirical task should be to look for more general regularities in D'. Instead, some linguists prefer to bother how to apply the term T in D', what are the “genuine’‘ T's in D' etc. (verbal attitude). Two examples are adduced.

Slovo a slovesnost, volume 38 (1977), number 4, pp. 263-264

Previous Karel Horálek: Slovo, věta a promluva

Next Bohuslav Havránek: Jedna z cest mediteránních názvů do staré češtiny