K některým pojmům referenční sémantiky a jejímu využití v teorii překladu

Jan Šabršula

[Articles]

(pdf)

К некоторым понятиям референтной семантики и к ее применению в теории перевода / Quelques concepts de la sémantique référentielle et son application dans la théorie de la traduction

Že výraz (signifiant) nereprezentuje přímo, ale skrze obecný „pojem“, uznává mnoho myslitelů starších a většina lingvistů moderních, i když se pojetí různých autorů v jednotlivostech i v podstatných otázkách liší. Např. E. Coseriu chápe „Sprachbedeutung“ jako „valeur“, kdežto J. Filipec jasně odlišuje externí jazykový vztah (valeur) od interního vztahu jazykového (tj. vztahu mezi výrazem a jeho stálým „pojmovým“ obsahem: tomuto vztahu říkám denotace, viz lat. nōtiō, fr. notion, angl. notion atd.).

Bilaterální znaková jednotka funguje jako designant a skrze denotaci v uvedeném pojetí docházíme k designování míněného, designátu. Designaci chápeme tedy jako E. Coseriu a jiní, Morrisova denotace je naše (a také Coseriova) designace (Bezeichnung). Nedomníváme se však, jak to činí E. Coseriu, že vztah znak - designát nemá být předmětem lingvistiky. Předmětem jazykovědy, zejména současné, jsou nejen jednotky jazykového systému, jejich vztahy a jejich struktury, pole, komponentová analýza jejich denotací (odpovídající dílčí významoslovnou disciplínu nazýváme s Benvenistem, Trabantem aj. sémiotikou), ale i fungování těchto jednotek v promluvě a jejich „předmětné“ vztahy (a ty studuje referenční sémantika, Klausova sigmatika, mohli bychom říci též okkurenční sémantika). Předmětem jazykovědy není psychická, logická, pravdivostní nebo ontologická podstata designátu samého. Tzv. phatická funkce sdělení je zvláštní kategorie z hlediska teorie informace. Teorie informace, teorie pravdivosti, logika a gnoseologie však mají zvláštní předměty zkoumání, které nejsou totožné s předmětem jazykovědy. Jsou tu však styčné oblasti a překrývání. Do teorie jazykového znaku patří z „figur“ např. metasémémy, ne však zcela tzv. „figury myšlení“. Tzv. performativní (J.-R. Searle) nebo ilokutivní (Austin) věty by měly bezpochyby být předmětem disciplín zabývajících se působením člověka na člověka, sociální interakcí, ale jsou i předmětem jazykovědy: k jejich definování přispívají lingvistické testy. Mínění, vycházející z Jakobsona a Benvenista, že prý tzv. přímé zařazovače (schifters, embrayeurs) poukazují jen k promluvě, není přesné: jejich designace závisí na situaci, jejich obecnou denotaci jako jednotek jazykového systému nelze popírat. Tzv. „perlokuce“ je na hranicích, ne-li za hranicemi lingvisticky chápané designace.

Designační vztah nemá smysl zkoumat u izolovaného znakového segmentu. Zkoumáme jej obvykle u relativně úplného komunikátu, textu fungujícího v určité situaci, a tedy u znakových jednotek v různých kombinacích. Chceme-li designovat identickou realitu pomocí různých jazyků, pak právě v kombinovatelnosti znakových dílčích jednotek, jejichž denotace si navzájem neodpovídají, spočívá klíč k řešení ekvivalencí, tj. řešení otázky, jakým způsobem se dílčí znakové jednotky kombinují, aby bylo dosaženo jednotné sémanticko-logické struktury, jak o tom mluví K. Horálek s odvoláním na Marxův dopis Kugelmannovi (SaS 38, 1977, s. 183); v tom je i klíč k překonávání jazykových překážek překladu (a to v příznivém případě i překážek daných symptomatickým charakterem celé jazykové vrstvy nebo stylistických postupů).

2. Metody významového rozboru jednotek jazykových na straně jedné a textových na straně druhé se budou lišit. Lišit se budou i jednotky takové analýzy. Jednotkami „obsahového“ rozboru na úrovni sémiotické jsou figury (Hjelmslev), sémy (Skalička, Greimas, Pottier, Coseriu aj.), denotace stojí navzájem v různých vztazích, vylučují [333]se, protínají se, implikují se, stojí v protikladech ekvipolentních, privativních (hypolexémy proti archilexémům, inkluentům, hyperonymům atd., viz Pottier, Coseriu, Rey-Debove, Greimas, Imbs, Demanuelli …) atd.

Na úrovni promluvy (designace) bude vhodné pracovat s jednotkami jinými, noémy. Noém definujeme jako nejmenší jednotku obsahové substance (na úrovni designace, textu), kterou lze identifikovat komutací v některé složce (lexikální, gramatické, suprasegmentální) nebo ve více složkách lineární sekvence (možným protikladem). I když mimojazyková realita předmětem jazykovědného rozboru není, jeho předmětem je externí mimojazykový vztah (znak jako celek — designát) a noém je tu tedy jednotka rozboru jazykovědného.

U věty Il traversa la rivière à la nage, které někteří autoři (J. P. Vinay, s J. Darbelnetem, G. Mounin, Z. Harris) užívají k dokumentování odlišné „formy obsahu“ ve francouzštině a v angličtině, jsou spoludesignanty „třetí osoby singuláru“ il, ale i -a slovesa traversa, -a zároveň vyjadřuje zařazení děje do minulosti (v protikladu k dejme tomu -e nebo -era), -a tu designuje také „perfektivní pojetí děje“ (v protikladu k -ait), dále „asertorický charakter děje“ (je to koncovka indikativu, v protikladu k aurait … -é), afirmaci vyjadřuje nulový signifikant (protiklad ne … pas), „singularita předmětu děje, dějiště“ je vyjádřena členem la (v českém textu koncovkou -u: ta zároveň signalizuje, že „řeka“ není první aktant; ve francouzském textu je to signalizováno syntaxí a při jen sémiotickém rozboru izolovaného signifikantu to vůbec nikde denotováno není). Stejné noémy jsou designovány také v odpovídajícím komunikátu českém Přeplaval řeku, německém Er schwamm über den Fluß, anglickém He swam across the river aj. Při rozboru noologickém nás nezajímá redundance (např. shoda) v oblasti lineární sekvence, noémy „3. osoba“, „mužský rod“ „jednotlivého konatele“ atd. se započítávají jen jednou. Konfrontace la rivière a řeku ukazuje, že na jednotlivém znaku v jazyce bez deklinace při rozboru jen sémiotickém vůbec nepoznáme jeho funkci (konatel, trpitel). Kdyby šlo o otázku, bylo by při noologickém rozboru lhostejno, zda v lineární sekvenci je inverze, tázací partikule nebo pouhý suprasegmentální příznak.

Je třeba, abychom se zastavili u ekvivalentu rumunského (El) a traversat rîul înont (înotînd) a španělského Atravesó el río nadando. Zde (podobně jako u textu italského) nacházíme všechny noémy, kromě „mužský rod prvního aktantu“.

Tu je třeba zmínit se o další jednotce analýzy, a to je, chápeme-li ji pragmaticky, jednotka překladu, nebo jednotka komparace, chápeme-li ji teoreticky. Ta je relativní, záleží na typu srovnávaných jazyků a textů, i na směru překladu a jeho eventuálním modulování. Mezi německým textem a textem anglickým mohou být jednotky překladu a srovnání poměrně malé, v krajním případě Er / schwamm / über / den Fluß = He / swom / across / the river. Při překladu textu německého, anglického nebo českého do francouzštiny je třeba za jednotku považovat celou větu. Překládáme-li text francouzský do španělštiny, mohli bychom jej segmentovat takto: Il traversa / la rivière / à la nage → Atravesó / el río / nadando. Při překladu nebo komparativním noologickém rozboru ze španělštiny (italštiny, rumunštiny) do kteréhokoliv z uvedených jazyků bude překladová jednotka přesahovat větu, až k místu, kde se v kontextu objeví korelát pro noém „mužský rod konatele“ (v češtině je jeho korelátem nulový exponent u slovesa přeplaval-).

Problém komunikability jazyků a překladu je tedy vázán na dialektické posuzování spolupůsobení znakových elementů textu určitého rozsahu.

Naše pojetí noému jako jednotky obsahového rozboru textu, komunikátu, se shoduje s pojetím Prietovým[1] (definici jsme upřesnili), a je jiné než pojetí G. F. Meiera,[2] u něhož „noém“ je vlastně Pottiérův „sém“.

[334]Denotace významových jednotek jazykových může být velmi obecná, vágní, nezřetelná, a na úrovni designace se nadto některé sémy mohou potlačovat: jazykové jednotky jsou v mnohem větší míře, než se obvykle tuší, synsémantické. Např. tzv. passé composé nebo subjonctif passé ve francouzštině může designovat děj budoucí, viz např. Un peu de patience: J’ai fini dans un instant (tj. ‚j’aurai fini‘).

Vyslovme se ještě k otázce, zda prostředky každého jazyka opravdu vyjadřují (designují) přesně a všecko to, co designanty jazyka jiného. Francouzskou větu La jeune fille traversa la rue budeme chápat a překládat jako ‚Dívka přešla ulici‘. Sloveso traverser však, kromě zařazení časového, modality aj., vyjadřuje jen ‚dostat se přes‘. Jde-li o obvyklý způsob přemístění (‚chůze‘), Francouz jej obvykle nedesignuje, jestli však Dívka přeběhla ulici, budeme tlumočit La jeune fille traversa la rue en courant (au pas de course).

Je tedy možno uvažovat o budování srovnávací významové typologie jazyků, a to jak na úrovni sémiotické, tak i na úrovni sémantiky referenční (designace). Sem patří i problémy implicitace, inference a logické presupozice v textu, využití deiktik, anafory a typy nadvětných vztahů. Toto vše je třeba vidět i při hodnocení různých teorií „jazykové relativity“.

Z existence dvou rovin zkoumání významoslovného (sémiotické a referenční) vyplývá nejen nové zdůvodnění pro opačný pohled, a tedy pro metodu onomaziologickou, ale i její rozdělení na dvě subdisciplíny: pohled od denotátů k výrazovým prostředkům (sem by mohlo patřit zkoumání různých „pojmových“ polí i terminologických systémů celých oborů: pro ty pak místo Guiraudova termínu champ morphosémantique by v našem systému nastoupil termín champ morphosémiotique) a pohled od typických mimojazykových situací k typickým jazykovým sekvencím v jednom jazyce nebo ve více jazycích (a zde by se na základě různých designačních ekvivalentů začalo s hledáním společných jmenovatelů pro fungování různých kódů; to ovlivní i pojetí typologie nebo univerzálií).

Důsledky vyplývají i pro pojetí asymetrie jazykového znaku, kterou odhalujeme nejen u jazykového vztahu interního (výraz : denotát), ale přinejmenším ještě i u vztahu znak (designant) - designát.

 

R É S U M É

Referenzsemantik und Übersetzung

Die Existenz zweier Ebenen der semantischen Analyse (semiotisch: Gegebenheiten des Zeichensystems — und sigmatisch: Ebene der Bezeichnung) begründet auch zwei Auffassungen der Einheiten der Analyse (als elementare Einheit der sprachwissenschaftlichen Inhaltsanalyse der Bezeichnungen, d. h. der Aktualisierungen in der Rede, betrachten wir den Noem; der Umfang der Übersetzungseinheit, die gleichzeitig als höhere Einheit der theoretischen Analyse der Bezeichnung und des Sprachvergleichs zu betrachten ist, ist relativ). Die sog. „shifters“ haben deutliche Sprachbedeutung. In der Rede bezeichnen sie konkrete Personen. Auf der Bezeichnungsebene sind sprachliche Zeichen überhaupt viel mehr, als man gewöhnlich ahnt, synsemantisch. Die Unterscheidung zwischen der Bedeutungs- und der Bezeichnungsebene der Signifianz gibt weiter Anlaß zur Begründung einer semiotischen und einer sigmatischen Typologie der Sprachen, zur Scheidung der Onomasiologie in zwei Teildisziplinen und zu einer komplizierteren Auffassung des asymmetrischen Dualismus (Pluralismus) des sprachlichen Zeichens.

Slovo a slovesnost, volume 39 (1978), number 3-4, pp. 332-334

Previous Mikoláš Zatovkaňuk: Jazyková patologie a psycholingvistika

Next Miloslava Knappová: Ideologické a sociální aspekty antroponomastiky