Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Máchovský sborník

Antonín Grund

[Discussion]

(pdf)

-

Jubilejní rok 1936, kdy jsme vzpomínali stého výročí narození Karla Hynka Máchy, připomněl české literární vědě znovu čestnou povinnost zabývati se soustavně tímto velikým a průkopným zjevem české romantiky. Bylo napsáno mnoho studií po časopisech, vyšly i cenné knižní publikace, z nichž připomínám aspoň Pražákovu shrnující a informační monografii o K. H. Máchovi a podnětnou studii Alberta Vyskočila „Básník“, byť leckdy spornou a ne prostou omylů. Na máchovské téma vzniklo i několik sborníků a památníků, z nichž tři jsou pro poznání Máchy nejdůležitější. Je to především sborník Literárně historické společnosti československé Karel Hynek Mácha, redigovaný Arne Novákem (Praha, nákl. Družstevní práce, 1937), v němž mladší i starší literární historikové různými pracovními metodami osvětlují trojí úsek Máchovy problematiky, jeho osobnost, dílo a ohlas. Obsahem, kruhem spolupracovníků a celým rázem pracovního postupu blíží se tomuto sborníku památníček Máchovy ohlasy, vydaný brněnskou Ročenkou „Chudým dětem“ (Brno 1936).

Třetí z cenných sborníků, o němž zde právě referujeme, vydal Pražský linguistický kroužek s názvem Torso a tajemství Máchova díla za redakce Jana Mukařovského loni na podzim (Praha, F. Borový 1938, str. 406 + 7 obrazových příloh). Proti dříve jmenovaným sborníkům je tento spis dílem jedné vědecké skupiny, strukturalistů a vědců s těmito názory sympatisujících, sdružených v Pražském linguistickém kroužku.

Sborník Torso a tajemství Máchova díla obsahuje osm studií nestejného rozsahu, které z valné části velmi čestně plní úkol, který si přispěvatelé, souběžní v metodách, mlčky vytkli: obsáhnout, arci s hlediska strukturálního, „problematiku Máchova díla v celé její rozloze“. Sborník pojednává proto o genetice významu u Máchy, o jeho jazyku, probírá jednotlivé literární druhy: verš, prózu i drama, zabývá se rozborem básníkova světového názoru i zkoumá literární a sociální pozadí jeho díla. Ovšem ani sborník tak jednotně laděný neubránil se zcela nepřízni postihující kolektivní práci. Ani rozsah jednotlivých příspěvků není přibližně stejný, ani všechny nezhošťují se svého úkolu se stejnou pozorností a péčí k vytčenému tématu. Právě články nejobšírnější, jako studie Mukařovského, Havránkova i Jakobsonova, jsou také věcně nejdůležitější a svou důkladností i propracovaností podávají pěkný a názorný příklad studie svého druhu. Jev ten lze si vysvětliti i tím, že jmenovaní tři badatelé jsou vlastními zakladateli strukturalismu v Čechách a dosud jeho nejvýraznějšími představiteli v oboru literárně vědném.

[104]Naproti tomu ostatní přispěvatelé sborníku s okruhem Pražského linguistického kroužku a s jeho naukami souvisí již volněji. Předně oba badatelé již zvěčnělí, F. X. Šalda a O. Fischer. F. X. Šalda, celým svým životem a dílem hlasatel idealistické estetiky s krajním obdivem pro básnickou osobnost, vítal strukturalismus po té stránce, že vykládá básnické dílo z jeho celistvosti, že je nerozbíjí na složky a částečky zmrtvující, čímž se často prohřešovala filologická věda úzce positivistická. V tom duchu psal pro sborník Kroužku svou studii O krásné próze Máchově (vyšla již také v souboru jeho Díla, v „Studiích literárně historických a kritických“). S bystrozrakem sobě vlastním ukázal na neurčitost, splývavost, přeludnost Máchovy prózy, na její souvětí složitá a uměle zavitá, na básníkovo barokní visionářství, v němž splývá hranice snu a skutečna. Zajímavě postřehl pronikání německého triviálního románu z konce 18. stol. do umělé poesie. Naznačil i cosi, co Mukařovský v svém krásném a zdůvodněném rozboru nazval montáží, totiž ono bezostyšné přejímání dějových a motivických prvků i slovních klišé, jež Mácha volně a po svém v nitru přetváří. Ale za veškerou touto tvořivou činností stojí básníkova osobnost, jeho obrazotvornost a vůle jakožto organisátoři složek strukturálních. Psyché, duševno vládne strukturou díla. Podobně Ot. Fischer v drobném příspěvku nikterak závažném, který byl napsán zřejmě v spěchu a mezi jinou prací, nazvaném K Máchově dramatičnosti. Když zjistil dramatické předpoklady, ukryté v Máchově próze a lyrice v podobě dialogu a monologu i v ladění scénickém, neulpívá jen u stránky výrazové, nýbrž věren svému protikladu „duch a slovo“, snaží se i v těchto nezdařených nábězích dopátrati hodnot cenných pro psychologa uměleckého tvoření.

Stejně studie pražského anglisty, dlícího v Londýně, R. Wellka K. H. Mácha a anglická literatura, hallského filosofa D. Čyževśkého K Máchovu světovému názoru a olomouckého kritika B. Václavka Společenské vlivy v životě a díle K. H. Máchy mohly vyjíti v kterékoli revui literárně historické, duševědné nebo sociologické, přiléhajíce jen zcela volně k pracovním způsobům strukturálním. Z Wellkova informovaného přehledu možných a pravděpodobných vlivů vysvítá, že Máchovi byla blízká romantická obraznost Američana Irvinga a byronovce Bulwera. Hlubší poměr měl k historické próze Scottově, která mu ukazovala cestu i k německé triviální literatuře románové. Zde je litovati, že Wellek právě k ní více nepřihlédl. Nejdůležitější z anglických vlivů zůstává stále Byron, i když staré názory Durdíkovy a Zdziechowského o krajní závislosti dávno padly. Wellek ukazuje zejména na vzor veršované povídky s technikou fragmentárnosti a úmyslné nejasnosti. — Podle Čyževśkého nelze u Máchy, „stylisticky typického romantika“, vymezit jeho světový názor pouhým zařaděním do romantismu a jeho ideologie. Máchova „noční poesie“ nemá „noční filosofii romantika“, stejně jako jeho pessimismus nezná byronovského boje a protestu. Symbol poutníka unikajícího ze světa je výmluvným znakem poesie barokní, ale od jejího chápání pomíjejícnosti světa liší se opět podstatně Máchovo ponětí časovosti jsoucna. Názorové příbuzenství s barokem se snaží pak Čyževśkyj prokázati rozborem mystických symbolů a zážitků nebeské krásy, vítězící nad přírodou, a jako zvlášť příznačné pro mystické složky Máchova světového názoru shledává jeho básně: „Aniž křičte, že vám stavbu bořím“, „Královiče“, „Jaroslavnu“ a „Vzor krásy“. Podrobným jejich rozborem dospívá k protikladnosti Máchova pessimismu a víry v mystické osvobození člověka, kterážto antithetika Máchova světového názoru je pro Čyževśkého základním znakem Máchova myšlení. — V literárních denících Máchových nalézá Čyževśkyj jedinou stopu cesty k mystice v jeho četbě heglovských „Jahrbücher für wissenschaftliche Kritik“[1]; svůj výklad o básníkově mystice dokládá Čyževśkij sedmi obrázky z mystické literatury XVI. až XVIII. stol., „které vzbuzují dojem ilustrací k mystickým básním Máchovým“. — B. Václavek rozborem společenských vlivů usiluje odhaliti [105]duchovní i literární tvář Máchovu. Básníkovu duševní rozpolcenost vysvětluje z rozporu příslušníka národně procítajícího měšťanstva, který si však stále je vědom svého původu z nižší lidové vrstvy. Z pocitu sociální odlišnosti v cizím prostředí rodí se i Máchův pocit individuální osamělosti i jeho revoluční nacionalismus, který bezostyšně vyjadřuje ve znělce: „Aniž křičte, že vám stavbu bořím“. Václavek dochází tak k zcela protikladnému názoru než Čyževśkyj, neopomínaje stále zdůrazňovati, že Mácha i ve svých kosmických básních je „příliš rozumový a positivistický“, že proti spiritualismu přináší materialistický názor světový. Protikladné výklady Máchy a vůbec romantiků nejsou zajisté v literární vědě žádnou zvláštností. Spíše bych se pozastavil nad základní thesí Václavkova sociologického výkladu individuality Máchovy z rozporu povědomí jeho někdejšího nízkého původu. Což Máchovi vrstevníci nebyli na tom společensky stejně, ne-li hůře? A přece vyrůstali v zcela jiné básnické typy. Je radno jen velmi opatrně přenášeti sociologické zákony do duševědy a charakterologie.

Základem sborníku Torso a tajemství Máchova díla zůstávají tři pojednání, pracovaná přísnou a objevnou metodou pražských strukturalistů, z péra B. Havránka, J. Mukařovského a R. Jakobsona. — B. Havránek píše o Jazyku Máchově. Shledává v něm vedle obecně lidových prvků i prvky místní, jež lze lokalisovat do jihočeského Sedlecka, kraje Máchova otce, kde prožil Mácha sám leckteré léto v mládí. Tím se Havránkova studie dostává do rozporu s míněním V. Flajšhanse, který ve sborníku Literárně historické společnosti lidové prvky v Máchově jazyku odvozoval jen z pražského jazyka lidového. Havránek říká, že osobní jazyk Máchův je poměštělý lidový jazyk jihočeský. Pražské prvky vnikají jako speciální výrazy do jeho lexikální zásoby. Ve svém jazyce literárním, který autor odlišuje od Máchova jazyka osobního, Mácha není novátor ani po stránce zvukové a tvarové, ani po stránce lexikální. Tvarově usiluje přiblížiti se k tehdejší spisovné normě a slovní prostředky si vybírá z těch, které mu poskytuje prostředí, v němž vyrůstal, a jazyk soudobé literatury i s Rukopisy. Struktura Máchova básnického jazyka vyniká tím, jak dovede využíti pohotových zásob k novému účinu.

Svoji obsáhlou a dokumentární studii o Genetice smyslu v Máchově poesii rozdělil Mukařovský na tři oddíly. Nejprve pojednává o technice pojmenování, pak podrobuje rozboru větnou výstavbu a na konec tematické prvky. Zjišťuje, že pojmenování jsou stavěna u Máchy proti sobě velmi samostatně, takže vyvozují ze sebe vztahy mnohonásobné a mnohosměrné, ponechávajíce volnost asociativní schopnosti čtenářově. I významová soudržnost uvnitř věty a mezi větami je oslabena. Kontekst je rozdělován na drobné úseky (za pomoci souřadných vět, intonace, zpřeházeného slovosledu, opakování, pomlk, parenthesí, paralelismu, střídání slovesných časů, stupňování, rozkládání prostoru v části při líčení a pod.), přiřaďované k sobě additivně. Není souvislé ze sebe se vyvíjející větné linie. Rozbor tematických prvků sbližuje pojetí Mukařovského se stanoviskem Ingardenovým. Oba chápou téma básnického díla jako „organisovanou jednotu významovou“. Myšlenky a fakta vstupují do díla jako významy. Mácha nemyslí v sujetech, ale v motivech. Proto půdorys jeho povídek se podobá náčrtu k filmovému scénáři. Básníkův pracovní postup je obdobný montáži z motivů jednak prožitých, jednak přejatých z obecného majetku evropského romantismu. Poněvadž sujetová výstavba je oslabena, volnost spojení mezi jednotlivými motivy dovoluje množství významových výkladů. V tom je básnická síla Máchova, ale i překážka překladatelská.

Ve stati K popisu Máchova verše R. Jakobson podrobil novému rozboru verš v Máji, „romantický jamb“, v němž spatřuje nejpůvodnější přínos básníkův do českého verše. Romantický jamb na rozdíl od jambu realistického (na př. Macharova) má „méně vyhraněnou vzestupnost veršového začátku, ale zato těsnější souvislost začátku s další náplní verše a silnějším sklonem celého verše k rytmické chůzi vzestupné“. Verš realistický je převážně stopový, nepřízvučný v lehkých dobách, kdežto konstantou romantického [106]verše je spíše sylabismus; stopovost je tu pouze tendencí, jež připouští odklony a variace. Důmyslně, ale i odvážně vyšetřuje pak Jakobson významovou funkci meter Máchových. S logickou důsledností strukturalismu dokládá a prohlubuje postřeh Karla Čapka[2], shledávaje ve významové funkci meter novum Máje a cenný odkaz pro další vývoj českého verše.

V celku je sborník Torso a tajemství Máchova díla cenným příspěvkem v naší máchovské literatuře. Neosvětlil a nevysvětlil sice Máchu celého a po všech stranách. Tu by bylo ještě mnoho jiných témat, na př. málo dbá komposice díla básnického nebo rozboru jeho jednotlivých skladeb. Ale rozsah svazku je omezen a pořadatelé sborníku již v jeho názvu naznačili mnohoznačnost Máchova díla, předčasně uzavřeného, a proto stále připouštějícího výklady nové. Pro poznání pracovního postupu literární vědy strukturální a jejího ustavičného vývoje skýtá poučení zvláště stať Mukařovského. Mnohé pojmy jsou tu nově osvětleny a prohloubeny, na př. „obrazné pojmenování“ nebo „zážitek“, který je tu chápán jako fakt po výtce významový, jenž vstupuje do díla s motivem ať prožitým nebo přejatým. Je to významný krok od díla k tvůrci, třeba v duchu literární estetiky objektivní, jejíž předním zákonem je odpsychologisovat a zvěcnit literární pojmy.


[1] Četbu jejich prokázal Čyževśkyj identifikací neurčených dosud citátů z nich v Zeitschr. für slav. Philologie XV, 1938, 109n.

[2] Ve svém příspěvku do ankety současných spisovatelů o Máchovi, vyšlé v jubilejním roce 1936 v Slově a slovesnosti (v II. roč., str. 69n.), nazvaném „Máchovy kantilény“, dovozuje Karel Čapek své pozoruhodné zdání o Máji, „že celá báseň Máchova krystalisovala kolem několika rytmicky a motivicky různých jader“.

Slovo a slovesnost, volume 5 (1939), number 2, pp. 103-106

Previous Pavel Trost: Česká práce o větné intonaci

Next Alois Jedlička: Obrozenská úprava spisu Komenského