Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Vlastní téma, diatéma a stupně dynamičnosti

Petr Sgall

[Articles]

(pdf)

Собственная тема, диатема и степени динамичности / Theme proper, diatheme and degrees of dynamism

[*]1.1. Po Mathesiových základních pracích, kterými bylo aktuální členění uvedeno do české (a do strukturní) lingvistiky, obohatil Firbas pojmový aparát pro popis této větné hierarchie zejména o stupnici výpovědní dynamičnosti, opírající se jednak o stupně sdělné závažnosti,[1] jednak o kontextové zapojení; rozlišil také vlastní základ a kulisu (časovou a místní, podmíněnou spíše situačně než verbálním kontextem[2]). Ostatně už Mathesius (1982, s. 176; pův. 1939) říká o větách, jejichž základ obsahuje víc prvků: „Pak je centrem východiště ten z nich, který je aktuálnější, a ostatní se stávají elementy průvodními.“ Uvádí tyto příklady (s centrem „východiště“ na začátku): Paní Meisnerová to dělá bez kvašení…, Teď tam ti lidé stojí a povídají. Dále Mathesius konstatuje, že i jádro výpovědi má své centrum a „výrazy průvodní“, které centrum jádra spojují s „východištěm“. Toto rozlišení odpovídá pozdějšímu Firbasovu rozlišení vlastního základu a vlastního jádra od ostatních prvků.

Intonačním a jiným prostředkům aktuálního členění, jeho vztahu k výstavbě textu[3] a dalším otázkám věnoval pozornost Daneš (1964 aj.). Jiní rozlišují mezi základem a bází, jejíž počátkové postavení je však funkčně nejednotné (srov. Sgall, 1984—1985, v tisku). Mathesius své starší rozlišování mezi základem (o kterém se vypovídá) a východiskem (známým z kontextu) později opustil, snad ne tolik proto, že „obojí pojetí se mu zdálo ve většině případů splývat“ (Daneš, 1964, s. 149), jako spíše proto, že kontextovou podmíněnost neomezoval jen na záležitost verbálního kontextu, takže přítomnost základu spatřoval právě tam, kde se vypovídá o něčem, co je nasnadě, co se chápe jako dané. Záleží především na tom, která opozice je v jazykové struktuře přítomna; tuto otázku lze posuzovat z různých hledisek, ale podle všeho, co víme, jde o opozici jedinou, ať se řídíme sémantickou relevancí (zejm. pokud jde o dosah operátoru negace), nebo hledáme, co je rozlišeno výrazovými prostředky (slovosledem, intonací, popř. i syntaktickými konstrukcemi nebo specifickými morfémy), anebo se řídíme potřebami maximální úspornosti popisného aparátu (k tomu viz podrobně Sgall - Hajičová - Buráňová, 1980). Ani Daneš (1985, viz zejm. s. 88n.) nedokládá, že by intonační signalizace rozlišovala jeho „informační strukturu“ od „komunikační artikulace“; zdá se, že pro soustavnější zachycení [194]jednotlivých dvojznačností, které často velmi pronikavě identifikuje, by bylo užitečné užívat systematického zápisu aktuálního členění na příslušné rovině popisu jazyka.

1.2. Lingvisté, kteří pracují se soustavným rozčleněním jazykového systému do rovin, zachycují v rámci těchto rovin i významovou relevanci aktuálního členění; není přitom nejpodstatnější, zda se rozlišují tři roviny větné stavby (i při tomto stanovisku jsou si vědomi vlivu aktuálního členění na význam Daneš a Hlavsa, 1983, zejm. s. 6), nebo zda je aktuální členění přímo zahrnuto ve významové rovině (ačkoli se ovšem jeho pragmatický, psychologický podklad týká interakce mezi jazykovou komunikací a vnitřním obrazem světa v paměti účastníků promluvy a projevuje se i mimo jazykový systém).

Firbasovy (1974, 1981) „činitele“ aktuálního členění je vhodné rozčlenit na výrazové prostředky (slovosled, intonace, vytýkací konstrukce aj.) a na faktory motivace mluvčího při jeho rozhodování o stupních výpovědní dynamičnosti, s jakými se jednotlivé prvky do výpovědi včlení. K těmto faktorům patří sdělná závažnost i zřetel ke kontextu.[4] Samo aktuální členění však ani není jevem z rovin jazykového výrazu (fonologické, morfematické nebo povrchově syntaktické), ani nepatří přímo k obrazu světa. Z hlediska sémantické relevance aktuálního členění a podle možností jeho co nejadekvátnějšího a nejúspornějšího zachycení v rámci celkového popisu jazyka je také třeba posuzovat užitečnost tak či onak definovaných pojmů, se kterými se v popisu pracuje.[5]

Doložili jsme (Sgall a kol., 1980; novější shrnutí přináší Hajičová, 1983), že aktuální členění lze popsat poměrně úsporným způsobem i při plné explicitnosti popisu. Sémantická relevance aktuálního členění se netýká jen dichotomie základu a ohniska (jádra), ale také stupnice dynamičnosti, která je pro pravdivostní podmínky vět často relevantní jak v přítomnosti složitějších kombinací kvantifikátorů, tak i jinde:

(1)

(a)

O některém problému diskutuje s každým sousedem / jen Jirka.

 

(b)

S každým sousedem diskutuje o některém problému / jen Jirka.

(2)

(a)

Mnoho lidí čte málo kniho proto, / že na čtení není čas.

 

(b)

Málo knih čte mnoho lidí proto, / že na čtení není čas.

(3)

(a)

Na mnoha turnajích se některý soutěžící / cítí poškozen.

 

(b)

Některý soutěžící se na mnoha turnajích / cítí poškozen.

(4)

(a)

Děti jely autobusem / už včera.

 

(b)

Autobusem jely děti / už včera.

Významový rozdíl je tu zřejmý, i když hranice mezi základem a jádrem celého souvětí je shodná (tzn. i když bereme v úvahu jen ty významy vět, ve kterých je hranice umístěna, jak to vyznačujeme lomítkem). O různosti pravdivostních podmínek, a tedy i významu, svědčí např. to, že věta (1) (b) je nepravdivá, jestli Jirka i Karel diskutují se sousedem A o problému X a s ostatními sousedy o problému Y, zatímco věta (1) (a) v tomto případě není smysluplně užita, neboť není splněna její presupozice, že totiž existuje problém, o kterém někdo diskutuje se všemi sousedy. V rozboru sémantické relevance aktuálního členění máme ovšem za sebou teprve první krůčky a je třeba dále zkoumat jak možnou víceznačnost slovosledu, tak i takové věty bez zjevné složité kvantifikace, u kterých je aktuální členění relevantní pro pravdivostní podmínky, viz Sgall a kol. [195](1980, s. 80—84).[6] Kvalifikovaný rozbor sémantiky takových příkladů (i dosahu negace a řady dalších jevů) je dnes už sotva myslitelný bez užití pojmového aparátu intenzionální logiky.[7]

Pro sémantickou analýzu věty je ovšem důležitý i vztah jejího aktuálního členění k rozdílu mezi tzv. kategorickým a thetickým soudem (viz Sgall a Hajičová, 1977, s. 23—27 a práce tam citované). Této problematice je věnována kniha Ulrichové (1985), která uznává význačnou roli české lingvistiky v rozboru aktuálního členění, i když má o ní jen zprávy značně neúplné; práce českých autorů většinou jen registruje (s nepříjemnou záměnou rodného jména Eduarda Beneše), ale neseznámila se s pojmem výpovědní dynamičnosti, s rozborem funkční platnosti intonace, ani s formálním aparátem pro popis aktuálního členění, takže v některých bodech „objevuje“ věci známé. Je si plně vědoma existence vět bez základu (odpovídajících thetickým soudům klasické logiky); otázka, zda lze mluvit o jádru tam, kde chybí základ, může patrně být (i přes autorčino opačné stanovisko) považována za věc terminologickou.

Zřetel k výrazovým prostředkům aktuálního členění (mezi nimiž je i při tzv. volnosti slovosledu v češtině velmi důležitá pozice intonačního centra věty) a k rozsáhlé víceznačnosti českých vět i k postavení aktuálního členění jako jedné ze základních hierarchií významové stavby věty nás dovedl k rozšíření Firbasovy sdělné závažnosti na systémové uspořádání, zahrnující všechny druhy doplnění slovesa (a patrně i jiných slovních druhů). I když tu ovšem zůstávají některé otázky nedořešené (snad hlavně proto, že nejsou dořešeny některé body v klasifikaci doplnění slovesa), je možné pracovat s hypotézou, podle které se výpovědní dynamičnost uvnitř jádra věty v prototypických případech shoduje se systémovým uspořádáním; to jsme (Sgall a kol., 1980, s. 69—76) doložili rozborem řady příkladů z publikovaných českých textů. Výjimky jsou ojedinělé a okrajové; lze pro ně hledat specifické vysvětlení, jak jsme tam naznačili.

Uvnitř základu věty je rozložení výpovědní dynamičnosti dáno jinými zřeteli, ale její sémantická relevance i její primární slovosledné vyjádření jsou tu patrně stejné jako uvnitř jádra nebo na hranici mezi jádrem a základem;[8] proto souhlasíme s Firbasem, že jde o tutéž hierarchii, o uspořádání částí věty od jejího počátku až k jejímu konci. Je ovšem nutné rozlišovat mezi uspořádáním povrchovým, tj. slovosledem, a stupnicí dynamičnosti jako hierarchií uvnitř významové stavby; rozdíly jsou někdy spojeny s příznakovou pozicí intonačního centra, např. při Mathesiově subjektivním pořadu, a jindy s neutralizační platností gramaticky podmíněného slovosledu, který může být obligatorní, srov. (5), (6), nebo aspoň primární, se stylisticky příznakovou variantou odpovídající stupnici dynamičnosti, jako v (7).

(5)

Mrzelo ho to.

(6)

(Zítra začnou zkoušky.) Při každé zkoušce si buď vědom, že

(7)

(Barva políček na šachovnici se musí respektovat.) Na bílé políčko postaví bílý dámu.

[196]V příkladech jako (6) může ovšem být větší dynamičnost přívlastku (na jejíž primární povahu upozornil A. Svoboda, 1968) vyznačena také intonačně (PŘI KAŽDÉ zkoušce); to se týká i neshodného přívlastku, je-li méně dynamický než řídící substantivum, srov. Bratrovou pokrývkou hlavy jsem myslel ČEPICI svého bratra. Velkými písmeny vyznačujeme pozici intonačního centra tam, kde není bezpříznaková. Psaná podoba vět totiž sama o sobě často jako podklad pro rozbor nepostačuje: např. PŘIŠEL k ní (s tematickým určením směru) a Přišel k ní jsou dvě věty, jejichž rozdíl je výrazově vyjádřen postavením intonačního centra. Druhá z těchto vět (s rematickým určením směru) má intonační centrum na konci; v mluvené větě patrně takto bezpříznakově umístěné intonační centrum ani nemusí být zvukově (foneticky) vyznačeno jinak než obvyklým slovním přízvukem.

Při rozboru otázky, jak má být posuzováno rozložení výpovědní dynamičnosti uvnitř základu věty, vyšli jsme z Firbasova rozlišení mezi vlastním základem a kulisou; podrobně jsme zdůvodnili, že stupně dynamičnosti lze rozlišovat i uvnitř základu a že se vlastní základ liší od dynamičtějších členů základu především tím, že je vhodným podkladem pro kontrast (Sgall, 1973, s. 207—209). Uvedli jsme už tehdy, že je třeba rozlišovat, zda kontextově zapojený prvek odpovídá objektu, se kterým účastníci diskursu počítají („slabší předpoklad“), nebo zda jde navíc o objekt, který „patří k centrálním prvkům situace“ a je hypertématem daného úseku komunikátu („silnější předpoklad“; ten bychom dnes mohli formulovat tak, že jde o vysoce aktivovaný prvek zásoby znalostí, o které mluvčí předpokládá, že je společná jemu i posluchači, srov. Hajičová a Vrbová, 1982). Za prototypický příklad vlastního základu lze jistě považovat konatele věty (8). Jeho základní vlastnosti — např. schopnost kontrastu při pokračování (9), přičemž slovo Tonda nemusí být intonačně nijak zdůrazněno — se shodují s vlastnostmi zasaženého předmětu, nikoli konatele, ve větě (10).

(8)

Tonda dnes nepracuje.

(9)

Karel dělá už od rána.

(10)

Marii Karel viděl.

Bez intonačního zdůraznění může věta (10) kontrastovat s pokračováním (11), zatímco např. pokračování (12) je méně přirozené a zřejmě by při něm jméno Karel bylo intonačně zdůrazněno.

(11)

Irenu zatím nenašel.

(12)

Mirek ji zatím nenašel.

Kromě toho může věta (10) — stejně jako věta (11) — být použita v situaci, kdy její kontextově zapojené prvky nejsou dány předcházejícím verbálním kontextem, nýbrž situací. U věty (10) však přitom výběr objektu jako nejméně dynamické části věty je podmíněn splněním výše uvedeného „silnějšího předpokladu“ a popř. je motivován pokračováním (kontrastivním, jako v (11), nebo paralelním, se zachováním daného prvku v tématu, např. Tu potkal před kinem nebo Potkal ji před kinem). Bez takové motivace by mluvčí patrně dal přednost větě Karel Marii viděl.

Ve větách (8) i (10) tedy máme všechny důvody pro to, abychom označili za nejméně dynamický ten prvek, který je i slovosledně ve větě první. Otázka však je, zda i např. ve větě Včera Karel přišel nebo Tam jim nic po té zkušenosti nedávej budeme vidět shodu mezi stupnicí výpovědní dynamičnosti a slovosledem, nebo zda tu člen dynamičtější stojí vlevo od členu méně dynamického, popř. zda tu máme počítat s oběma možnostmi (tj. s dvojznačností slovosledu uvnitř základu).

Přesto, že pojem kulisy dosud nebyl uspokojivě vymezen, zůstali jsme i v pozdější práci (Sgall a kol. 1980, s. 63—69) u modifikovaného firbasovského přístupu (rozlišujícího vlastní [197]základ a dynamičtější kulisu), neboť rozborem desítek vět z technických i uměleckých českých textů byla jeho platnost vcelku potvrzena; stejně byl potvrzen i předpoklad, že je dynamičnost nižší u základového prvku odkazujícího k objektu s vyšším stupněm aktivovanosti (a nejvyšší aktivovanost je zpravidla vlastní objektu, k němuž odkazuje vlastní jádro právě předcházející výpovědi).

Zdůraznili jsme, že příklonky (i tzv. nevyjádřený podmět) sice vyjadřují prvky kontextově zapojené, ale ne vždy nejméně dynamické prvky věty, a to právě proto, že se v uvedených vlastnostech (zejm. co do vhodnosti pro kontrast) od prototypického vlastního základu liší, podobně jako se od něho liší typické kulisy. O větě Karel tě má rád lze patrně spíš říci, že něco vypovídá o Karlovi než o „tobě“ (přesnější ovšem je, že vypovídá o obou, tj. o celém tématu); může také být odpovědí např. na otázku Co víš o Karlovi?, zatímco na otázku Co víš o mně? může odpovídat jen tehdy, platí-li o Karlovi v daném kontextu „silnější předpoklad“.

Rozlišení „minimální“ a „redundantní“ signalizace (viz výš pozn. 3) vyžaduje další studium a upřesnění tam, kde nejsou vedle sebe takové dva výrazy jako tebe , sobě si, — nula; jak chápat jednoslabičná, ale ne vždy příklonná slova jako tam, (dat. sg.) nebo víceslabičné výrazy včera, bez něj, …? Nelze je nahradit synonymní příklonkou ani nulou; u tu patrně český úzus na rozdíl od moravského nezná jiné než příklonkové postavení (s výjimkou frazeologismů jako Už je to tu). Ostatní uvedená slova se však vyskytují i v rématu a v tom se shodují s výrazy „redundantními“, se Svobodovými (1984) diatématy. Uvnitř tématu lze někdy podle postavení jejich stupeň dynamičnosti určit, jindy nikoli; např. ve větě Snažil jsem se mu to tam vysvětlit (s. 29n.) je tam jedním v Mathesiových „průvodních elementů“, zatímco ve větě Tam by se chtěl Petr koupat? (tamtéž, s. 91) jde o Mathesiovo „centrum východiště“ (tj. o vlastní základ v našem pojetí, které se liší od Svobodova, viz odd. 2.1.), a ve větě TÁTA tam přišel může jít o kteroukoli z těchto možností. Svoboda (1984, s. 30 i 91) právem upozorňuje, že takové výrazy nemají v jeho klasifikaci jednoznačnou pozici, neboť mohou „tíhnout“ jak k „vlastnímu tématu“, tak i k diatématu a slovosledně mohou „obsazovat předěl“ mezi pozicí postiniciální a mediální nebo „mezery“ v mediální pozici (ve větách jako Zítra to budeme muset udělat znovu mohou být na kterémkoli z míst vyznačených podtržením). Vedle příslovcí a předložkových (zčásti i prostých) pádů zájmen mají patrně podobně neurčité postavení i některé nepřímé pády jiných slov. Vymezení „minimálních“ a „redundantních“ prostředků a jeho kritéria tedy vyžadují další diskusi, než bude možné rozborem rozsáhlých textů dojít ke spolehlivým statistickým zjištěním.

Tyto výrazy mají často funkci kulis a šiftrů (referenčních indexů), takže jsou podmíněny spíše celkovou situací hovoru než vztahy aktuálními právě v daném okamžiku; mají-li pak tyto části věty vyšší dynamičnost než Mathesiovo „centrum východiště“ (náš vlastní základ), je to ve shodě s tím, že je dynamičnost základových prvků obvykle nejnižší tam, kde odkazují k objektům nejaktivovanějším.

Z uvedeného vyplývá, a také příklady (1) až (4) potvrzují, že český slovosled v základové části věty lze považovat za poměrně věrné vyjádření stupňů dynamičnosti, i když je třeba počítat s jeho víceznačností; tam, kde nevstupuje do hry příznaková intonace (nejen intonační centrum věty, ale i vedlejší zdůraznění, o kterém jsme se zmiňovali) a kde není slovosled dán gramaticky, můžeme patrně předpokládat, že v primárním významu stupnice výpovědní dynamičnosti povrchovému slovosledu odpovídá. Ve větě (13) budeme tedy primárně považovat adresáta za vlastní základ, zasažený předmět i konatele za dynamičtější prvky základu a kulisu za ještě dynamičtější.

(13)

Petrovi jsem dopis včera poslal.

Slovosledné postavení příklonného tvaru pomocného slovesa ovšem o dynamičnosti konatele nic neříká. Za typickou lze považovat dvojici (14), kde zájmeno může být vlastním základem jen v tvaru „delším“, nikoli v příklonném.

[198](14)

(a)

Tenhle dárek ti nezávidím.

 

(b)

Tobě tenhle dárek nezávidím.

Neplatí to vždy: Jsou-li v základu jen tvary příklonkové (a nulové), viz výš větu (5), pak je ovšem mezi nimi i vlastní základ; k jeho určení zde nepomůže slovosled, a řešení víceznačnosti stupňů dynamičnosti tu pak patrně nemůže být dáno ničím jiným než přímo stupni aktivovanosti v zásobě znalostí.

(15)

To jí dal Pavel.

(16)

Dals mu to?

Považujeme-li s Firbasem sloveso za člen, který na stupnici výpovědní dynamičnosti zaujímá místo těsně u hranice mezi základem a jádrem (a proti tomuto stanovisku jsme nenašli žádný zřetelný důvod), pak budeme chápat příklonky jako méně dynamické než sloveso i v těch významech vět (15) a (16), ve kterých sloveso samo (jeho lexikální význam) patří k základu.

Pro úplnost ještě dodejme, že přítomnost „delšího“ tvaru zájmena ovšem není relevantní tam, kde je gramaticky obligatorní, tedy zejm. po předložce; ve větě (17) zájmeno svým tvarem jednoznačně na kontextovou zapojenost neukazuje, ta je tu však vyjádřena slovosledným postavením před slovesem.

(17)

Jirka by pro tebe skočil do ohně.

2.1. Otázkami základu se nově zabývá A. Svoboda (1984). Ukazuje přesvědčivě, že pro výstavbu textu jsou důležité i jiné rozdíly mezi prvky základu než jen rozdíly ve stupni dynamičnosti; usiluje také o vybudování podrobného členění slovosledných pozic z funkčního hlediska a s tím související terminologie, i o všestrannou charakteristiku svého pojmu diatématu. V některých bodech však je třeba o jeho formulacích dále diskutovat.

Svoboda má jistě pravdu v řadě bodů, zejména v tom, že uznává existenci vět bez tematických prvků (1984, s. 25) i kontextového zapojení daného nejen slovním kontextem, ale také situačně (s. 23).[9] Přináší řadu poznatků o tendencích týkajících se slovosledného postavení různých prvků aktuálního členění a je třeba s ním souhlasit i v tom (viz výš pozn. 3), že pojem „nová informace“ nelze bez další kvalifikace učinit vhodným východiskem pro charakteristiku hlavních pojmů z oblasti aktuálního členění.

Nejasnost takových vyrazů se však týká i toho, že není zřejmé, jak se tu chápe význam termínu informace ve spojení s jednotlivými slovy (informaci v plném slova smyslu přece poskytuje teprve celá výpovědní událost, celé užití věty); jde-li o sloveso, můžeme snad tento termín chápat ve smyslu blízkém jeho běžnému významu (že se něco děje, o tom posluchač buď už byl informován, nebo je informován nyní, nově); u jmen obecných to tak jasné není, tím méně u vlastních jmen (kdyby opravdu slova paní Novákové nesla zcela novou informaci ve Svobodově příkladu (6): Paní Nováková snídala suché housky, pak by posluchač mluvčího patrně upozornil, že neví, o které paní je řeč; tato slova by mu nepřinesla informaci potřebnou pro plynulý komunikát); u šiftrů přímo zakotvených v situaci promluvy je otázka také nejasná: jakou „zcela novou“ informaci přináší slovo včera na začátku věty? Že den, v němž k promluvě dochází, není prvním dnem lidstva? Ještě ožehavější je pojem nové informace u zájmen. V příkladu Potkali jsme Marii a Karla. Já jsem poznal jen jeho je zájmeno jeho kontextově nezapojené, ačkoli výslovně odkazuje k osobě v předchozí větě už připomenuté. Bez bližšího rozboru takových pojmů jako novost informace (srov. např. různé přístupy k aktivaci či prominenci prvků společné zásoby znalostí, včetně upozornění, že aktivovanému objektu může odpovídat i kontextově nezapojený prvek, viz Benešová - Hajičová - Sgall, 1973, odd. 4.2; Sgall - Hajičová - Buráňová, 1980, s. 32n.) sotva lze mít vhodné východisko pro charakteristiku kontextově zapojených prvků.

[199]Objekt, který byl v jádru předcházející výpovědi nově zmíněn, nebude v bezprostředně následující výpovědi často označen jen výrazem příklonným nebo nulovým, nýbrž (stylisticky nepříznakově) plným výrazem: (Byl jednou jeden král.) Ten král měl tři syny (Svoboda, 1984, s. 25). V dalším pokračování je už příklonka spíše nasnadě: Nejstarší se mu zalíbil tím, že

A. Svoboda tu vhodně rozlišuje různé stupně „novosti informace“; rozlišení mezi „starou“ informací a informací „nově poznanou“ se shoduje s naším rozdílem mezi tím objektem v zásobě znalostí, který je v daném okamžiku maximálně aktivován, a objekty aktivovanými „dlouhodoběji“, a proto méně (ať jde o objekty v kontextu dříve zmíněné, jejichž aktivace už více či méně odezněla, nebo o objekty dané trvalými aspekty situace, srov. výše v odd. 1.2. a v pracích tam citovaných, i Mathesiovu charakteristiku „průvodních elementů“, připomenutou v odd. 1.1.). Mathesiovy formulace se shodují spíše s tím přístupem, který „neminimální“ výrazy, odpovídající aktuálnějším objektům, považuje za vlastní základ a ze méně dynamické než příklonky nebo nulový podmět; ten je ovšem, jak Mathesius výslovně uvádí, centrem východiště tam, kde je jediným tematickým prvkem. Kritérium tvaru výrazu považujeme s Mathesiem za sekundární, a prvky, které z dobrých důvodů nazval „elementy průvodními“, neoznačujeme jako vlastní základ. I nadále se nám zdá adekvátní rozbírat úseky textu jako např. Byl jeden král. Ten král měl tři syny. Každému z nich uložil jeden úkol takto: První z uvedených výpovědních událostí nemá žádné téma; ve druhé je vlastním tématem ten král, jiný tematický prvek tu není; v třetí je vlastním tématem každému z nich, konatel (vyjadřovaný nulovým tvarem zájmena, se kterým se slovesný tvar shoduje) je dynamičtější částí tématu.

Chápe-li se naopak výraz označující právě poznaný objekt jako dynamičtější než výrazy (přesněji jde o významy) odkazující k objektům v daném okamžiku méně aktuálním, pak dochází k těžko přijatelným důsledkům, jako např. k chápání příklonky se (resp. jejího významu) jako vlastního základu ve větách (18) a (19). Sotva lze říci, že věta (18) něco vypovídá o všeobecném konateli (nebo o příklonné částici?) a že téma věty (19) je bezprostředně určeno především jako prvek, k němuž odkazuje její objekt (ne subjekt).

(18)

Auta se vyrábějí v Mladé Boleslavi.

(19)

Karel se poranil.

Členění jazykového systému do rovin — ať už ve smyslu Danešově nebo jiném — není u A. Svobody nijak soustavněji reflektováno, takže tu nacházíme i formulace, podle kterých se prvky aktuálního členění přímo ztotožňují s výrazovými jednotkami takové povahy jako morf -l-, klesavá kadence, nebo v psaném jazyce tečka za větou;[10] na druhé straně se některé prvky aktuálního členění ztotožňují s „nocionálním obsahem slov“; zde by patrně bylo lépe mluvit o lexikálním významu (což by jen potvrdilo, že aktuální členění je jednou z hierarchií významové stavby věty), neboť tu jistě nemá jít o jednotky jazykově nestrukturované.

Ani některé prvky Firbasova zpracování aktuálního členění se ve Svobodově stati nepřipomínají, ač mají k jeho vlastní tematice bezprostřední vztah. To se týká např. Firbasova opětovného upozornění, že prvky „známé“ mohou být i rematické,[11] dále zejména pojmu kulisy, který Firbas staví proti vlastnímu základu aj.

Charakteristika diatématu na s. 23—25 vyúsťuje v pojetí založené především na kritériu výrazových prostředků: rozumíme-li dobře, chápou se tematické prvky s „minimální signalizací“ [200]jako vlastní témata, prvky vyjádřené prostředky potenciálně „redundantními“ pak jako diatémata; o obou druzích signalizace a o nejasnosti hranice mezi nimi viz už v odd. 1.2. v souvislosti s pojmem příklonka.[12] Jde tedy podle našeho názoru o dva druhy tematických prvků, které jsou rozlišeny podle výrazových prostředků, nikoli podle stupňů dynamičnosti. Výstižnou charakteristiku typických (ne však výlučných) funkcí těchto prostředků lze považovat za nejcennější složku Svobodovy studie. Neshoda v užívání termínu vlastní základ a v posuzování stupňů dynamičnosti nevylučuje přeložitelnost jednotlivých empirických tvrzení (hypotéz) z jedné teorie aktuálního členění do druhé, a tedy ani užitečnou diskusi.

2.2. Podobně lze charakterizovat i Svobodovo rozlišování slovosledných pozic iniciální, postiniciální, mediální, finální (i preiniciální a iniciálně-finální) a kromě toho preklauzální, interklauzální a postklauzální. Takové třídění ovšem předpokládá jasně vymezený celek, jehož částem tyto pozice odpovídají. Ačkoli to není výslovně řečeno, příklady i úvodní formulace u Svobody (1984, s. 26) naznačují, že jde o slovosled uvnitř větného celku.

Vymezení větného celku jako takového je záležitostí jiných oblastí lingvistiky a může zde být považováno za dané; to znamená, že větný celek může být vymezen syntakticky, významově, foneticky, v psané podobě třeba i jako úsek „od tečky k tečce“. Překvapí pak ovšem, když (s. 28n.) ani tečka není považována za hranici celku a za postklauzální se označuje nejen samostatný větný člen, ale i eliptická věta za tečkou. Podobně pro vedlejší věty se neuvádějí jasná měřítka (o hranici mezi pozicí finální a postklauzální to na uvedeném místě i na s. 102 říká autor sám, ale platí to i pro hranici mezi pozicí preklauzální a iniciální, kde přítomnost odkazovacího slova za vedlejší větou v příkladech jako Žes to udělal včas, (to) ti nebude nikdo věřit není měřítkem nesporným, jestliže přítomnost odkazovacího slova v jiných pozicích za takové měřítko považována není; ostatně v některých případech je jeho přítomnost obligatorní a není pak jasné, zda např. v souvětích jako Žes to udělal včas, na to si nevzpomenou je vedlejší věta vždy v pozici preklauzální. Stálo by za úvahu, zda navázání na tradiční, presystémový, ale přece jen už do určité míry zpracovaný pojem samostatného větného členu nemůže být vhodnějším odrazovým můstkem.

Pozice iniciální se vymezuje na s. 26 jako první přízvučná ve větě; na s. 97 se bez přímého vysvětlení dovíme, že v hovorových příkladech jako Se mi líbíš! zaujímají první dvě (nepřízvučná) slova pozici postiniciální, takže první přízvučná pozice tu zřejmě za iniciální považována není; uvažuje se tu také o možnosti elipsy iniciální pozice; to vše by ovšem vyžadovalo úpravu úvodního vymezení. Pozice mediální se liší od ostatních (všech?) v tom, že není pozicí jedinou; nejde totiž o to, že by se v jediné pozici mohl „vyskytovat jeden i více členů“ (s. 27 i 31), nýbrž o to, že tyto členy, slovosledně ovšem rozlišené mezi sebou svým pořadím, zaujímají několik pozic, které všechny mají povahu mediální. Naproti tomu pozice iniciální a finální mohou zase splynout v pozici jedinou, iniciálně-finální (s. 27). Jistě nejde jen o to, že v jednoslovné větě je její první slovo zároveň i slovem posledním, neboť se tu mluví o obligatornosti obou pozic; smysl výrazu pozice by měl být podle nás jasněji vymezen. Funkční pohled na slovosled by také získal, kdyby se soustavněji přihlíželo k souhře slovosledu a intonace.

2.3. Vlastním cílem Svobodovy studie je podrobnější zpracování vztahu mezi jednotlivými prvky aktuálního členění a jednotlivými slovoslednými pozicemi. Konstatují se tu tři základní tendence (nejde tedy o soustavu pravidel), totiž (odhlédnome-li od specifičností autorovy terminologie)

(1.) obsazování postiniciální pozice příklonkovými výrazy,

[201](2.) obsazování finální pozice vlastním rématem,

(3.) nepříklonné (a nenulové) výrazy tématu

zpravidla obsazují pozici iniciální, tzv. (vlastní) tranzit (v jiné terminologii nejméně dynamická část rématu) obsazuje pozici mediální, ale tam, kde jsou v tématu jen příklonky, má tranzit pozici iniciální.

Podstatným přínosem Svobodovy práce nesporně jsou úvahy o kontrastu (s. 90n.), o mediální pozici s jejím skeletem a mezerami (s. 92n.), i o pozicích dalších, i když různá upřesnění jsou tu jistě možná.

Pojem kontrastu nově rozbírá též Koenitz (1982), který však patrně přeceňuje spojitost mezi kontrastivní a rematickou platností; kontrastivní může být nejen Koenitzovo „réma tématu“ (k nevýhodám tohoto termínu viz Sgall, 1984—1985, s. 694), ale právě i jediný tematický prvek věty (např. Milan je výborný šachista; Honza dává přednost hře go); viz také výše komentář k příkladům (8)—(12).[13] Jak dovozuje Lötscher (1983, zejm. s. 157—166), je třeba počítat s vícestupňovou hierarchií témat a hypertémat jako s pozadím kontrastivního postavení tematických prvků.

A. Svoboda vychází dále z tvrzení, že „není-li ve větě subjektové diatéma, má tendenci obsadit iniciální pozici takový nositel vlastního tranzitu (určitý slovesný tvar), který zároveň signalizuje či spolusignalizuje subjekt“ (s. 88). Vezměme namátkou větu bez subjektového diatématu, např. (20):[14]

(20)

Matce jsme dali dvě knížky.

Uvedená tendence se tu zřejmě neprosadila; není to ani možné: nositel vlastního tranzitu s uvedenými vlastnostmi tu má povahu příklonky. To by byla nepřesnost snadno odstranitelná, neboť s pojmem příklonky se odedávna pracuje snad v každé bohemistické (a nejen bohemistické) práci o slovosledu.[15] Podívejme se však na obdobné věty s určitým slovesem nepříklonným: 

(21)

(a)

Matce dáváme dvě knížky.

 

(b)

Dáváme matce dvě knížky.

Cennější než mluvit tu o tendenci bude patrně ptát se, kdy dá mluvčí přednost podobě (a) a kdy (b). I když bereme opět v úvahu jen ty významy, ve kterých sloveso není kontextově zapojené, musíme tu rozlišit dvě situace: buď je matce v rématu, a pak je možná jen podoba (b), nechceme-li uvažovat o příznakové pozici intonačního centra, anebo je v tématu jak matce, tak elidované my; pak je třeba ptát se, který z těchto dvou prvků je dynamičtější, který odpovídá elementu v daném kontextu aktivovanějšímu, a zda je slovosledná pozice těmito činiteli dána jednoznačně nebo jen co do tendence, popř. zda je libovolná.

Také redukce pomocného tvaru jsi na s neukazuje jednoznačně na „tendenci signalizovat subjekt v rámci iniciální pozice“ (s. 89), neboť s tu lze považovat za příklonku (v pozici postiniciální); A. Svoboda jistě oprávněně považuje za stejně běžné s v pozicích typu Karlovis to vysvětlila jako např. ve větě Vysvětlilas to Karlovi (ale proč tu psát apostrof?).

[202]Snaha o co nejjemnější rozlišování prvků aktuálního členění vede nejen k rozlišování vlastního tranzitu, (ostatních prvků) tranzitu a volného vlastního tranzitu (ten je ilustrován příklady, viz s. 26 a 101; rozdíl mezi prvními dvěma je dán stupni dynamičnosti), ale také např. jednotky „stojící funkčně nad vlastním tranzitem a pod tranzitem“ (s. 92); slovo funkčně tu patrně opět odpovídá stupňům dynamičnosti. Bylo by pak vhodné výslovně mluvit o těchto stupních tam, kde je máme na mysli, a rozdíly dané „minimálností“ a „neminimálností“ výrazových prostředků nebo kritérii významovými (modalita, čas, osoba, …) zřetelně odlišit. Tyto rozdíly jsou totiž povahy paradigmatické, na rozdíl od syntagmatických stupňů dynamičnosti, koexistujících uvnitř téže výpovědi; lze sice mluvit o „paradigmatické dynamičnosti“ (viz Bílý, 1981, zejm. s. 46n.), ale to je terminologie poněkud zavádějící. Stupně dynamičnosti jsou rozlišeny uvnitř dané výpovědi a představují principiálně jinou hierarchii než paradigmatické rozdíly mezi ho jeho chlapce černovlasého chlapce atd., které určují předpoklady pro užití výrazu jako takového, v závislosti na aktivovanosti označovaného prvku zásoby znalostí (a to způsobem ne zcela jednoduchým).[16]

Tato poznámka se týká i prvků řadících se „z hlediska funkčního nad diatémata, ale pod vlastní tranzit“, které se (v průběhu výkladu) objevují na s. 99; i zde by bylo třeba terminologicky přesněji rozlišit, jak dalece se funkční hledisko týká stupňů dynamičnosti ve výpovědi („nad“ a „pod“) a jak dalece jde o „charakterové tíhnutí“ paradigmatické povahy.

2.4. Dodejme jen, že pojem systémového uspořádání (viz odd. 1.2.) zdaleka není vázán na otázky obsazení „posledního místa mediální pozice“, jak by vyplývalo ze Svobodovy poznámky 10 na s. 93. Systémové uspořádání se v českém slovosledu (vět s nepříznakovou intonací) týká všech míst mezi slovesem a koncem věty, a to v tom smyslu, že zde zpravidla nemá rematickou platnost žádný prvek, za nímž je dál v téže klauzi prvek, který ho v systémovém uspořádání předchází. Taková hypotéza přímo vyplývá z Firbasových formulací o sdělné závažnosti (viz už Sgall a kol., 1973, odd. 3.5 a 3.6; Benešová a kol., 1973, odd. 7).

3.1. Vraťme se ve světle toho, co bylo řečeno, k otázce kulisy. Ve Firbasově terminologii se kulisa liší od vlastního tématu tím, že je dána obecnou situací spíše než těsně předcházejícím kontextem. Má tedy z tohoto hlediska povahu podobnou jako příklonky, patří k Mathesiovým „průvodním výrazům“; lze ji považovat za dynamičtější než „centrum východiště“. Jsou tu však nejasné přinejmenším dva body:

(a) Ve větách s jediným tematickým prvkem, kterým je substantivní příslovečné určení času nebo místa, nebudeme patrně mluvit o kulise, nýbrž o vlastním tématu; např. věta (21) něco vypovídá o Praze, podobně jako věta (22). Rozhodující tu opět je spíše stupeň výpovědní dynamičnosti (nejnižší) než paradigmatická povaha daného větného členu.

(21)

V Praze zuřila sněhová bouře.

(22)

Praha byla zasažena sněhovou bouří.

Alespoň některá adverbia a zájmena v předložkových pádech se však chovají jinak, srov. věty jako 

(23)

(a)

Tady žil Smetana.

 

(b)

Žil tady Smetana.

(24)

(a)

U nás přespal Karel.

 

(b)

Přespal u nás Karel.

[203](25)

(a)

Tady byla Marie.

 

(b)

Byla tady Marie.

Na otázku Co se stalo tady? (Čím je památné toto místo?) nebo Co se dělo u nás? je možno odpovědět jak větami (a), tak větami (b). Naproti tomu otázky Kdo žil tady? nebo Kdo přespal u nás? apod. mohou být zodpovězeny větami tvaru (a) daleko spíše než větami tvaru (b). Ukazuje-li mluvčí v daném okamžiku hovoru na určité místo (v krajině, na mapě aj.), může použít větu (25) (a), nikoli (b); je-li naopak místo tady určeno jen obecnou situací (nejde-li o informaci „právě sdělenou“, nýbrž o místo, kde se např. rozhovor už delší dobu odehrává), pak se pro sdělení o pobytu společné známé hodí věta (25) (b). Zdá se, že posledně uvedená věta vyjadřuje spíše soud thetický než kategorický, že neobsahuje ve svém primárním významu „logický podmět“, a tedy patrně ani vlastní téma; adverbium je tu typickou kulisou. Naproti tomu ve větách (a) můžeme patrně adverbium považovat za vlastní téma. Nejméně dynamickým prvkem je však příslovce tady i ve větách (b), pokud chceme i nadále počítat s platností Firbasovy teze, že sloveso je vždy těsně u hranice mezi základem a jádrem. To by pak znamenalo, že rozdíl mezi kulisou a vlastním základem by měl být vymezen jinak než jen podle stupňů výpovědní dynamičnosti. Bude ovšem třeba prozkoumat co nejvíc takových příkladů a jejich kontextů, než se řešení vyjasní.

(b) Vedle kulis místních a časových je patrně možné mluvit i o kulisách jiných; může se to týkat určení podmínky, směru a snad i dalších. Příklady (26) a (27) jsou zřejmě paralelní, těžko bychom hledali důvody, proč příslovečné určení v jednom z nich posuzovat jinak než v druhém. 

(26)

(a)

Jarda v Přelouči vyhrál závod.

 

(b)

Jarda vyhrál v Přelouči závod.

 

(c)

V Přelouči Jarda vyhrál závod.

(27)

(a)

Jarda do Přelouče vozí knihy.

 

(b)

Jarda vozí do Přelouče knihy.

 

(c)

Do Přelouče Jarda vozí knihy.

Oběma příkladům jsou společné i nejasnosti; ve větách (b) může ovšem příslovečné určení být i kontextově nezapojené. Půjde pak o rematický prvek, pro který termín kulisa není nejvhodnější, nechceme-li jeho význam příliš rozšiřovat. Ve větách (c) je sporné, zda příslovečné určení nemá nižší stupeň dynamičnosti než konatel, tedy zda právě ono není vlastním základem. I ve větách (a) může ovšem příslovečné určení odkazovat k objektu v předcházející výpovědi právě zmíněnému, zatímco konatel může odkazovat např. ke společnému známému účastníkovi promluvy, o kterém se v předchozí části rozhovoru nemluvilo. Šlo by pak patrně o „silnější předpoklad“ z odd. 1.2. (sice se nemluvilo přímo o Jardovi, ale kontextem byl silně aktivován některý předmět s ním přímo asociovaný nebo pod.). Důležité je, že všechny tyto body jsou oběma druhům příslovečného určení společné.

3.2. Další dosud otevřené otázky souvisejí s tím, že stupnice výpovědní dynamičnosti v základu má složitější povahu než v jádru věty. Chceme-li mluvit o téže stupnici v celé větě, je třeba uvědomit si, že z hlediska psycholingvistického a také na základě zkušeností ve výzkumu formálního popisu jazyka jsou tu mezi oběma základními částmi věty určité rozdíly. Především je stupnice dynamičnosti v jádru dána systémovým uspořádáním druhů doplnění slovesa (viz výš v odd. 2.4., podrobněji Sgall a kol., 1980, s. 69—78), kdežto dynamičnost základových prvků se řídí stupni aktivovanosti označovaných objektů v zásobě znalostí a jinými zřeteli textové výstavby. Z jiného hlediska se ukazuje, že dva aspekty řečové aktivity, které Mathesius (1942) označoval jako pojmenování a uvedení do vzájemného vztahu (usouvztažení), se v tematické části prolínají složitěji než v části rematické. Pro sladění obou uvedených aspektů v rámci jediného řečového aktu je totiž důležité, že mluvčí musí při výběru slov respektovat i valenční požadavky spojené se zvolenými lexikálními jednotkami. V rematické části, po výběru slovesa, jsou tyto požadavky už [204]známy, ale v části tematické patrně nelze postup mluvčího „zleva doprava“ sladit s výběrem slovesa jinak než jako procesy do určité míry paralelní.[17]

Pro zjištění, který z prvků věty je dynamičtější než jiný, dnes už nevystačíme s obraznými formulacemi o tom, který prvek „více posunuje sdělení kupředu“ apod. Zejména uvnitř tématu je toto rozhodování obtížné, srov. např. úsek textu (28) (a), (b): 

(28)

(a)

Byl jednou jeden král, který měl statečného syna.

 

(b)

Král syna poslal do války.

 

(c)

Toho poslal do války.

 

(d)

Král ho poslal do války.

 

(e)

Toho král poslal do války.

 

(f)

Poslal ho do války.

Jako „právě sdělená informace“ budou v druhé větě jak slovo král, tak i slovo syn stylisticky nejvhodněji (podle Svobodova kritéria) opakovány, viz (b); podobně i v (e) jsou oba výrazy „redundantní“, tedy diatémata. Méně vhodná vyjádření (c) a (d) jsou ovšem také možná, ačkoli obsahují vždy jen jeden prvek vyjádřený prostředkem typickým pro diatéma. Možné je i vyjádření (f), bez takového prvku. Jistě lze v těchto větách vidět různé rozložení stupňů dynamičnosti, ale jsou tu jen dvě možnosti, neboť jde jen o to, určit, který z obou základových prvků je vlastním tématem; patrně lze říci, že věta (b) se v tom shoduje s větou (d) a (f), zatímco (c) se shoduje s (e). Zda např. ve větě (b) více posouvá sdělení kupředu výraz král nebo výraz syna — a zda je to obdobné i v (d) a (f) —, to lze těžko posoudit, i když bychom přihlédli např. k možným pokračováním celého sdělení. Podobně zřetele k výstavbě textu vyžadují, aby se vedle stupňů dynamičnosti a vedle rozdílů paradigmatických přihlédlo i k dalším faktorům, jako je např. zachování podmětu z předcházející výpovědi.

Rozhodujícím momentem pro to, abychom stupnici dynamičnosti viděli jako jednotnou v celé větě, v jejím jádru i základu, je ta okolnost, že sémantická relevance stupňů dynamičnosti je v celé větě stejná, jak to ukazují tyto příklady (srov. už odd. 1.2.):

(29)

(a)

Mnoho lidí čte málo knih i v dospělém věku.

 

(b)

Mnoho lidí čte málo knih.

 

(c)

V této zemi ještě stále čte mnoho lidí málo knih.

(30)

(a)

Málo knih čte mnoho lidí i v dospělém věku.

 

(b)

Málo knih čte mnoho lidí.

 

(c)

V této zemi ještě stále čte málo knih mnoho lidí.

Kvantifikované výrazy jsou ve větách (a) oba v základu, v (b) je jeden z nich v základu, druhý v jádru a v (c) jsou oba v jádru.[18] Přesto platí ve všech třech případech shodně, že první (méně dynamický) z obou těchto výrazů má širší dosah působnosti kvantifikátoru (při přepisu do některého vhodného jazyka formální [205]logiky, ať už by byl založen jen na predikátovém kalkulu nebo na intenzionální sémantice). Méně dynamický výraz je tu vždy „singulární vzhledem k“ výrazům dynamičtějším (viz Sgall a kol., 1973, s. 136n., nově i Sgall a kol., v tisku, odd. 3.52.).

 

4. Závěrem můžeme konstatovat, že za hlavní faktory aktuálního členění věty i jeho vztahu ke slovosledu a intonaci lze i nadále považovat vedle kontextového zapojení (tj. tematického a rematického charakteru prvků významu věty) především Firbasovu výpovědní dynamičnost; nejméně dynamický prvek, tedy vlastní základ, odpovídá spíše Mathesiovu „centru východiště“ než jeho „elementům průvodním“. Paradigmatické rozdíly mezi základovými prvky se týkají zejména vztahu k aktivovanosti označovaných prvků zásoby znalostí; tyto rozdíly mají jinou povahu u dvojic jako tebe a jinou u dvojic jako sousedovi mu (kde mezičlánek jemu není výrazově „minimální“, ale je co do svého referenčního potenciálu bližší k mu než k substantivu); u výrazů jako včera, u nás se takové dvojice vůbec nevytvářejí. Paradigmatické rozdíly nemají významovou relevanci, jakou lze u stupňů dynamičnosti doložit růzností pravdivostních podmínek u některých vět (viz odd. 1.2. a 3.1.). Svobodovo diatéma, jak jsme viděli v odd. 2, lze chápat jako takový druh základového prvku, který může být nositelem kontrastu; často je diatéma nejméně dynamickým prvkem věty, tedy jejím vlastním základem.

 

LITERATURA

 

BENEŠOVÁ, E. - HAJIČOVÁ, E. - SGALL P.: Remarks on the topic-comment articulation I. Prague Bulletin of Mathematical Linguistics, 1973, č. 19, s. 29—58; II, tamtéž, č. 20, s. 3—42.

BÍLÝ, M.: Intrasentential pronominalization and functional sentence perspective (in Czech, Russian and English). Lund 1981.

BREZNIK, A.: Besedni red v govoru. Dom in svet, 21, 1908, s. 222—230.

CONTRIBUTIONS TO FUNCTIONAL SYNTAX, SEMANTICS, AND LANGUAGE COMPREHENSION. Ed. P. Sgall. Praha - Amsterdam 1984. Dále Contributions …

DANEŠ, F.: Téma /základ/ východisko výpovědi. SaS, 25, 1964, s. 148—149.

DANEŠ, F.: Typy tematických posloupností v textu. SaS, 29, 1968, s. 125—141.

DANEŠ, F.: Functional sentence perspective and the organization of the text. In: Papers on functional sentence perspective. Ed. F. Daneš. Praha 1974, s. 106—128.

DANEŠ, F.: Intonace v textu (promluvě). SaS, 46, 1985, s. 83—100.

DANEŠ, F. - HLAVSA, Z.: K vztahu aktuálního členění a sémantické stavby výpovědi. SaS, 44, 1983, s. 3—11.

DUDOK, M.: Aktuálne členenie v slovenčine a srbochorvátčine. In: Zborník Spolku vojvodinských slovakistov, 3. Novi Sad 1981, s. 59—88.

FIRBAS, J.: Some thoughts on the function of word order in Old English and Modern English. In: Sborník prací fil. fak. brněnské univerzity, A5, 1957, s. 72—100.

FIRBAS, J.: Notes on the function of the sentence in the act of communication. In: Sborník prací fil. fak. brněnské univerzity, A10, 1962, s. 133—148.

FIRBAS, J.: Some aspects of the Czechoslovak approach to problems of functional sentence perspective. In: Papers on functional sentence perspective. Ed. F. Daneš. Praha 1974, s. 11—37.

FIRBAS, J.: Post-intonation-centre prosodic shade in the Modern English clause. In: Studies in English linguistics for R. Quirk. Ed. S. Greenbaum - G. Leech - J. Svartvik. London 1979, s. 125—133.

FIRBAS, J.: A note on static semantics and dynamic semantics. In: Linguistica I. Ed. F. Daneš - D. Viehweger. Praha 1981, s. 78—87. Interní tisk ÚJČ ČSAV.

HAJIČOVÁ, E.: Topic and focus. Theoretical linguistics, 10, 1983, s. 268—276; přetištěno in: Contributions …, s. 189—202.

[206]HAJIČOVÁ, E.: Focussing in linguistics and in artificial intelligence. V tisku ve sborníku věnovaném J. Meyovi, Kodaň.

HAJIČOVÁ, E. - VRBOVÁ, J.: On the role of the hierarchy of activation in the process of natural language understanding. In: COLING 82. Ed. J. Horecký. Praha 1982, s. 107—113.

HEIM, I. R.: The semantics of definite and indefinite noun phrases. Amherst, Mass. 1982.

CHIERCHIA, G.: Topics in the syntax and semantics of infinitives and gerunds. Amherst, Mass. 1984.

IVANČEV, S.: Über den Gebrauch verschiedener Identifikatoren im Bulgarischen und im Tschechischen. In: Linguistische Studien, A 29/2 Berlin 1976, s. 193—205.

KOENITZ, B.: Enklise und Proklise und Thema-Rhema-Gliederung. Linguistische Arbeitsberichte, 38. Leipzig 1982, s. 36—46.

LÖTSCHER, A.: Satzakzent und funktionale Satzperspektive im Deutschen. Tübingen 1983.

MARCISZEWSKI, W.: A lattice-theoretical approach to text-structure study II. In: Sign, system and function. Ed. J. Pelc a kol. Berlin - New York - Amsterdam 1984, s. 161—167.

MARTEMJANOV, Ju. S.: Problemy aktual’nogo členenija v issledovanijach po avtomatičeskomu perevodu i referirovaniju. Moskva. 1981.

MATERNA, P. - SGALL, P.: Functional sentence perspective, the question test and intensional semantics. SMIL, 1980, č. 1/2, s. 141—160.

MATERNA, P. - SGALL, P.: Optional participants in a semantic interpretation. Prague Bulletin of Mathematical Linguistics, 1983, č. 39, s. 27—39; přetištěno in: Contributions …, s. 51—62.

MATHESIUS, V.: O tak zvaném aktuálním členění věty. SaS, 5, 1939, s. 171—174; přetištěno in: Mathesius, 1947, s. 277—285; citováno z přetisku Mathesius, 1982, s. 174—178.

MATHESIUS, V.: O soustavném rozboru gramatickém. SaS, 8, 1942, s. 88—92; přetištěno in: Mathesius, 1947, s. 157—174; Mathesius, 1982, s. 50—59.

MATHESIUS, V.: Čeština a obecný jazykozpyt. Praha 1947.

MATHESIUS, V.: Jazyk, kultura a slovesnost. Ed. J. Vachek. Praha 1982.

MIROWICZ, A.: Z zagadnień struktury zdania. Bulletin de la Société polonaise de linguistique, 9, 1949, s. 57—71.

MISTRÍK, J.: Slovosled a vetosled v slovenčine. Bratislava 1966.

PAPERS ON FUNCTIONAL SENTENCE PERSPECTIVE. Ed. F. Daneš. Praha 1974.

SGALL, P.: Generativní popis jazyka a česká deklinace. Praha 1967.

SGALL, P.: Kontextové zapojení a otázková metoda. SaS, 34, 1973, s. 202—211.

SGALL, P.: Remarks on text, language and communication. In: Contributions …, s. 123—144.

SGALL, P.: On the usefulness of ‚topic‘ and ‚communicative dynamism‘. In: Zborník Matice Srpske za filologiju i lingvistiku, 2728. Novi Sad 1984—1985, s. 691—698.

SGALL, P.: Prague functionalism and topic vs. focus. In: Functionalism in linguistics. Ed. R. Dirven a kol. V tisku.

SGALL, P. - HAJIČOVÁ E.: Focus on focus. Prague Bulletin of Mathematical Linguistics, 1977, č. 28, s. 5—54; 1978, č. 29, s. 23—41.

SGALL, P. - HAJIČOVÁ, E. - BENEŠOVÁ, E.: Topic, focus and generative semantics. Kronberg/Taunus 1973.

SGALL, P. - HAJIČOVÁ, E. - BURÁŇOVÁ, E.: Aktuální členění věty v češtině. Praha 1980.

SGALL, P. - HAJIČOVÁ, E. - PANEVOVÁ, J.: The meaning of the sentence in its semantic and pragmatic aspects. Praha - Dodrecht. V tisku.

STECHOW, A. von: Topic, focus, and local relevance. In: Crossing boundaries in linguistics. Ed. W. Klein - W. J. M. Levelt. Dordrecht 1981, s. 95—130.

SVOBODA, A.: The hierarchy of communicative units and fields as illustrated by English attributive constructions. Brno Studies in English, 7, 1968, s. 49—101.

SVOBODA, A.: České slovosledné pozice z pohledu aktuálního členění. SaS, 45, 1984, s. 22—34; s. 88—103.

ULRICH, M.: Thetisch und kategorisch. Tübingen 1985.

VANNIKOV, A. V.: Ponjatije adekvatnosti teksta i tipy adekvatnosti perevoda. In: Urovni teksta i metody jego lingvističeskogo analiza. Moskva 1982, s. 3—8.

 

[207]R É S U M É

Theme proper, diatheme and degrees of dynamism

Firbas’ degrees of dynamism, which are semantically relevant (esp. for the scopes of quantifiers), are found to stand close to Mathesius’ distinction between (i) the „center“ of the theme or the rheme (carrying the lowest and the highest degree of dynamism, respectively) and (ii) the “accompanying elements”. The notion of diatheme, coined by A. Svoboda, is analyzed with the conclusion that a diatheme is a thematic element capable to occur in a contrastive context, rather than an element determined by a relatively high degree of dynamism. A diatheme often is the least dynamic element of the meaning of the sentence, i. e. the theme proper, for which the contrastive capacity is more typical than for the “accompanying elements” (which are more dynamic).


[*] Předneseno pod názvem „Vlastní téma a výpovědní dynamičnost“ na slavnostním zasedání Jazykovědného sdružení při ČSAV dne 24. dubna 1986 k poctě autorových 60. narozenin.

[1] Viz zejm. Firbas (1957, 1962); nověji volí Firbas (1981, s. 81n.) formulaci abstraktnější; chceme-li však např. zachytit, že patiens je v češtině (pokud není kontextově zapojen) primárně dynamičtější než prostředek, způsob a některé další druhy doplnění slovesa (zatímco v angličtině je tomu naopak) atd., potřebujeme stupnici specifičtější.

[2] Jak říká Firbas (1979, s. 127), i při nejužším chápání zahrnuje pojem kontext také kontext situační; v tomto bodě jsou tedy různé přístupy k aktuálnímu členění zajedno; srov. Mirowiczův (1949) termín konsituace a nyní též Daneš (1985, s. 88) o „kontextu znalosti (u posluchače, jak ji mluvčí předpokládá)“.

[3] Jistě právem upozorňuje A. Svoboda (1984, s. 24n.), že tam, kde je — v Danešově (1968, 1974) tematické posloupnosti prvního typu — téma kontextově (anaforicky apod.) vázáno na téma předcházející výpovědi, bývá vyjádřeno prostředky „potenciálně redundantními“, nikoli minimálními; z toho však nevyplývá, že by takový tematický prvek měl být považován za „slaběji“ kontextově zapojený než prvky známé už z výpovědí dřívějších (nebo ze situace); ty odkazují k objektům, jejichž aktivovanost je už překryta objekty nejnověji zmíněnými. Důležité je, že se aktivovanost objektu pomaleji snižuje v průběhu promluvy tehdy, jestliže se objekt, poprvé uvedený výrazem rematickým, v příští výpovědi objeví jako téma; o tom svědčí i výzkum zahraniční, viz Hajičová (v tisku). Připomeňme, že mezi zájmeny patří z tohoto hlediska k „redundantním“ ten na rozdíl od on (zejm. od jeho příklonných a nulových tvarů), viz Sgall (1967, s. 95n.); Ivančev (1976, s. 195n.).

[4] Jde o činitele podobné faktorům rozhodujícím, zda daný objekt bude pojmenován např. strom nebo smrk, zda bude užito vidu dokonavého nebo nedokonavého, zda bude řečeno, že naložili cementem vůz, nebo že naložili cement na vůz, kde jde o jednotlivosti obrazu světa, toho, co má být obsahem sdělení.

[5] K pojmu tématu viz Sgall (1984—1985); další podněty obsahují sovětské práce o aktuálním členění ze 70. let, o kterých souhrnně referuje Martemjanov (1981); ukazuje, jak přístupy Padučevové, Koroleva, Rylovové, jeho vlastní a další souvisejí s formálním a počítačově implementovatelným popisem jazyka a jeho fungování.

[6] Otevřenou otázkou zatím také zůstává, jak vymezit, kdy je aktuální členění takto relevantní pro pravdivostní podmínky. U spojení jako jíst u stolu, pracovat v neděli, mluvit česky, kterých se to týká, jistě nejde vždy jen o slovesná sousloví; snad patří k rozhodujícím podmínkám ten či onen stupeň obecnosti děje (jeho neaktuálnost nebo víconásobnost), ale není to patrně podmínka nutná, jak ukazuje příklad (4).

[7] Aktuální členění a některé jevy s ním spojené zpracovává zejm. A. v. Stechow (1981); důležité jsou i disertace několika žáků jeho a B. Parteeové (Heim, 1982; Chierchia, 1984) k vymezení vztahu mezi významovými zápisy vět a intenzionální logikou směřují Materna a Sgall (1980, 1983).

[8] Nepřikládáme specifickou (a konstantní) funkci kategoriím času a způsobu; přiřazujeme stupně výpovědní dynamičnosti celým výskytům slovních tvarů (na významové rovině) a jen ve výjimečných případech počítáme s tím, že jednotlivé gramatémy (mluvnické významy) mají v aktuálním členění postavení jiné než odpovídající lexikální význam (daný slovním základem). U vět jako Jan odjel do Vídně tedy rozlišujeme, zda je sloveso v rématu (což je případ primární), nebo v tématu (je-li kontextově zapojené).

[9] V tom se různé přístupy shodují, viz výše pozn. 2.

[10] Viz Svoboda (1984, s. 22), o tranzitu; v témž odstavci se však tyto exponenty charakterizují jako „představitelé“ tranzitu, což jistě předpokládá, že s ním nejsou totožné; vždyť je-li vlastním tranzitem ve větě Bude snídat tvar Bude (a tečka), pak ve větě Posnídá; … je vlastní tranzit úplně jiný (snad předpona, středník a zčásti i -á?). Tvrzení, že vlastní tranzit „má … invariantního představitele“ v uvedených exponentech vede k sotva žádoucím důsledkům: např. (Odešels včas?) Odešel neobsahuje pak žádnou jinou rematickou jednotku než vlastní tranzit.

[11] Na s. 23 (Svoboda, 1984) se „silná“ kontextová zapojenost vyvozuje přímo ze stupně známosti prvků, což není v plném souladu ani s citovanou charakteristikou „právě poznané informace“, ani s tím, že např. v Poznal jsem jen jeho (srov. výše) odkazuje k maximálně známému (aktivovanému) objektu právě prvek rematický. Stálo by za to znovu připomenout, že uvnitř rématu se ovšem mohou uplatnit i příklonky, a to ve výrazech hlouběji zapuštěných (o těch viz Svoboda, 1968).

[12] S tímto pojmem A. Svoboda nepracuje, zdá se však být zahrnut v jeho „minimální signalizaci“; ta určuje tematický prvek jako „vlastní réma“ tam, kde jiný tematický prvek ve větě není (takže tam nejde o kritérium dynamičnosti ani o měřítko funkční) a také tam, kde je další tematický prvek se signalizací „redundantní“; kde je tematických prvků s „minimální signalizací“ víc, je jeden z nich „vlastním tématem“ a ostatní „k vlastnímu tématu tíhnou“ (jsou to Mathesiovy „průvodní elementy“, k nimž ovšem, jak jsme viděli v odd. 1.1., někdy patří i prvky se signalizací „redundantní“).

[13] Postavení příklonek Koenitz správně porovnává s obdobným postavením substantivních skupin: Jistě bychom patiens ve větě Karel přítele viděl nepovažovali (v primárním významu) za nejméně dynamický prvek, což svědčí pro to, abychom tak nečinili ani ve větě Karel ho viděl.

[14] Zůstáváme tu (podobně jako Svoboda) jen u těch případů, kdy sloveso (ani jeho část lexikální, ani gramatická) není kontextově zapojeno; např. začátek výpovědi Snažil jsem se … by byl celý v tématu, pokud by šlo o odpověď na otázku O co ses snažil? Podobně také ve větě Ve zbývajících pěti minutách jsem se mu to tam snažil vysvětlit není bez širšího kontextu jednoznačná ani funkce počátečního příslovečného určení. Po otázce Jak bylo využito zbývajících pěti minut? půjde nejspíše o Mathesiovo „centrum východiště“ (Firbasovo a naše „vlastní téma“), jindy — např. po otázce Cos ve zbývajícím čase dělal ty? — snad může jít o kulisu. (Svobodův termín diatéma patrně pokrývá obě tyto možnosti bez rozlišení; Firbasovy stupně dynamičnosti tu rozlišení umožňují.)

[15] Na podrobné Mistríkovo (1966) zpracování příklonek ve slovenštině navazuje Dudok (1981, zejm. s. 66n.), který srovnává aktuální členění ve slovenštině a v srbocharvátštině. Běžné, ale nepřesné je tvrzení o pevném pořadí příklonek v češtině; k výjimkám patří Tobě to je (je to) jedno.

[16] Prototypickou funkcí opozice ho/jeho v základu je rozlišení Mathesiova „elementu průvodního“ od „centra východiště“, tj. prvku daného „obecnou situací“ (a popř. dalším kontextem) od prvku „aktuálního“; další stupně uvedené řady však odpovídají snižující se aktuálnosti, ovšem v relativním smyslu: bližší určení je zapotřebí tam, kde prvek není aktualizován o mnoho více než jiné prvky téže třídy.

[17] Máme tu na mysli takový popis jazyka, který by nezachycoval strukturu věty jen jako systémové jazykové jednotky (bez ohledu na fungování jazyka), nýbrž byl by co nejlépe uzpůsoben k začlenění do celkového popisu komunikace. I při takovém pohledu by ovšem zůstal podstatný rozdíl mezi jazykovým systémem a verbálním komunikátem, popř. promluvou, textem. Pojmy z této řady patří do oblasti (řečové) činnosti, takže není vhodné mluvit o „gramatice textu“ (jak upozorňuje také Marciszewski, 1984, s. 161; viz i Sgall, 1984). Rozdíl mezi větou a textem není dán délkou (komunikátem může být i jediná výpovědní událost); o základních vlastnostech textu, zejm. o jeho adekvátnosti pro různé cíle, viz též Vannikov (1982).

[18] Mluvíme tu o primárních významech uvedených vět; vedle toho i v (29) (b) může být konatel v jádru, jde-li o význam odpovídající thetickému soudu (bez tématu) nebo je-li kontextově zapojeno jen sloveso; podobně v (29) (c) může být konatel (i sloveso) v základu. Předpokládáme, že člen stojící před slovesem je obecně tematický, ale zejména u konatele to není jediná možnost.

Slovo a slovesnost, volume 47 (1986), number 3, pp. 193-207

Previous Zdeněk Hlavsa: Přístavkový vztah a popis české skladby

Next Anna Jirsová: K syntaktickým vlastnostem prefigovaných desubstantivních a deadjektivních sloves