George Psathas: Conversation Analysis. The Study of Talk-in-Interaction

Jiří Nekvapil

[Book reviews]

(pdf)

George Psathas: Conversation Analysis. The Study of Talk-in-Interaction

George Psathas: Conversation Analysis. The Study of Talk-in-Interaction. Sage Publications, Thousand Oaks – London – New Delhi 1995. VIII + 85 s.

 

Konverzační analýza je jedno z nejrozvinutějších odvětví etnometodologie (proto se také někdy užívá jednoznačnější název „etnometodologická konverzační analýza“). Podle jednoho obrazného vymezení se etnometodologie zabývá kulturním „know-how“, tj. tím, co musí lidé znát, aby mohli vůbec existovat v nějaké kultuře. Etnometodologie, původem radikální varianta americké sociologie z první poloviny 60. let, studuje produkci (resp. reprodukci) sociální skutečnosti v každodenním jednání, a to zejména se zřetelem k metodám, které členové příslušného společenství při produkování sociální skutečnosti a jejího řádu používají. Složený výraz etnometodologie naznačuje, že jde v této výzkumné oblasti jednak o metody či postupy zvládání každodenních záležitostí, jednak o to, že tyto metody jsou vlastní všem členům příslušného společenství, resp. etnika – nejde tedy o metody ve [65]smyslu vědeckých metod, nýbrž ve smyslu každodenních praktických postupů. Lze se tedy ptát, jaké jsou např. i metody produkce a interpretace sociálních aspektů chůze (viz článek A. L. Ryava a J. L. Schenkeina „Notes on the art of walking“ z r. 1974). Podobně se lze ptát, jaké postupy uplatňují členové společenství při produkci a interpretaci různých aspektů běžných rozhovorů (i jak je vůbec rozhovor možný). – To už jsme v oblasti konverzační analýzy.

Terminologická poznámka: název konverzační analýza zde užívám podle anglického názvu conversation analysis a konverzace zde tedy znamená běžný rozhovor (nejde tu o konverzaci ve smyslu společenské konverzace); navazuji takto i na úzus německý (srov. Konversationsanalyse), který se utvářel v podobné pojmoslovné situaci, jaká je v jazykovém prostředí českém. Název konverzační analýza rezervuji tedy pro etnometodologickou analýzu rozhovorů.

Konverzační analýza studuje produkci (resp. reprodukci) sociální skutečnosti a jejího řádu v běžných rozhovorech; jinak a šířeji: konverzační analýza se zabývá metodami produkce a interpretace sociální interakce, přičemž jde o metody samotných členů příslušného společenství, účastníků dané komunikace. V konverzační analýze nejde tedy o to, co všechno může školený analytik (odborník) o nějaké komunikační události z nejrůznějších hledisek zjistit a konstatovat, ale o to zachytit a vysvětlit ty jevy, které jsou v komunikaci opravdu relevantní; jinak řečeno: konverzační analýza studuje to, na co se orientují sami účastníci komunikace (v návaznosti na rozlišení mezi fonetikou a fonologií je možné obrazně říct, že konverzační analýza se zabývá ’fonologií komunikace’, nikoli ’fonetikou komunikace’). Konverzační analýza věnuje velkou pozornost tomu, jak sami účastníci rozhovoru interpretují navzájem své repliky; v transkriptu může totiž konverzační analytik vidět, jak sám účastník rozhovoru analyzoval bezprostředně předcházející repliku. Konverzační analytikové (odborníci) tedy využívají jako analytického nástroje analýz, které provedli v průběhu rozhovoru sami účastníci komunikace.

Materiálovým východiskem (daty) jsou pro konverzační analýzu (video)magnetofonové nahrávky běžných rozhovorů a jejich transkripty. Transkribování v konverzační analýze je kompromisem mezi standardním pravopisem a fonetickou transkripcí.

K studovaným jevům organizujícím rozhovor např. patří interaktivní utváření jedné repliky (turn), replikové páry (adjacency pairs, např. pozvání – přijetí pozvání), systém střídání replik mluvčích (turn-taking system), který zajišťuje to, že repliky jednotlivých mluvčích na sebe navazují po minimálních pauzách a jen v relativně malém počtu případů se překrývají; dále opravy (repairs), mlčení, resp. pauzy, a ovšem nejobecněji sama – řečeno s Schegloffem – „sekvenční infrastruktura“ rozhovoru. Preferenční organizace rozhovoru, další důležité téma, se týká užití alternativních replik (reakcí) v sekvenčním průběhu; některé alternativy jsou preferované, jinak řečeno: nepříznakové (např. po pozvání je to přijetí pozvání), některé jsou nepreferované, příznakové (odmítnutí pozvání) – tyto alternativní reakce lze charakterizovat strukturně (nepreferované jsou komplexnější) i komunikačně (nepreferovaným se vyhýbáme). Konverzační analýza se zabývá i produkcí komplexnějších útvarů, než je jedna nebo několik replik: např. se ptá, jak je vůbec možné v běžném rozhovoru vyprávět anekdotu, jestliže systém střídání replik přiděluje jednotlivým účastníkům komunikace v relativně pravidelných intervalech [66]vždy jen jednu ne příliš dlouhou repliku; jinak řečeno: jak je možné fungování tohoto systému pozastavit a získat prostor pro nějaké vyprávění? A jak je možné tento systém znovu nastartovat? A jak je možné ho zastavit zcela, tj. ukončit celý rozhovor?

Klasikem konverzační analýzy se stal H. Sacks, předčasně zesnulý americký sociolog, spolupracovník zakladatele etnometodologie H. Garfinkela. U základů konverzační analýzy stáli dále E. A. Schegloff a G. Jeffersonová. Konverzační analýza (conversation analysis) se pěstuje v angloamerickém světě především na sociologických katedrách. Její recepce v lingvistice je často provázena metodologickými posuny.

Obraťme se nyní přímo k recenzované publikaci. Útlá knížka G. Psathase, profesora sociologie na univerzitě v Bostonu, je prvním dostupným samostatným úvodem do konverzační analýzy. Byla publikována jako 35. svazek řady „Qualitative Research Methods“, která vychází v americko-anglicko-indickém nakladatelství Sage.

Psathasova knížka je rozčleněna do těchto kapitol: „Studium interakce“ (s. 1–12), „Odhalení sekvencí v interakci“ (s. 13–26), „Sekvence a struktura v interakci“ (s. 27–44), „Metodologické zaměření konverzační analýzy“ (s. 45–53), „Mluvení a sociální struktura“ (s. 54–66); následuje stručný závěr, přehled transkripčních symbolů a seznam základní literatury.

Už v samých názvech jednotlivých kapitol signalizuje autor dvě věci, které zde stojí za zmínku. Tou první je zaměření výzkumu na interakci. Psathas hned na druhé straně své publikace naznačuje, že s odstupem času se termín „konverzační analýza“ (conversation analysis) nejeví jako šťastný, neboť předmětem studia není (pouze) analýza rozhovorů (conversation), nýbrž (šířeji) analýzy mluvy/mluvení v interakci (talk-in-interaction). Odtud i název recenzované publikace: „Conversation Analysis. The Study of Talk-in-Interaction“. Psathas proto naznačuje, že vhodnějším označením tohoto výzkumného odvětví by bylo „interakční analýza“ a se zřetelem k jeho metodologické specifičnosti ještě lépe „etnometodologická interakční analýza“ (viz i titul jedné z jeho posledních knih „Interaction Competence“). Dodejme, že tento vývoj není nic překvapujícího. Obecně řečeno: mnohaleté studium mnohdy ukazuje, že výchozí výzkumné pole je často komplexnější, než se jeví zpočátku, tj. v době, kdy se (popisné) pojmenování příslušného výzkumného pole zavádí. Název konverzační analýza se prostě stává značkovým pojmenováním a tvrzení jako „konverzační analýza se zabývá studiem interakce …“ jsou pak smysluplná. V češtině – paradoxně – díky specifické sémantice výrazu konverzace není tento vývoj v zásadě ani problémem, neboť spojení konverzační analýza musí být v češtině chápáno jako značkové hned od počátku. Druhá věc, kterou Psathas akcentuje, je centrální důležitost sekvenční organizace rozhovorů, resp. interakce. Ve výkladu věnuje značnou pozornost hlavně dvoučlenným strukturám, tj. replikovým párům (viz výše), i strukturám vícečlenným, pre-sekvencím (např. úvod k pozvání, pre-invitation), i mnohočlenným (např. vyprávění historek). Na těchto jednotkách rozhovoru je pozoruhodné právě to, že mají interakční charakter; přesněji řečeno vznikají kooperací dvou (popř. více) osob, jejich interakcí. Podle autora je pro konverzační analýzu signifikantní to, že se nezaměřuje na dvou či čtyřčlenné sekvence samoúčelně – přístup je jiný: sám výzkum prokazuje, že sociální skutečnosti, resp. akce (social actions), jako je např. pozvání nebo ukončení rozhovoru, [67]jsou sekvenčně organizovány. Jednu z podstatných zásluh konverzační analýzy lze pak vidět v tom, že ve zcela běžných situacích odhaluje sekvenční struktury sociálních akcí (s. 20). Tato tvrzení jasně ukazují primárně sociologické zaměření konverzační analýzy; jazyk, resp. mluvení jsou tu nazírány především jako média sloužící k permanentní produkci sociálních skutečností.

Poněkud překvapuje, že autor téměř nechal stranou problematiku preferenční organizace rozhovorů (viz výše), a to zejména v případě replikových párů, kterým jinak věnoval dost pozornosti. Souvisí to pravděpodobně s už uvedeným zaměřením na sekvenční organizaci rozhovorů, tedy – řečeno lingvistickými termíny – na vztahy syntagmatické; na vztahy paradigmatické bohužel nezbylo místo (?).

I když je Psathasova publikace prvním dostupným samostatným uvedením do konverzační analýzy, je namístě ji srovnat s jinými rozsahově souměřitelnými reprezentačními texty věnovanými tomuto tématu. Nejblíže má k obsáhlé kapitole v práci Heritageově (1984), a to jak svou náročností, tak sociologickým zaměřením. Také dosud knižně nevydaný německý text Bergmannův (1988) má podobnou orientaci; ten je však čtivější a celkově – didaktický „masterpiece“. Pro lingvisty ovšem zůstává základním poučením o konverzační analýze text Levinsonův (1983). Ten může být příkladem pro to, co všechno je možné z konverzační analýzy pro lingvistické účely vytěžit, aniž by se porušila její metodologická východiska.

Závěrem: Psathasova knížka je celkově zdařilým úvodem do konverzační analýzy. Je určena především zájemcům o kvalitativně, resp. interpretativně orientovaný sociální výzkum. Protože tento výzkum se pomalu prosazuje i v lingvistice (viz např. pokusy o etablování interpretativní sociolingvistiky), nebude od věci, seznámí-li se s ní i lingvisté.

 

LITERATURA

 

BERGMANN, J. R.: Ethnomethodologie und Konversationsanalyse. Fernuniversität, Hagen 1988.

LEVINSON, S. C.: Conversational structure. In: S. C. Levinson, Pragmatics. Cambridge University Press 1983 (německý překlad: Tübingen 1990), s. 284–370.

HERITAGE, J.: Conversation analysis. In: J. Heritage, Garfinkel and Ethnomethodology. Polity Press, Cambridge 1984, s. 233–292.

Slovo a slovesnost, volume 57 (1996), number 1, pp. 64-67

Previous Olga Müllerová: Urszula Żydek-Bednarczuk: Struktura tekstu rozmowy potocznej

Next Ivana Bozděchová: František Čermák – Jan Holub – Jiří Hronek – Milan Šára – David Short: Czech. A Multi-level Course for Advanced Learners