Hans-Jürgen Krumm (ed.): Die Sprachen unserer Nachbarn – Unsere Sprachen. Chancen zur Diversifizierung des Sprachenangebots im Zuge der EU-Erweiterung / The Languages of Our Neighbours – Our Languages. Linguistic Diversity and the Enlargement of the EU

Jiří Nekvapil

[Book reviews]

(pdf)

Hans-Jürgen Krumm (ed.): Die Sprachen unserer Nachbarn – Unsere Sprachen. Chancen zur Diversifizierung des Sprachenangebots im Zuge der EU-Erweiterung / The Languages of Our Neighbours – Our Languages. Linguistic Diversity and the Enlargement of the EU

Hans-Jürgen Krumm (ed.): Die Sprachen unserer Nachbarn – Unsere Sprachen. Chancen zur Diversifizierung des Sprachenangebots im Zuge der EU-Erweiterung / The Languages of Our Neighbours – Our Languages. Linguistic Diversity and the Enlargement of the EU. Eviva, Wien 1999. 189 s.

 

Recenzovaný sborník anticipuje jazykové problémy, které vyvstanou, až bude Evropská unie rozšířena o další členské země včetně České republiky. Dominuje však v něm specifický úhel pohledu: jazykové problémy a jejich řešení jsou prezentovány z pohledu států EU, které s tzv. kandidátskými zeměmi sousedí. Centrálním tématem sborníku se proto stal „jazyk sousedního státu“ a možnost, resp. nutnost sdílení takového jazyka obyvateli sousedních států. V popředí je hledisko Rakouska jakožto státu, který hraničí se čtyřmi zeměmi připravujícími se na vstup do EU.

Recenzovaný sborník je výsledkem sympozia konaného ve Vídni v r. 1998. Své příspěvky v něm mají nejen jazykoví odborníci, ale i několik zástupců různých ministerstev (školství, kultury, vědy) – sešli se tu tedy nejen experti na jazykové plánování, ale i ti aktéři jazykového plánování, kteří mají nejlepší možnosti konkrétní projekty implementovat. Sborník je obhajobou centrální myšlenky jazykového plánování EU, totiž že uchování jazykové (a kulturní) rozmanitosti je prvořadým cílem EU. Aby editor tuto myšlenku umocnil i formálně, otiskl příspěvky jednotlivých autorů v těch jazycích, v kterých zazněly na symposiu. Ve sborníku tedy najdeme nejen texty německé, ale i text český a maďarský. Texty původně německé jsou ve sborníku prezentovány i anglicky. Texty původně neněmecké jsou publikovány nejen v příslušném mateřském jazyce, ale i německy a anglicky. Článek českého autora P. Cinka je tedy ve sborníku ve třech jazykových mutacích: česky, německy a anglicky. Tímto způsobem prezentace je zároveň signalizován jeden z velkých problémů jazykového projektu EU – napětí mezi snahou pěstovat jazykovou rozmanitost EU, i kdyby mělo zůstat jen u symbolické funkce jazyka, a pragmatickým přístupem, motivovaným především ekonomickými zřeteli (příklad: recenzovaný sborník mohl být nepochybně publikován jen anglicky a byl by minimálně dvakrát tenčí nebo by mohl obsahovat dvakrát více příspěvků – ale za tu cenu, že by byla odsunuta do pozadí symbolická funkce jazyků, o nichž se na symposiu mluvilo a jimiž se tam mluvilo). Jazykové plánování EU tedy nevychází jen z toho, že je třeba se dorozumět, tj. neabsolutizuje komunikativní funkci jazyka, nýbrž se orientuje i na jiné jazykové funkce.

Ve sborníku je představena celá řada zajímavých myšlenek, které se objevily ve čtyřech „workšopech“, věnovaných jazykové politice, učebním osnovám, jazykové rozmanitosti a studiu cizích jazyků. Pozoruhodné byly plenární referáty Jazyková politika v nové Evropě (P. Cink, Ministerstvo školství ČR), Grenzenlos – durch Sprachen (A. Raasch, Universität des Saarlandes) a Nachbarsprachen – eine Herausforderung [50]für die monolinguale Einstellung der Bildungssysteme und den traditionellen Fremdsprachenunterricht (H–J. Krumm, Universität Wien).

Co si můžeme z četby sborníku odnést? Z pohledu kandidátských zemí je zásadní myšlenka, že šíření jazyků v EU by nemělo být jen jakousi „jazykovou jednosměrkou“, tedy pouhým šířením jazyků dosavadních členů EU do nových členských zemí. Poznamenejme, že to je zatím těžko představitelné nejen pro řadu obyvatel Německa nebo Rakouska, ale i České republiky. Češi dosud nejsou zvyklí na to, že by se Němci nebo Rakušani učili česky, a v komunikaci s takovýmito „bizarními cizinci“ často ihned nabízejí své znalosti němčiny nebo angličtiny, jakkoli chatrné.

Jinou myšlenkou, která stojí za připomenutí, je to, že by se mělo při šíření jazyků v EU využívat „přirozených jazykových zdrojů“ (M. Clyne), tj. jazyků etnických menšin a jazyků migrantů, neboť spektrum jazykové rozmanitosti Evropy se manifestuje do jisté míry v jazykové rozmanitosti každého jednotlivého evropského státu. Není snad optimální navázat např. v Rakousku při šíření slovinštiny právě na jazykový potenciál slovinské menšiny? Z tohoto příkladu je zřejmé, že šíření jazyků by mělo respektovat i potřeby jednotlivých regionů. Region (nikoli jen stát) se tak stává důležitou teritoriální jednotkou jazykového plánování. Poznamenejme, že důležitost regionů dokládá i situace ve výuce cizích jazyků na základních školách v České republice. Děti, resp. jejich rodiče volí v krajích sousedících s Německem a Rakouskem jakožto povinný cizí jazyk převážně němčinu, zatímco ve vnitrozemí, východních Čechách a na severní Moravě převládá angličtina.

Ačkoli ani jedna z kandidátských zemí nesousedí s anglicky mluvícím státem, přesto je angličtině z různých důvodů věnováno ve sborníku hodně pozornosti. Autoři se vyrovnávají s jejím dominantním postavením ve výuce cizích jazyků v řadě evropských států a ukazují cenu, jakou za to sama angličtina platí – ztrácí vazbu na své původní kulturní zázemí a přesouvá se do funkce univerzálního dorozumívacího prostředku, nástroje postupující globalizace. Právě proto je třeba podle autorů věnovat pozornost i jiným jazykům jakožto prostředkům poznávání specifických kultur. Editor sborníku se podrobně zabývá nejen myšlenkou, že „učení se jazyků je vždy také učením se kultury“, ale i myšlenkou, že „učení se jazyků je tréninkem toho, jak zacházet s růzností a mnohotvárností“.

Šíření jazyků v zemích EU je zásadně spjaté s flexibilitou školství. Jde o to, aby učební osnovy nebyly pevně fixovány na nějaký konkrétní cizí jazyk, z čehož plyne, že „povinný jazyk“ má být volen a snaha o jazykovou rozmanitost se má promítnout do dostatečně široké nabídky vyučovaných jazyků. Tuto nabídku lze v jisté míře i regulovat. Nově se prosazuje koncept „povinně nabízeného jazyka“ – takto je relativně úspěšně nabízena např. čeština na německých školách v saském pohraničí. Zkušenosti z některých zemí zase ukazují, že jazykovou rozmanitost EU může účinně podporovat takový školský systém, který zajišťuje současně výuku angličtiny a dalšího cizího jazyka.

Důležitým problémem není však jen to, který jazyk má být vyučován, ale i to, do jaké míry má být zvládnut. To samozřejmě souvisí s tím, kolik jazyků si má jedinec osvojovat. Ve sborníku je na několika místech zdůrazněna myšlenka, že je třeba opus[51]tit koncepce cílené především na tzv. dokonalé ovládnutí cizího jazyka. Místo toho je třeba vyučovat jen dílčí jazykové kompetence, jako je např. produkce a recepce mluveného diskursu. Perspektivní (zejména v sousedních regionech) se také zdá být výuka zaměřená na rozvoj „receptivní vícejazyčnosti“, tj. rozvoj takové kompetence, která umožňuje, aby v téže komunikační situaci hovořili mluvčí různými jazyky, a přesto si relativně dobře rozuměli. Připomeňme si, že v éře socialistického Československa byl rozvoj takového typu dorozumívání základním prvkem jazykové politiky, pokud šlo o komunikaci Čechů se Slováky. Jinou cestu představuje výuka zaměřená na rozvoj jazykové sensitivnosti (language awareness) – žáci jsou seznamováni s několika jazyky najednou a cílem je naučit se žít s jazykovou rozmanitostí (zkušenost z Velké Británie).

Závěrem: Sborník je nepochybně relevantní nejen pro odborníky zabývající se koexistencí jazyků v rámci rozšiřující se EU, ale i pro toho, komu leží na srdci jazykový a kulturní kontakt jakýchkoli dvou sousedních (evropských) států. Kandidátským zemím naléhavě připomíná, že o svůj jazyk se nelze starat jen doma, ale že je třeba také přemýšlet o jeho úloze a postavení v sousedních zemích a v dalších státech EU. Sborník je pěknou ukázkou společného postupu nejrůznějších aktérů jazykového plánování – od teoretiků až po ministerské úředníky. Je psán přístupným stylem a lze jen doufat, že se s ním seznámí co nejvíce čtenářů nejrůznějšího profesního zaměření.

Ústav lingvistiky a ugrofinistiky FF UK
nám. Jana Palacha 2, 116 38 Praha 1
e-mail: nekvap@ff.cuni.cz

Slovo a slovesnost, volume 63 (2002), number 1, pp. 49-51

Previous František Čermák, Aleš Klégr: Minulost, přítomnost a budoucnost česko-anglických slovníků

Next Jiří Zeman: Slavo Ondrejovič: Od hovoriaceho stroja k sociálnej lingvistike. Kapitoly z jazykovednej historiografie