dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Dánský příspěvek k české a ruské modální syntaxi

Jiří Kraus

[Chronicles]

(pdf)

Датская работа о чешском и русском модальном синтаксисе / Contribution danoise à la syntaxe modale en tchèque et en russe

Práce Gunnara Becha Zur Syntax des tschechischen Konjunktivs mit einem Anhang über den russischen Konjunktiv[1] se zabývá vlastnostmi »konjunktivních«, tj. kondicionálních vět v češtině a ruštině. Studie je plodem autorova pobytu v Praze v studijním roce 1946/47 a je pozoruhodným příspěvkem k bádání o funkcích slovanských modů a jiných výrazových prostředků sémantické kategorie modálnosti. Od pojetí v československé lingvistice obvyklého se liší jak celkovým chápáním mo[310]dality, jež mu je pouze záležitostí kompatibilnosti nebo inkompatibilnosti (slučitelnosti nebo neslučitelnosti) jednoho textového úseku s jinými, tak metodou a terminologií, vycházejícími z logické školy Carnapovy.

Autorovi nejde o to zjišťovat význam konjunktivu (kondicionálu), nýbrž omezuje se na popis syntaktickokombinačních vlastností konjunktivních vět. Konjunktivní věty jsou — jak autor dovozuje — jen zvláštním typem určitého druhu textových úseků, »polí« — se shodnými syntaktickokombinačními vlastnostmi. Aby se vyhnul jakémukoli poukazu k mimojazykové skutečnosti, k významu, označuje autor taková pole prostě jako pole z. Pole, které není polem z, je pak polem x. O poli x lze říci, že má modalitu x, o poli z, že má modalitu z. Modalita pole je vyjádřena explicite jen tehdy, když toto pole tvoří finitní nexus (věta s určitým slovesem). V tom případě se modalita projevuje jako modus: modalita x jako indikativ, modalita z jako konjunktiv nebo imperativ. V ostatních případech je modalita synkretisována, může však být popř. určena z kontextu.

Konjunktivní věta je základním elementem syntaktické struktury, která ve své plné formě (struktura AB) má 3 prvky: 1. konstituent z, 2. vnější pole z a 3. vnitřní pole z, vystupuje však často ve formách redukovaných na prvky dva, a to buď konstituent z a pole z (struktura A), nebo vnější pole z a vnitřní pole z (struktura B). Konstituent z je pole s tou vlastností, že pole jím předpokládané (na něm závislé) je polem z. Tak je tomu např. ve větě (A): »Chci, aby manželství bylo láska.« Modální sloveso, jakožto konstituent z, vyžaduje vedlejší větu konjunktivní, obecně pole z. Vnitřní pole z může být chápáno jako část vnějšího pole z, jemuž je syntakticky podřízeno. Příkladem může být věta (B): »Nesmála bych se, kdyby to k smíchu nebylo.« Vnitřním polem je vedlejší věta v konjunktivu, konjunktivní věta hlavní je polem vnějším. Polem z může být i infinitiv v postavení ekvivalentním konjunktivu (»Teď je na čase zmizet!« = »Teď je na čase, abych zmizel!«) nebo pádový morfém (»Místo toho jsem šel opačným směrem« = »Místo, abych šel správným směrem, šel jsem …«).

Pojem modálního konstituentu a modálního pole vychází tedy, jak patrno, ze vztahu mezi dvěma textovými sférami, z nichž jedna konstituuje modalitu druhé. Konjunktivní věta předpokládá buď druhé (vnitřní) pole z, anebo konstituent z.

Nezávisí-li na konstituentu z, je konjunktiv vnějšího pole z vždy nezávislý, v jiném postavení jde o konjunktiv závislý. Pozoruhodný je autorův postřeh, že nezávislý a závislý konjunktiv se liší i formálně: u závislého konjunktivu se morfém bych, bys … přiklání ke spojce, která uvozuje větu vedlejší (»Chci, aby manželství bylo láska«), kdežto u nezávislého konjunktivu je postavení tohoto morfému libovolné (»Cítili oba, že každé slovo by vedlo k vysvětlování, jemuž se chtěli vyhnout«.)

Významné místo náleží v Bechově pojetí thesi, že pole z je kompatibilní s kterýmkoli polem, s nímž odpovídající pole x je inkompatibilní. Jestliže např. jsou inkompatibilní indikativní větné úseky »zůstal bez kabátu« a »oblékl si kabát«, neboť je mezi nimi logický rozpor, budou naproti tomu kompatibilní úseky »(a)by zůstal bez kabátu« a »oblékal si kabát«; srov. „»To také vím,« křikl Kalous a oblékal si kabát; patrně se nehodilo, aby v tak vážné situaci zůstal bez kabátu.“

Na základě principu kompatibility — inkompatibility lze podle autorova mínění vysvětlit funkci českého a ruského konjunktivu. Pokusem o to je I. část knihy (s. 15—67).

Aby mohl vyložit i funkce zbývající, zavádí autor další rozlišení polí, pro fungování modů významné, a to polí α, jimiž rozumí v zásadě věty uvozovací a vůbec vyprávěcí text, a polí ß, zahrnujících v zásadě řeč přímou (pole γ) a řeč nepřímou (pole δ), přičemž definuje tyto veličiny ryze formálně, na základě kongruence, resp. nekongruence polí γ a δ s poli α vzhledem ke kategorii osoby a času. Zavedení těchto veličin do analýzy mu pak umožňuje stanovit a vysvětlit případy, v nichž mohou pole x a pole z alternovat. Bech vymezuje čtyři typy takových alternací, resp. transformací pole x v pole z a naopak a stanoví pro tyto transformace obecná pravidla: 1. Vedlejší věta konjunktivní se nahrazuje indikativní (»Představa nového studia, při němž bych neměl kdy myslit na hlouposti, začínala se mi líbit« = » … při [311]němž nebudu mít čas na hlouposti …«, 2. vedlejší věta indikativní je nahrazena konjunktivní (»Nemysli, že se to podobá škole« — » … že by se to podobalo škole«), 3. imperativ je nahrazen konjunktivem (»Kázal pastýři: zatrub!« = »… aby zatroubil«), 4. konjunktiv je nahrazen indikativem modálního slovesa (»Kázal pastýři, že má zatroubit«).

V dodatku o ruském konjunktivu aplikuje Bech obecné principy, vyložené v české části, na ruštinu a všímá si některých jejích zvláštností (infitivu nutnostního a větší frekvence modálních adjektiv).

Třebaže svou koncepcí, záměrně odhlížející od významové stránky, a svou metodickou jednostranností může nám Bechova studie — spíše než vzorem — být výstrahou, kam zavádí metafyzické odtrhování jazyka od myšlení a od skutečnosti, nelze jí na druhé straně upřít, že pokud jde o formální vztahy modů ve větných celcích, přináší i ona leckteré cenné postřehy, které při správné aplikaci mohou prohloubit a zjemnit všestrannou vědeckou analýzu těchto složitých otázek.


[1] Travaux du Cercle linguistique de Copenhague 1951, 132 s.

Slovo a slovesnost, volume 19 (1958), number 4, pp. 309-311

Previous Ludmila Švestková: Fonetická studie o českých pozdravech

Next Pavel Novák: K otázce samostatnosti přívlastku