Bibliografie slovenské jazykovědy za léta 1948—1956

Zdeněk Tyl

[Chronicles]

(pdf)

Библиография словацкого языкознания за 1948—1956 гг. / Bibliographie de la linguistique slovaque entre 1948—1956

V období mezi oběma světovými válkami byla slovenská jazykovědná produkce — ve shodě s tehdejším oficiálním pojetím jednotného jazyka československého — bibliograficky zpracovávána buď v rámci české filologie, nebo spolu s ostatními československými pracemi lingvistickými a filologickými.[1] Po roce 1945, kdy zvítězil názor, že čeština a slovenština jsou nesporně dva samostatné jazyky, tak jako Čechové a Slováci jsou dva samostatné, svébytné národy, dočkala se slovenská jazykověda už bibliografického souhrnu samostatného, a to ještě dříve než jazykověda česká, když prací V. Blanára vyšla r. 1950 Bibliografia jazykovedy na Slovensku v rokoch 1939—1947 (Bratislava, Slovenská akadémia vied a umení, 209 s., 1117 záznamů).

V. Blanár se při své práci přidržel vzoru české bibliografie do značné míry rozsahem i výběrem materiálu a zcela ve způsobu jeho zpracování: zachytil slovenské práce týkající se obecné jazykovědy, srovnávací lingvistiky jazyků indoevropských a sousedních, dále jazyků slovanských a zvláště slovenštiny, opatřil je podle potřeby adnotacemi a systematicky je utřídil. Stranou ponechal jen práce slovenských jazykovědců, které nevyšly tiskem na Slovensku, a dále příspěvky neslovenských autorů se slovenskou tematikou, ale rovněž uveřejněné mimo území Slovenska. Přes některé nedostatky, které lze dodatečně v knize zjistit (např. v úplnosti materiálu), zasluhuje Blanárova bibliografie plné uznání — už pro pohotovost, kterou vyhověla naléhavým potřebám slovenské jazykovědy v době, kdy se organizačně i pracovně chystala k plnění svých specifických úkolů v osvobozeném Československu.

Na Blanárovu práci navázal po přestávce asi pětileté vědecký pracovník Ústavu slovenského jazyka SAV Ladislav Dvonč, který pohotově a s nevšední obětavostí dovedl bibliografii slovenské jazykovědy ve dvou obsáhlých svazcích zatím až do roku 1956.[2] Oba tyto Dvončovy soupisy se pokusíme rozebrat a zhodnotit se zvláštním zřetelem k bibliografické metodě a ve srovnání s prací Blanárovou, popř. také s českou jazykovědnou bibliografií, tematicky i strukturně velmi příbuznou.[3]

[151]První díl Dvončovy Bibliografie (dále BSJ I) navazuje na Blanárovu práci nejen chronologicky, ale také rozsahem a uspořádáním; také ji v podrobnostech doplňuje tím, že zaznamenává referáty o pracích zachycených u Blanára, samostatné doplňky však neuvádí. Co do rozsahu, zaznamenává Dvonč — stejně jako už Blanár — také práce z klasické filologie, romanistiky, germanistiky a orientální filologie, na jejichž soustavnou registraci česká bibliografie podle vzoru předválečné bibliografie akademické rezignovala;[4] pro slovenskou bibliografii je toto tematické rozšíření ovšem o to snazší, že jde o nevelké množství prací. Zato výrazně pokročil Dvonč nad Blanára tím, že do své práce zahrnul jazykovědnou slovakistiku celou, neomezenou teritoriálně jen na příspěvky otištěné na Slovensku, stejně jako se i česká bibliografie snaží zachytit i zahraniční produkci bohemistickou, ať už pochází od autorů československých nebo cizích.

Plného uznání zaslouží široká materiálová základna obou Dvončových bibliografií, proti Blanárově práci rozšířená i na četné časopisy nefilologické a na denní tisk. Seznam excerpovaných časopisů a novin, připojený na závěr BSJ II, obsahuje téměř půldruhého sta titulů, a i když odtud odečteme několik položek »jednorázových« (asi toho druhu, jako je např. Bratislavský kraj, roč. 5, 1954, č. 1 nebo Javisko, bulletin Národního divadla v Bratislave; program ku hre Wiliama Shakespeara Veselé panie windsorské), přece zahrnuje v podstatě vše, kde bylo možno se nadít nějakého filologického materiálu; v některých případech šlo pravděpodobně asi o excerpci z druhé ruky, tj. z obecných knihopisných soupisů (Bibliografický katalog ČSR — Slovenské knihy a Články v slovenských časopisoch).

Účelný je přehled tematického utřídění bibliografie (jen v BSJ II, s. 4—8), třebas tu — jak se domníváme — zašel Dvonč příliš daleko, když např. v oddílu »Všeobecná jazykověda« rozdělil 106 záznamů do 18 rubrik nebo v oddílu »Český jazyk« 20 záznamů do 11 rubrik. Vedle obvyklého rejstříku osobního mají obě Dvončovy bibliografie ještě rejstříky věcné (přesněji slovní), které usnadňují orientaci zejména v oddílech dotýkajících se slovní zásoby jazyka. V závěru jsou připojena cizojazyčná resumé, dokonce čtyři (rus., angl., franc. a něm.), která stručně informují cizí uživatele bibliografie o poslání a rozsahu práce a mimoto v zhuštěné formě reprodukují její tematické uspořádání.[5]

V rozvržení látky do jednotlivých oddílů pokračuje Dvonč v práci Blanárově zhruba téměř beze změny; některé úpravy provedl jen v rozdělení detailním (srov. např. odd. Slovenská jazykoveda. 3. Dnešný spisovný jazyk). Tento konzervatismus je třeba uznat za správný, protože pro systematické třídění jazykovědy se zpravidla nabízí více a stejně dobře odůvodněných možností, ale zachování jisté tradice má také své výhody. Zato sotva lze schválit Dvončův pokus nahradit systematické třídění záznamů v jednotlivých oddílech a pododdílech, kterého se přidržel Blanár podle vzoru české akademické bibliografie předválečné, mechanickým řazením abecedním (podle autorů atd.). Nevýhody abecedního řazení jsou zjevné zvláště všude tam, kde jde o skupinu záznamů tematicky nějak příbuzných, popř. spjatých ještě chronologicky. Tak např. diskuse, kterou vyvolal »Návrh nového vydania Pravidiel slovenského pravopisu«, je roztříštěna podle autorských jmen (někdy jen podle šifer) do naprosté nepřehlednosti, takže je Dvonč nucen ještě jednou ji shrnout u záznamu shora citovaného Návrhu (srov. BSJ I, č. 595), ovšem za cenu duplicity, které se má každá bibliografie z důvodů přehlednosti a účelnosti všemožně vyhýbat. Nemožnost takového postupu, zcela nepochopitelného u speciální bibliografie vědecky založené, nadto beze všech odkazů, uznal nakonec autor sám a v druhém svazku se vrátil k řazení systematickému.

[152]Abecední řazení záznamů podle autorů, důsledně provedené, asi svedlo Dvonče také k tomu, že v BSJ I uváděl referáty a zprávy, pokud se týkaly prací i jinak v bibliografii zachycených, jednak souborně u příslušných záznamů, jednak ještě samostatně pod jmény autorů těchto referátů a zpráv, tedy dvakrát. Sborník Za marxistickú jazykovedu (Bratislava 1950) je zaznamenán v BSJ I, č. 1249 spolu se šesti referáty; tyto referáty jsou pak citovány znovu, každý na příslušném místě (č. 1165, 1174, 1175, 1203, 1223, 1236). Stejně je tomu také se záznamem o bratislavské lexikografické konferenci r. 1952 (č. 1304 — zpráva z čas. Slovenská reč 17, 1951/52, 258—260), vedle něhož jsou citovány další zprávy pod č. 1303, 1320, 1335, 1353; místo vzájemných odkazů dal Dvonč v tomto případě přednost tomu, že na všech místech ocitoval zprávy všechny. Není snad ani nutné připomínat, že také od tohoto pochybeného způsobu uvádění referátů a zpráv v BSJ II autor upustil.

Vycházíme-li z předpokladu, že speciální jazykovědná bibliografie má právo — vzhledem k svému poslání — odchýlit se v jednotlivostech formálního rázu od některých zásad obecné bibliografie, můžeme zapochybovat o účelnosti uvádění všech běžných bibliografických údajů, zejména při popisu publikací knižních, podle vzoru základních bibliografických soupisů. Účelné je zajisté uvést u knih místo vydání, nakladatele, rok vydání a počet stránek (popř. i jejich velikost), sotva však také obšírné názvy typografických podniků, někdy dokonce i tam, kde je zaznamenán jen referát o knize (srov. BSJ I, č. 428). U č. 429 tamtéž (ref. o práci J. Stanislava »Po stopách predkov«) čteme vedle běžných údajů také informaci, že »obálku navrhol A. Müller«, Problematické je také uvádění cen knižních publikací, zejm. jde-li o knihy vydané před červnem 1953, nebo s takovými podrobnostmi jako u referátu o vydání románu P. Jilemnického Kronika, kde je uvedena cena brožovaného výtisku, dále vázaného v poloplátěné vazbě a zvlášť ještě v celoplátěné, když žádná z těchto cen v době vydání bibliografie už neplatila (BSJ I, č. 875). Ještě jeden příklad tohoto druhu z BSJ II, č. 193: u knihy N. A. Kondrašova Slavjanskije jazyki (Moskva 1956) je uvedena cena »brož. 2 ruble, 20 kopejok + 35 kopejok (mapy). Väzba 2 ruble«.

Vůbec je třeba konstatovat, že o stručnost a zhuštěnost textu své bibliografie Dvonč nijak neusiluje, když dovede např. u 16 záznamů příspěvků z jediné publikace opakovat její úplný titul »Lexikografický sborník, Materiály z I. celoštátnej konferencie čs. lexikografov, konanej v dňoch 5. — 7. júna 1952 v Bratislave, Bratislava 1953« (srov. BSJ II, č. 43—46, 56—64, 66—67, 242) a v závěru jejich adnotací připojovat stejně stereotypní poznámku: »Príspevok a diskusné poznámky odzneli na I. celoštátnej konferencii čs. lexikografov, konanej v dňoch 5. — 7. júna 1952 v Bratislave«. Jiným příkladem zbytečné rozvleklosti jsou některé adnotace u záznamů, které je třeba z hlediska bibliografie jazykovědné považovat za okrajové. Záznam: ČSN 84 0005 Názvoslovie zdravotnického materiálu. Názvy lekárskych nástrojov a prístrojov (BSJ II, č. 912) vypočítává v adnotaci na 11 petitových řádcích názvy 18 skupin lékařských nástrojů a přístrojů, třebas už podtitul normy nás sdostatek informuje, o jaký zdravotnický materiál jde. A ještě jeden doklad takové neúspornosti: v BSJ II, č. 1628 cituje Dvonč zcela stručně zprávu E. Paulinyho Enregistrements dialectologiques phonographiques de l’Académie slovaque des sciences de Bratislava, otištěnou v publikaci Publications de la Commission d’enquête linguistique, Louvain 1956 (spolu se zprávami o fonetických a fonografických archívech v dalších 59 centrech) a trpělivě na plných 9 řádcích vypočítává všechna tato centra dialektologické práce, od Aarhusu až po Curych, která se slovenskou jazykovědou nijak nesouvisí.

Tím ovšem rozsah publikace v poměru k množství zpracovaného materiálu nepřiměřeně vzrostl: zatímco v BSJ I se vešlo Dvončovi na 1 aa. asi 83 záznamů, v BSJ II toliko 60. Jsem přesvědčen, že by byla uvážená redukce materiálu, provedená už autorem nebo vědeckým redaktorem, popř. i recenzentem, oběma Dvončovým bibliografiím nemálo prospěla; autor bibliografie se mnohdy bezděčně stává zajatcem materiálu, který nasbíral a s kterým se jen nerad loučí.

Rychlé vydání druhého svazku BSJ nese asi [153]vinu na tom, že v něm zůstalo dosti chyb, někdy rušivých, např.: u rubriky Miestné mená třeba škrtnout čís. 1476 (s. 7, ř. 34); eunuchoiný hlas m. eunochoidný (16,2); Jungwith m. Jungwirth (34,31); Sovětska jazykověda m. Sovětská (51, 25 a 30). Záhlaví záznamu V. Dujčíkové (BSJ II, č. 957) má správně znít Štúrova gramatická terminológia. Slovenská reč XXI …, nikoli Návrh Michala Godru na jazykovednú terminológiu. V rejstříku BSJ II, s. 298 má být spr. Dobek, Ivan m. Bobek; tamtéž v rejstříku věcném chybějí hesla robota, robotník, robiť, víno, gruntovný (srov. záznam č. 208), dále nepriaznik (srov. záznam č. 217). K seznamu excerpovaných časopisů třeba připomenout, že Slavistična revija vychází v Lublani, nikoli v Záhřebu (BSJ II, s. 330).

Pokud jde o materiálovou úplnost, mají obě Dvončovy bibliografie velmi slušnou úroveň; doplnit by bylo možno na příslušná místa textu aspoň tyto důležitější záznamy: E. Dickenmann, Die slowakische Sprachwissenschaft in den Jahren 1940—1950. Zeitschr. f. slav. Phil. 21, 1952, 367—394; Kniezsa I., A honfoglalás elötti szlovákok nyelve a Dunántulon. A Magyar Tudományos Akadémia Nyelvés Irodalomtudományi Osztályának Közleményei 2, 1952, 373—390 (o jazyce zadunajských Slováků před uherskou invazí); N. A. Kondrašov - N. B. Trojepoľskaja, Bibliografija po slovackoj dialektologii. Kratkije soobščenija Instituta slavjanovedenija, sv. 18, Moskva 1956, 86—106; D. Mirković, E. Pauliny: Dejiny spisovnej slovenčiny (Bratislava 1948). Južnoslovenski filolog 20, 1953/54. 478—483; P. Scherer, E. Pauliny: Štruktúra slovenského slovesa (Bratislava 1943). Language 25, 1949, 308—311; Chr. S. Stang, Eine Bemerkung zur slowakischen Präsensflexion. Norsk Tidsskrift for Sprogvidenskap 16, 1952, 271—275; J. Stanislav, Jozef Dobrovský a stará slovienčina na Slovensku. Slavia 23, 1954, 135—138; J. Stanislav, Zo stykov moskovskej univerzity so Slovákmi: M. P. Pogodin a O. M. Boďanskij a Slováci. Pražská universita moskevské universitě. Sborník k výročí 1755—1955 (Praha 1955), 52—62. — Uvádí-li Dvonč pravidelné přehledy slovakistických prací, které píše do Revue des études slaves francouzský slavista M. Vey (srov. BSJ I, č. 1148 a BSJ II, č. 1550), bylo by dobré upozornit také na obdobné zpravodajství R. Autyho z Cambridge v čas. Modern Language Review.

I když se snad v mém referátu nakupilo více výtek a upozornění na to, co v Dvončových bibliografiích pokládám za jisté nedostatky, než zmínek pochvalných, přece bych byl nerad, kdyby si čtenáři vytvořili představu, že Dvončovu práci vcelku nehodnotím kladně. Pokládám proto za svou povinnost v závěru zdůraznit, že v obou svazcích je uloženo mnoho poctivého úsilí, trpělivosti a mimořádné péče o ucelený a pokud lze spolehlivý souhrn slovenských jazykovědných prací za léta 1948—1956; a výsledkem je dílo, které nejen slouží ke kritickému zvážení práce minulé, ale zároveň aktivně napomáhá plnění úkolů dalších. Ostatně vytčené nedostatky jsou větším dílem toho druhu, že k jejich odstranění postačí opravdu jen dobrá vůle a jistá dávka sebekázně, zejména pro správné rozlišení rozsahu bibliografie na jedné straně možného a na druhé straně nutného a účelného. Kromě toho je třeba zvlášť vyzdvihnout skutečnost, že také slovenská jazykovědná bibliografie vznikla jen na okraji ostatních vědeckých prací autorových a vedle nich, a už proto je hodna zvláštního uznání. Jsem přesvědčen, že bude pro slovenskou jazykovědu skutečným ziskem, najde-li si Ladislav Dvonč i v budoucnosti čas pro pokračování v bibliografické práci a zpracuje-li svým časem i období další.

Slovo a slovesnost, volume 21 (1960), number 2, pp. 150-153

Previous Miloš Helcl: O problematice dvoujazyčných slovníků

Next Slavomír Utěšený: Od studia místních jmen k jménům osobním a rodinným