O sémantickém charakteru českého slovosledu

Eva Benešová

[Articles]

(pdf)

О семантическом характере чешского порядка слов / Au sujet du caractère sémantique de l’ordre des mots en tchèque

Vývoj několika posledních let ukázal, že formální lingvistika musí při exaktním zkoumání jazyka obsáhnout nikoli jen jeho složku gramatickou, ale také sémantickou.[1] To dále vede stále víc k poznání, že se při studiu sémantiky není možno spokojit statickým obsahem věty, ale je nutno se vyrovnat i s jejím kontextovým uspořádáním. V podstatě jde tedy o to, jakým způsobem se zapojí do formálního popisu jazyka aktuální členění.[2] P. Sgall počítá ve svém generativním popisu češtiny s tím, že tzv. negramatická kritéria, mezi něž aktuální členění patří, jsou součástí nejen parole, ale také jazykového systému; systémový charakter má jak aktuální členění obecně, tak i prostředky jeho realizace.[3] Z podobného pojetí vycházím v tomto článku.

K pokusu o utřídění a vysvětlení různých českých slovosledných variant jsem dospěla při práci s materiálem sebraným pro zkoumání konstrukcí s modálními slovesy. V podstatě šlo o vymezení místa modálního slovesa ve větě a řešení slovosledných přesunů automatickou procedurou (proto příklady, které budou ilustrovat další výklad, vztahují se k této tematice). Přitom se však vyskytla řada otázek, které svou obecností přerůstají rámec modálních konstrukcí a daly podnět k tomuto článku.

Mathesiova koncepce aktuálního členění byla prohloubena během posledního desetiletí zejména F. Danešem a J. Firbasem a obohacena tak odhalením dalších důležitých slovosledných vztahů. Spolu s odhalením funkčního charakteru českého slovosledu spojil a zhodnotil Mathesius předchozí poznatky zahraničních i našich lingvistů o tzv. psychologickém podmětu a přísudku a o různých slovosledných činitelích (stupni důležitosti, novosti představ, důrazu ap.) v souhrnném pojmu „aktuální členění“. Objektivní pořadí (v oznamovacích větách) označuje za bezpříznakové, subjektivní (s pořadím jiným než thema rhema) za příznakové.[4] Významný přínos Firbasův je v tom, že upozornil na nutnost ve větách s objektivním slovosledem dále rozlišovat. Ukázal, že aktuální větná perspektiva, jejíž organizace má podobu vzestupné linie stupňů výpovědního dynamismu, nemá vždy stejný charakter, což ilustroval Bolingerovými „větami druhé instance“, které vybočují z normálního rozložení a jsou vytvořeny mluvčím pro silné zdůraznění určitého výrazu nebo jeho uvedení do kontrastu s předchozím kontextem (slovním nebo situačním). Příslušný výraz funguje ve větě jako jádro, ostatní část věty je základová.[5]

[35]Domnívám se, že klasifikaci uvnitř aktuálního členění na základě podmínek a funkcí různých slovosledných variant je třeba vést ještě o něco dále. Naší ústřední otázkou je, v jakých vztazích jsou sémantické a funkčně sdělné tendence, které se projevují v českém slovosledu;[6] jde pouze o problematiku slovosledu objektivního (linie od základu k jádru).

Vyjděme nejprve ze zkoumání dvojic sémantických kategorií mimo větu.[7] Z hlediska daného problému lze v naší úvaze v podstatě použít zastoupení sémantických kategorií kategoriemi gramatickými, jako jsou slovní druhy a větné členy. Tam, kde je zapotřebí detailnějšího třídění, užívá se indexů (u sloves a příslovečných určení). Zjistíme, že každý z členů má ve dvojici své ustálené místo, které v tomto izolovaném postavení — tj. vně vřazení do textu — považujeme na základě svého jazykového povědomí za přirozené. Toto pořadí nazveme základním (abstraktním) sémantickým pořádkem. Míra závažnosti sémantického obsahu je v českých dvojicích vzestupná směrem dopředu.

Jednotlivé dvojice se základním sémantickým pořádkem (roztřídění není zatím vyčerpávající ani definitivní):

V O:	sloveso — předmět
M Vinf:	modální sloveso — infinitiv významového slovesa
S Vy fin:	subjekt — určité sloveso (kromě sloves typu Vx)
Vx fin S:	sloveso typu nastat — subjekt
V Advy:	sloveso — příslovečné určení (kromě Advx)
Advxi V:	příslovečné určení určitého druhu — sloveso (jde o určení vyjadřující místní a časové okolnosti děje a určení vyjádřená pomocí vlastních příslovcí způsobu;[8] příklady viz dále).

Jakmile je však těchto dvojic užito v procesu jazykového dorozumívání, vzájemné rozmístění členů se podřizuje sdělné funkci. V tomto smyslu je z velké části český slovní pořádek tzv. volný. Významové jednotky se ve větě řadí ve vzestupné významové linii (srov. Firbasovy stupně výpovědního dynamismu). Kromě těch frází, kde je z jistých důvodů slovosled ustálený, tj. pevný, má [36]každá fráze své thema a rhema (dále zkrac. T — R) (viz pozn. 3), to znamená, že pořadí členů je určeno v jednotlivých výskytech aktuální situací.

Statistickému průzkumu spojení větných členů (ovšem v rámci textu) se věnoval K. Pala.[9] Za pomoci samočinného počítače zpracoval dvoj-, troj- i vícečlenná spojení asi ze tří tisíc vět. Celkový výsledek potvrdil, že odborný text obsahuje jako nejčastější konstrukce věty, kde základem je podmět, přechodem přísudek a jádrem předmět a příslovečné určení, což se podle K. Paly shoduje s obvyklými charakteristikami českého slovního pořádku v českých mluvnicích (Gebauer - Ertl, Havránek - Jedlička). Ke stejnému závěru došla statistickým postupem L. Uhlířová (viz o. c. v pozn. 8). Avšak vcelku konstatuje K. Pala nestálost v postavení větných členů; to znamená, že mezi jejich slovosledem a komponenty aktuálního členění neexistuje jednoznačná závislost. Soudí, že k ujasnění těchto vztahů je třeba brát v úvahu sémantický obsah sdělení (zejména na základě sémantických větných schémat a jejich kombinací; generativní gramatiky by měly pracovat s takovými schématy), dala kontext a konečně gramatické a rytmické faktory.

Pokusíme-li se nyní sestavit taková základní sémantická větná schémata,[10] ovšem zatím opět abstraktní, bez začlenění do jazykového projevu, dostaneme (na základě předchozího výzkumu) tři typy: S V E₁, S E₂ V, E₃ V S. Jde o některé z permutací těchto tří prvků: S — subjekt, V — sloveso určité, E — doplnění slovesa (objekt a příslovečné určení). Index symbolu E rozlišuje umístění E v trojici. (Prozatím bereme v úvahu jen jedno slovesné doplnění; otázku konstrukcí s několika doplněními bude ovšem třeba řešit, jak je uvedeno níže.) O interpretaci jednotlivých E viz dále.

Tyto typy jsou konečným zobecněním následujících schémat:

S Vy Opř S Vy Onepř S Vy Advy

S Vy E1

S Oz Vy S Advx1 Vy S Advx2 Vy

S E2 Vy

Advx3 Vy S Advx3 Vx S

E3 V S

Výklad symbolů:

O_př = objekt přímý; O_nepř = objekt nepřímý; O_z = objekt zájmenný (neboť nemusí být vždy příklonkou). Rozvržení do skupin Adv_y, Adv_x1, Adv_x2, Adv_x3 je dáno sémantickým charakterem příslovečného doplnění. Explicitní popis tu musí zřejmě vycházet z lexikálního obsazení Adv, tzn. musí předcházet příslušné lexikální roztřídění ve slovníku. Předběžně a v hrubých rysech lze říci, žs do skupiny Adv_x1 patří příslovečná určení vyjádřená vlastními příslovci způsobu (dobře kreslit, stručně vysvětlit), do skupiny Adv_x2 určení vyjádřená zájmennými příslovci (někam jít, někde zůstat), do skupiny Adv_x3 hlavně průvodní místní a časové určení děje (srov. Firbasův termín situační kulisa). Zde musíme vzít v úvahu též Firbasův poznatek, že někdy spolupůsobí i význam slovesa; má-li např. pouze význam pohybu, je místní určení zpravidla jádrem (viz čl. uved. v pozn. 8) a potom spadá do skupiny Adv_y. Slovesná intence však zřejmě nerozhoduje u zájmenných příslovcí, která pro svůj zástupný význam stojí před významovým slovesem.

Příklady:

S V E₁: Karel přinese knihu. Karel pracuje s bratrem. Karel pracuje v továrně.

S E₂ V: Bratr pilně píše. Bratr někam běžel.

E₃ V S: Včera přijela maminka. Brzy nastane zima.

[37]Věty uvedených typů označme za vèty se základním sémantickým pořádkem. Neuvažujme nyní již o abstraktních, nezapojených větách, ale vycházejme ze skutečnosti, že všechny vytvořené věty (tj. výpovědi) jsou kontextově začleněné (ať již ve smyslu jazykově výrazovém nebo situačním). Pak uvedené věty charakterizujeme z hlediska aktuálního členění jako bezpříznakové. Neznamená to tedy, že bychom je z oblasti aktuálního členění vylučovali; pouze tu chybí příčina, která by jejich slovosled odchýlila od základního (abstraktního) sémantického uspořádání.

Všechny ostatní permutace považujme za kontextově příznakové a jejich sémantický pořádek za nezákladní.

Příznaková přeskupení

Antikva s podtržením v níže uvedeném přehledu označuje thematizасi; tímto výrazem rozumím okolnost, že přesun podtrženého členu byl vyvolán navázáním na předchozí kontext; proto má tento člen pro posluchače nejmenší míru sdělné závažnosti a je významovým východiskem sdělení. Půltučná antikva vyjadřuje rhematizaci; přesun byl vyvolán zdůrazněním některého z členů, který má v dané situaci sdělnou závažnost největší.

Pozn.: Některé z dále uvedených permutací považuji za přirozené české věty jen v podobě otázek nebo vět uvozených spojkou. Pořadí permutací je dáno postupem: thematizace, rhematizace, thematizace + rhematizace.

Typ nepříznakový	Typ příznakový
SVE1	SVE1 → VSE1 SVE1 → E1SV SVE1 → SE1V SVE1 → VE1S SVE1 → E1VS	Karel přinese knihu.	Přinese Karel knihu? Knihu Karel přinese. Karel knihu přinese. Přinese knihu Karel? Knihu přinese Karel.
SE2V	SE2V → E2SV SE2V → VSE2 SE2V → SVE2 SE2V → E2VS SE2V ← VE2S	Karel pilně píše.	Pilně Karel píše. Píše Karel pilně? Karel píše pilně. Pilně píše Karel. Píše pilně Karel?
E3VS	E3VS → VE3S E3VS → SE3V E3VS → E3SV E3VS → VSE3 E3VS → SVE3	Brzy nastane zima.	Nastane brzy zima? Zima brzy nastane. Brzy zima nastane. Nastane zima brzy? Zima nastane brzy.

Z přehledu je vidět, že motivace slovosledu některé věty je dosti složitá; jednak mluvčí může podle situace zvolit některý z členů východiskem sdělení, jednak kromě toho zároveň vyzvednout koncovým postavením jiný z členů, [38]který vypovídá o východisku to nejdůležitější (viz poslední přeskupení v každé skupině). V takovém případě cítíme, jak T a R tvoří významový rámec sdělení, to, o co vlastně ve sdělení jde. Zbývající členy mezi vlastním T a R nemají podle mého názoru tak pevné vzájemné postavení, jak ještě uvedu.

V uvedeném zjednodušeném přehledu dochází někdy k určitému zkreslení tím, že řetězy obsahují pouze tři prvky. Tak např. v přeskupení SVE₁ → E₁SV (Knihu Karel přinese) může jít nejen o thematizaci, ale i o thematizaci + rhematizaci slovesa, protože za slovesem už nezbývá žádné jiné doplnění. Výsledný řetěz E₁SV je pak homonymní, jeho základem vlastně je buď SVE₁ nebo SVE₁. Díváme-li se ovšem na typ SVE₁ jako na součást např. nějakého řetězu SVE_1/1E_1/2 (např. Karel přinese knihu domů), pak uvedenou úpravou schématu SVE_1/1 dojde skutečně jen k thematizaci (Knihu Karel přinese domů).

Musíme samozřejmě počítat se složitějšími konstrukcemi, a to nejen s takovými, kde je několik slovesných doplnění E a kde — jak bylo právě naznačeno — bude asi třeba operovat se vztahem každého E k slovesu zvlášť, ale i případy, kdy kromě tří kategorií S, V, E přistupuje kategorie další. Tak je tomu např. v konstrukcích s modálními nebo fázovými slovesy, kde k modalnímu slovesu patří příslušný infinitiv slovesa významového, takže tu již jde o dvě slovosledné jednotky. I na tyto případy můžeme aplikovat procesy thematizace a rhematizace, ovšem s tím, že se při čtyřčlenných konstrukcích počet permutací podstatně zvýší. Modální a fázová slovesa, která jsou na pomezí mezi gramatickými a lexikálními jednotkami, činí slovosledné vztahy složitějšími, neboť si uchovávají značnou slovoslednou volnost a mohou být přes svůj neplný význam základem i jádrem sdělení.[11]

Uveďme pro ilustraci několik příkladů z větných konstrukcí s modálním slovesem. Výzkum slovesné modality je součástí přípravných prací pro generativní popis češtiny, připravovaný ve skupině matematické lingvistiky na UK, který je založen na koncepci několikarovinného jazykového systému.[12] Počítá se s tím, že zápis těchto konstrukcí se bude určitým způsobem lišit při přechodu z jedné jazykové roviny do druhé. Na významové (tektogramatické) rovině bude pravděpodobně predikátová modalita (na rozdíl od větné) vyjádřena v gramatickém sufixu významového slovesa. K oddělení modálních sloves jako slovní jednotky pak dojde až na rovině větně členské. Částečně na této rovině a pak na rovinách nižších proběhnou slovosledné přesuny až ke konečné fonetické podobě výsledné věty. Tři základní schémata rozšířená o modální sloveso budou mít na větně členské rovině tuto podobu: SMVE₁ (Karel musí přinést knihu), SME₂V (Karel musí pilně psát), E₃MVS (Brzy musí nastat zima).

Příklady některých příznakových variant typu SMVE₁:

SMVE → SMEV (Karel musí knihu přinést.)

SMVE → MSVE (Musí Karel přinést knihu?)

SMVE → MSEV (Musí Karel knihu přinést?)

SMVE → ESVM (Knihu Karel přinést musí.)

[39]SMVE → EMVS (Knihu musí přinést Karel.)

ap.

Srov.:

Zítra může tatínek přijet domů (bezpřízn.).

Domů může tatínek přijet zítra (přízn.).

Na tomto místě není důležité uvádět tabulku všech možných permutací. Je jen třeba připomenout, že excerpce i jazykové povědomí svědčí pro to, že některé z permutací jsou jako české věty nepřirozené a pravděpodobně se jich neužívá. Je možno proto uvažovat o určitém formálním omezení, které by zabránilo generování podobných vět.

Např. konstrukcí VSME nebo SVME, kde spojení podmětu s infinitivem je nepřirozené, protože funkci určitého slovesa přebírá modální sloveso, které má v podobných případech tendenci zaujmout obvyklé místo za svým subjektem. Naopak v konstrukci VEMS (Přinést dárek musí Jiří) tvoří V východisko společně se svým E a je nepřirozený sled VMES. Domnívám se, že obecná pravidla pro takové omezení lze sestavit.

Aby se však mohl formální postup vůbec uplatnit, je třeba nejprve podrobně zpracovat problematiku aplikace jednotlivých větných schémat; např. vyrovnat se s typy otázek.[13] Ponecháme-li stranou ty otázky, jejichž pořádek je možno považovat za subjektivní (např. Co má otec přinést? — s přízvukem na prvním členu), zbývají otázky ostatní, které však mají charakter dvojí — pouze otázkový, kde má zřejmě hlavní úlohu thematizace, a otázkový s důrazem (thematizace + rhematizace). Jiným důležitým problémem je pořadí vnitřních členů (členů mezi vlastním T a R). Domnívám se, že varianty s přemístěnými vnitřními členy jsou, i pokud jde o aktuální členění, téměř synonymní.

Např.: Můžeš udělat pro naši věc kus práce. — Můžeš pro naši věc udělat kus práce. Tam může chlapec každou chvíli spadnout. — Tam může každou chvíli chlapec spadnout. — Tam chlapec může každou chvíli spadnout. … jak a kdy může k podobnému případu dojít. — … jak a kdy k podobnému případu může dojít. Ap.

U jednotlivých těchto členů se sice dá usuzovat např. na větší či menší základový nebo jádrový charakter,[14] na větší či menší závažnost, na tendenci určitého slovesa předcházet před ostatními větnými členy[15] (tomu však odporuje řada případů, kdy je bez významové změny na místě vzdálenějším) ap., ale myslím, že celkový charakter aktuálního členění věty se permutací vnitřních členů změní poměrně nepodstatně a promítá se hlavně do jejích okrajových výrazů (významového rámce), i když i vnitřní členy jsou zřejmě mluvčím nějak uspořádány podle sdělné důležitosti (srov. Firbasovy stupně výpovědního dynamismu). (Úmyslně se zatím vyhýbám pojmenování této části věty mezi vlastním T a R, protože k otázce existence širšího T a R a přechodu nemám jasné stanovisko.) Důkladně musí být propracována existence tzv. sémantickokontextových prostředků, na něž upozornil J. Firbas,[16] které mohou působit proti rozložení od T k R. Přestože takové prostředky jsou [40]v češtině řídké a z nich ještě mnohé jsou vázány na příslušné místo ve větě v souladu s aktuálním členěním (např. vztažná zájmena mají vždy základový charakter, a proto jsou na prvním místě ve větě), přece jen možná zbudou i takové, které vzestupnou sémantickou linii narušují; mohlo by jít např. o některé z případů, na něž poukazuje J. Firbas v angličtině, totiž o substantiva, jejichž přívlastkem je neurčité zájmeno (v angličtině substantiva s neurčitým členem). Je třeba prozkoumat i věty s nevyjádřeným podmětem, kde již Mathesius upozorňuje (viz pozn. 14), že T není vyjádřeno a obráží se jen v morfologickém aspektu slovesa. Ovšem nebylo zatím přihlédnuto k tomu, že ve větách se základním sémantickým pořádkem je vlastním T zřejmě nevyjádřený podmět, kdežto v kontextově příznakových uspořádáních jím může být něco jiného.

Je samozřejmé, že kromě slovosledných úprav spojených s aktuálním členěním provádějí se na nejnižších rovinách též úpravy rytmické, tj. náležité umístění příklonek, a popř. i úpravy jiné.

Ke shrnutí předchozích úvah poslouží nám tento přehled: 

 

Objektivní sémantický slovosled

základní (daný sémantickou stavbou abstr. věty)   kontextově začleněný (daný sémantickou stavbou výpovědi)

bezpříznakový (shodný se základním)     příznakový; změna slovosledu je tu způsobena:

thematizací   rhematizací   thematizací + rhematizací

 

Zde je na místě zmínit se o tom, že na základě rozlišení obyčejného a zvláštního slovosledu provedl již Ertl jistou klasifikaci v češtině. Jednoduchou větu stojící o sobě a klidně pronesenou, se stoupavou linií a příslušným charakteristickým rozmístěním větných členů charakterizuje podle jeho soudu tzv. slovosled obyčejný; v češtině je však mnoho odchylek od tohoto slovosledu, vyvolaných novostí představ, důrazem ap. Tak Ertlovo pojetí vystihlo závažná fakta, i když je Mathesius právem kritizoval (viz čl. v pozn. 4) za to, že vlastně ochuzuje slovoslednou rozmanitost češtiny svým chápáním slovosledných variant jako odchylek. Všechny přirozené permutace jsou ovšem gramaticky správné slovosledné varianty českého jazyka. Sémanticky sdělný obsah je v nich však v souladu se slovosledem věty (tj. závažnost sémantického obsahu stoupá ve směru od T k R), na rozdíl od jiných jazyků, např. Mathesiem a Firbasem značně prozkoumané angličtiny. Za součást langue považuji nejen obecné procesy aktuálního členění, tj. proces thematizace a rhematizace, ale i konkrétní prostředky-varianty vyvolané těmito procesy. Spoluvytvářejí slovoslednou dynamičnost a mnohotvárnost češtiny, a proto se musí projevit i v popisu samého systému.

 

[41]R É S U M É

The Semantic Character of the Czech Word-Order

The present paper deals with the questions of the semantic character of the Czech word-order, only the objective type of the word-order being taken into account. Three basic semantic sentence patterns are described, that are from the point of view of the functional sentence perspective contextually unmarked; their word order corresponds to the abstract distribution of respective units outside the language process. These patterns may serve as a basis for the derivation of all patterns contextually marked, this being done by the process of thematization (i. e. the linking with the preceeding context) or by the process of rhematization (i. e. the emphasizing of that unit that is of the greatest communicative importance in the given situation) or by both processes at the same time in Czech sentences. The semantic content is in accordance with the functional sentence perspective. This is why in sentences with the objective word-order the progression from the theme to the rheme is preserved consistently and why any semantically valid unit may under certain contextual conditions become the rheme or the theme. The author supposes that not only the general processes of the functional sentence perspective (i. e. thematization and rhematization) but also the concrete means — i. e. the functional variants caused by these processes — belong to langue. They reflect the dynamism of the Czech word-order and thus they must appear in the description of the system.

Slovo a slovesnost, volume 29 (1968), number 1, pp. 34-41

Previous Jan Kořenský: Příspěvek k problému struktury objektu a struktury popisu v lingvistickém zkoumání

Next Dana Konečná: K rekurzívnímu pravidlu v popisu přirozeného jazyka