Nový slovník lingvistické terminologie

Edvard Lotko

[Chronicles]

(pdf)

Новый сборник лингвистической терминологии / Un nouveau recueil de la terminologie linguistique

Velmi intenzívní rozvoj jazykovědy v posledních desetiletích vytváří ve všech zemích naléhavou potřebu dát studentům-filologům, mladým adeptům lingvistiky a dalším zájemcům o tuto vědeckou disciplínu vhodnou příručku encyklopedického charakteru. Krakovští lingvisté, Z. Gołąb, A. Heinz a K. Polański, si tuto potřebu včas uvědomili, a proto začali již v padesátých letech připravovat takovou příručku; výsledkem jejich úsilí je letos vydaný slovník lingvistické terminologie.[1] Jeho spoluredaktorem byl předčasně zesnulý profesor Jagellonské university T. Milewski.

Posuzovaný slovník není prací ani úzce vědeckou, ani popularizační. Je to encyklopedie lingvistických poznatků, vědomostí a zkušeností pojatá především jako studijní příručka pro vysokoškolské studenty filologických směrů a pro začínající vědecké pracovníky tohoto oboru. Slovník obsahuje tyto části: (1) slovník pojmů a termínů, (2) seznam jmen lingvistů a (3) cizojazyčné indexy.

První a nejobsáhlejší část slovníku (645 s.) je věnována jazykové teorii, metodologickým směrům a stručné charakteristice jazyků světa. Zde najdeme nejen souhrn stručných a obsahově hutných informací postihujících celou základní lingvistickou problematiku, ale také velmi bohatý inventář lingvistických termínů, které odrážejí tuto problematiku. Charakter práce nutil autory provádět selekci. Proto se setkáme v slovníku především s obecně přijatými soudy nebo s názory, které hlásá nebo hlásala většina lingvistů. Avšak v heslech pojednávajících o nejdůležitějších lingvistických směrech a školách najdeme alespoň stručné poznámky o odlišných názorech na některé dílčí problémy. Nedostatek místa a jiné důvody vedly autory slovníku k tomu, že informace týkající se jazyků mají pouze vnější charakter. Jazyky jsou charakterizovány hlavně z hlediska genealogického, méně často typologického; jsou určeny místně i časově a v mnoha případech jsou uvedeny číselné údaje o počtu uživatelů daného jazyka (opírají se o statistiky z r. 1962). Slovník podává charakteristiky pouze těch dialektů, které patří k důležitějším jazykům.

Každý název heslového odstavce má za polským heslem anglický, francouzský, německý a ruský ekvivalent. Výklad je vždy vhodně ilustrován příklady vzatými nejen z polštiny, ale často z latiny, řečtiny nebo ze západoevropských jazyků. Autoři přihlížejí k binárnímu charakteru lingvistické terminologie, proto při výkladu jednotlivých termínů často odkazují na další. Ke kladům patří i to, že odhalují polysémii některých termínů, které se ovšem mění v jednoznačné v určité komunikační [99]situaci (např. analogia, archaizm językowy, aryjskie języki, baza, burgundzki dialekt, comparativus, …) nebo dokonce jejich významovou vágnost (např. dyfuzja fonetyczna, dominacja, …). Za účelné považuji to, že slovník upozorňuje na tvůrce některých termínů (např. cenem, cenematyka — L. Hjelmslev; chronem — D. Jones; allomorf — Ch. Hockett) a u některých novějších termínů také na studijní prameny (např. bezpośrednie składniki — termín Bloomfieldův, literatura: R. S. Wells, Immediate constituents, Language 23, 1947, 81—117 nebo viz literaturu k termínu gramatyki skończenie stanowe). Současný proces integrace věd se projevuje tím, že do slovníku jsou zařazeny rovněž termíny z jiných vědních disciplín, zvláště z teorie informace (např. bit, ciąg Markowa, entropia aj.).

K některým formulacím nebo tvrzením této základní části slovníku je možno mít připomínky, ale budou to připomínky spíše okrajové. Tak např. přílišná stručnost výkladu vede v některých případech k velmi obecným, a proto i nepřesným formulacím (např. afazja ‚zaburzenie w normalnym funkcjonowaniu mowy (…) u człowieka, wywołane uszkodzeniem pewnych części kory mózgowej‘). Za nesprávné považuji vymezení pojmu dialektismu (dialektyzm ‚wyraz lub forma gramatyczna przejęta z jakiegoś dialektu do języka ogólnonarodowego i odbiegająca od jego normy‘) nebo konstatování, že česká nářečí se dělí pouze na tři nářeční oblasti („1. dialekty czeskie w ścisłym tego słowa znaczeniu, 2. dialekty środkowomorawskie, czyli hanackie, i 3. dialekty laskie“). Příkladů podobného typu by bylo možno uvést více.

Část biografická (55 s.) obsahuje informace o významných domácích (polských) i zahraničních lingvistech (popř. filosofech, psycholozích apod., pokud měli nebo mají vliv na jazykovědu). Hesla jsou velmi stručná, zvláště u zahraničních lingvistů. Najdeme v nich některá základní životopisná data (datum narození a úmrtí, datum jmenování profesorem), určení místa působnosti (stát, universita), dále stručné vymezení vědeckého zaměření a konečně výčet nejdůležitějších prací.

Také v této části museli autoři provádět výběr. V zájmu objektivity zařazují do slovníku z polských současných lingvistů pouze členy akademie (PAN a PAU), proto v něm nenajdeme u nás známá jména, např. St. Urbańczyk, Fr. Sławski, K. Dejna, St. Rospond aj. Z českých současných lingvistů je v slovníku uveden pouze B. Havránek, z nežijících pak J. Dobrovský, J. Gebauer, B. Hrozný, O. Hujer, J. Jungmann, V. Machek, V. Mathesius, V. Vondrák a J. Zubatý. Ze slovenských současných jazykovědců není uveden bohužel nikdo a z nežijících jen P. J. Šafařík. Také k výběru dalších zahraničních lingvistů je možno mít připomínky, ale na druhé straně je třeba chápat obtížnost této práce, která byla navíc komplikována předem omezeným rozsahem slovníku.

Autorům se většinou podařilo vybrat nejdůležitější a skutečně reprezentativní práce jednotlivých lingvistů, ale přesto u některých postrádám uvedení ještě dalších základních děl. Tak např. u B. Havránka postrádám Studie o spisovném jazyce, 1963. V. Mathesius je charakterizován jako profesor anglistiky, ale není citována jeho práce Obsahový rozbor současné angličtiny na základě obecně lingvistickém, 1961 (je uveden pouze sborník Čeština a obecný jazykozpyt, 1947). Také u V. Machka je třeba vedle citovaného Etymologického slovníku jazyka českého a slovenského uvést ještě alespoň stěžejní syntetickou práci Česká a slovenská jména rostlin, 1954. Tak bychom mohli pokračovat.

Každá příručka tohoto typu odráží svým způsobem stav, k němuž bádání v té které době dospělo. Proto je škoda, že výrobní cyklus posuzovaného slovníku byl příliš dlouhý (slovník byl připraven již v r. 1965). Slovník je v polské jazykovědné literatuře průkopnickým dílem, ale patří i obecně k nejlepším slovníkům lingvistické terminologie. Dílo těchto kvalit mohl vytvořit jedině kolektiv zkušených a fundovaných lingvistů, [100]k němuž všichni autoři spolu s redaktorem slovníku nesporně patří.

Slovo a slovesnost, volume 30 (1969), number 1, pp. 98-100

Previous Jan Průcha: Psychobiologická teorie jazyka

Next Jan Průcha: Dvě konference o psycholingvistice