Odraz znělostní asimilace sykavek v spřežkových pravopisných systémech v češtině

Jiří Cejnar

[Articles]

(pdf)

Отображение ассимиляции свистящих по звонкости в орфографических системах с сопряженным написанием звуков в чешском языке / Reflet de l’assimilation des sifflantes sonores dans les systèmes tchèques de l’orthographe sans signes diacritiques

Brzy po r. 1300 je v českých psaných projevech poprvé[1] možno sledovat působení promyšleného, přesného pravopisného systému. Tehdy se v nejstarších rukopisech veršovaných legend objevuje tendence vyhradit jednotlivým hláskám jednoznačné grafické znaky a jednoznačné spřežky, popř. přidělit určité skupiny znaků fonematickým spojením, jejichž výslovnost v období závažných hláskových změn je nevyhraněná. Do podrobností propracovaný pravopisný systém poskytoval písařům možnost zachovávat korespondenci mezi neustálenou soustavou hlásek a soustavou grafických znaků — naprosto důsledně nebylo ovšem této možnosti v žádném z rukopisů využito. Objevuje se přitom otázka, jakou měrou ustupuje naznačená tendence do pozadí v pozicích, kde se požadavky korespondence mezi oběma soustavami střetávají se zřetelem morfologickým; v některých takových případech by byl písař mohl vycházet z povědomí souvislosti významových složek jazyka bez ohledu na výslovnost; tak např. doklady typu zzbosen, zzdyrsiety (transkr. sbožen, sdiržěti) nejsou samy ještě důkazem, že je zde zachyceno dosud neasimilované s, neboť nelze vyloučit, že se v uvedených slovech psaný záznam opírá o původní znění předpony s, přičemž by tato souhláska mohla být v soudobé výslovnosti již asimilována. Avšak doklady jako gde, gdys (transkr. gde, gdyž) vedle kto (transkr. kto) ukazují, že písař dbal především zvukové stránky jazyka a nebyl by váhal zaznamenat asimilovanou souhlásku ani v případech zzbosen, zzdyrsiety; pravděpodobně i zde zachytil skutečnou současnou výslovnost (sb-, sd-).[2] Že ani mocný vliv morfologické analogie mezi různými podobami téhož slova na písaře příliš nepůsobil, dokazuje psaní wſſdy (transkr. všdy), ale wesdy (transkr. veždy), nebo iemuſto (transkr. jemušto), ale nyemus (transkr. němuž) ap. Byl-li však tento pravopisný systém v základě vybudován na principu fonologickém, zůstává otázka, které auditivní znaky pokládali písaři za charakteristické pro jednotlivé hlásky: zdá se např., že znělostní korelace u souhlásek ustupuje někdy do pozadí a do centra pozornosti se dostává doprovodný protiklad napjatostní. V tomto směru má zásadní význam teorie J. Vachka, podle níž v některých případech „by souhláska podle znělosti již asimilovaná, ale zachovávající dosud svou napjatostní kvalitu, byla fonologicky stále ještě ztotožňována se souhláskou, z níž asimilací vznikla a s níž [151]ji napjatostní kvalita stále ještě spojovala. Byla by tedy dočasná „neasimilovaná“ stč. grafika motivována nikoli foneticky, ale spíše fonologicko-morfologicky.“[3]

Při podrobném rozboru materiálu se ovšem setkáme s nedůslednostmi rozličného druhu. Je tedy vždy třeba stanovit, kdy můžeme přičíst odchylky na vrub písařovy nepřesnosti — je nutno vzít v úvahu i písařské chyby —, a kdy signalizují, že je zaznamenána kolísavá, neurčitá nebo neobvyklá výslovnost hlásky nebo skupiny hlásek, popř. kdy působí pozice vedle určitého písmena nebo i vliv latinské předlohy.

V nejstarších zlomcích českých veršovaných legend se odchylek od psané normy vyskytuje poměrně málo. Písmo těchto zlomků pochází od několika písařů, kteří se snažili vyhovět požadavkům náročného pravopisného systému, jehož používali. V podrobnostech se ovšem odlišují. Důsledný písař zlomků Legendy o Pilátovi (Pil), Legendy o Jidášovi (JidD, JidM) a Legendy o seslání sv. Ducha (Duch) užíval často i diakritických znamének k označení délky samohlásek. Velmi pozorný byl při zaznamenávání sykavek písař Legendy o apoštolích (ApŠ, ApD), od něhož pocházejí i zbytky textu dochované na tzv. Paterových proužcích č. 1—14. Nejvíce odchylek vykazuje zlomek Legendy o Panně Marii (Mar), nyní nezvěstný, pocházející podle všech známek od téhož písaře, který psal text částečně dochovaný na tzv. Paterových proužcích č. 15—28.

K označování sykavek a polosykavek se v nejstarším pravopisném systému užívá těchto grafických znaků: ſſ = š; zz = s; s = ž; z = z; chz = č; cz = c. Složitost soustavy je zjevná např. z dokladů zzseczi, ſſchziepy (transkr. sžéci, ščěpy). Je třeba poznamenat, že tento první pravopisný systém byl vypracován čistě teoreticky, bez dostatečného ověření v písařské praxi, což se projevilo v určitých nesnázích nejen v oblasti sykavek.[4] V dalším (druhém) pravopisném systému je princip označování sykavek a polosykavek jednodušší: ſſ = š; ſ = s; zz = ž; z = z; czz = č; cz = c. V uvedené klasické podobě se s ním setkáváme až v některých rukopisech od počátku 15. stol. (v starším rukopise Štítného Řečí nedělních a svátečních, v Krumlovském sborníku, Bibli olomoucké, Evangeliáři olomouckém, v březnickém rukopise sbírky povídek Gesta Romanorum aj.). Ve 14. stol. užívají písaři četných experimentálních variant tohoto druhého systému, navazujících na primitivní nesystematickou grafiku rukopisů z doby před r. 1300; často píší jednoduché znaky místo spřežek, takže někdy ſ označuje s i š, většinou pak z = z i ž (a rovněž velmi časté je užívání cz pro c i č); srozumitelnost textu není přitom porušena. Naproti tomu v prvním systému pokusy o zjednodušení vedou k porušení jeho [152]hlavní zásady — zachytit pokud možno přesně výslovnost hlásek —, neboť písmeno z označuje pak sykavky s i z, a pravidelnost systému se vytrácí. Příkladem takového zkomolení dopodrobna vypracovaných pravopisných pravidel je text nejstarších zlomků české veršované Alexandreidy, např. zlomku Jindřichohradeckého, jenž byl opisován asi v třetím desítiletí 14. stol. Skutečnost, že přesný, ale příliš náročný první systém nebylo možno zjednodušit, aniž by se zhroutila celá jeho struktura, byla jednou z příčin, proč se neujal a byl nahrazen systémem jiným, v němž převažuje snaha po srozumitelnosti a snadné orientaci v textu. První systém, teoreticky vyhovující, ale příliš složitý a citlivý vůči porušování, je ovšem svým zaměřením na výslovnost pro nás velmi cenný i přes některé nedůslednosti spadající na vrub písařů. Tak na základě rozboru materiálu týkajícího se sykavek lze konstatovat, že okolo r. 1300 nebyl proces asimilace párových sykavek v češtině ještě ukončen, přičemž asi rozdíl mezi znělými a neznělými sykavkami nespočíval jen v znělosti, ale i v jiných auditivních znacích. Když pak proces asimilace sykavek vchází do konečného stadia, jsou písaři postaveni před skutečnost, že přesné zachycení výslovnosti vede v psaném projevu v určitých případech k splývání slov s různým významem, k nežádoucí homonymii; tak např. v slovesech zbýti i sbýti znějí již často sykavky stejně. Pokud se písaři mohli opírat o rozlišující znaky ve výslovnosti sykavek, původem různých, v stejných pozicích (tj. před znělými nebo neznělými souhláskami), pak zásada zachytit přesně výslovnost zároveň umožňovala odlišit podobné dvojice po stránce významové; když pak výslovnost párových sykavek v takových případech splývala[5] po všech stránkách, nebylo možno vyhovět oběma požadavkům, což se projevilo u písařů vycházejících z prvního systému zanedbáváním distinktivní úlohy jednoduchého z a spřežky zz nejen tam, kde podle výslovnosti již nerozeznali nebo nepokoušeli se rozeznat původní z a s, ale i v pozicích, kde k asimilaci nikdy nedochází, a kde tedy není důvodu k zaměňování příslušných grafických znaků (srov. zmíněné zlomky Alexandreidy). Je proto pochopitelné, že pokusy o vytvoření jiného, vyhovujícího pravopisného systému směřují k tomu, aby byly výrazně odlišeny sykavky znělé od neznělých, popř. aby bylo možno výrazně odlišit i sykavky původem různé, ale v určitých pozicích vlivem asimilace stejně znějící nebo ve výslovnosti dosud neustálené. Čtenáři má být jasné, kdy písař chtěl napsat písmeno s a kdy z, přičemž ohled na výslovnost hlásky v neutralizační pozici ustupuje do pozadí. Tomuto pojetí vyhovuje pravopisná soustava, kde proti grafickému znaku z (označujícímu původní nebo vyslovované z) stojí znak ſ označující původní nebo vyslovované s, podobně proti zz (= ž) stojí ſſ (= š). Přitom záměna ſſ a ſ nebo zz a z ve většině případů není na úkor srozumitelnosti. V písařské praxi dochází pak ovšem v rámci systému k různým obměnám. Na konci slov se užívá pro neznělé sykavky také písmena s, v některých rukopisech z 15. stol., zachovávajících důsledně všechny spřežky, např. v Evangeliáři olomouckém, je koncové š psáno ſs.

Vraťme se nyní k nejstaršímu pravopisnému systému. Doklady v následující části článku jsou vybrány ze zlomků legend o apoštolích, o Pilátovi a Jidášovi, o seslání sv. Ducha, o Panně Marii, a z Paterových proužků.

 

[153]ſſ, ſ: 1. Spřežka ſſ označuje neasimilované š

a) v pozicích, kde k asimilaci znělosti v češtině nedochází, např.: ſſezzteho, ſſcodu, ſſli, ſſchziepow; uzzlyſſaw, duſſie, proſſiu; lepſſim, Liubſſi, Wzedſſe, hledawſſe, mſſiu, horſſim, zzilnyeyſſi, zzſſed, wiechzſſi; nepoſſkwyrnyl, poſſtye, apoſſto⟨l⟩, Zzlyſſte, byſſte, Hrsieſſney, prsiſſlo, yunoſſzztwie, weſſczken, hruſſczie, ieſſchze, lowiſſchzich, poſſchziedyl, odpuſſchzenye; tſſchzicziu, nawſſchziewowal, krſſchzeny; — místo ſſchz je někdy psáno ſchz, místo ſſt bývá ſt; jsou jen tyto doklady: apoſtol, apoſtola, zzliubiſta, Wchzieſta, byſta, To chzuſto, geſchze, pazztwiſchzie, tyſchzie, netſchzal⟨a⟩;

b) na konci slova před kteroukoli hláskou následujícího slova, např.: nezzkutyſſ, neprsinutyſſ, duſſ pocupi, budeſſ wzat, ys⟨aia⟩ſſ wydawa, budeſſ mienye, waſſ zztaw, chziuſſ (z pův. čuješ nebo čujž) zradye, Wieſſ s (transkr. vieš, ž);

c) v pozici, kde v češtině dochází k asimilaci znělosti, a to v několika dokladech příslovce wſſdy (transkr. všdy); jen jednou je psáno Wsdy v Mar, jejíž písař má nejvíce odchylek, např. také Ieschzes. V dokladech psaných se -ſſ- bylo pravděpodobně zachyceno neznělé š, které vlivem předcházejícího bilabiálního v nepodlehlo asimilaci, anebo je zde š pokud se týče znělosti již asimilováno, ale uchovává si ještě původní napjatost, což postačuje k tomu, aby písař hodnotil tuto hlásku jako š.

2. ſ označuje š, tj. asimilované ž, jen ve spojení ſt. Některé příklady z velkého množství dokladů: neſto, Iuſto, gdyſto; iakſto, nychſto, Gimſto, Ienſto, nyeyſto; kromě slov tohoto typu sem náleží jen doklad neſtowichznu.

3. ſ označuje s v některých přejatých slovech: miſtr, miſtrsi, iheſucriſta.

 

s: 1. s (na počátku řádku S) označuje neasimilované ž

a) v pozicích, kde k asimilaci znělosti v češtině nedochází, např.: saba, sena, siwy, siezny; lesal, bose, Musie, zzlosiu; Iakse, otsiwi, Dyrsal, byrse, wyrse, Vizse, zzseczi; kasdy, nedosdal, zznasnye, zzbosnym, drusnyu, nesli, posrsiewſſi;

b) na konci slova před kteroukoli hláskou následujícího slova, např.: ius owocze, iaks umiewſſe, ktos budu, Gimis byl, Gims dawayu, mus hyna, o nems cazal, Gdes kto, Protos proſſiu, Gies tyto, Czos viziu, iens ma, Inheds nycze, As iednu, Gdys lesal, K nyemus zly, ktos z nych, gdes zzie, Otnyads zzmy, Taks ſſed, Donads ſſchziepow;

rovněž pro spojku ž (= že) se vždy užívá písmena s (nebo S), např.: s budeſſ, s drsewe, S kohos, S chtyel, S peklo, s twa, S mne, S newiziu, s nycz, s zzem (transkr. ž sem), S zzi;

užívání písmena s pro původní ž na konci slov v případech, kde je nutno předpokládat ztrátu znělosti, lze vysvětlit tak, že je zde zaznamenána nenapjatá souhláska bez ohledu na znělost nebo neznělost (srov. původní š v slovech waſſ, budeſſ apod.). Na odlišování ſ a s v případech typu iens, ienſto má snad vliv i užívání ligatury ſt a koncového kulatého s v latinských textech;

c) v pozici, kde v češtině dochází k asimilaci znělosti. Kromě dokladu Gdyst (srov. gdys, ale gdyſto) následuje v těchto případech po písmenu s další sykavka: naboszztwem, Iusz (transkr. južs), iaksz (transkr. jakžs), taksz (transkr. takžs).

[154]2. s označuje ž, tj. asimilované š, v dokladech wesdy (2 doklady) a Wsdy (tento doklad je z Mar; srov. wſſdy v ostatních případech).

3. s označuje původní neasimilované š; je to zřejmě písařská chyba, je jen jeden doklad: Ieschzes (Mar; v ostatních rukopisech psáno ieſſchze, geſſchze, geſchze).

4. s (nebo S) označuje původní s cizích slov, např.: seneca, S⟨al⟩omo⟨n⟩, ys⟨aia⟩ſſ, ysakarowa, iherusalemiu, ⟨Di⟩onis⟨i⟩, asie, Asyene (čtyřslab.), w ephesie (rým ležě), Mesopotamiczka, Mathias, lucas, herodes, Yudas; latens; musiu (transkr. mušu).

 

zz: 1. Spřežka zz označuje neasimilované s

a) v pozicích, kde v češtině k asimilaci znělosti nedochází. Na počátku řádku se píše ZZ nebo Zz. Některé příklady: ZZam, zzezwaw, zzie, zzyrdecz, zzklade, zztatczie, zztrach, zzwoy, zznad, ZZluncze, zzſſed; chzazza, mizzu, miezziecz; wzzadyty; bizzcupi, hozzpodu, ſſezzt, milozzty, pizzmo, pozzla; angelzzka, blzzketu, bizzcupzztwa, sacowzztwa, panzztwa, pohanzztwa, lekarzztwa, yunoſſzztwie, naboszztwem; — místo zz bývá v těchto pozicích výjimečně psáno z; takové případy považujeme za písařské zjednodušování stejně jako psaní ſ místo ſſ, a uvádíme je u písmena z (3);

b) na konci slova před kteroukoli hláskou následujícího slova, např.: nazz kasdy, ruſſilzz tyem, hlazz bosi, chzazz had, nazz wſſaks, azz myrtwa, kteruzz nahodu, dnezz iezzt, chzazz zzie, prsiezz zed, prsiezz zimu, gdazz zima; — případy, v nichž je výjimečně psáno na konci slova z místo zz, hodnotíme opět jako písařské zjednodušování (3 doklady jsou z Mar, ve čtvrtém dokladu následuje předložka s psaná zz, a předchází ž, pro něž písař užil náležitého s); doklady jsou zařazeny pod písmeno z (3);

předložka s je rovněž psána spřežkou zz (popř. ZZ nebo Zz) před znělými i neznělými souhláskami i před samohláskami, např.: ZZ angely, zz oharsi, zz pokoru, ZZ tu, ZZ bohem, zz bratrem, zz drsewnym, zz wodu, zz morsie, zz nym; — výjimečně je spřežka zjednodušena v dokladu z nyu;

c) v pozici, kde v češtině dochází k asimilaci znělosti, v těchto případech: zzbor, zzbo⟨rsie⟩, zzbosie (ve všech dokladech zz), zzbosen, ZZbosny, zzbosnym, nezzbosne (zbosnye Mar), zzbyli (jiné je zbýti s pův. z), zzde (Pil, zde JidD), zzdyety, zzie zzdyety, zzdyrsiety, ZZhyrnuli zz⟨ie⟩, zzseczi (transkr. sžéci), prozzbu; — nehledíme-li k dokladům z Mar, je sykavka asimilována jen v slově zdrawie a slovech příbuzných, snad vlivem souhlásky r následující po d; kolísá výslovnost sykavky v příslovci sde; srov. doklady u písmena z (2).

2. Spřežka zz označuje s, tj. asimilované z, v několika případech, jež uvádíme: Rozzkaza (ApŠ, rozkazanye, rozkaza JidM), Nalezzty, nalezzty, wzzchody, wzzchowal, Wzzchotye (druhé -z- přepsáno z jiného písmena, za ním je v rkpe -o-, které je podtečkováno a nemá se tedy číst), ⟨n⟩ewzzpr⟨siechzi⟩, zzp⟨roſſchzeny⟩e; — ve větší části dokladů však zůstává i před neznělou souhláskou původní neasimilovaná sykavka; tyto doklady jsou uvedeny u písmena z (1c).

3. Spřežka zz označuje výjimečně původní neasimilované z; snad je užití spřežky v těchto případech výrazem neustálené výslovnosti: zzwiezzta (ApŠ, zwiezzto Pil), hrozzne (ApŠ, hrozne, hroznu Pil), zzle (Paterovy proužky, zle [155]ApD), zzlych (ApŠ; v ostatních dokladech psáno z); Wiezz set, (JidM, wiez s ApŠ).

4. Setkají-li se na rozhraní předložky (nebo předpony) a dalšího slova tři nebo čtyři písmena z, ponechává písař často jen dvě z nich: zziezzty (transkr. ssiesti; mezi prvním a druhým z v rkpe nadepsána svislá čárka), zztupi (transkr. sstúpi), zzobu (transkr. s sobú), zztrsielem (transkr. s střielem), zzbosim (transkr. s sbožím), zzwim (transkr. s svým), zzwymi (transkr. s svými), zztudnye (transkr. z studně).

 

z: 1. z (na počátku řádku Z) označuje neasimilované z

a) v pozicích, v nichž k asimilaci znělosti v češtině nedochází, např. zaplaca, zemie, ziewil, zbawiw, Zda, zhuzztyw, zwiersi, znamenye, zle, zrak, zrsiety, Zgiedowi; hrozen, newiziu, pozywal; wzala, wzaczno, byrzo, nelzie; nezbywſſe, hnyezdo, zzezwaw, wezme, poznala, Uzrsiew, rozdyelenye, rozdrsiety, rozhnyewaw, Rozmluwiw, rozlichzney, rozlichznye, rozrsiezaty; Wzdada, wzdulu, wzdychany, Wzdwihagiu, wzhoru, newzwiedyel, wzwiedyety, wzmluui, wznozziw; — výjimky sub zz (3);

b) na konci slova před znělou i neznělou souhláskou: iaz hi, Wiz kak, wiez s (transkr. věz, ž); — výjimečně je psáno zz v dokladu Wiezz set;

předložky z i bez jsou vždy psány se z, např.: z arabie, z egipta, z obychziegie, z bizzcupzztwa, z daleca, z dyetynu, z galile, z hnyezda, z korsen, z krethy, z pamphiligie, z toho, z frigie, z wody, z meho, Z nyus, z latrana, z Rsima, z ginych, Z czyreneyzka; bez wſſeho, bez rsiechzi, bez miena;

c) v pozici, kde v češtině dochází k asimilaci znělosti: zkrsenuw, zporsiedyl, zprahla, ztraczenye, ztratye, ztratu (2 doklady), ztrawu, ztrawy, zchzedye, wzkrsiui, wzkuieli, wzpa⟨ly⟩, wzpade, Wzplaca, wzplywa, wzpominagie, wzpominaſſ, Wztrsazzu, rozkazanye, rozkaza (JidM, Rozzkaza ApŠ), rozcoſſi, rozpat, rozpuſſchzenye, rozp⟨ra⟩wie, rozprawiety, bezpec⟨hzn⟩ye, Iazt, wylezty; — doklady, kde je psáno zz, viz sub zz (2).

2. z označuje z, tj. původní s, které se před znělou souhláskou asimilovalo v z. Doklady z Mar nejsou však směrodatné: zbiersi (Mar), zbosnye (Mar, zzbosen, Zzbosny, zzbosie vždy psáno se zz), zde (JidD, zzde Pil), zdrawie, zdra⟨wie⟩, zdrawiw, uzdraw⟨en⟩; — doklady s neasimilovanou sykavkou jsou uvedeny sub zz (1c).

3. z označuje původní neasimilované s v pozicích, kde k asimilaci znělosti v češtině nedochází; tyto případy jsou vzhledem k velkému množství dokladů, kde je psáno náležitě zz, výjimkou, písaři spřežku zjednodušují: zama, zobye, zie (2 doklady), zkalnych, zkotem, zkutkem, zpanye, zmutky, zmutnyegie, zlowutnymi, zlunczie, zwem, zwey, zchzezztye; iezt (5 dokladů), chzezt (4 doklady), radozt, sadozt, ſſirozt, miezto, paztyrsie, natrsiezty, prsiwezty, wlaztna, wlaztnymi, myzl (4 doklady); libzke, liudzke (2 doklady), kralewzkem, kralowzka, Morzkych, czyreneyzka, wztana, kralewztwu, sidowztwem; iaksz chtyel (transkr. jakžs), taksz wſſe, mnez w to (z nadepsáno; transkr. mnes), Iusz zz drsewnym (transkr. južs s); z nyu.

 

Je třeba ještě upozornit na to, že v tomto nejstarším pravopisném systému bylo užito stejných grafických znaků (jednoduchého z a dvojího zz) pro sykavky ostré (z, s), kdežto v druhém systému pro sykavky znělé (z, ž). Kromě toho je snad zachycena v prvním systému i odlišná kvantita sykavek s a š [156](psáno zz a ſſ) proti z a ž (psáno z a s). To podporuje náš názor, že první pravopisný systém přihlížel ke všem složkám výslovnosti hlásek; znělost a neznělost nebyly jediným faktorem, který byl vzat v úvahu při vytváření soustavy znaků pro označování sykavek.

 

R É S U M É

The Reflection of the Assimilation of Voice of Sibilants in the Earliest Orthographic Systems in Czech

At the beginning of the 14th century, one can follow the working of a premeditated, precise orthographic system in Czech texts for the first time. In the earliest fragments of Czech legends in verse, a tendency is obvious to record the actual pronunciation of sounds by introducing unambiguous graphic signs (letters) and univocal letter combinations. Sibilants are represented by the following letters: š = ſſ; ž = s; s = zz; z = z. The analysis of materials in the Czech legends confirms the observation, that the process of assimilation of the mentioned phonemic pairs had not yet been completed; the difference between the sibilants s — z, š — ž appears not to have been only in voice, but also in other concomitant features, perhaps in tension. As the process of the assimilation of sibilants had attained its ultimate stage during the 14th century, the pronunciation of the paired sibilants, different by origin, merged in some positions. Consequently, the demand of a correspondence between an unstable system of sounds and the system of graphic signs encountered with morphological claims; that is why the writers following the first orthographic system ceased from distinguishing between the combination zz and the single z and confused the signs for sibilants in all position. The first orthographical system created on the phonological principles broke down. The attempts at building up another one tended to clearly distinguish the voiced sibilants from the voiceless ones on the one hand as well as to differentiate the sibilants equal in pronunciation, but unlike by origin, on the other hand. Such a conception corresponds with a system, in which the letter ſ is used either to express the pronounced s or to stand for the original s; similarly z = z; ſſ — š; zz = ž. In practice there are many variations within this second system, often one letter instead of a digraph is used, but mostly without detriment to the intelligibility of the written word.

Slovo a slovesnost, volume 30 (1969), number 2, pp. 150-156

Previous Oldřich Uličný: O polopredikativních konstrukcích z hlediska dvojzákladové transformace a komplexní kondenzace

Next František Daneš: Vachkova kniha o fonologickém systému současné češtiny