Několik poznámek k uvozovacím větám

Otakar Šoltys

[Articles]

(pdf)

Несколько заметок к вводным предложениям / Quelques remarques sur les phrases d’introduction

Jak je obecně známo, některé teoretické otázky se dokumentují na jistém jazykovém materiále lépe než na jiném. Tak například bilaterální teorie jazykového znaku se často a úspěšně dokládá jednotkami na rovině slova. Méně často se uvádějí příklady z rovin vyšších a nižších, než je slovo, i když i na těchto rovinách platí stejné zákonitosti jako na rovině slova. Vzniká tak optický klam, že bilaterální pojetí jazykového znaku platí beze zbytku pouze na rovině slova. Obdobný klam se uplatňuje i u pojmu propozice. Zdá se nám totiž, že potřeba, která vyvolala zavedení termínu propozice do naší lingvistiky, potřeba vidět za segmenty textu „intelektuální modely stavu věcí“,[1] je směrována na rovinu věty a souvětí převážně dík poměrně snadné exemplifikaci přínosu takového metodologického přístupu právě na této rovině. Není však nesnadné přesvědčovat se o tom, že tento metodologický přístup je plodný i na rovinách nižších[2] a vyšších, než je rovina věty a souvětí.

Trváme na tom, že i ve vyjádření postoje mluvčího k propozici se i na vyšších rovinách vyskytují komentáře mluvčího k části textu, které se řídí prakticky týmiž pravidly, jako se řídí komentáře v rámci jedné věty. Pouze možnosti kombinovat několik základních postupů jsou mnohem větší, což je zákonité.

Chceme se soustředit na jeden z prostředků, v němž se koncentruje vyjádření postojů mluvčího na vyšších rovinách, než je věta a souvětí. Tímto prostředkem je část textu uvádějící buď jazykové vyjádření osoby různé od autora psaného textu, nebo nesoučasné jazykové vyjádření autora psaného textu. Takto vymezené pole našeho zájmu pokrývá problematiku mnohem širší, než jaké se můžeme pro nedostatek prostoru věnovat. Pro jednoduchost si budeme všímat pouze základní formy existence tohoto prostředku — věty uvozovací, která uvádí přímou řeč (dále citát).[3]

Každá stylová oblast má své specifické rysy charakterizující užívání věty uvozovací a citátu. Tak vyprávění v hovorovém stylu v jedné ze svých nejprostších forem se často děje reprodukcí citátů s uvozovacími větami typu — já jsem řekla… a ona řekla … a já jsem řekla …, přičemž citáty se volně upravují. Obdobně volný vztah k přesnosti citátů má i prakticky odborný styl, což se naprosto nedá říci o vědeckém stylu, kde k přesnému citování přistupuje i přísné dodržování pravidel lokalizace citátů. Obdobně, i když ne tak přísně vědecky, se uvádějí citáty v publicistickém stylu, avšak jejich funkční využití je poněkud jiné. Nejzajímavější je situace v umělecké stylové oblasti, kde převážná většina citátů je fiktivních. Zatímco v předcházejících stylových oblastech se citát dal ověřovat mimo text, tady lze citát ověřovat pouze v rámci textu. Z tohoto faktu vyplývá mnoho zajímavých zákonitostí. V tento okamžik je však nejdůležitější to, že lze pominout rozdíl mezi autorem uvozovací věty a autorem citátu.

Chceme tedy upozornit na větu uvozovací, která je v umělecké próze (ale i jinde) typickým prostorem pro zaujetí stanoviska autora k citátu. Citát může být promluvou skládající se z jedné nebo více vět. Skládá-li se z více vět, pak pro něj platí, že [158]z vět, které obsahuje, lze abstrakcí dojít k čemusi jako „citátové (obecněji promluvové) propozici“. A právě k této citátové propozici se vztahuje komentář z uvozovací věty, nikoli k některé z dílčích propozic.

Další z důležitých vlastností citátu v umělecké próze vyplývající z jeho fiktivnosti je jeho nesamostatnost, neúplnost. Aby mohl „smysluplně“ v textu existovat, musí být doplněn z věty uvozovací informacemi o tom, kdo je jeho podavatelem, jak jej komunikuje a komu je adresován, pokud poslední informace není obsažena v citátu. Tyto tři informace jsou explicitní nebo implicitní bází všech informací v uvozovacích větách obsažených. Podle nich můžeme věty uvozovací rozdělit na dva druhy:

I. Uvozovací věta obsahuje explicitně informace o verbální aktivitě podavatele citátu.

II. Uvozovací věta obsahuje informace o verbální aktivitě podavatele citátu pouze implicitně, explicitně jsou v ní vyjádřeny informace o neverbální aktivitě podavatele citátu nebo jiné neverbální informace.

Věty s informacemi o verbální aktivitě můžeme členit na tři skupiny podle druhu slovesa, které obsahují. Rozlišujeme tedy (1) skupinu uvozovacích vět lokučních se slovesy jako říci, šeptat, koktat; (2) skupinu uvozovacích vět ilokučních — blahopřát, slibovat; (3) skupinu uvozovacích vět perlokučních — přesvědčit, podříci se.[4]

Jak jsme již poznamenali, fiktivnost citátu v umělecké stylové oblasti způsobuje jeho nesamostatnost a nutnost doplnění. Jestliže uvozovací věta neobsahuje informace o tom, kdo komunikoval citát komu, jestliže v ní tyto informace nejsou explicitně vyjádřeny, musejí se do ní implicitně dostat pomocí textových nebo mimotextových vztahů. V případě umělecké prózy prakticky mimotextové vztahy nepřicházejí v úvahu, takže uvozovací věty, které nesou informaci o neverbální aktivitě, jsou nadstavbou nad uvozovacími větami s informacemi o verbální aktivitě.[5]

I v rámci druhého, nadstavbového druhu uvozovacích vět, které explicitně neobsahují informace o verbální aktivitě podavatele citátu, je možno nalézt několik skupin. Fakt, že se vrství na verbální aktivitu, umožňuje mezi těmito skupinami vystopovat zajímavou hierarchii na vertikální ose. Některé neverbální aktivity se na verbální aktivitu úzce váží, jiné se k ní přimykají volněji. Klasifikačním kritériem může být vzdálenost neverbální aktivity od verbální (třeba implicitní), na kterou se vrství. Celou strukturu je možné představit si jako patrový dům vystavěný na pozemku citátu, jehož přízemí tvoří uvozovací věty obsahující verbální aktivitu podavatele (I. druh), a pak je několik pater uvozovacích vět obsahujících neverbální aktivitu (II. druh). Existence vyšších pater nutně předpokládá nižší patra a přízemí. Podle vzdálenosti od citátu rozlišujeme v rámci druhého druhu uvozovacích vět několik skupin. Tak nejblíže citátu z neverbální informace je popis gest a mimiky (zkratka Gest). Jako příklad nám mohou postačit uvozovací věty — Jiří si poklepal na čelo: …, Jana se zamračila: … Vzdálenější je již popis komunikační situace (Sit) — Karel již pomalu začínal mít zlost: … Ještě vzdálenější je popis neverbální činnosti v rámci komunikační situace (Čin) — Jarmila přistoupila k oknu: … Ještě dále od citátu je popis prostředí (Prostř) — Slunce právě vycházelo: … Konečně nejdále od citátu je nulová uvozovací věta, která nemá tak pevné postavení jako nulový morfém v paradigmatu, můžeme za ni doplnit celkem jakoukoli uvozovací větu, přesto se však s jistou tendencí k pravidelnosti vyskytuje teprve jako nejvyšší patro našeho modelu.

Kouzlo celé struktury vidíme v tom, že na těchto uvedených vlastnostech spočívá část autorské práce s textem. Vyskytne-li se v uvozovací větě informace např. o pro[159]středí, předpokládá se, že informace o verbální aktivitě, gestech, mimice a komunikační situaci jsou v daném okamžiku známy z předchozího textu nebo že se záhy v textu objeví (inverzní postup).

Všechny uvozovací věty více či méně slouží ke komentování citátů (kromě jiných funkcí, které mají). Jak známo, prozaické texty mají obvykle jediného autora, který je generálním ručitelem za všechno, co text obsahuje. Jak jsme si ukázali, tento generální ručitel má k dispozici dostatek prostředků, jak vyjádřit své stanovisko k citátovým propozicím. Může se rozhodnout komentovat ji přímo, jestliže zvolí uvozovací větu s verbální aktivitou ilokuční nebo perlokuční. Může však své stanovisko k propozici vyjádřit i nepřímo, použije-li některý z ostatních typů uvozovacích vět. Náš výklad lze doplnit přehlednou tabulkou a několika příklady z Jaroslava Haška, Jana Wericha a Václava Čtvrtka, které označíme pomocí čísel uvedených v tabulce.[6]

I verbální aktivita	II neverbální aktivita
1. lokuční	1. Gest
2. ilokuční	2. Sit
3. perlokuční	3. Čin
	4. Prostř.
	5. 0
komentuje přímo citátovou propozici	komentuje nepřímo citátovou propozici

A v tom Matylda vyjekne: „Mamá, kavalír.“ I/1

Matěj kajícně zalhal: „Trochu jsem rybařil v tůni, aby si pan farář užil lepší večeři.“ I/3

„Ale pane Čupero,“ hrozil čert ukazováčkem se špínou za nehtem, „pane Čupero! …“ II/1

Vodník pokrčil zelenými rameny: „Vždyť vidíš, ani prstem proti ní nehnu.“ II/1

Plukovník se zachmuřeně díval před sebe: „Prý umí zpívat kuplety?“ II/2

Švejk podíval se nyní na účetního šikovatele Vaňka a obraceje se k němu, podal mu s příjemným úsměvem papíry, které vytáhl z kapsy pláště: „Poslušně hlásím, pane…“ II/3

Většinou se skupiny obou druhů uvozovacích vět vyskytují kombinovaně. Umocňují se tím možnosti vyjádřit stanovisko autora k citátové propozici.

Jíra najednou rukavice, ne a ne nahmátnout. A paní, jako by se tu vyznala, vede si ho rovnou do světničky. Tam odhalila ruce až po ramena: „Zkoušej.“ II/4 + 3

„Mordyje, to musím říct, totiž říci, to je… to je…“ „… kulantní, že ano?“ a podává mu smlouvu. II/5 + 3

Naši poslední ukázku nebudeme klasifikovat. Chceme, aby čtenář obdivoval mistrovství Jaroslava Haška a zároveň si uvědomil, jak opravdu bohaté a barvité může být komentování citátové propozice v uvozovací větě.

Plukovník Schröder se milostivě usmívá a poslouchá, jak naproti hejtman Sapíra, jako kdyby se chtěl hádat, tluče pěstí do stolu a opakuje něco, co nemá žádného významu a čemuž není naprosto rozumět, co to vlastně má znamenat a co chce tím říct:

„Uvažte, prosím, dobře. Máme ve zbrani rakouské…“

 

R É S U M É

Some Remarks on Reporting Phrases

The author believes that the reporting phrase is a typical means of expressing the writer’s attitude to the direct speech and its variants in written prose. The article is an attempt to clasify reporting phrases from this standpoint.

Slovo a slovesnost, volume 40 (1979), number 2, pp. 157-159

Previous František Daneš: K intonaci komentářů mluvčího k výpovědi

Next Karel Horálek: Jazykověda v Slovníku literární teorie