Nové překlady ruských bylin a bajek

Karel Horálek

[Chronicles]

(pdf)

Nouvelles traductions des bylines et des fables russes

Básník Petr Křička, známý svými překlady ruských klasiků (svou překladatelskou činnost začal symbolisty Brjusovem a Balmontem, nejvýznamnější je jeho překlad Puškinovy lyriky, nyní překládá Lermontova a starší prosaiky a právě vyšel jeho překlad Tolstého Anny Kareniny), vydal v nakladatelství Sfinx překlad vybraných ruských bylin (4. svazek edice Sůl země, na výboru měl účast Jiří Horák). Zároveň vydal Křička menší soubor ruských bylin pro školní potřebu v nakladatelství Kvasnička a Hampl (Blaník, výběr z písemnictví, sv. 34, Praha 1947, 144 str.). České překlady lidové epiky ruské mají u nás dlouhou tradici (počínaje Čelakovským), přitom však dosti jednotvárnou. Překládalo se obyčejně způsobem, který se tu sám nabízel, volil se nerýmovaný verš volný, ale směřující k stejnému rozměru jako ruské originály (převládají verše deseti až dvanáctislabičné) s různě výraznou tendencí k stopovosti. Silnější výkyv v této tradici tvoří hlavně překlad E. Lešehrada, jehož výbor vyšel v novém vydání 1945. Lešehrad překládal pravidelným stopovým veršem, většinou trochejským, řidčeji daktylským. Osmislabičným trochejem navazaval přirozeně na český epický verš, který má kořeny v době předhistorické:

 

V Kyjevě, v tom stolném městě,
u knížete Vladimíra
hodování bylo velké,
bohaté tam byly kvasy
pro tři proslavené bratry,
svatoruské bohatýry.

 

Lexikální poetismy v českých překladech bylin tvoří hlavně slova přejatá a složeniny (srov. v citátě svatoruský; světoruský se čte v překladě této byliny již u Čelakovského), jež tvoří významnou vrstvu [248]již v originále, kde jsou však svou povahou mnohem méně nápadné.

Křička volil ve svých překladech verš, o němž je přesvědčen, že je blízký ruskému znění co nejvíce; potlačil stopovost na minimum, podržel kolísavý rozměr a rozhodl se pro pravidelnou klausuli, a to daktylskou (v ruských bylinách se připouštějí také klausule jiné). Je přitom mnohem důslednější, než předlohy a stírá také metrické rozdíly mezi bylinami různého typu. Na rozdíl od bylin ruských nepřipouští verše kratší než 8 slabik, vyhýbá se také odchylkám příliš dlouhým a dává se trochejskou klausulí svádět k opakování stejných větných typů. Stupňovaná snaha po opakování stejně dlouhých veršů vede jej na př. k překladu verše I prikazal jemu Alješa (9 slabik) rozšířením na poručil mu poté Aljoša, Popovič syn (13 slabik). Zatím co má tato bylina ve verši 45—49 v originále rozměr 8 / 11 / 8 / 10 / 12, je v překladě slabičné schema 11 / 13 / 12 / 12 / 12 atd. Křička také dodržuje pečlivě počet veršů v jednotlivých skladbách, jednotlivé verše čísluje a umožňuje tak jejich kontrolu, jen v bylině „Vavilo i potulní hudci“ (str. 232—239) se mu do textu dvakrát dostal výklad slov (v. 136 a 146) a skladba tím vzrostla o dva verše.

V tradici Čelakovského Ohlasu písní ruských zabarvuje Křička svůj překlad rusismy, o nichž je přesvědčen, že tvoří vlastní charakteristikon ruských bylin (vedle složenin jako stolno-kyjevský dovoluje si spojení jako Popovič syn a dokonce vzíti do plenu ve významu zajmouti). Ponechává často také bez překladu slova, jež si vyžadují komentáře již v ruském originále. Vysvětluje je pak na konci knihy, přitom se však nedostalo na slovo potníček (str. 66, rus. potnik vykládá Speranskij ve svém vydání bylin jako část sedla), slovo sobáka je pak vyloženo tatarsky pes.

K překladu je připojen výklad o bylinách z pera V. Peremilovského, který nemůže plně uspokojit z několika důvodů. Především v něm mělo být upozorněno, z jakých textů bylo překládáno a podle jakých zásad byl výbor pořízen. Křička překládal podle zápisů starých i nových (tak na př. bylina Dobryňa a drak je přeložena podle zápisu Hiferdingova, Stěnka Razin podle Rybnikova. Aljóša Popovič podle zápisu Kirši Danilova, při čemž se Křička omezuje jen na první část, atd.; nejčastěji patrně používal edice Speranského). Výklad je v poměru k výboru nedostatečný také proto, že vykládá jen o bylinách v užším slova smyslu, t. j. o starých hrdinských písních a o bylinách novgorodských, ačkoli výbor přináší také ukázky t. zv. písní historických, jež jsou mladšího původu (některé až ze 16.—18. století). Ve výkladě se historie bylin hodně zjednodušuje a neříká se tu téměř nic o jejich stránce umělecko literární. Ve výkladovém doprovodu českého výboru z ruských bylin neměla by také chybět zmínka o starších překladech a hlavně o Čelakovském. Po této stránce neposkytuje jiný obraz ani Křičkův překlad v školní edici; i té je studie Peremilovského předeslána. Zde její nedostatečnost nebude pociťována tak bolestně, protože výbor tento se omezuje na vlastní byliny.

Před jiným v podstatě úkolem překladatelským stál I. Hálek, jehož zčeštění Krylovových bajek vyšlo 1947 jako výroční prémie Elku (popularisující doslov ‚Hledač pravdy‘ napsal k překladu prof. J. Dolanský). Hlavní problém překladatele byl napodobit rýmovou techniku originálu, jež přitom není ani rafinovaná, ani příliš komplikovaná. Verš Krylovových bajek je sice stopový, ale značně kolísavý v délce a nedělal tedy překladateli velké nesnáze. Rýmování vedlo však překladatele k odchylkám, jež zkreslují dosti značnou měrou představu o originále. Především se častěji rozšiřoval text na újmu hutnosti a pointovanosti originálu, pro rým jsou proti duchu originálu někdy zaváděny verše, složené téměř jen z formálních slov (str. 7: však v něm, str. 8: neb hle, str. 9: tož přec; vždy jen pro rým). Zato potlačoval překladatel někdy vysvětlující a moralisující závěry. Jinak se však Hálkův překlad plynně čte a bude plnit dobře didaktické poslání i poučovat o umění Krylovově.

Překladatelka Mellanová při překládání Krylovových bajek (Melantrich 1947) volila podobnou methodu jako Hálek, byla však pohotovější při hledání rýmů a má méně textových amplifikací.

Přes uvedené výhrady jde ve všech těchto případech o edice celkem záslužné, jež mohou dobře sloužit svému úkolu. Křičkovy překlady bylin mohou také úspěšně soutěžit s překlady staršími, jež jsou ostatně většinou již zastaralé.

Slovo a slovesnost, volume 10 (1948), number 4, pp. 247-248

Previous Karel Horálek: K dějinám česko-ruských styků v 10.—18. století

Next K. H. (= Karel Horálek): Dějiny bádání o ruském jazyce