Slovník jazykovědného názvosloví

Václav Polák

[Discussion]

(pdf)

-

Nové vydání MAROUZEAOVA slovníku jazykovědného názvosloví[1], doplněné o index terminologie německé a anglické s odkazy na hlavní hesla francouzská, je vítanou linguistickou příručkou, i když v lecčems nevyhovuje. Byla oblíbena již v prvním vydání; proto v poměrně krátké době vyšla v novém vydání. Souvisí to patrně s tím, že v poslední době zájem o jazykovědné názvosloví vzrůstá. Normalisace jazykovědného názvosloví byla též na programu letošního linguistického kongresu v Paříži.

Nejednotnost v jazykovědném názvosloví je mimo jiné způsobena tím, že metodologické přesuny v současné jazykovědě vedou nutně i k změnám v terminologické soustavě linguistické.[2] Pro nové představy se užívá někdy starých termínů, jejichž novému významu se pak dobře nerozumí, jindy zase se tvoří nové termíny, ale neužívá se jich důsledně, takže se stávají rovněž nejasnými. Někdy opět dávají novým termínům odlišné významy různé linguistické školy.

Za této situace je pochopitelná snaha učinit konec terminologickému zmatku v linguistice. [89]Po řadě předběžných prací v zemích anglosaských, románských i německých[3] nedošlo bohužel k mezinárodní redakci a k vytvoření závazné terminologie linguistické, přesto, že se cítí její naléhavá potřeba. Slovník Marouzeaův nepředstavuje tedy definitivní názvosloví jazykovědné. Je jedním z několika pokusů zachytit a podat neodborníkům[4] základní názvosloví jazykovědné a učinit tak jazykovědné práce srozumitelnými. Shrnuje především vrstvu tradiční terminologie, a to, jak ji poznává nebo měl by poznat francouzský vzdělanec. Marouzeau vůbec přihlíží především k poměrům francouzským a k terminologické vrstvě francouzské jazykovědy. Vzhledem k tomu velmi často výklad některých pojmů cizích románskému, resp. francouzskému pojetí jazykovému není zcela jasný.

Upozorňuji na př. na ergativ. Není definován správně, mluví-li se, že je v jazycích, kde místo transitivního slovesa indoevropského je sloveso pasivní perspektivy významové[5]. Nehledíme-li k tomu, že měl býti v této souvislosti připomenut i termín narrativ, objevující se ne bez vlivu ruské terminologie, bylo by lépe mluvit, že ergativ je pád označující agens u slovesného tvaru pojímaného neosobně. Nejde totiž v jazycích s ergativní konstrukcí slovesného podmětu na rozdíl od nominativní výstavby podmětu, jak ukázal v některých studiích Meščaninov, o pasivní perspektivu slovesné výstavby, nýbrž o výstavbu neosobnou s nedostatkem smyslu pro pasivní a aktivní diferenciaci slovesného rodu. Ergativ by snad bylo možné v této souvislosti srovnat s instrumentálem v rus. vazbách typu otca derevom ubilo.

Podobně není vid definován přesně a jasně[6]. Vid je pro nás docela něco jiného a nelze jej osvětlovat na francouzských příkladech. Nemohu zde a není to ostatně možné, abych podal definici vidu v tomto referátě, ale zdá se mně, že by bylo nejrozumnější upozornit, že vid je (aspoň s hlediska slovesné výstavby slovanské) vlastnost plynoucí z korelačního protikladu významové determinovanosti a indeterminovanosti slovesného sémantému.

Při rodě životném a neživotném (str. 100 heslo Genre) autor měl upozornit na slovanskou diferenciaci životných a neživotných u maskulin, která je jiného rázu než dělení uváděné autorem, při němž se spojuje v kategorii rodu životného maskulinum a femininum v protikladu proti neutru. Měly se však při rodě uvést i substantivní třídy, jak je známe z řady jazyků afrických, a to z několika důvodů. Především gramatické rody jazyků indoevropských jsou blízké substantivním třídám, jakmile si představíme, že byly redukovány na tři. Ostatně se o substantivních třídách mluví při hesle Classe ovšem bez odkazu na rody.

Podstatou agglutinace v jazycích agglutinačních není, jak soudí autor, připojování rozmanitých affixů[7]. Definice Marouzeauova v této formulaci by platila i pro jazyky flektivní. Podstatou agglutinace je specialisovanost jednotlivých affixů, kdežto v jazycích flektivních dochází ke kumulaci funkcí u affixů, pokud chápeme agglutinaci a flektivnost jako jedno z tradičních kriterií typologických.

Takových nedopatření a nejasností je v knize celá řada. Marouzeauova příručka přesto bude nejen neodborníku, ale i odborníku stále vhodným klíčem v terminologickém zmatku dnešním, pokud půjde o tradiční terminologickou vrstvu, již tu zachycuje. Neulehčí však [90]četbu a studium moderní literatury linguistické, pracující s novou vrstvou termínů rázu velmi abstraktního a dosud bez náležité a potřebné jednoznačnosti. Stejně čtenáře nechává na rozpacích, jakmile jde o termíny z filologií neindoevropských. Sice výslovně v úvodě zdůrazňuje, že okrajové a snad i neindoevropské filologie opomíjí. Pak však není jasné, proč Marouzeau uvádí některé termíny filologie semitské (na př. lettres fortes, faibles, radicales, serviles, solaires, lunaires; état construit, trilitère, matres lectionis), ale i čínské (na př. pou), bantuské (na př. classe) a pod., opomíjí-li základní pojmy mongolistiky (na př. konverbum), ale zná některé termíny filologie ugrofinské (na př. harmonie vocalique) a pod. Vzbuzuje to dojem jisté nesouměrnosti a redakční neukázněnosti, jaká v lexikálních pracích toho druhu bývá častá.

Tato nesouměrnost se projevuje také i v zařadění některých termínů z indoevropské jazykovědy. Mám tu na mysli takové případy, jako status durus, mollis (termín Zeussův v keltistice, který se nikdy nerozšířil a zastaral), ampliativ (termín Beauzéeův pro absolutní superlativ) a pod. To trochu zaráží. Přece nejde o historické názvosloví linguistické.

S touto nesouměrností se setkáváme i při zařaďování některých moderních termínů linguistických, třeba že druhé vydání autor po této stránce v lecčems rozšířil a doplnil. Tak se tu potkáváme s ojedinělými termíny de Saussurovými (srov. na př. sons fermants, articulation sistante a pod.) nebo Hjelmslevovými (glossème, glossématique) a naproti tomu řada termínů strukturální jazykovědy chybí. Především Marouzeau nemá a nezná pojem „struktura“, ani „strukturální jazykověda“ jako samostatná hesla. Jedině pod heslem „Linguistique“ se shledáváme s výkladem, který s hlediska pražské školy nepřijatelně odděluje linguistiku funkční od strukturální,[8] snad vlivem funkčního pojetí soudobé linguistické školy anglo-americké. Pro Prahu je strukturální linguistika směr, který „chápe jazyk jako strukturu (stavbu, celistvost) výrazových prostředků, ustálených a účelných (protože ustáleně, konvenčně plní jisté úkoly neboli funkce) … Proto tento směr linguistický, zvláště pokud z počátku byl zdůrazňován zejména pohled na stavbu jazykovou s hlediska jejích funkcí, nazývá se funkční anebo alespoň funkčně strukturální…“[9]

Marouzeau se sice snažil doplnit svůj slovníček o pojmy strukturální fonologie (phonème, phonologie, corrélation, pertinent, non-pertinent a pod.). Ušel mu však základní Projet de terminologie phonologique standardisée v Travaux du Cercle linguistique de Prague IV (1931). Tak se stalo, že mu chybí termíny, jako na př. couple de corrélation, série corrélative, unités phonologiques disjointes, disjonction, phonème de couple, phonème hors couple, archiphonème, corrélation de nasalité, de tension, corrélation quantitative, tonique, mélodique, polytonisme, monotonisme atd.

Opomíjí i jiné termíny nové jazykovědy, jako na př. jazykový svaz, vývojová konvergence, divergence a pod.

Podobným způsobem nesledoval Marouzeau ani ostatní soudobé směry linguistické. Nepřipomínám tu ruskou jafetidologii ani školu Marrovu, kterou nezná ani podle jména, ani anglo-americkou funkční linguistiku, italskou linguistiku (neolinguistiku) nebo theorie o superstrátu a adstrátu (substrát Marouzeau uvádí), jak byly exponovány na posledních kongresech linguistických. Je to škoda. Kniha, jinak užitečná a potřebná, poučila by víc, kdyby byl autor přihlédl právě k okolnosti, že čtenář laik stejně jako odborník hledá především poučení o nových termínech, o nichž se píše a mluví a které jsou mu nejasné.

Slovo a slovesnost, volume 11 (1949), number 2, pp. 88-90

Previous Jiří Daňhelka: K ediční technice „Památek staré literatury české“

Next Karel Horálek: Mezinárodní linguistický kongres v Paříži