Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Úvodem

Bohuslav Havránek, Roman Jakobson, Vilém Mathesius, Jan Mukařovský, Bohumil Trnka

[Články]

(pdf)

Préface

Co může dát věda o jazyce, linguistika, spisovnému jazyku? Musí přestávati na vyhlašování konservativních zákonů a zákazů nebo může kladně přispívat k jeho rozvoji? Záleží na tom, na jakou linguistiku myslíme.

Nejsou vzdáleny doby, které pro otázky původu měly nepoměrně větší zájem nežli pro zanedbávané otázky účelu a záměru. Jazykověda v druhé polovici minulého století je toho výrazným příkladem. Každý jazykový fakt zajímal ji především jako střídnice jistého faktu staršího, a proto se hlavně ptala, co čím bylo vystřídáno a proč. Na otázku „proč“ se odpovídalo výkladem o fysiologických podmínkách změny a o mechanice individuálně psychologických asociací. Slyšíme-li nebo čteme-li jazykový projev, naskýtá se sama sebou otázka jeho smyslu, účelu, ale jazykozpyt nedávné minulosti tuto otázku nadobro škrtal. Slavný ruský linguista Fortunatov byl na př. uveden do rozpaků, když se ho ptali na obsah rukopisů, jejichž jazyk právě prozkoumal. Avšak jen pod zorným úhlem účelu je jazyk celistvostí. Pokud se pátrání po jazykových úkolech a cílech vylučovalo z jazykovědy, mělo to v zápětí její naprostou atomisaci: místo aby byla vědou o jazyce v jeho celku, stávala se sbírkou dat o roztříštěných jazykových faktech.

S tímto nazíráním vznikal nesouhlas, zvláště ženevský jazykozpytec F. de Saussure dobře pochopil, že se vědecký rozbor jazyka nesmí omezovati na historické otázky. Pokusil se o statický průřez jazyka a v problémech jazykové statiky překonal běžné mechanistické hledisko tím, že pojal jazyk jako soustavu účelových hodnot; v tom byl Saussure jedním z průkopníků dnešního linguistického hledání. V otázkách jazykového vývoje šel však v šlépějích tradičních názorů mechanistických a přímo hlásal, že jazykové změny jsou slepé a nahodilé a že kolektivum není s to, aby něco na jazyce měnilo; je prý vázáno na jazyk takový, jaký je. Saussurův pražský současník a Brentanův žák, Ant. Marty, dospěl v této otázce mnohem dále, neboť aplikoval problém záměrnosti nejen na jazykovou statiku, nýbrž také na jazykový vývoj. Přece však zůstal i Marty na půl cestě, neboť neoprávněně generalisoval thesi o nedostatku plánovitosti v jazykovém vývoji. Martymu je jazyk „planlose Absicht“; iniciátoři jazykové novoty si podle něho neuvědomují ani jazykový celek, ani fungování jeho složek, ani konečný výsledek novoty pro celek, ani metodologické zásady změn, které provádějí. Mají na zřeteli jedině předmět, jedině cíle sdělovací, kdežto hodnoty jazykové zůstávají ve stínu, protože na jazyk sám jejich pozornost není namířena. Vztah mezi jazykovým znakem a jeho účelem je podán v pojednáních Martyho celkem správně, ale jeho zjištění si vyžaduje důležitých omezení. Jiný Brentanovec na poli jazykové filosofie, T. G. Masaryk již v r. 1887 přesně formuloval, že jazyk pro nás mluvící lidi není předmětem soběstačným, nýbrž jen representantem předmětného světa, jen prostředkem sdělení o předmětech, připojuje však, že přesto jazykozpyt jej činí samoúčelným předmětem vědeckého badání.

[2]V této úvaze můžeme pokračovati. Nejenom věda činí jazyk z pouhého prostředku samoúčelným předmětem, totéž dělá i jazyková politika, jazyková pedagogika, jazyková kritika. Právem se uvádí, že spojky nemohou býti ve větě předmětem, ale jakmile o nich uvažujeme, říkáme třeba, že „a je spojka“, a v této větě se spojka a stává podmětem. Stejně se mění náš vztah k jazykovému znaku, jakmile se tento znak stává v jazykovědě, v jazykové politice nebo pedagogice samostatným předmětem našeho uvažování. Stejný přesun pozorujeme i při jazykové kritice. I v ní funguje jazyk jako substance, „jako zvláštní svět vedle světa myšlenkového a hmotného“ podle slov Masarykových. Ať se díváme jakkoliv na základní funkci básnictví, je nepochybné, že básnictví propůjčuje jistou autonomii jazykovému znaku. Rým na př. je konfrontace dvou souzvučných slov; pro účel sdělný není této konfrontace zapotřebí, ale ona odhaluje a zčásti i osamostatňuje znakové hodnoty: souzvučnost rýmových slov upozorňuje na jejich hláskové složení a přitom si chtěj nechtěj všímáme i toho, zda jde o slova mluvnicky stejná nebo naopak, o slova významově příbuzná či nikoli. V našem styku s jazykem je zkrátka řada situací, v nichž se jazyk stává přímým objektem naší pozornosti. Jsou to situace, v nichž nejde jen o náš poměr k předmětu jazykového projevu, nýbrž přímo o náš poměr k jazykovému projevu samému, o poměr k jazyku, kterýžto poměr se tu stává přímo složkou jazykové struktury. Tato přeměna jazyka z pouhého prostředku, z pouhého representanta předmětného světa v samostatný předmět naší pozornosti, našeho uvažování, našich emocí, — tento poměr k jazyku může býti označen jako jazyková kultura.

*

Jazyková kultura se projevuje v nejrozmanitějších sociálně historických situacích. Chce-li na př. venkovan mluvit městsky, učí-li se a vědomě napodobí městskou řeč, je to jev jazykové kultury, který lze blíže označiti jako jev jazykové pedagogiky. Vysmívá-li se však výslovnosti jiného venkovana, ať z lokálního patriotismu — všecko naše je lepší než cizí —, nebo z důvodů třídních — jeho mluva je mu znakem sociální méněcennosti: oba jevy patří do jazykové kultury, je to jazyková kritika; jazyk sám je tu předmětem pozornosti a přestává být pouhým sdělovacím prostředkem, pouhým poukazem na předmět. Jakmile se však jazyk stává samostatným předmětem pozorování a uvažování, ztrácí platnost these Martyho, že jazyk jako celek a fungování jeho složek jsou mimo pozornost mluvčích, a padá i jeho závěr o neplánovitosti jazykového záměru. Je jasné, že zvyšováním a rozšiřováním požadavků jazykové pedagogiky, jazykové kritiky a jazykové politiky přibývá plánovitých složek v jazykovém vývoji. Víme z hospodářské vědy, že anarchie výroby není stálou, neměnnou, nadčasovou kategorií, nýbrž jen historickou etapou. Rovněž otázka větší nebo menší plánovitosti v jazykovém hospodaření je otázka kulturního dění. Stoupá-li kultura, stoupá také jazyková kultura, a stoupá-li jazyková kultura, vzrůstá plánovitost zásahů společnosti do jazykového vývoje.

Plánovitého řešení si vyžadují všechny základní problémy jazykové kultury. Lze je rozděliti v tyto skupiny:

1. Jazykové právo v teorii i v praksi.

2. Jazyková pedagogika, t. j. zdokonalování v mateřštině od dětských po[3]čátků až po nejvyšší školství, učení cizím jazykům, boj proti patologickým jevům a p.

3. Jazyková výstavba, t. j. jednak propracování a kodifikace jazykové normy (ortoepické, pravopisné, mluvnické, lexikální a frazeologické), jednak stanovení časových ideologických a estetických požadavků na jazyk a konečně aplikace těchto požadavků i norem na konkretní jazykové projevy (jazyková kritika).

Všechny tyto otázky jsou dnes naléhavé, ale zároveň také neobyčejně složité a spletité. Příčin je několik, zejména tyto: jazyková otázka má dnes význačné místo v celkovém souboru časových otázek sociálně politických, protože s postupnou demokratisací kultury vůbec, zejména kultury jazykové, přibývá nových potřeb a vznikají nové úkoly; dnešní věda si vyžaduje podrobně vypracovaného názvosloví, přesného a zároveň pružného, a to termínů s mezinárodní jednotou významovou. Stále více a více se diferencují jazykové funkce. Stačí na př. jen povážit, kolik nových úkolů se ukládá dnes jazyku v novinářství, které se ustavičně rozvíjí a jehož význam stále stoupá: sama technika novin, problémy rychlého a snadného čtení, otázky účinného působení na čtenáře a jiné specifické účely. Rozvojem technických prostředků se dostala řeč do nových, dosud nezvyklých situací; v rozhlasu máme slovo jako pouhý zvuk abstrahovaný od zrakových vjemů, ve zvukovém filmu jsou zase netušené možnosti v kombinování řeči a dojmů zrakových. Jazyk krásné literatury se konečně dnes více než jindy vymyká jednotnému kanonu; jazyková kritika nesmí jednotným měřítkem posuzovati surrealistickou báseň tíhnoucí ke snu, jazyk u Joyce nebo Vančury, v němž se polyfonicky prolíná několik vrstev, Célinovo nebo Haškovo bohaté využívání hovorové řeči anebo prózu klasického realismu, úzkostlivě lpějící na všeobecně platné spisovné normě. Nikoli posledním zdrojem nových úkolů je úžasně vzrostlá činnost překladatelská; stačí se podívati na statistiku překladů v beletrii, v publicistice, v odborné literatuře, abychom si uvědomili, jak veliký vliv jazykový mají. Přitom zrovna překladatelství produkuje polotvary, neboť v něm působí nejvíce lidí s nedostatečnou jazykovou kvalifikací; proto především zde je dohled jazykové kritiky zvláště nutný, proto právě zde je nejvděčnější pole pro jazykovou therapii a profylaxi.

Mluvíme-li o jazykové kritice, máme na mysli nejen kritiku formální, zabývající se abstrahovaným znakem jazykovým nebo přesněji řečeno abstrahovanou soustavou znaků o sobě, nýbrž také kritiku, která klade otázku přesnosti nebo přiměřenosti jazykového znaku, jeho adekvátnosti k účelu, tedy kritiku čistě tematickou, ideologickou. Ať se podíváme do filosofické literatury školy Husserlovy nebo do nové ruské publicistiky a jazykovědy nebo do duchaplné essaye Karla Čapka o frázi, všude pozorujeme přes různé filosofické východisko stejné, stoupající úsilí o přísnou kontrolu jazykových znaků. Klade se neustále otázka, zda jsou dané jazykové znaky výstižné a náležitě nosné, zkrátka kontroluje se vztah mezi jazykovým znakem a označeným předmětem. Vyhlašuje se boj řeči, která neoprávněně zahaluje vlastní téma nebo je zkresluje, bojuje se proti řeči nevěcné, která ztrácí vztah ke skutečnosti, ať konkretní nebo abstraktní. Formuluje se stále naléhavěji a promýšleněji heslo jazykové odpovědnosti.

Naše věda nesmí nečinně přihlížeti k řešení naznačených časových úkolů. I česká jazykověda musí nadobro překonati svou dočasnou roztržku s kulturní přítomností a přímo se postaviti do jejích služeb; musí se chopit iniciativy v řešení [4]časových otázek jazykové kultury. K tomu ovšem nestačí roztříštěné úsilí ojedinělých jazykozpytců; naléhavost úkolů volá po kolektivním, organisovaném sepětí vědeckých sil. Nestačí ani oddělená akce jazykozpytců samotných, nýbrž nezbytná je těsná spolupráce linguistů s pedagogy a právníky, s filosofy a psychology, s psychiatry a foniatry, s historiky a teoretiky literatury a umění vůbec, s odborníky v sociologii, dějepisu, zeměpisu a národopisu. Hlavně však je třeba součinnosti s praktickými činiteli jazykové kultury, se spisovateli a překladateli, s divadelními, filmovými a rozhlasovými činiteli uměleckými i technickými, s odborníky školskými i s pracovníky administrativními a technickými, kteří mají praktické zkušenosti v otázkách terminologických.

To je program i cesta časopisu SLOVO A SLOVESNOST. Pražský linguistický kroužek chce v něm přispěti k všestrannému popisu, kritice a regulaci dnešní spisovné češtiny v jejích rozmanitých kulturních úlohách a uvésti tak ve skutek zásady formulované v dosavadních svých pracích, zvláště ve sborníku „Spisovná čeština a jazyková kultura“.

Ani v popisu, ani v kritice, ani v regulaci jazyka se nesmějí nahodile vyjímat jednotlivé jazykové jevy, nýbrž se musí vždycky důsledně přihlížeti k tomu, že jazyk není nahodilým shlukem disparátních složek, nýbrž celistvostí, mezi jejímiž jednotlivými prvky je zákonitá souvztažnost. Práce kritická a regulační musí úzkostlivě dbáti mnohotvárných úkolů spisovného jazyka a vyvarovati se jeho ochuzování.

Budeme pozorně přihlížet i ke zkušenostem v jiných zemích, kladným i záporným. Jsme si vědomi toho, že náš časopis je vlastně prvním pokusem toho druhu u nás, protože se v časopisech obdobných zpravidla přestává na problémech akademické vědy nebo se probírá jen malý úsek otázek jazykové kultury (otázky historické správnosti a jazykové čistoty, potřeby tiskárenské atd.).

Předmětem úvah v časopisu Slovo a slovesnost bude ovšem také spisovná slovenština, která právě prožívá prudký kulturní vzrůst a tím i krise s překotným vzrůstem nezbytně spojené. Budeme přitom přihlížeti jak ke společným jevům češtiny a slovenštiny, tak ke zvláštnostem slovenského jazykového vývoje a jeho dnešní problematiky. Není možno se vyhýbati ani praktickým jazykovým otázkám podkarpatoruským, k nimž se většinou přistupovalo s hlediska jednostranně genetického. Konečně naším úmyslem je pojímati do okruhu námětů, které budou v Slově a slovesnosti probírány, také základní jazykové problémy národnostních menšin v Československu.

*

Podstatnou součástí programu Slova a slovesnosti jsou také otázky básnictví. Básnictví je spjato s naší zájmovou oblastí především jazykem, materiálem poesie. Těsné sepětí poesie s jazykem chápal dokonale již Josef Jungmann, když nazval knihu o teorii básnictví ruským názvem Slovesnost. Praví o tom hned v úvodě: „Slovesnost zavírá v sobě slovesná umění, t. j. která k vykonání děl svých toliko slov co prostředku užívají, na př. básnictví, na rozdíl od jiných umění, na př. hudby, malířství, stavitelství, kteráž u výkonu svém potřebují zvuku, barev, staviva.“ Obnovujeme-li v názvu svého časopisu termín Jungmannův, činíme to s úmyslem přímo programovým. Chceme tím vyjádřit své přesvědčení, že zkoumání jazyka bez zřetele k básnictví je stejně neúplné jako zkoumání básnictví beze [5]zření k slovu. Estetická funkce jazyka je ovšem specifická a svou zvláštností je postavena v protiklad k ostatním jazykovým funkcím (jazykový projev samoúčelný se tu staví proti jazyku jako prostředku). Teoretického odhalování záměrnosti, s kterou básník v každém daném případě jazyka užívá, je třeba nejen pro sbližování čtenářstva s básnickým dílem, nýbrž i pro rozvoj a zaostření básnické techniky samé. Nesmí se zapomínat ani toho, že z básnictví a básnického jazyka čerpá často vývojovou energii jazyk spisovný; zvláštnosti básnického jazyka nestávají se sice vždy součástí spisovné normy anebo se jí nestávají alespoň okamžitě, ale básnictví osvětluje bez ustání jazykový systém po každé s nové stránky, učí nebývalému využívání starých nástrojů, působí přesuny v hierarchii jazykových prvků, obnovuje zásobu stylistických rámců atd. Jediné básnictví dává pocítit akt mluvení v celé jeho živosti a ukazuje řeč nikoli jako ustrnulý systém, nýbrž jako tvůrčí energii.

Avšak náš program se neomezuje pouze na jazykový materiál básnictví, nýbrž se upíná k básnictví celému, ba dokonce ke všemu umění. Básnické dílo tvoří strukturu, t. j. celistvost, jejíž jednotlivé složky se stávají jednoznačnými teprve v souvislosti s ostatními, celistvost prakticky nerozložitelnou a přitom dynamickou v tom smyslu, že složky v ní fungují nikoli jako mrtvé stavivo, nýbrž jako síly navzájem na sebe působící, mnohdy protikladné. Proto nelze pojednávat o jazyce básnického díla a nepřihlížeti k tématu, ani na př. rozbírat zvukovou stavbu básně beze zření k její komposici a pod.

Vztah mezi problémy jazykovými a otázkami ostatních umění je složitější. Je dán problémem znaku, který je jeden z nejnaléhavějších filosofických problémů současného kulturního přerodu. Veškerá skutečnost, počínajíc smyslovým vjemem a končíc nejabstraktnější myšlenkovou konstrukcí, objevila se dnešnímu člověku jako širá, složitě organisovaná říše znaků. Prozkoumávání této říše znaků je však teprve v počátcích. Je proto třeba věnovat pozornost především těm oblastem lidské kultury, v nichž je různé vnitřní ustrojení znaku nejvíce odhaleno v celé své složitosti. Jedna z takových oblastí je beze sporu jazyk. Je to základní, třebaže nikoli nejjednodušší řada znaková, neboť v celé říši znaků je stálá tendence vyjádřit vše slovem. Řeč nás může zejména poučiti o věcném vztahu, t. j. poměru mezi znakem a skutečností, ke které se znak vztahuje, neboť jazyk mluvený i psaný chce především vyjadřovati skutečnost, působiti na ni, byť nepřímo. Naproti tomu umění, ať básnictví, ať kterékoli jiné, je vzorný materiál pro výzkum vnitřního ustrojení znaku samého, pro zjišťování poměru mezi symbolem (na př. zvukem, barvou atp.) a jeho významem, jakož i pro zkoumání mnohonásobného navrstvení významového. Je to proto, že věcný vztah je v umění oslaben; umělecké dílo není měřeno pravdivostí svého sdělení, nýbrž je znakem svébytným, vznášejícím se volně mezi umělcem a vnimatelem. Tato jeho speciální povaha vynikne právě studiem básnictví, které leží na průsečíku mezi řečí a uměním.

Studování básnické řeči a básnictví vůbec předpokládá však nezbytně také zřetel ke společnosti a její organisaci. Znak je samou svou podstatou jev sociální. Je určen k tomu, aby prostředkoval mezi členy jistého kolektiva a rozumí se mu toliko na základě celého systému hodnot, který je tomu kolektivu společný. V řeči ovšem vedle obou subjektů — onoho, který znak dává, a toho, který jej přijímá — je ještě třetí pevný bod napínající tkanivo vnitřního ustrojení znaku; je jím skutečnost, ke které [6]znak ukazuje. V básnictví a v umění vůbec je, jak již bylo řečeno, věcný vztah oslaben. Tím více je tu zdůrazněna závislost znaku na společnosti. Třebaže je umělecké dílo svět pro sebe (nebo právě proto), nemůže být pochopeno a zhodnoceno jinak, než ve vztahu k systému hodnot platných pro dané kolektivum. Souvislost umění se společností je ovšem mnohotvárná a všechny druhy nepřímosti a antithetičnosti jsou tu možné. Kromě toho není společnost vzhledem k umění nerozlišeným homogenním celkem. Celá dynamika společenského vývoje, přeskupování a zápas jednotlivých vrstev i prostředí, boj třídní, národnostní, ideologický, vše to se intensivně obráží v poměru mezi uměním a společností i ve vývoji umění samého, třebaže přeměny umělecké struktury tvoří řadu souvislou a zákonitou. Vznikají na př. otázky, je-li sociální původ umělců v daném období shodný s vrstvou, pro kterou tvoří, odpovídá-li dané dobové umění sociální objednávce, či je-li tvořeno proti ní, je-li dané umění tvořeno v celé rozloze svých druhů pro jedinou vrstvu, či jsou-li nositeli různých druhů téhož umění sociální vrstvy různé atd. Budit zájem o tyto problémy, podněcovat a organisovat studie i ankety o vztazích mezi básnictvím, zejména českým, a společností, je také jeden z důležitých úkolů našeho časopisu.

Nemíníme se konečně vyhýbat ani problematice básnické osobnosti, jsouce si dobře vědomi antinomie mezi individuálními disposicemi a aktivními schopnostmi básníkovými se strany jedné i objektivními vývojovými předpoklady na umělci nezávislými se strany druhé.

*

Nechceme zanedbávat ani otázky minulosti. Minulost českého jazyka i slovesného umění a jazykovědy je nerozlučně spjata s problematikou dneška a tradice je vždy jedna z nejožehavějších složek každé kulturní výstavby. Vytýká se nám někdy nedostatečná úcta k české vědecké minulosti, přesněji řečeno k dědictví z konce 19. století. Neprávem. Jsme si dobře vědomi velikého díla, které vykonala pro dějiny české kultury a zejména jazyka gebauerovská generace, a chápeme, že pro ni byl jednostranný atomistický historismus nutným předpokladem. Bylo by jistě naivním egocentrismem vytýkat učencům let devadesátých, že netušili problematiku let třicátých století příštího; ale stejně naivní by bylo žádat od vědy let třicátých tohoto století, aby ve jménu slavné minulosti resignovala na řešení vědeckých otázek vlastních dnů. Dnešní jazykovědné badání československé jest nejen zaostřeno na důrazné formulování celého souboru otázek synchronických, tak vzdálených vědecké generaci předchozí, a na sepětí problémů jazykové statiky a dynamiky, nýbrž má také — ač to zní na první pohled paradoxně — širší historický rozhled v české jazykovědné tradici, než měla historisující věda let devadesátých. Tehdy tradice jazykozpytná se omezovala na to, co bylo vykonáno v jazykovědě historické, a starší badání jiné bylo zcela přehlíženo. Proto zůstaly nedoceněny plodné české pokusy let osmdesátých o základy obecného jazykozpytu i hledání na poli jazykové filosofie u Bolzana, Klácela, Šercla, proto bylo tehdy snižováno velkolepé dílo jazykové výstavby, které vykonala družina Jungmannova, proto zůstal celkem nepovšimnut významný pokus Tomsy, současníka Dobrovského, o českou mluvnici synchronickou. Doba hluchá ke kultuře barokní našla jen slova pohrdání pro mistrného jazykozpytce barokního věku Václava Rosu.

Léta, v nichž česká maloměstská, sociálně a národnostně utlačená společnost [7]vedla tuhý boj posiční o základní existenční práva národa a jazyka, nemohla mít ovšem dostatek porozumění pro období velmocenského rozmachu panské kultury českého středověku, a proto zůstaly téměř neosvětleny dvě nejskvělejší kapitoly staročeského kulturního a zejména jazykového rozvoje. Bylo to za prvé období cyrilometodějské, kdy tehdejší československý stát vystoupil jako politicky a kulturně uvědomělý zákazník prvního pokusu o slovanský, ba všeslovanský spisovný jazyk; důsledky tohoto pokusu pro kulturní dějiny jižních a východních Slovanů byly dalekosáhlé, v našich zemích sice ztroskotal, ale vzpomínka na něj působila jako účinný popud k boji o národní jazyk církevní a literární v českém období gotickém. Tu jsme u období druhého, v němž velkorysá jazyková a slovesná tvorba přeměnila češtinu ve spisovný jazyk světové úrovně a mohutné kulturní nosnosti; slovní zásoba gotické češtiny byla po církevní slovanštině jediným zdrojem, který zásobil četnými kulturními termíny téměř veškerý slovanský svět; právě spisovná čeština gotická podnítila vznik spisovné polštiny, jejím prostřednictvím obohatila slovník ukrajinský a ruský a z jeho prvků církevněslovanských i českých pak zase leccos přešlo do jazyků jihoslovanských, zvláště do nové bulharštiny.

Doba gotická myslila na staletí a právem staví Ignát Herrmann prozíravou, velmocenskou výstavbu Karlovy Prahy proti úzkému horizontu Prahy před padesáti lety, v níž, co se na ni tehdy šilo, „šilo se právě podle míry toho dne“. Nemůžeme a nechceme zpět ke kultuře gotické, ale její velkorysá, sebevědomá a cílevědomá výstavba je pro dnešek aktuálnějším a nabadavějším vzorem nežli sebe hrdinnější a obětavější úsilí nuzného včerejšku.

Slovo a slovesnost, ročník 1 (1935), číslo 1, str. 1-7

Následující Karel Čapek: Kdybych byl linguistou