Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Literární zájmy středoškolských studentů

Jan Uher

[Rozhledy]

(pdf)

Littérature intéressant les élèves des établissements secondaires

Při anketě, kterou jsem předloni uspořádal se studenty a studentkami obou brněnských učitelských ústavů a brněnské pedagogické akademie, zjišťoval jsem také literární zájmy účastníků. Nešlo mi o to, abych se dověděl, co studenti a studentky vůbec čtou, ale o to, abych aspoň přibližně zachytil vliv četby. Proto jsem formuloval otázku takto: „Která kniha na vás nejvíc zapůsobila? Proč? Kdy byla čtena?“

Odpovědělo mi celkem 121 hochů a 123 dívek (z toho z učitelských ústavů 80 hochů a 80 dívek, z pedagogické akademie 41 hochů a 53 dívek).

Při zpracovávání odpovědí mě zajímalo, zda lze v četbě středoškoláků zjistit určité tendence a jaké momenty mají vliv na vývoj jejich zájmů. Je velmi nesnadno isolovat jednotlivé vlivy a správně je hodnotit. Nejmocnější jistě jsou vlivy psychologické, a to obecně puberta, u jednotlivců pak individuální sklony a záliby, ale uplatnit se mohou jen v rámci vlivů prostředí školního i mimoškolního: záleží na tom, roste-li student v ovzduší, podporujícím a rozvíjejícím zálibu ve čtení, záleží na učitelích i spolužácích a konečně i na jiných lidech, s kterými se studenti setkávají; k tomu přistupují další sociální podmínky: přístup ke knihám, dostatek volného času a j. Z materiálu, který jsem získal, nemohu odpověděti na všechny tyto otázky; počet účastníků byl přece jenom malý a omezený a na podrobný výzkum všech těchto okolností v mé anketě, založené velmi široce, nebylo místa. Možná jednostrannost, způsobená výběrem studentů z ústavů v jednom místě, je paralysována účastí pedagogické akademie, jejíž posluchači jsou absolventy různých středních škol z celé Moravy. Ostatně i žactvo učitelských ústavů je velmi pestré, přichází ze škol měšťanských a středních ze široké oblasti střední, severní i západní Moravy.

Největší zájem má středoškolská mládež o prózu; výběr z ní je velmi rozmanitý. Z českých autorů nejčastěji byl uveden Jirásek (43 studenty), a to především Temno, pak F. L. Věk, Psohlavci, Bratrstvo, Skaláci a j. Je Jirásek dnešní mládeži tak blízký? Uvedené číslo nás nesmí mást; 37 hlasů připadá na oba učitelské ústavy a jen 6 na posluchače pedag. akademie. Uplatnil se tu zřejmě vliv určité školy, jak uvidíme ještě dále.

Za Jiráskem následuje Němcová, která je uvedena třináctkrát, nejčastěji Babička, pak Pohorská vesnice, Pan učitel a V zámku a podzámčí. U Němcové pozorujeme stejný vliv školy jako u Jiráska; z p. a.[1] uvedla Němcovou jen jedna posluchačka (Babičku). Podobně je tomu u Vrby, který je na třetím místě 12 hlasy (jen 2 z p. a.); první místo patří jeho Lesu, jinak jsou hlasy rozptýleny. Po 11 hlasech dostali Zeyer a Rais. Také Zeyerovi dávají přednost skoro jen žáci ústavů; uvádějí práce O. Černyšev, J. M. Plojhar, O věrném přátelství Amise a Amila, Tři legendy o krucifixu, Kunalovy oči, V soumraku bohů, Král Kofetua, V sadě kvetoucích broskví. Teprve u Raise je zájem rozvržen rovnoměrně na ústavy i na pedag. akademie; nejoblíbenější jsou jeho Zapadlí vlastenci, pak Pantáta Bezoušek, Výminkáři, Západ.

[58]Po Raisovi se těší největší oblibě Sokol-Tůma s 10 hlasy (jen 1 z p. a., nejčastěji se uváděl román Na kresách), pak je uveden V. Mrštík, osmkrát (nejčastěji Pohádka máje), Ivan Olbracht (Podivné přátelství a Žalář nejtemnější) sedmkrát (1—6)[2], dále následuje Třebízský s pěti hlasy (4—1), se čtyřmi Mácha Májem (2—2), Wolker (1—3), Z. Winter Mistrem Kampanem (jen z úst.) a Klostermann (2—2). Třikrát je uveden Baar Janem Cimburou a Hančí (1—2), Čapek-Chod Turbinou a Kašparem Lénem (jen p. a.), Hamza Šimonem Kouzelníkem (jen úst.), E. Sokol Saharou a Černým a bílým (2—1, a to jen dívky), J. Hloucha Sakurou ve vichřici (jen úst. d.), Viková-Kunětická Medřickou (jen p. a.), K. Čapek (1—2), především Hovory s T. G. M., a Machar (jen p. a. d.) Confiteorem a Magdalenou. Dvakrát je uveden Pflegra-Moravského Ztracený život (jen úst.), Světlé Kříž u potoka (1—1, jen d.), Jos. Hory Struny ve větru (jen p. a.), Masaryk Světovou revolucí a Českou otázkou (jen p. a. h.), Hoffmeister (1—1) Pravěkem Čech a V kolébce praslov., válečné romány Medkovy (úst.), Svobodova Řeka (p. a. d.) a Sv. Čech (jen úst. h.) Václavem z Michalovic a Výlety pana Broučka.

Jedenkrát se vyskytl v anketě na př. A. Mrštík Rokem na vsi, Martínek Jakubem Obervou a Plameny, T. Nováková Dětmi čistého živého, Vančura Pekařem Marhoulem, Karafiát Broučky, Ženatý knihou Když se valí revoluce; vedle toho jsou označeni za nejpůsobivější Brodský, A. C. Nor, Obrněnec Pavla Finka, Šrámkův Stříbrný vítr, Živý bič M. Urbana, Peckova Assunta, Kolarovi Pekla zplozenci, Welzel se svými Třiceti lety; takto rozptýleně uváděny i věci zcela bezcenné, z nichž některé dále cituji. Někteří udávají jen obecně: knihy vlastenecké, romány o legiích, veselé povídky a dobrodružné povídky. Z básníků je uveden jednou Erben (úst.), Havlíček, Březina a Bezruč (vesměs p. a.).

Z cizích autorů připadá první místo Sienkiewiczovi; 17 studentů (13—4) jmenuje jeho romány v tomto pořadí: Quo vadis, Ohněm a mečem, Potopa, Pan Wołodyjowski, Temnou pevninou a V pustinách. Hned za ním je Remarque, Na západní frontě klid (6—5), jistě proto, že tato kniha měla v době ankety velký úspěch. Dostojevský je uveden devětkrát (3—6), a to Zločin a trest, Uražení a ponížení a Idiot (jednou). Osmkrát je uveden Tolstoj, a to dvakrát romány Vojna a mír, Kreutzerova sonata a Výrostek, jedenkrát Anna Karenina a Vzkříšení (5—3). Stejně je zastoupen V. Hugo především Bídníky (1—7). Pak následuje U. Sinclair, jehož různé romány jsou uvedeny sedmkrát (jen p. a.); pak Dumas, celkem šestkrát, především Třemi mušketýry (4—2). Pětkrát je uvedena Sigrid Undsetová, Jaro a Kristina Vavřincová (jen p. a. d.). O další místo se 4 hlasy se dělí J. Verne se Zolou (Nana a Život a milování). Třikrát jsou citováni Reymontovi Chłopi (p. a.). Dvakrát je uváděna Galsworthyho Sága (p. a. d.), Tetmajerův Anděl smrti (úst. h.), Merežkovského Leonardo (1—1), Lotti Rybářem islandským a Bratrem Yvesem (jen p. a.), Montgomeryová knihou Nepochopen (úst.), Portenová Pollyanou (úst. d.), Ghandiho Můj život (p. a.), Pittigrilliho Osmnáctikarátová panna (p. a.), knihy Setonovy Zvířata a hrdinové a Za sandhibským jelenem (úst.), Mardenovy Přes překážky a Cesta k úspěchu (1—1), Kassiana Karga Ve škole spasitelově (úst. d.) a Čárská (úst. d.).

Jednou byli uvedeni m. j. d’Aurevilly Ženatým knězem (úst. d.), T. Hardyho Rodákův návrat (p. a. d.), Swinnertonova Čistá žena (p. a. d.), Kipling (p. a. d.), Hichensova Zahrada Allahova (p. a. d.), Larsenův Kámen mudrců (p. a. d.), London (p. a. d.), Benoitovo Solné jezero (p. a. d.), Robinson (p. a. d.), Hamsun (úst. d.), Wellsovy Stručné dějiny světa (p. a. h.), S. Lewise Vzduch zdarma (p. a. h.), Björnsonovy Vlajky (p. a. d.), Amicisovo Srdce (úst. h.), Cyrano z Berg. (úst. d.), Timermansův Palieter (p. a. h.), Sudermannova Starost (p. a. h.), Zweigova Mladá žena (úst. d.), Turgeněvovy Lovcovy zápisky (p. a. h.), Arcybašev (p. a. h.), Čirikovova Šelma pekelná (úst. d.), Děvče mezi námořníky od Jany Lowellové (úst. d.), Wallacův Tramp severu (úst. h.), Ganghoferův Waldrausch (úst. h.), Nusiće 1915 (p. a. h.), Marxův Kapitál (p. a. h.), Ossendowského Lenin (p. a. h.), Nazarův Buddha (p. a. h.).

 

Pubertální vlivy prozrazuje věk, v němž čtli autory, pro něž hlasují, a motivace četby, jíž dávali přednost. Především stojí za zmínku, že čtenářské zájmy hochů a dívek určitého věku se valně neliší. To neznamená, že není skutečných rozdílů, spíš ukazuje to, že hoši i dívky si vybírají z týchž knih to, co je nejvíc zajímalo, na vliv školy a její knihovny. Jednotlivé autory bychom mohli zhruba rozdělit ve skupiny, odpovídající pokračující pubertě. Předpubertní mládež má zálibu v romanticko-dobrodružných a vzrušujících knihách nebo zas v knihách citově prostých a vyrovnaných, ať jsou to povídky nebo romány či básně. Do této skupiny [59]možno zařadit Němcovou, jejíž Babička nejvíc působí mezi 8—13/14 lety. Částečně sem možno počítat i Jiráska, dále Třebízského, Erbena, ojediněle Z. Wintra, Světlou (Křížem u potoka), Herloše, Karasa, Klecandu a j. Z cizích autorů jsou v tomto období vyhledáváni Sienkiewicz, Dumas, Verne, Montgomeryová, Defoeův nestárnoucí Robinson, Burnettové Malý lord. „Dva tygři“, které uvádí jeden hoch (čteno v 10/11 l.), a Tajemný doktor, čtený jednou dívkou v 13 letech, jsou pro tuto dobu typické. Zola sem zabloudil zřejmě omylem.

Je jistě podivné, že celá řada studentů a studentek ulpěla na době dávno překonané, z níž si odnesla silný literární zážitek, který nebyl zastíněn nějakým pozdějším dojmem. Dá se to vysvětlit tím, že takové první silné dojmy z četby se zachytily svou neobvyklostí a zůstávají ve vzpomínkách uchovány v původní síle, zejména byly-li spojeny citově s nějakým silným životním prožitkem. Tak v jednom případě byl čten Montgomeryové Nepochopen po smrti matky a shodl se tedy dobře s duševním rozpoložením čtenáře. Jsou však jistě i případy jistého čtenářského infantilismu, při nichž čtenář jakoby svým zájmem utkvěl ve své čtenářské minulosti.

Mezi tímto údobím předpuberty a vlastního dospívání je období začínající puberty, jež je vyznačeno dosti určitě literárními zájmy, odlišnými od obou period, které je ohraničují. V tomto období (mezi 14—16 lety) působí zvláště Rais, Vrba, oba Mrštíci, Pfleger-Moravský, Světlá, Brodský, Hoffmeister, z básníků Mácha a Zeyer. Mnohdy jsou uváděny i bezvýznamné věci, jako S. Hrubý, Snížková, „V bouřích mládí“, jen když splňují požadavky tohoto věku, t. j. mluví ke zvlněnému citu pro přírodu a j., a zvláště o lásce, která se tu stává určitější a individualisuje se. Z cizích autorů se líbí tomuto věku V. Hugo, Čarská, Portenová, Wallace, Lowellová, Mahlerová, Ganghofer a j.

Další věkové období je charakterisováno zájmy o sociální dění, o náboženské, filosofické, politické i psychologické problémy a jsou tedy pro ně typické psychologické, problémové a sociální romány; nabývají vlivu F. X. Svoboda, Sokol-Tůma, E. Sokol, Olbracht, Čapek-Chod, Karel Čapek, Viková-Kunětická, F. V. Krejčí, Martínek, Šrámek, Klostermann, Hloucha (u dívek), ovšem částečně i Němcová, Jirásek, Vrba. Z básníků jsou zvlášť Březina, Machar, Bezruč, Wolker, Sv. Čech. Z cizích autorů se těší pozornosti Dostojevský, Tolstoj, Remarque, Turgeněv, Galsworthy, Merežkovskij, Hardy, Swinnerton, London, Zweig, Tetmajer, Lotti, Pittigrilli, Arcybašev. Vznikající filosofický zájem projevuje vliv Masarykových děl, Marxe, Ossendovského, vliv budhismu a j.

Myslím, že tendence, vystupující v anketě, blíží se velmi značně skutečnosti, nemohu však dělat konečné závěry, protože materiál je přece jen omezený.

Konstatuji-li jednotlivá stadia čtenářského vývoje, nezapomínám na individuální rozdíly v zájmech čtenářů. V každém stadiu najdeme přes obecnou, převládající tendenci, několik čtenářských typů, kterými je důslednost vytčených stadií porušována. V třetím období na př. můžeme najít vedle realistického typu typ idealisující, vedle „formálního“ obsahový a j. a ovšem i mnoho zástupců smíšeného typu.

Tyto typy aspoň částečně osvětlují motivaci, proč se určitá kniha líbila. Odůvodnění ta nejsou ovšem namnoze prosta naučených formulek školních výkladů a školních příruček, ale přece lze se v nich dohmatati jádra. Mnozí čtenáři odůvodňujíce rozhodný vliv, který na ně měl určitý spisovatel nebo kniha, udávají realistické vystižení života, zachycení a vylíčení „skutečného života“, „života, jaký opravdu je“, „podání minulosti, jako by to byla historická skutečnost“, „věrné podání prostého venkovského života“, „pravdivé podání válečných hrůz“ atd. Pro realismus jsou vyhledáváni Dostojevský, Tolstoj, Reymont, Remarque, Němcová (V zámku a podzámčí, Pan učitel), Tetmajer, Galsworthy, Rais, Čapek-Chod, K. Čapek, Wolker, Undsetová, Masaryk, U. Sinclair (Sylvie), Pittigrilli, Zola a A. C. Nor. Nesmí nás mýlit, že často je považováno za realistické něco, co vpravdě realistické není. Nedostatečná životní zkušenost mládeže snadno tento rozpor vysvětlí. Pro výstižné líčení minulosti jsou chváleni Jirásek, Z. Winter, Sienkiewicz, Zeyer, Hoffmeister a j. Zachycení prostého venkovského života se oceňuje zvlášť na Němcové a A. Mrštíkovi. Jeden čtenář se dokonce rozhodl pod dojmem z četby Němcové odejít o prázdninách na venkov a žít tam. Záliba pro minulost, pro historické skutečnosti je dosti silná, takže by se dalo mluvit o historickém typu čtenářském. Zájem o venkovský život není dost vyhraněn a dosti silný, aby se dalo mluvit o venkovském typu. S historickým typem těsně souvisí, namnoze s ním splývaje, typ vlastenecký. Pro vlastenecký tón svých spisů jsou vyhledáváni Třebízský, Jirásek, Rais, Čech, Medek, Zeyer.

[60]Velmi silně se v čtenářských zálibách obráží probuzený smysl pro přírodu. Čtenáři bývají uneseni velkolepým líčením přírody, zvířat, soužití člověka s přírodou, nálad. Zájem o přírodu dává zřetelně vystoupit „přírodnímu“ typu. Typickým pro tuto skupinu je Vrba. Vedle něho jsou uváděni Mácha, Turgeněv, Seton, Sokol-Tůma pro své líčení Valašska, Mrštík, Kipling, Šmilovský, Ganghofer.

Zřetelně vystupuje také „psychologický“ typ. Dostojevský, Tolstoj, Undsetová, Remarque, Šrámek, Sokol-Tůma, Čirikov jsou oceňováni pro hluboké vystižení povah a charakterů líčených osob. Často vystihuje autor podle čtenářova mínění psychologické dění, takže mu objasní smysl toho, co bylo nejasné a co unikalo. Pod tímto zorným úhlem jsou hodnoceni Dostojevský, Tolstoj, Hamsun, Vrba, Čárská, Mrštík, Klostermann (jeho četba vedla k pohroužení v sebe). Sem by bylo možno počítati i případy živé účasti s hrdinou románu, jehož vývoj je sledován se silně interesovaným zájmem; takovým živým zájmem je provázen Jan Valjean, Kozina, Věk, O. Černyšev, Raskolnikov, Výrostek, Medřická, Sanin, Cimbura, bisk. Augusta, hrdinové Dumasovi, Vrbovi, Pflegra-Moravského, Sokola-Tůmy, Zweigovi, Šrámkovi, Undsetové, Portenové, Klostermannovi, Čapka-Choda (v Turbině), Londonovi (v Měsíčním údolí), Lowellové, E. Sokola, Lenin, Ghandi a j.

K této skupině má blízko oceňování některých citů, jako přátelství (Olbracht) a ovšem lásky (Zeyer, d’Aurevilly, Tetmajer, Swinnerton, Mrštík, Pittigrilli, Šmilovský; Lotti je chválen pro vyhnutí se milostnému motivu v Yvesovi a hrdina Svobodovy Řeky je negativním příkladem) a lásky mateřské (Klecanda); od nich pak je již plynulý přechod k typu sociálnímu. Jemu jsou blízcí bojovníci za spravedlnost, za pokrok, za uskutečnění lásky k bližnímu, obětaví lidé, mesianisté, sociální reformátoři, bojovníci o nový svět, jak jsou líčeni u Uptona Sinclaira, Sokola-Tůmy, Martínka, Němcové (Pohorská vesnice) a j. Počítá se k nim i Wolker, Mácha, Hora, Světlá, Zeyer, Marx. I tu ovšem nebývá zařaďování vždy objektivně odůvodněno. Odtud přecházíme k idealisujícímu typu se sklony náboženskými (od Sienkiewicze až k Zeyerově mystice) a individuálně i sociálně reformátorskými. Je jen přirozené, že některé dílo je pojímáno čtenáři různě.

Vedle těchto věcných typů by bylo možno vytknout ještě „formální“ typ, projevující se smyslem pro formu a děj. Některá díla a autoři prý působili prostým a lehkým slohem, rázovitým slohem, krásným líčením, lehkým veršem, skvělým nebo úchvatným vypravováním, vzletem, stručným, sporým slohem, rozdělením celého díla (Zola, Život a milování), fantastičností, napínavostí, živostí děje. Třebaže na formální zřetel bylo poukázáno častěji, nesmíme každou zmínku o „formální“ stránce díla považovat za dostatečný důvod k zařadění čtenáře k tomuto poslednímu typu. Do této otázky nám dává lépe nahlédnout analysa odpovědí na otázku, která byla dalším členem ankety, mají-li studenti raději prózu nebo básně a proč. Výsledek ukázal, že ohromná většina má větší zálibu v próze a že tedy neklade na formální stránku hlavní důraz, naopak mnohým byla právě větší formální vytříbenost básní překážkou. Ze 244 studentů a studentek, kteří na otázku odpověděli, 172 (82 hochů a 90 dívek) dávalo přednost próze, a básním jen 31 (14 hochů a 17 dívek, z úst. 10 a 15, z ped. ak. 4 a 2). Důvody, proč se dává přednost próze, jsou rozmanité. Nejčastěji se uvádí, že próza, zvlášť román, je srozumitelnější, působivější, lépe zachycuje život, lépe rozvíjí děj, uvádí víc podrobností, je poutavější, má dramatický průběh, víc pobaví, osvěží, nenudí. Některým je báseň čímsi nepřirozeným. Jeden označuje báseň za jakousi „rozjařenou a zevzletnělou literaturu“. Zvlášť „moderní“ básně jsou prý těžké a nepřístupné a mnozí si s nimi nevědí rady. Někteří si stěžují, že jim nerozumějí proto, že do jejich četby nebyli uvedeni, jiní ukazují na to, že k četbě básní a zálibě v nich je prý třeba zvláštního nadání, které jim chybí. Čtenáři prózy čtou také básně, ale daleko méně než romány. Nejčastěji sáhnou po epické básni, jež je dějem blízká románu, méně po lyrických. Někteří mají v lásce jednoho dva básníky pro určitou stránku jejich tvorby, přehlížejíce ostatní. Jednomu je báseň svátkem, cukrlátkem, jehož si dopřává jen zřídka; velmi se mu líbily Březinovy básně.

Básním je dávána přednost z rozličných důvodů, ale formální zřetel převládá. Zvlášť se vytýká souhlas ušlechtilého obsahu s ušlechtilou formou, pravidelnost řeči a promyšlenost, kdežto v prozaických spisech se prý často „žvaní“, lehkost rýmů, hudebnost („působí jako hudba“), zhuštěnost a dokonalé řadění myšlenek k sobě, rytmus, jeho pružnost a hudebnost, umělá forma. Přihlíží se však také k obsahu. Oceňuje se promyšlenost slov („za každým slovem chci ihned spatřovati myšlenku, věc hodnotnou“), skvělé myšlenky, jež poskytují látku k přemýšlení, pouhé napovídání, jež nutí domýšlet, číst mezi řádky, pravdivé líčení sociálních poměrů (Wolker), vznešenost obsahu, jeho zhuštěnost, velmi krásný obsah. Také čtenáři básní se liší „obsa[61]hově“; jedni dávají přednost „zamilovaným“, jiní veselým, rozjímavým, „moderním“, hlubším moderním, lehce srozumitelným, lyrickým, ne příliš dlouhým, ale působícím hlubokým dojmem. Někteří naznačují vývoj v tomto směru: jeden student četl až do 14. roku stejně rád romány i básně, po 14. roce dával přednost básním. Tento vývoj se může uplatnit i v zálibě v jednotlivých básnických druzích. Neutrální čtenáři si volí četbu „podle nálady“, jednou jim vyhovuje víc báseň, jindy román.

V zdánlivém rozporu s tímto výsledkem je zjištění, že ze 161 studentů a studentek, kteří se sami pokusili o literární tvorbu, 105 psalo básně, kdežto jen 56 se pokusilo o prózu. Jak vysvětlit, že studenti raději čtou prózu, ale chtějí-li se sami projevit literárně, činí tak formou básně? Vysvětlení je, myslím, dosti snadné. Podnětem ku psaní básní bývá něco neobyčejného: první láska, nějaká významná událost v životě, touha, vyslovit zvláštní city, které se budí v mladém člověku, nějaké nové poznání nebo nové osvětlení staré skutečnosti. Pro tyto nové, sváteční city je nutno najít nevšední formu, a tou může být jen báseň. Proto se píší básně a přestává se psát nejčastěji tehdy, když se zjistilo, že forma svou nedokonalostí zůstává daleko za chtěním. Tato věc zasluhuje podrobnější analysy, na niž tu není místa; zpracuji ji jinde.

V tomto článku ponechávám stranou zájem studentů o dramata a filmy, ačkoliv by to zajímavě doplnilo výklad o literárních zájmech a osvětlilo je. Také k tomuto námětu se vrátím jinde a zpracuji jej samostatně. Zde jen poznamenávám, že znalost dramatické tvorby zůstává daleko za znalostí produkce literární.

Je možno vyvodit z tohoto zkoumání nějaké závěry pro výchovnou praksi? Upozornil jsem už na počátku, že nepovažuji svoje závěry za konečné. Bude třeba dalšího intensivního zkoumání, aby se sebralo mnoho látky a aby se potvrdily věci, které jsou v mém materiálu pouze nadhozeny. Byl bych rád, kdyby si kolegové na středních školách i na školách měšťanských všimli této věci a vyslovili se o mých výsledcích na základě svých zkušeností, kdyby se zároveň sami dali do práce a jednak ověřovali, jednak vyvraceli nebo pozměňovali moje závěry; tím by se nejsnáze dal eliminovat vliv určitého školského prostředí.

Z mého zkoumání je pro školu důležité poznání, že se čtenářské zájmy vyvíjejí a že je nutno respektovat při výběru četby pro ten nebo onen stupeň. Toho se v praksi většinou dbá, jenomže kriterion pro výběr knih nebývá vždy odvozováno ze skutečných zájmů žákových, nýbrž ze zájmů předpokládaných, jež jsou ve skutečnosti zájmy dospělých, kteří o výběru rozhodují. Daleko méně se dbá čtenářských typů. Myslím, že zjištění typu nemá vést k resignaci, nýbrž má být spíš východiskem našeho úsilí o literární vzdělání zástupců těchto typů. Poznání, že také škola má vinu na nedostatečném zájmu o básnickou tvorbu, vede k otázce po metodě četby básní a jejich výkladu. Jak přiblížit báseň aspoň těm, kdo nejsou úplnými básnickými daltoniky? Zvláštní pozornosti by zasloužila otázka, jak využít literárních pokusů studentů k prohloubení literárního vzdělání.


[1] p. a. — pedagogická akademie, úst. — učitelské ústavy.

[2] první číslice udává počet žáků z ústavů, druhá z pedagogické akademie.

Slovo a slovesnost, ročník 1 (1935), číslo 1, str. 57-61

Předchozí Leontij Kopeckij: Vančurova hospodářská linguistika

Následující René Wellek: Překladatelský oříšek