Evokace jako problém jazyka a literatury

Vladimír Skalička

[Články]

(pdf)

Эвокация как проблема языка и литературы / L’évocation en tant que problème de la langue et de la littérature

1. Úkolem tohoto článku je pokusit se osvětlit některé důležité stránky vztahu jazyka a literatury. O této otázce bylo publikováno již mnoho prací, ale dosud jsme velmi daleko od jednoznačného vysvětlení věci. Uvažuje se i,[1] zda je literatura jazyk či umění nebo přesah mezi jazykem a uměním.

 

[21]2. Dosavadní způsoby řešení problému je možno charakterizovat asi takto: Buď se vychází a) z významu literárního díla, z jeho obsahu, nebo b) z jazykového výrazu.

a) Vykládá se obsah díla, jeho ideologický dosah, vše, co vnímavého čtenáře — jakým je také analytik díla — zaujme. Jakou úlohu v tom má jazyk, o to se analytik díla nestará — a tím méně se stará o to, co to jazyk je. Je tedy jazykový výraz přitom opominut, resp. je traktován jen jako ozdoba díla nebo jako jeho šat a nevýznamný nástroj spisovatele. Toto pojetí bývá běžné v literárních analýzách, v příručkách apod.

K tomuto pojetí mají blízko — uvědoměle či neuvědoměle — lingvisté, kteří zkoumají autorský styl. Někdy se tento názor objeví explicitně. Tak např. V. V. Vinogradov[2] postuluje vedle lingvistiky a literární vědy „třetí vědu“, totiž lingvistiku (stylistiku) literárního díla. I když jiní pracovníci v stylistice nesouhlasí s takovými formulacemi,[3] není z konkrétních prací souvislost stylu a literárního díla zřejmá.

b) Vychází-li se z jazykového výrazu, literatura pak má základ v jazyce, ba je vlastně sama jazykem. Sem patří všechny literární rozbory, které vycházejí z hesla, že literární tvorba znamená zaměření na výraz sám.

 

3. Musím říci, že nesouhlasím ani s jednou z těchto koncepcí. Druhý názor znamená jednostranné zahledění na formu, které v žádném případě nemůže vše vysvětlit. Jak vysvětlovat Tolstého ze zaměření na výraz? Na druhé straně je nedostatečný i výklad jazyka jako něčeho, co k literatuře přistupuje a co třeba vykládá i samostatná disciplína. Není to ani výklad, je to spíše únik od výkladu. Jestliže je jazyk pouze sdružen s literárním dílem, není nezbytný. A přitom je jasno, že zmizí-li jazyk, mizí i literární dílo.

Z těchto kritických připomínek vychází zdánlivý paradox. Na jedné straně v literárním díle není nic, co by nebylo jazykem. Na druhé straně není možno vykládat vše z jazyka. Tento paradox je ovšem jen zdánlivý. Vyplývá z toho, že není jasno, co je to jazyk a že jsou rozličné názory o tom, jaká je podstata literatury.

Především bych chtěl říci něco o tom, co je to jazyk. Nejde mi o definici, jistě předčasnou, jen bych chtěl ukázat na šíři dosahu jazyka. V posledních desítiletích se zdůrazňuje důležitost textu pro jazyk, ba často je tendence k tomu, vidět právě v textu počátek a konec jazyka. Je-li správné, že podstata jazyka je dvojitá, že vzniká sdružením dvou řad, formy a významu (též výrazu a obsahu aj.), je nasnadě výklad, že stačí poznat formu a význam textu — a lingvistika udělala vše. Avšak situace je složitější. Za prvé do lingvistického dění (mluvení a poslouchání) zasahují psychické jevy, a to s různou intenzitou, pokud jde o jednotlivé jednotky (foném, morfém, slovo, věta, promluva). Za druhé, složitost vztahu formy a funkce vyžaduje mluvit vedle textu ještě o útvarech dalších.

Abychom došli dále, uvážíme, jakým způsobem vztah formy a funkce v jazyce funguje. Výraz (forma), akustický nebo optický, je přítomen přímo, je měřitelný fyzikálně. Významová stránka je přítomna nepřímo, předpokládá zaznamenávající a řešící činnost člověka. Při mluvení (psaní) nastává pohyb od označovaného k označujícímu, při poslouchání (čtení) naopak pohyb od označujícího k označovanému. Zatímco první pohyb ústí v jednoduchý text, druhý ústí v složitou hru [22]významů. Nejsložitější je tato hra v literatuře, a tak přicházíme k otázce literatury a její podstaty.

Nemohu jako neodborník zde odpovědně řešit nejobecnější problém sousední vědy. Jen bych chtěl upozornit na to, jak odchylným způsobem se řeší tento problém (ovšem na základě různého vztahu k literatuře). Při výkladu se zde užívá různých pojmů jako novost, fikce, emoce (emoce je nástrojem přesvědčování, Gorkij), podivné (tzv. ϑαυμαστόν, merveilleux), obraz (ve velmi širokém významu), funkce estetická, poetická, zaměření na výraz sám. Nechci snad tvrdit, že tu je chaos. Naopak, v těchto i dalších koncepcích se projevuje jen odlišný přístup k literatuře. Přesto je tato diskrepance poučná: ukazuje složitost literárního díla po stránce významové.

 

4. A to je právě to, co chceme zdůraznit. Literární dílo (lingvisticky: literární promluva) se velmi ostře odlišuje od promluvy každodenního života, od promluvy vědecké, odborné atd. Tak přicházíme k pojmu evokace.[4] Evokace je pro nás pohybem od označujícího k označovanému a opakuje se při každém mluveném nebo psaném projevu. Každá promluva, věta, slovo, morfém pohybují se u adresáta směrem od výrazu k významu a tomuto pohybu pak říkáme evokace. Zpravidla tento pohyb vypadá jednoduše: slovo stůl evokuje význam ‚stůl‘, věta Tam nesou stůl evokuje soubor významů atd. V různých případech homonymie lexikální, gramatické aj. napomáhá při evokaci kontext. Evokace není jev pouze lingvistický. Těsná souvislost lingvistických a psychických jevů se při ní jasně projevuje. Nejjasnější je to při největší jednotce textu jedné osoby, při promluvě, kde psychická součinnost je nejsilnější a může ústit v činnost.

Při literární promluvě je evokační pohyb složitější. Vezměme např. Matku M. Gorkého. Jednoduchý výraz textu evokuje v prvé řadě jednoduchý význam, tj. historii (neexistujícího) Pavla Vlasova a jeho matky. Co však je důležité, není text sám, nýbrž kontext (ovšem z textu vycházející). Kontext je vztah jednotek (větších nebo menších) k jiným jednotkám textu („textový kontext“) nebo k situaci („situační kontext“).[5] Kontext je vždycky přítomen, má velkou důležitost, např. při homonymii, ale svrchovanou důležitost má pro literární dílo. V uvedeném díle Matka vede situační kontext od (neskutečné) historie, přímo vyprávěné, k odsouzení carského režimu, k úctě k bojovníkům za práva proletariátu, k pochopení, jak má vypadat takový bojovník, atd. Evokace je tedy velmi složitá a dobrý její výklad by zabral dlouhou řadu stránek. Je tím také dáno, že tato evokace není vždy stejná. Jiná byla např. evokace Matky v době jejího vzniku, jiná je dnes.

Úlohu kontextové evokace je zvlášť jasně vidět na autorech, jejichž vlastní tvorba má nepatrný rozsah, jako je tomu u P. Bezruče. Je dobře známo, že bezručovská literatura mnohonásobně převyšuje jeho vlastní tvorbu. Pokud tu nejde o údaje snesené odjinud, je to především záznam evokací z Bezručových básní, který je obsahem těchto děl. Správně říká F. Buriánek:[6] „Vidíme, že básnická síla a přesvědčivost nespočívá ve vymýšlení originálních obrazů, ale že prostý, avšak názorný obraz, podaný ve strhujícím celku básně a nesený patosem velké myšlenky, uvolňuje ze sebe všechnu latentní sílu představ a citu a vtiská se nesmazatelně [23]ve vědomí lidu.“ Je z toho také zřejmé, že v tomto bodě jsou literární vědci nejlepšími lingvisty.

Znehodnocení primárního významu textu může být ještě zesíleno vytvořením subtextu, tj. druhého významu textu, který se vytváří na základě kontextu a který je důležitější a jednoznačnější než primární význam.

 

5. Přejdeme nyní k jazykovým jednotkám menším, než je promluva, tj. k větě, slovu atd. Zde je situace, co se evokace týče, poněkud jiná než v promluvě. Tyto jednotlivé součásti slouží k tomu, aby celá promluva byla právě zaměřena určitým směrem, tj. aby její kontext evokoval určité nové představy. Děje se tak různým způsobem. Tak docházíme k pojmu stylu.

Styl v jazyce vůbec je velmi důležitým jevem a znamená synonymické rozšíření jazyka, zdvojení jeho jednotlivých prostředků. Jednotlivé stylistické diference se sdružují dvojím způsobem, v systému a v promluvě. V systému se sdružují stylistické prostředky téhož směru a vytvářejí styl emotivní, vulgární, lidový atd. V promluvě se sdružují užité stylistické prostředky a zařazují promluvu jako celek k určitému stylu nebo k určité kombinaci stylů. Taková je situace v stylistice obecně.

Jiná je situace v literatuře. Literární promluva neužívá stylistických diferencí jen k zařazení, ale také k zdůraznění kontextových souvislostí, tj. k evokaci. Jsou některé prvky — tzv. poetismy — které mohou sloužit k stylistickému zařazení. Zpravidla však slouží evokaci stylistické diference. Není ovšem vždy okamžitě zřejmé, o jaký směr evokace jde. Někdy je tento směr zřetelnější a jednoznačnější, jindy je mnohotvárný. Jestliže v románu jsou v řeči venkovana dialektismy a u řečníka periody, je nesporně snadné věc vyložit. Jestliže futuristé chtěli „zrušit syntax, zděděnou po Homérovi“, domnívali se, že tak využijí výrazné sdělnosti hromaděných substantiv. Vyjadřuje-li se text rozvláčně nebo lakonicky, může to být charakteristické pro mluvící osobu nebo to může zvyšovat dramatičnost situace, může jít o přiblížení k stylu rétorickému nebo jinému aj.[7] Správně zdůrazňuje důležitost stylistické mikroanalýzy L. Doležel,[8] neboť „v uměleckém díle může mít významnou úlohu sebenepatrnější detail, zatímco nápadný jev může být často pro uměleckou výstavbu irelevantní“. K tomu je třeba připomenout jen to, že vědecký rozbor musí tuto významnou úlohu i tuto irelevantnost konstatovat.

Z toho vyplývá, že stylistika literární je mnohem bohatší než stylistika jazyka jiného druhu. V neliterární promluvě je užito stylistických prostředků jednosměrných nebo prostředků jedním směrem usměrněných. V literární promluvě se může užít prostředku kteréhokoli a mohou se tvořit prostředky další. V běžném stylu jsou nejčastějšími prostředky výběr slov-synonym, výběr gramatických forem, syntaktických vazeb. V stylu literárním se může užít agramatičnosti (tj. nižší gramatičnosti,[9] zcela nové syntaxe,[10] vět příliš dlouhých a příliš krátkých, je možno škrtnout adjektiva nebo jich užít v nadměrném množství atd. Vše to slouží k evokaci nějakým směrem.

Ne dost přesně se vyjadřuje K. Hausenblas,[11] že „neexistuje neutrální styl, každý projev se řadí k nějakému stylu jazyka“. Je to pravda potud, že každá promluva (projev) je nějak stylisticky orientována (i neutrální orientace je možná, [24]není však neutrální). Přitom však není stylisticky orientováno všechno, vždy zůstává velká část promluvy stylisticky neutrální, existuje „velké množství stylisticky nespecifikovaných prostředků“ (Hausenblas, tamtéž). Právě proto, že stylistice může náležet cokoli, musí něco zůstat stylisticky neutrální — a existuje tedy neutrální styl.

 

6. Vcelku můžeme shrnout: Jazykový rozbor literárního díla se musí dívat na literární dílo jako na promluvu, jejímž úkolem je evokace představ a citů. Nižší jazykové jednotky, které rozebírá především stylistika, napomáhají této evokaci a musí být traktovány v souvislosti s touto evokací.

 

R é s u m é

DIE EVOKATION IN DER SPRACHE UND LITERATUR

Sprachliche Analyse muss ein literarisches Kunstwerk unbegingt als eine Äusserung auffassen, die eine Evokation von Vorstellungen und Gefühlen zum Ziel hat. Kleinere sprachliche Einheiten dienen dazu, diese Evokation zu akzentuieren.

Slovo a slovesnost, ročník 24 (1963), číslo 1, s. 20-24

Předchozí Alois Jedlička: K problematice normy a kodifikace spisovné češtiny (oblastní varianty ve spisovné normě)

Následující Pavel Trost: K prostému instrumentálu v češtině