Spojky podřadicí v českých matematických textech (Příspěvek k syntaktické analýze pro strojový překlad)

Eva Macháčková

[Články]

(pdf)

Подчинительные союзы в чешских математических текстах (К синтаксическому анализу для машинного перевода) / Conjonctions subordonnées dans les textes tchèques de mathématiques (Contribution à l’analyse syntactique servant la traduction automatique)

Příprava algoritmu analýzy češtiny pro strojový překlad vyžaduje kromě uspořádání slovníku, morfologické analýzy aj. i zpracování syntaktické stránky jazyka. Součástí tohoto syntaktického rozboru je zjištění výskytu podřadicích spojek a stanovení kontextových kritérií pro určení jejich syntaktické platnosti (zjištění povahy jimi uvozených vět a identifikace věty řídící).[1]

V tomto úseku práce pokládáme za vyřešené všechny problémy týkající se věty jednoduché (zvláště určení subjektu a objektu) a zabýváme se mezivětnými vztahy v souvětí. K tomu bylo nutno odlišit věty hlavní od vět vedlejších. Začíná-li věta vztažným zájmenem nebo příslovcem, jde o větu vedlejší. U spojkových vět nepoznáme vždy snadno, zda jde o spojku souřadicí nebo podřadicí, o větu hlavní nebo vedlejší.

Při určování můžeme užívat různých kritérií. Nestačí nám kritérium, že věta hlavní je ta věta, která může stát sama o sobě. Toto kritérium bylo kritizováno a opraveno např. F. Kopečným a K. F. Svobodou.[2] Podle Kopečného rozlišíme větu hlavní a vedlejší tak, že větou hlavní se ptáme na větu vedlejší. To však, jak Kopečný uvádí, neplatí pro tzv. nepravé vedlejší věty. Další formální rozdíl uvádí např. Vl. Šmilauer, K. Hausenblas a K. F. Svoboda.[3] Spojková věta hlavní má vázaný větosled, stojí vždy až za větou, ke které se vztahuje. Věty vedlejší mají postavení volnější, mohou stát zpravidla před větou i za větou řídící. O rozdílu mezi parataxí a hypotaxí psal nejnověji též K. F. Svoboda.[4] V závěru článku uvádí, že existují přechodné případy, tj. některé spojky mají znaky parataktické i hypotaktické, stojí na hranici mezi spojkami souřadicími a podřadicími. Jsou to např. spojky takže, kdežto, zatímco, aniž.

V syntaktické analýze pro strojový překlad jsme v podstatě vycházeli z tradičního dělení spojek na souřadicí a podřadicí. Spojky kdežto a takže by bylo možno zařadit mezi spojky souřadicí, protože věty uvozené těmito spojkami vyjadřují v podstatě totéž jako věty souřadné (důsledkové a odporovací) a mají téměř vždy vázaný větosled, stojí až za větou, ke které se vztahují.

Z hlediska formálního rozboru se věty vedlejší v češtině neliší od vět hlav[39]ních pořádkem slov, ani se v nich neužívá zvláštního slovesného způsobu. Rozhodující jsou pro spisovnou češtinu spojovací výrazy (vztažná zájmena, vztažná příslovce a spojky). Spojky souřadicí spojují členy i věty, spojky podřadicí vyjadřují determinaci větnou, jen některé i členskou (spojky než, jako, jakožto, ač aj.).

*

Naším úkolem bylo zkoumat spojky podřadicí a věty uvozené těmito spojkami ve vybraných matematických textech. Vztažná zájmena a příslovce zůstala zatím stranou, protože jejich problematika je poněkud odlišná. Výchozí bylo pro nás stanovisko, podle něhož je věta vedlejší pokud možno považována za větný člen věty řídící.

K tomu je třeba poznamenat, že L. Ďurovič[5] považuje tzv. vedlejší obsahové věty za části jednoduchých vět, nikoli za části souvětí, na rozdíl od vět doplňovacích, které rozvíjejí celou řídící větu. Obsahové vedlejší věty dělí na dva typy: (1) věty, které závisejí na některém plnovýznamovém slově věty řídící, (2) věty spjaté s korelativním zájmenem ve větě řídící. S řídícím výrazem se obsahová vedlejší věta pojí bez ohledu na jeho gramatický tvar a na transpozici do jiného slovního druhu. (Zakázati, je zakázáno, zákaz — výběr spojky aby je jednoznačně dán řídícím výrazem.)

S tím, že výběr spojky u vedlejších obsahových vět může být určen řídícím výrazem, souhlasíme, nemůžeme však odmítat dělení obsahových vedlejších vět podle funkce, podle větně členské platnosti. Pro naše účely je totiž právě potřebné zjistit syntaktickou funkci vedlejší věty. Tato funkce se může měnit, i když se nemění forma věty. Tak v souvětích Rozkázali jsme, aby se vrátil. Byl vydán rozkaz, aby se vrátil se forma vedlejších vět nemění, ale mění se funkce. Můžeme to srovnat s případy nevětnými: zakázati práci (Obj., 4. p.), ale zákaz práce (Atrib., 2. p.). Změna funkce (Obj.-Atrib.) je doprovázena změnou formy (4. p. — 2. p.).

V analýze češtiny pro účely strojového překladu nám tedy může vyhovovat ustálený názor, že věta vedlejší (obsahová nebo doplňovací) je částí souvětí a má funkci některého z „chybějících“ členů věty řídící. To platí vždy, kromě nepravých vět vedlejších. Z těchto nepravých vět vedlejších jsme se zabývali pouze větami spojkovými, tj. větami s takže (pročež se v textu nevyskytovalo), vsuvkami s jak a větami s kdežto (na zatímco jsme měli pouze jediný doklad tam, kde šlo o větu časovou). Nepravé věty podmínkové se v textu nevyskytovaly. Spojky kdežto a takže jsou (jak také ukazuje srovnání s frekvenčním slovníkem)[6] typické spojky odborného stylu. Zvláště spojka takže se vyskytuje často (v našem matem. textu 261 příp., ve skupině G ve FrSl [vědecká literatura] 188 příp.).

Co se týče výskytu spojek, můžeme říci, že po spojce že je v matematickém textu nejčastější spojka -li. Srovnání s FrSl ukazuje, že nás nepřekvapí značný výskyt spojky že, protože tato spojka je všeobecně nejužívanější (celkem v textech FrSl 18 092[6a] příp., v našich excerpovaných matem. textech 1 868 příp.). U spojky -li je však výskyt v matem. textech značně nadprůměrný (FrSl celkem 2 709 příp., náš matem. text 1 456). Plyne to z toho, že v matematických textech je vyjadřování podmínky velmi časté. Při důkazech matematických vět uvádíme jednu nebo více podmínek, ze kterých vycházíme. Poměrně časté jsou též spojky důsledkové a příčinné, málo je spojek časových a přípustkových.

[40]Některé spojky jsou jednoznačné, věty jimi uvozené mají vždy stejnou funkci. Sem patří např. spojky protože, poněvadž, jelikož, ježto, ač, ačkoli(v) atd. Jiné spojky uvozují věty s různou funkcí. Věta uvozená touto spojkou má vždy touž podobu, nemění se její forma, ale mění se její funkce podle toho, jakým členem věty řídící je. Mezi takové spojky patří např. spojky že a aby. Jejich funkce je tak široká, že teprve věta řídící nám ukáže, jakým členem je věta spojková. Chybí-li např. ve větě řídící podmět u přísudku, který vyjádření podmětu potřebuje, nebo předmět u předmětového slovesa, určíme závislou větu jako podmětnou nebo předmětnou. Přívlastkové věty mohou stát bezprostředně za substantivy, která rozvíjejí, častěji jsou ve větě odkazovací výrazy. Tato slova (korelativa) nám pomáhají určit, o jaký člen věty řídící jde. Následující příklad ukáže několik funkcí, v kterých vystupuje věta se spojkou že. Vezměme např. větu že platí rovnice X (X označuje matematický výraz). Z této věty její funkci v souvětí nepoznáme. Funkce se totiž mění podle věty řídící: 

Zvolme číslo tak,	Příslovečné určení způsobu účinkem (Adm 13)
Zvolme tak velké číslo,	Příslovečné určení míry účinkem (Adm 23)
Existuje takové číslo X,	Atrib.
Rovnici dostaneme za předpokladu,	Atrib.
Předpokládejme,	Obj.
Je přirozené (stačí),	Subj.
Rovnice X platí proto,	Příslovečné určení důvodu (Adc 1)
Rovnice X platí přesto,	Příslovečné určení přípustky (Adc 4)

Prvním naším úkolem bylo zjistit, kde máme hledat větu řídící k větě závislé. Zkoumali jsme, zda je věta řídící bezprostředně před větou nebo za větou závislou, nebo zda jsou mezi větou řídící a závislou vloženy další věty. Můžeme říci, že kromě nepatrných výjimek platí pro naše texty tato pravidla:

(1) Stojí-li určovaná věta na prvním místě v souvětí, je větou řídící první následující věta hlavní bezespojková a mezi určovanou vedlejší větou a řídící větou mohou být vloženy ještě další vedlejší věty.

Např.: Abych dokázal, že také dvojice množin A, B z příkladu γ je řezem, stačí dokázati, že množina B splňuje podmínky 1,2 z věty 34. (J 34)

Tato řídící věta hlavní začíná v našem textu vždy buď určitým slovesem, anebo příslovcem pak, potom. Tento poznatek je důležitý zvláště tehdy, je-li souřadně beze spojky souřadicí a bez opakování spojky podřadicí spojeno několik vět vedlejších. Např.: Je-li a > b, b > c, je a > c. (J 14)

Jestliže se spojka podřadicí v druhé větě neopakuje, nebude tato věta v odborném textu zpravidla začínat určitým slovesem, neboť by pro čtenáře nebylo jednoduché odlišit ji od věty hlavní. Někdy stojí na počátku souvětí před větou závislou odkazovací výraz, který je odtržen od věty, k níž patří. St. Žaža[7] považuje takovéto odtrhávání odkazovacího slova od věty řídící za počátek vývoje nové spojky. Mezi odkazovacím slovem a spojkou dochází později ke ztrátě pauzy a ke splynutí (srov. vývoj u spojky protože).

Např.: Tím, že jsme k racionálním číslům přidali ještě reálná racionální čísla, dostali jsme tedy vskutku něco nového. (J 48)

[41]V případech složitých souvětí je důležitá správná interpunkce. Je totiž třeba odlišit souřadné spojení věty vedlejší od souřadného spojení vět hlavních s vloženou vedlejší větou.

Např.: …, pak existují otevřené U_k takové, že ∩ U_k a ∪ G_k jsou disjunktní a pro každé k platí ∪ G_k ⊂ ∪ U_k. (K 481)

Zvolme nyní ještě otevřenou U takovou, že S ⊂ U ⊂ Ū ⊂ ∪ G^x_k, a položme G_k = G^x_k · ∩ U. (K 484)

V prvním případě jde o souřadné spojení vět vedlejších, v druhém o souřadné spojení vět hlavních.

(2) Nestojí-li určovaná vedlejší věta na prvním místě v souvětí, pak věta řídící vždy bezprostředně předchází před větou závislou; může to být věta hlavní i vedlejší.

Např.: Dokázali jsme, že nerovnost a + b > c platí tehdy a jen tehdy, je-li a > c — b. (J 20)

Tomu se vymykají: a) Vedlejší věty, jejichž souřadné spojení s předcházející větou vedlejší bylo určeno již dříve. — b) Některé vedlejší věty, zvláště věty přívlastkové, vsuvky aj., mohou být vloženy do věty řídící. Takové věty můžeme poznat podle toho, že pouze v jedné (buď předcházející, nebo následující) části souvětí je určité sloveso; vsuvky bude snad možno určit podle seznamu vsuvek, který byl předběžně vypracován, a věty přívlastkové podle předcházejících substantiv nebo odkazovacích slov. — c) Dva případy, první je u spojky kdežto (stojí na přechodu mezi spojkami souřadicími a podřadicími), druhý u spojky aniž. Na větu se spojkou aniž máme však pouze jediný doklad.

Druhým naším úkolem bylo zjistit, jak poznáme funkci věty závislé uvozené spojkou, která není jednoznačná; využíváme k tomu příznaků z věty řídící. Existuje v podstatě dvojí způsob řešení pomocí kontextových kritérií: 1. syntaktická konstrukce věty řídící (ve větě řídící chybí subjekt nebo objekt, předcházejí substantiva z tabulky apod.), 2. lexikální prostředky (odkazovací slova).

Spojka aby. Který z větných členů věta se spojkou aby zastupuje, poznáme podle následujících kritérií: 1. Není-li ve větě řídící odkazovací slovo a a) jestliže ve větě řídící není subjekt (rozumí se subjekt u sloves v 3. os.), nýbrž takový výraz, který se může nebo musí pojit se subjektovou větou uvozenou spojkou aby, pak je věta se spojkou aby subjektová.

Např.: Je nutno, abyste se symboly Ʃ a Π dovedli spolehlivě a rychle manipulovati. (J 29)

b) Chybí-li ve větě řídící objekt u předmětového slovesa, které se může pojit s větou uvozenou spojkou aby, je věta se spojkou aby objektová. Je-li u těchto sloves objekt vyjádřen už ve větě řídící, je věta se spojkou aby účelová.

Např.: Požadujeme, aby n² > 1. — Požadujeme tento postup, aby n² > 1.

c) Předchází-li před závislou větou substantivum, jako např. podmínka, je věta se spojkou aby přívlastková. U většiny substantiv jsou nutné odkazovací výrazy.

Např.: Po této základní definici se odvozují podmínky (často nutné i postačitelné), aby prostor měl některou z právě definovaných Lindelöfových vlastností. (Čas. 477)

2. Vztah k větě řídící je vyjádřen odkazovacími slovy (korelativy), a to tvary zájmena ten (o to, aby; pro to, aby; toho, aby; k tomu, aby) nebo jinými odkazovacími výrazy: tak, aby; tak + adjektivum (adverbium), aby; takový, aby; takový + substantivum, aby; proto, aby). Podle těchto odkazovacích slov poznáme syntaktickou funkci vedlejší věty. V některých případech ovšem záleží na tom, co předchází před odkazovacím výrazem (např. předchází-li před tvarem zájmena ten, substantivum, jde o větu přívlastkovou, předchází-li sloveso, jde o větu objektovou, někdy též příslovečnou).

[42]Např.: V celé učebnici je vidět celkem úspěšnou snahu autorů o to, aby psaný text co nejvíce nahrazoval přednášku. (Čas. 486) — Pokusil jsem se o to, aby čtenář dostal aspoň trochu přibližnou představu o bohatosti a rozmanitosti látky v knize probírané. (Čas. 480)

3. Zbylé případy s větou uvozenou spojkou aby můžeme určit jako účelové. Je-li věta se spojkou aby účelová, jsou ve větě řídící jen výjimečně odkazovací výrazy (proto, aby; k tomu, aby). Jestliže stojí věta se spojkou aby na začátku souvětí, je to v našich textech vždy věta účelová. Např. Abychom odstranili znamení prosté hodnoty, uvažme, že … (J 24).

Pro spojku že platí v podstatě táž kritéria jako pro spojku aby. Je důležité, abychom napřed určili subjekt, event. též objekt věty řídící, neboť teprve potom se můžeme ptát, zda předcházejí např. výrazy tím, proto. Tato slova mohou být anaforická, jsou příslovečným určením, a nikoli odkazovacím slovem a věta se spojkou že je pak větou objektovou.

Např.: …, předpokládám (popříp. tvrdím) tím, že předně oba výrazy A, B mají smysl a za druhé, že si jsou rovny. (J 100)

Rovněž dotaz, zda nejde o větu přívlastkovou, musí následovat až po zjištění objektu věty řídící. Následující příklady nám ukáží příčinu. V prvním souvětí je věta se spojkou že větou objektovou, v druhém přívlastkovou, ačkoli obě věty stojí po slově předpoklad.

Např.: Je-li opět h = moh H, k = moh K, znamená tento předpoklad, že ani K neobsahuje část mohutnosti h, ani H neobsahuje část mohutnosti k. (Č 45)

Ve větě 71 však není vysloven předpoklad, že z_n jsou racionální. (J 120)

Není-li věta se spojkou že objektová, subjektová ani přívlastková, můžeme její funkci určit podle odkazovacích výrazů ve větě řídící. Tyto odkazovací výrazy jsou z toho, že; tím, že; spona být + odkaz. slovo ten, že; to, že; tvar zájmena ten + subst., že; nepřechodné sloveso + (předložka) + tvar zájmena ten, že; tak, že; tak (do té míry) + adjektivum (adverbium), že; takový, že; takový × subst., že; vzhledem k tomu, že; proto, že; přesto, že. Např.: Existuje přirozené číslo n tak, že  < 1 k. (J 53)

Spojky ač, ačkoli(v), byť i, i když, třebaže, (ať) se liší od spojek že a aby tím, že mají většinou jen jednu funkci. Vystupují ve funkci přípustkové (podmínkově, event. časově přípustkové). V matematickém textu je spojek přípustkových málo. Souvisí to s tím, že přípustka znamená jistou neurčitost. Existuje jev A (vyjádřený větou závislou) a nastane jev B (vyjádřený řídící větou), ačkoli byla pravděpodobnost, že jev B nenastane. Neříká se nic o tom, proč jev B nastal, nevymezují se podmínky apod.

Např.: Podle věty 53 je lim a_n = lim  = 0, ačkoliv se posloupnost a₁, a₂ … počíná dlouhou řadou velkých čísel. (J 83)

Spojka ač nemusí uvozovat celou větu, ale pouze větný člen. Proto budeme po spojce ač hledat až do interpunkčního znaménka určité sloveso; nebude-li tam, uvozuje spojka ač pouze větný člen. Např.: Především je tato teorie, ač dosti jednoduchá, značně abstraktní. (J 4)

Naše případy vět se spojkou (částicí) ať byly podmínkově přípustkové. Jako imperativní částice se užívá v matematickém textu převážně částice nechť. Věty se spojkou i když vystupují ve funkci přípustkové a podmínkově (časově) přípustko[43]vé. Jde vlastně o funkce dvě; v jednom případě můžeme spojku i když nahradit spojkou ačkoli, v druhém nikoli. Zatím nebylo zjištěno, bude-li možno obě funkce formálně rozlišit.

Např.: Potom je jistě konvergentní, i když nemáme na první pohled vůbec ponětí, jakou hodnotu by limita vyšetřované posloupnosti mohla míti. (J 103)

Tento výsledek je zřejmě správný, i když některý z prvků determinantu ve (2, 19) je roven nule. (Čas. 441)

Spojka byť i uvozuje pouze větné členy, na spojku třebaže byl pouze jediný doklad.

Spojky jelikož, ježto, poněvadž, protože jsou specializovány pouze pro jedinou funkci — příslovečné určení příčiny. Ve spisovné češtině jsou tyto spojky funkčně stylisticky odlišeny (jelikož je knižní, ježto zastaralé), v odborném matematickém textu nejsou však jejich stylistické odstíny výrazné. Autor užívá v převážné většině případů jedné z těchto spojek; Jarník i Katětov spojky ježto (J:89× ježto, 11× protože, 1× poněvadž, Ø jelikož; K : 56× ježto, 2× protože, Ø poněvadž a jelikož), Novák zase s oblibou spojky jelikož (22× jelikož, 3× poněvadž, 1× protože, Ø ježto). A u Čecha se nejvíc vyskytuje spojka protože (73× protože, 4× jelikož, Ø poněvadž a ježto). Je tedy Ed. Čech nejblíže k normě spisovné češtiny.

Např.: Ježto předpokládám, že tvrzení věty 29 je správné pro n = 1, je a₁ = a₁ … (J 26)

Jelikož každá množina P (z) jest FH — prostorem, je podle T 6. 2. 10 a T 6. 2. 19 kartézský součin R také FH — prostorem. (N 403)

Protože u je hrubší než v, je u* hrubší než v*. (Č 75)

Spojky až, než, jakmile spojuje to, že uvozují větu příslovečnou časovou. Vedle toho mohou mít spojky až a než i funkce jiné: vyskytují se především jako spojky (částice) nevětné.

Částici až nacházíme v těchto případech: 1. Po číslici nebo před číslicí. Uvádí krajní případy a rozsah pojmu. — 2. Ve spojení s předložkou na má vedle zesilovací funkce i funkci vylučovací. V této funkci se vyskytovala v textu pouze jednou, proto není zatím možno oba případy formálně rozlišit. — 3. Až + předložka má funkci zesilovací částice. — 4. Až u příslovcí (event. spojek) je zdůrazňující částicí. Jiné významy částice až se v textu nevyskytovaly.

Spojka až 1. uvozuje první větu v souvětí (též zdůrazněné teprve až). Jde o vyjádření předčasného děje v budoucnosti. Např.: Až tuto větu dokážeme, budeme oprávněni k této definici. (J 115) 2. Věta se spojkou až nestojí na prvním místě v souvětí. Pokud není před spojkou až částice teprve (funkce z bodu 1), nemůžeme od sebe formálně rozlišit, kdy jde o trvání děje (na otázku jak dlouho) a kdy jde o předčasný děj v budoucnosti. Věta se spojkou až vyjadřující trvání děje může stát jedině za větou řídící. Např.: …, potom x² zpočátku klesá, až pro x = 0 nabude x² své nejmenší hodnoty 0. (J 173) Věta vyjadřující předčasný děj v budoucnosti stojí zpravidla na prvním místě v souvětí; nemusilo by tomu tak být vždy.

Spojka než se vyskytuje: 1. Po komparativu adjektiv (adverbií), většina případů je nevětných, jde o příslovečné určení míry přirovnáním. 2. Po slovese v záporu a po výraze nic jiného (žádný jiný). Následuje-li celá věta, pojí se spojka než se spojkou že. Např.: V podstatě tedy rovnice neříká nic jiného, než že dva výrazy si jsou rovny … (J 155). Význam této věty je omezovací. 3. Ve větě řídící je slovo jiný. Spojka než se nepojí s že, sloveso ve větě řídící může být kladné i záporné. [44]Tato věta vyjadřuje nestejný způsob. Např.: Použil při tom jiné konstrukce, než je uvedena v této knize. (N 393) — 4. Uvozuje větu, která stojí obvykle na prvním místě v souvětí, a spojka než může být zdůrazněna příslovcem dříve. Tato věta vyjadřuje následnost v budoucnosti. Např.: Dříve než dokáži větu 16, dokáži tuto pomocnou větu. (J 16) Ve všech větných případech se spojkou než (než že) následuje určité sloveso bezprostředně po spojovacím výraze.

Spojky jestliže, -li, kdyby, když můžeme nazvat podmínkové. Jen zřídka je jimi uvozena věta subjektová, zpravidla po určitých výrazech ve větě řídící. Spojka -li uvozuje též větu příslovečnou zřetelovou (po odkazovacím výraze podle toho). Mohla by uvozovat i větu předmětovou a přívlastkovou, ale zdá se, že tuto funkci za ni v našich textech přebírá spojka zda. Spojka kdyby ojediněle uvozuje větu předmětovou. Spojka když se vyskytuje poměrně zřídka (kromě spojení když a jen když), necítí se dost vhodná pro odborný jazyk asi proto, že může uvozovat věty podmínkové i časové; autoři matematického textu dávají přednost podmínkovým spojkám -li, jestliže.

Nejčastější podmínkovou spojkou je v našich textech spojka -li. Podmínkové věty se často spojují v celé řetězce spojené různými souřadicími spojkami nebo se kladou vedle sebe a jsou pouze odděleny čárkami.

Např.: Je-li f (a₀) = 0, x ϵ R₁ ⇒ f (x) = f₁ (x), x ϵ R₂ ⇒ f (x) = f₂ (x), je f žádané podobné zobrazení množiny R. (Č 34)

Podobným způsobem byly vyexcerpovány a roztříděny i další spojky: jak, jako, zda, pokud, co (co se týče, totéž co). Jen jediný doklad byl v textu na spojky aniž a zatímco.

Ukazuje se, že pomocí kontextu můžeme v naprosté většině případů určit syntaktickou funkci vedlejších vět. V některých případech počet dokladů nedovoluje při poměrně malém rozsahu excerpovaných textů definitivní řešení, ale umožňuje aspoň naznačit jeho možnosti. Případy, na které bylo v textu málo dokladů, bude nutno zkoumat dále.

Zdálo by se, že na přesném určení syntaktické povahy vždy nezáleží, že některé spojky budeme do mnoha jazyků překládat stejně, ať půjde o jakoukoli funkci věty uvozené touto spojkou. Při strojovém překladu neprovádíme však doslovný překlad, při syntaktické analýze určujeme syntaktické vztahy v textu, postupujeme od určení formy ke zjištění funkce. To je postup při analýze pro strojový překlad, při syntéze určujeme formu, abychom vyjádřili funkci. Převádíme tedy význam z jazyka vstupního do jazyka výstupního. Proto je pro nás zjištění syntaktické funkce vedlejších vět potřebné. Určení syntaktické platnosti podřadicích spojek (povahy jimi uvozených vět) není důležité pouze pro syntaktickou analýzu pro strojový překlad, ale též pro poznání stylu odborného jazyka, zvláštností jeho vyjadřování.

K článku je připojena tabulka, v níž jsou uvedeny počty dokladů na jednotlivé funkce spojky aby (podobné tabulky byly sestaveny pro všechny ostatní spojky). Je v ní též uvedeno, kolikrát věta řídící předchází větu závislou a kolikrát za ní následuje. — Kromě tabulky je v závěru též ukázka instrukční sítě, podle níž by se měly sestavit pokyny pro práci stroje. Předběžná instrukční síť byla vypracována pro všechny spojky a zároveň byla identifikována věta řídící k větě závislé.

[45]Aby

	Funkce	Suma	J	Čas.	Č	K	N	Postavení vzhledem k větě řídící:
								předch.	násl.	vlož.
1. tabulka výrazů	Subj.	33	2	1	25	5	—	—	33	—
2. tabulka sloves	Obj.	18	15	—	—	3	—	—	18	—
3. subst. + odkaz. výraz	Atrib.	6	—	3	3	—	—	—	4	2
4. sloveso z tab. + odkaz. v.	Obj.	2	1	1	—	—	—	—	2	—
5. k tomu		22	8	—	3	11	—	13	9	—
6. tak	Adm 13	78	11	3	14	50	—	—	78	—
7. tak + adj. adv.	Adm 23	2	1	—	1	—	—	—	2	—
8. takový	Atrib.	3	—	1	1	1	—	—	3	—
9. takový + subst.	Atrib.	1	—	—	1	—	—	—	1	—
10. proto	účel	2	2	—	—	—	—	—	2	—
11. subst. z tab.	Atrib.	5	—	3	2	—	—	—	4	1
12. —	účel	93	28	11	37	13	4	76	16	1
13. místo aby	zvl. spojka	1	1	—	—	—	—	—	1	—
		266	69	23	87	83	4	89	173	4

 

Pomocné tabulky ke spojce aby:

1. Substantiva bez odkazovacích slov před přívlastkovými větami: 

	Čas.	Č	Celkem
cíl	1	1	2
podmínka	1	1	2
zájem	1	—	1

 

Slovesa, u kterých aby uvozuje předmětovou větu:

Slovesa přechodná: 

	J	K	Čas.	Celkem
doporučovat	5	—	—	5
chtít	1	—	—	1
požadovat	1	1	—	2
přenechávat	—	1	—	1
[46]radit	2	—	—	2
umožnit	1	—	—	1
žádat	1	—	—	1

 

Slovesa nepřechodná:					odkazovací výraz:
					je	není
pokusit se o	—	—	1	1	1	—
poučit se o	1	—	—	1	—	1
prosit o	4	—	—	4	—	4
svést k	1	—	—	1	1	—

Výrazy, u kterých je větou s aby vyjádřen subjekt:

	K	J	Čas.	Č	Celkem
je nutno	—	1	—	—	1
je třeba	—	1	—	—	1
stačí	5	—	1	25	31

Část instrukční sítě k určování syntaktické platnosti podřadicích spojek (povahy jimi uvozených vět).

 

(Zkratka PS znamená podřadicí spojku, UV určovanou větu.)

Předchází síť pro identifikaci věty řídící. 

		ano	ne
AB	Je PS spojka aby?	AC	AY
AC	Bylo zjištěno, že UV stojí na začátku souvětí?	AD	AE
AD	Příslovečné určení účelu!	výstup z bloku
AE	Předchází bezprostředně před UV tak?	AF	AG
AF	Příslovečné určení způsobu účinkem!	výstup z bloku
AG	Předchází do slovesa před UV tak + adj. (adv.)?	AH	AI
AH	Příslovečné určení míry účinkem!	výstup z bloku
AI	Byl v předcházející větě určen obj. u předmětového slovesa z tabulky?	AJ	AK
AJ	Byl tento obj. vyjádřen zájmenem ten?	AK	AL
AK	Obj.!	výstup z bloku
AL	Byl v předcházející větě určen subj. u slovesa z tabulky?	AN	AM
AM	Subj.	výstup z bloku
AN	Předchází před UV odkazovací výraz (tvar zájmena ten)?	AO	AU
AO	Je před tímto odkazovacím výrazem substantivum?	AP	AR
AP	Atrib.!	výstup z bloku
AR	Je tento odkazovací výraz k tomu?	AS	AT
AS	Příslovečné určení účelu (místa)!	výstup z bloku
AT	Příslovečné určení (místa)!	výstup z bloku
AU	Předchází do slovesa odkazovací výraz takový nebo substantivum z tabulky?	AP	AV
AV	Předchází před aby slovo místo?	AX	AD
AX	Spojka místo aby (nestejný způsob)!	výstup z bloku

Poznámka: Dotaz postupuje z AB při kladné odpovědi na AC, při záporné na AY (dotaz na další spojku).

 

[47]R é s u m é

ПОДЧИНИТЕЛЬНЫЕ СОЮЗЫ В ЧЕШСКИХ МАТЕМАТИЧЕСКИХ ТЕКСТАХ

В состав синтаксического анализа для машинного перевода входит вопрос о подчинительных союзах в исследуемых математических текстах, о частоте их появления, об установлении контекстного критерия для определения их синтаксической функции (для определения характера предложений с подчинительными союзами).

Мы исходили из точки зрения, что придаточное предложение по возможности считается членом управляющего предложения. Первой задачей было: определить правила поиска управляющего предложения к предложению управляемому. Вторая задача — определить функцию предложений с подчинительными союзами, а именно, предложений с неоднозначными союзами (напр. že, aby).

Оказалось, что с помощью контекста в абсолютном большинстве предложений возможно определить синтаксическую функцию придаточного предложения с подчинительным союзом.

Slovo a slovesnost, ročník 24 (1963), číslo 1, s. 38-47

Předchozí Miloš Helcl: Univerbizace a její podíl při růstu dnešní slovní zásoby

Následující Milan Jelínek: K poměru mezi hovorovou češtinou a spisovným jazykem