dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Nové vydání Počátků českého básnictví, obzvláště prozódie,

Josef Hrabák

[Kronika]

(pdf)

Новое издание „Počátky českého básnictví, obzvláště prozódie“ / Nouvelle édition des „Počátky českého básnictví, obzvláště prozódie“

které vyšlo jako 8. svazeček ediční řady Slovenské akademie vied Korešpondencie a dokumenty (Bratislava 1961, 148 s.), je nejen příspěvkem k uctění stoletého výročí Šafaříkovy smrti, ale je i dokladem plodné spolupráce české a slovenské vědy: text připravil k vydání R. Havel, vysvětlivky a rejstřík sestavil M. Kačer a úvodní studii „Počátkové českého básnictví, obzvlášte prozódie a ich význam vo vývine českej a slovenskej poézie“ (s. 7—38) napsal M. Bakoš.

Není pochyby o tom, že nové kritické vydání Počátků bylo svrchovaně potřebné. Oživený zájem o prozodické otázky našeho obrození, který pozorujeme v posledním desítiletí, přímo volá po vydávání pramenů. Novou edici Počátků je třeba uvítat tím spíše, že zájem o obrozenský verš byl podněcován do značné míry výročím Dobrovského a Šafaříka, a obecné studie, které nemají protějšek v nově vydaném pramenném materiálu, mohou vyznít abstraktně. Kritické vydání Počátků vyžadovala stejně studie J. Mukařovského „Dobrovského česká prozodie a prozodické spory jí podnícené“ (Česká literatura 2, 1954, 1—29; stať vychází z referátu předneseného na konferenci o díle Dobrovského na podzim 1953 „Dobrovský a otázky verše)“, jako stať V. Bechyňové „Šafaříkova prozodická koncepce pro slovanskou poezii“ (sborník Pavel Jozef Šafárik, Litteraria IV, 206—245). A vydávání materiálu je naléhavé i proto, že se při studii obrozenského verše neřeší jen úzce obrozenská problematika, ale i základní otázky teoretické, jak je vidět z prací K. Horálka „Verš Čelakovského překladů a ohlasů ruských písní“ (Čs. rusistika 1, 1956, 365—402) a „Počátky novočeského verše“ (Acta Universitatis Carolinae 1956, č. 4, Philologica).

Charakteristickým rysem posledních prací o verši je snaha nevykládat verš jen z jazyka, ale zkoumat jej v souvislosti s vývojem literatury a s úlohami, které si literatura klade. Tím, že se hledá společenská podmíněnost vzniku metrických teorií, jakož i rozvoje veršových různotvarů a jejich stěhování, přestává být versologické zkoumání záležitostí ryze lingvistickou a zasahuje stále hlouběji do oblasti literární vědy. K této linii se připíná i studie Bakošova. [77]Bakoš výslovně uvádí, že nehodlá zkoumat hodnotu teoretických názorů na časomíru, které nastolili Šafařík a Palacký v Počátcích, ale že mu jde o problém sepětí literárních teorií a sporů s problémy soudobé literatury. Nelze ovšem z toho dedukovat, že by chtěl anulovat problematiku úzce metrickou; nezkoumá ji patrně proto, že jí byla současně věnována zmíněná studie V. Bechyňové.

I když pro toto omezení Bakošova studie nepřináší nová zjištění z hlediska teorie verše samé, přispívá vydatně k novému, nikoli pouze lingvistickému chápání veršových otázek, ukazujíc na širší základnu a dosah studia verše. Bakoš vychází z celkové literární situace v druhém desítiletí minulého století; zdůrazňuje, že Počátky vyšly v letech, kdy ještě část slovenské literatury byla psána českým spisovným jazykem a řešila společnou problematiku, při čemž však slovenské kulturní prostředí mělo některé specifické rysy. Zdá se, že právě tyto rysy vedly Palackého a Šafaříka k časomíře a že bez významu nebyla ani soudobá časoměrná poezie maďarská. Význam Počátků však nebyl jen v oblasti veršové formy; Počátky rozvinuly tvořivý program národní poezie. Boj o časomíru se stal bojem o novou koncepci literatury vůbec a — řečeno Bakošovými slovy — vychýlil z rovnováhy vládnoucí básnický kánon. Objektivním cílem spisku tedy nebylo zavedení určité prozódie, nýbrž zásadní přerod básnické tvorby. Jinými slovy — nešlo o záležitost jen formální, nýbrž v podstatě obsahovou.

Bakošovy teze nejsou zcela objevné (jak to vyplývá už ze zaměření edice), ale je dobře, že pregnantně formuluje i pro širší publikum poznatky o významu veršové formy v literárním životě. Jeho vývody by však ještě získaly na přesvědčivosti, kdyby je byl doplnil historickým pohledem sahajícím až do renesance a pobělohorské doby. Jistě by stálo např. za zmínku, že se nabízí analogie s obdobným pokusem J. A. Komenského, který rovněž spojoval novou koncepci české poezie se zavedením časomíry (ve spisku O poezii české). Toto stanovisko Komenského je teoreticky velmi důležité: ukazuje, že forma verše není nahodilá, ale má význam pro celý literární život. V jistých obdobích označuje sama volba veršové formy určitý vztah k literární tvorbě, a proto se s formulováním nových požadavků kladených na básnictví a vůbec na literární projev často spojuje hlásání nové prozódie.

Slovo a slovesnost, ročník 24 (1963), číslo 1, s. 76-77

Předchozí František Daneš, Karel Horálek: IX. mezinárodní kongres lingvistů

Následující Jiřina Smrčková: Rumunské příspěvky k otázkám stylistiky