O psychopatologii projevu

Jaroslav Stuchlík

[Kronika]

(pdf)

О психопатологии высказывания / La psychopathologie de l’expression

Tímto problémem, tj. vnějším vyjádřením vnitřních psychických obsahů, se zabývá J. Bobon ve studii Psychopathologie de l’expression (Masson et Cie, Paris 1962, 108 s.). Vnější vyjádření vnitřních psychických obsahů se děje různým způsobem, např. řečí, písmem, mimikou, gestikulací, kreslením, malováním, modelováním, tancem, zpěvem ap. Autor věnuje svou práci psychopatologii projevů slovních a výtvarných. Mezi slovní zařazuje řeč a písmo, z výtvarných uvádí mimiku, kreslení a malování. Všecky tyto projevy osobnosti posuzuje z hlediska psychologie a zvláště psychopatologie. Projevy slovní, ať již mluvené nebo psané, jsou analyzovány nejen psychologicky, ale i sémanticky, tj. se zřetelem k souvislostem, resp. narušenostem vztahů mezi znakem, tvarem a významem (signe, signifiant, signifié).

Podle italského autora S. Pira (o jeho velké monografii o jazyku schizofreniků jsem referoval v tomto časopise 1961 na s. 238) třídí Bobon narušenosti vztahů mezi znakem, tvarem a významem do čtyř hlavních skupin: augmentace sémantického pole, distorse, disperse a disoluce.

První skupina zahrnuje narušenosti spočívající v patologickém rozšíření sémantického pole někdy až do takové míry, že obsáhne situace a objekty významově zcela odlišné.

Při distorsi jde o narušenost spočívající jednak v záměně významu přiléhavého s významem nepřiléhavým (paralogismy), jednak v tvoření nových tvarů, které v běžné řeči neexistují, tj. které vypadají jako slova, ale slovy nejsou (paslova, neologismy). Ve skladebních útvarech je výsledkem distorse schizoparafázie, glosolalie, glosomanie až kenoglosie.

Sémantickou dispersí rozumí autor situaci, kdy při slovním projevu se vztah mezi znakem, tvarem a významem rozplývá v nejasnost (bizarnosti snů a zmatenosti) různých gradací. Tvarové narušenosti tohoto druhu bývají označovány jako paragramatismy, agramatismy, verbigerace, schizofázie ap.

Jako sémantickou disoluci označuje autor takovou jazykovou narušenost, při níž vztahy mezi znakem, tvarem a významem prakticky mizejí, takže dochází k „prázdnomluvě“ různých forem a různé podstaty. Sem patří např. stereotypie, echofunkce, schizoparafázie a glosomanie takových forem, že prakticky jde již o kenoprodukce.

Všechny tyto narušenosti se vyskytují v různých patologických stavech, resp. nemocech, nejsou však patognómické. Analýza lingvistická přispívá tu hodnotně k zajištění podstaty psychické aberace.

Mimořádný význam studie spočívá i v tom, že autor konfrontuje různé názory na celou tuto problematiku a uvádí ve věcnou souvislost historické denominace s moderním chápáním. Části studie věnované psychopatologii projevů „výtvarných“ nemají sice pro lingvistu význam primární, ale jsou užitečné šíří i obsahem poznání. Seznam odborné literatury (na 500 prací) obsahuje mnoho pramenů cenných i pro filology.

Slovo a slovesnost, ročník 24 (1963), číslo 3, s. 220

Předchozí Blanka Borovičková: Seminář o jazykové komunikaci ve Stockholmu

Následující Zdenka Palková: K rytmu v české próze (Na materiálu z prózy Vl. Vančury)