Deskriptivistický výklad poezie

Jiří Levý

[Kronika]

(pdf)

Дескриптивистская интерпретация поезии / Une interprétation descriptiviste de la poésie

V USA vycházejí od 40. let tohoto století antologie s výklady vybraných básní (řidčeji prozaických a dramatických textů), mající sloužit jako pomůcka učitelům v kolejích a na vysokých školách. Průkopnické a dosud nejužívanější příručky pro seminární rozbory vydal nejlepší analytik ze skupiny tzv. „nových kritiků“ (New Criticism) C. Brooks (s R. P. Warrenem Understanding Poetry, 1. vyd. r. 1938, a Understanding Fiction r. 1943, s R. B. Heilmanem Understanding Drama r. 1945). Také většina dalších příruček literární analýzy (close reading) je pod metodologickým vlivem Brooksovým: sledují především napětí mezi „smyslem“ básně a jeho metaforickým vyjádřením, mezi významem a jeho stylizací. Od této interpretační školy se výrazně odlišila komentovaná antologie Word, Meaning, Poem (New York 1961), vydaná profesory pennsylvanské university M. Peckhamem a S. Chatmanem; ačkoli to nikde v textu není řečeno, jde zřejmě o aplikaci lingvistického deskriptivismu na výklad literatury.

Peckham a Chatman nechtějí vést k porozumění (understand) básni, nýbrž jen k pochopení (comprehend) jejího významu, tj. „identifikovat segment skutečnosti, k němuž slova básně jakožto slova poukazují, a orientaci k tomuto segmentu, kterou slova básně implikují“ (s. 1). V praxi vypadá jejich interpretační metoda takto: (1) U každého slova, jehož význam může být sporný, uvádějí v komentáři výklad, popř. vyžadují, aby taková slova studenti při testech nahradili synonymy. — (2) Rozčlení větu na úseky a grafickým schématem vyjádří syntaktické vztahy mezi nimi. — (3) Významové segmenty interpretují v tom pořadí, v jakém jsou v textu.

„V nepřehledné situaci máme sklon sáhnout [288]po nejjasnějším prvku a tvrdit, že je klíčem k situaci. Je nutno studenty stále upozorňovat, že tento postup je nespolehlivý. Báseň je mimo jiné dramatizace. Tak jako je omylem interpretovat něco z I. dějství poukazem ke III. dějství, stejně je také chybné vysvětlovat něco z první sloky básně tím, že přeskočíme do poslední, aniž bychom se propracovali předchozími částmi“ (s. 7).

(4) „Redukují sémantickou strukturu o několika vrstvách do jediné významové roviny“ (3), tj. dosadí v metaforických výrazech designandum za designatum. — (5) Definují „orientaci“, kterou báseň „dramatizuje“, tj. její záměr. — (6) Závěrečná otázka zní: „Jakým tónem báseň číst, aby recitační interpretace čtenáři vyjevila autorovu ‚orientaci‘?“ (17).

Výsledkem tohoto rozboru je tzv. interpretační hypotéza (IH), řekli bychom „vyložení obsahu vlastními slovy“. Autoři sami píší: „Vytvoření IH se mnohdy dá přirovnat k překladu, který v sobě výslovně obsahuje odůvodnění pro rozhodnutí, která překladatel učinil“ (5). IH může být východiskem k diskusi s posluchači, ovšem podle novopozitivistických pravidel: „To znamená, že nesouhlasí-li student s předloženou interpretací, musí upozornit a) na přehlédnutá data, b) na kauzální irelevanci nebo na nějakou logickou chybu a dále c) prokázat vyšší soudržnost té interpretace, kterou navrhuje“ (5).

Proti strukturnímu chápání se v knize staví deskriptivistická teze, že je možno přesně popsat izolovaný výsek skutečnosti — v jazyce formu, v poezii význam: „Domníváme se, že sémantickou stránku je možno rozbírat odděleně od stránky formální. Tím nechceme ani popírat, ani tvrdit, že formální stránka má nějakou znakovou funkci“ (1). Ve skutečnosti se taková „nestrannost“ rovná prohlášení, že forma je irelevantní: „Poezii je možno takto, tj. aniž bychom se vůbec zmínili o prozodických záležitostech, vyučovat s velkou mírou účinnosti … V přítomné době je v prozodických problémech velký zmatek … Domníváme se, že je nejlepší, aby každý instruktor učil tomu, co považuje za nejvhodnější“ (12).

Když si již Peckham a Chatman nevšímají způsobu, jakým je „obsah“ formován, museli ze svých úvah logicky vyloučit také hodnocení: „Hodnota toho, co je za dané situace řečeno, je zcela irelevantní pro pochopení toho, co bylo řečeno. Hodnocení následuje až po pochopení“ (9). I v procesu vnímání tedy Peckham a Chatman izolují jednotlivé složky a rozkládají je do časového sledu. A tuto kapitolu uzavírají pragmatickou radou: „Dát si práci s tím, aby četl hodnotící kritiky, měl by jen čtenář poezie dobře znalý světa (sophisticated), který je hluboce účasten při procesu vybírání básní do kánonu stále se měnícího nebo jejich vylučování, nebo který si vytváří svůj vlastní individuální kánon“ (9).

Rozpornost takového přístupu k poezii je zřejmá: (1) je-li při interpretaci poezie cílem převyprávění obsahu, pak zůstává stranou tohoto zkoumání právě „poezie“; (2) sama přesnost izolovaného významového výkladu je iluzorní, protože formální faktory se účastní intenzívně např. při zdůraznění některých motivů a na významových vztazích, které autoři označují jako orientaci (ostatně u některých typů poezie je vůbec pochybné snažit se o logickou rekapitulaci „obsahu“). V literární vědě je deskriptivismus ještě méně vhodný než v lingvistice: souvztažnost „obsahu“ a „formy“ je v krásné literatuře těsnější než vztah jazykové formy a jejího významu; proto v literatuře při izolovaném výkladu jedné složky nemusí být spolehlivé ani dílčí výsledky.

Slovo a slovesnost, ročník 24 (1963), číslo 4, s. 287-288

Předchozí Slavomír Utěšený: Přípravy dotazníku pro slovanský jazykový atlas

Následující Bohuslav Havránek: Jazyk Boženy Němcové