Časopis Slovo a slovesnost
en cz

K výuce češtiny jako cizího jazyka

Jiří Hronek

[Rozhledy]

(pdf)

Об обучении чешскому языку иностранцев / L’ enseignement du tchèque considéré comme une langue étrangère

Pojem studia češtiny spojujeme vždy především s výukou češtiny jako jazyka mateřského, s její jazykovou kulturou ap., tedy se zřetelem k potřebám rodilých Čechů. Vztah k výuce češtiny jako cizího jazyka je v bohemistice — na rozdíl od některých jiných lingvistických disciplín, např. anglistiky — jen na okraji jejích zájmů. V posledních letech se však naše vysoké školy — v souvislosti s hospodářskou, politickou a kulturní úrovní našeho státu a s celkovou mezinárodní situací — stávají studijním střediskem mnoha mladých lidí z nejrůznějších zemí světa. Počet zahraničních studentů u nás a vůbec cizinců učících se česky rok od roku stoupá. Čeština jako cizí jazyk nabývá tak nové důležitosti a zvyšuje se potřeba orientovat naši bohemistiku také na lingvistické i metodické otázky této výuky. Řada vysokoškolských kateder jednotlivých fakult, zvl. filosofické fakulty KU, i studijní střediska University 17. listopadu mají už bohaté zkušenosti s výukou zahraničních posluchačů různých národností. Bylo by užitečné tuto práci koordinovat a na základě dosažených výsledků začít systematicky pracovat na problematice vyučování češtině jako cizímu jazyku.

K základním otázkám ve výuce češtiny jako cizího jazyka patří odborná i metodická úroveň učebnic češtiny. Pro výuku cizinců mluvících anglicky znamená velmi mnoho učebnice M. Sovy,[1] která se rychle stala jednou z nejrozšířenějších učebnic tohoto druhu. Sovova učebnice je založena na bohatém jazykovém materiálu, zahrnuje obsáhlý systematický popis české mluvnice a díky bohatým pedagogickým zkušenostem autora, který po druhé světové válce vybudoval a řadu let vedl výuku češtiny pro zahraniční posluchače na filosofické fakultě Karlovy university, věnuje mimořádnou pozornost zejména těm úsekům české mluvnice, které jsou z hlediska praktického zvládnutí obtížné, jako slovesný vid, slovosled, hypotaxe, morfologické alternace, shoda u číslovek, rozlišování adjektiv a adverbií, předložkové vazby ap. Ostatní učebnice tohoto druhu,[2] zvl. pro anglicky mluvící posluchače, nedosahují metodické vyrovnanosti knihy Sovovy; výběr učiva, texty a často i jejich slovní zásoba není právě nejvhodnější.

Sovova učebnice je rozdělena na tři části: první obsahuje vlastní kurs ve 48 lekcích, druhá (asi na 80 stranách) podává cizincům úvod do české mluvnice, třetí část knihy tvoří čítanka českých textů. Kniha je vhodně doplněna tabulkami výslovnosti českých samohlásek a souhlásek, nejužívanějšími zkratkami, názvy zemí a jejich obyvatel i nejnutnějšími informacemi o ČSSR a o jejím hlavním městě. Samostatným doplňkem knihy je klíč ke cvičením a slovníček.

Po úvodních 10 fonetických lekcích, které promyšleným způsobem vysvětlují systém české výslovnosti a na řadě příkladů upozorňují na její hlavní obtíže, následuje vlastní kurs. Pokud jde o textovou část učebnice (vedle souvislého textu střídá autor formu dialogu nebo dopisu), [64]jsou tu texty z nejdůležitějších oblastí lidské činnosti s nejnutnějšími poznámkami a anglickým překladem, popř. výkladem, po kterém následuje vždy slovníček. Autor se zde snažil celkem nenásilným způsobem seznámit cizince též s naší novou skutečností, s hospodářským, politickým a kulturním životem naší země. Až na nepatrné výjimky (zvl. v některých dialozích) je textová část učebnice psána živým hovorovým jazykem, jehož slovní zásoba je reprezentována jevy frekventovanými a upotřebitelnými. Vhodným doplňkem textové části učebnice je i připojená čítanka s ukázkami děl z moderní české literatury.

Ve výkladu gramatického učiva dal autor přednost snaze podat relativně úplný gramatický systém češtiny (včetně jevů vhodných jen pro pasívní znalost). Gramatické učivo se rozvíjí postupně i cyklicky, určitou konfrontační metodou zvláště tam, kde se gramatické kategorie češtiny a angličtiny neshodují. Užitečným pomocníkem mluvnických výkladů jednotlivých lekcí je i autorův „Outline of Grammar“ (téměř na 80 s.).

Cvičení k jednotlivým lekcím nezůstávají jen v tradičních formách, tj. netýkají se jen jevů gramatických, ale v řadě případů jsou zaměřena k dalšímu obohacování slovní zásoby; vhodně vybírají ty gramatické jevy, které je třeba zautomatizovat. Metodicky velmi vítaný je i seriál překladových cvičení v jednotlivých lekcích, procvičování běžných frazeologismů (ve srovnání s angličtinou) a jejich praktické používání (zvláště zde se cvičení nejvíce blíží k rozvíjení „řečových dovedností“) i stručné náměty konverzační.

Sova si tedy vytkl jako jeden z cílů pro svou učebnici dosáhnout poměrně vysokého stupně úplnosti při zvládání gramatického systému. Dává učiteli možnost, aby s knihou pracoval metodicky tvůrčím způsobem, zejm. pokud jde o výběr učiva. Takové pojetí učebnice vyžaduje ovšem důkladného promýšlení celkového postupu výuky, neboť kniha je pouze východiskem metodických postupů a výkladů učitele. Takto pojatá práce s učebnicí — zaměřená na výběr učiva — odpovídá praktickému zaměření výuky, neboli — řečeno s I. Poldaufem — ne na poznatky o jazyce, ale na poznatky z jazyka.

Základní učebnice tohoto typu řeší mnohé z dosavadních problémů, nikoli však všechny. Jako jiné oblasti výuky i čeština jako cizí jazyk potřebuje v dnešních podmínkách svého rozvoje řadu vnitřně diferencovaných pomůcek. Na učebnice češtiny je třeba i nadále klást zvláštní požadavky týkající se zejména výběru textů, slovní zásoby, výběru gramatického učiva, účelnosti cvičení atd. Kromě toho bude nutné, aby každá učebnice sledovala i specifické cíle vzhledem k určitým skupinám studentů, a to podle jejich dosavadních jazykových znalostí, podle studijních oborů ap. Aktuální je dnes vzhledem ke složitosti gramatického systému češtiny i pro časovou úspornost především snaha, aby v počátečních fázích výuky nenastupovala hned učebnice dosud obvyklého typu, ale aby byl připraven jakýsi minimální úvodní kurs, který by posluchače rychle seznámil s nejfrekventovanějšími prvky české mluvnice a se základními rysy jejího systému. Splnění tohoto požadavku umožní co nejrychlejší zahájení vlastního odborného studia a usnadní také práci s podrobnější učebnicí češtiny.

Pro zpracování takové „minimální gramatiky“ jsou možná dvě východiska: a) výběr nejnutnějších prvků mluvnických se zřetelem k cíli na základě dosavadních zkušeností a tradičního zpracování gramatiky v učebnicích, b) netradiční pohled na českou gramatiku na základě nových obecných poznatků o struktuře jazyka i moderní metodiky.

Pokud jde o výběr založený na ustáleném způsobu podávání látky, bylo by možno užít také jak dosavadních menších učebnic a zkušeností z práce s nimi, tak i stručných popisů české mluvnice nebo jejích částí, které jsou připojovány k slovníkům. Pro zpracování takové minimální mluvnice, popř. jejích různých variant by tu však byla důležitá porovnávací základna daná konfrontací češtiny s některým jazykem zprostředkujícím (je však třeba počítat i s tím, že k nám dnes přijíždí dost posluchačů, kteří nejsou důkladně seznámeni s žádným ze světových jazyků).

Domníváme se však, že pro počáteční stadium výuky, které je jen „mezistupněm“, může být látka z české mluvnice vhodně vybrána i na základě postupů netradičních, že se tu nemusíme bát námitek o „oklešťování“ jazyka ap. Nově řešený minimální výklad češtiny pro takový účel podal I. Poldauf;[3] jeho „základní čeština“ je zjednodušenou nenormativní podobou české mluvnice. Vylučuje jevy málo frekventované a podává výběr minimálního slovníku. Soustava „základ[65]ní češtiny“ je tu kombinací prostředků jazyka čistě spisovného s prvky obecné češtiny (zejm. s těmi, které jsou víceméně běžné i v tzv. hovorové podobě spisovné češtiny). Velmi důležitým rysem Poldaufova výkladu je netradiční přístup k popisu struktury české mluvnice; postupuje se způsobem pro studenty co nejekonomičtějším i za tu cenu, že se způsob popisu hodně odchýlí od obvyklého. Celý výklad je soustředěn na ty jevy, které jsou základní z hlediska morfologického systému a přitom vysoce frekventované; jevy s malou frekvencí (a podobně jevy neodpovídající kodifikované spisovné normě) jsou probírány jen „mimochodem“, při formulaci pravidel týkajících se zároveň i jevů centrálních. Nejsou tedy do výkladu pojaty jevy nepravidelné a vzácné.[4]

Řadu podnětů pro netradiční přístup k „minimální mluvnici“ je možno získat i ze zkoumání češtiny spojeného s přípravou strojového překladu. Příprava překladových algoritmů je věc specifická, ale metodický přístup k analýze jazyka, směřující k formálnímu zachycení jeho struktury, i vztahy mezi jazykovými jevy touto cestou objevené mohou mít jistě svůj význam i pro co nejúspornější výuku češtiny. Částečná shoda v přístupu vyplývá už z toho, že v obou případech tu jde o zpracování češtiny pro někoho, kdo se s ní setkává poprvé. V přípravě strojového překladu je zcela jasně odlišena analýza vstupního textu (postup od formy textu k jeho smyslu, obsahu) od syntézy textu výstupního (postup od smyslu k formě textu) a je tu nutné zpracování jazykového systému v podobě dvou zvláštních algoritmů. Analýza je přitom do určité míry modelem tzv. pasívní gramatiky, která je složkou přístupu posluchače k jazyku, kdežto syntéza modeluje gramatiku aktivní, souvisící s přístupem mluvčího. Tyto dva aspekty nebyly v dosavadních mluvnicích (a zpravidla ani v obecné teorii) soustavně rozlišovány, a bude proto jistě vhodné, chceme-li získat další teoretickou základnu pro zpracování češtiny jako cizího jazyka, sledovat mimo jiné také ty teoretické práce, které se v souvislosti s přípravou strojového překladu zabývají právě otázkami přístupu mluvčího a posluchače.[5] Vždyť zejména pro počáteční stadium výuky cizinců je v popředí požadavek získat pasívní znalost, a to je právě aspekt, který je dosud obvyklému zpracování češtiny vzdálen.

Paralela mezi cizincem, který se začíná učit česky, a mezi strojem překládajícím z češtiny není ovšem zdaleka úplná. Nehledě na známé aspekty, v kterých se dnešní elektronické samočinné počítače liší od adekvátního modelu mozku (nemají vlastní zkušenost jazykovou, kterou má každý posluchač), je třeba přihlédnout tu především k tomu, že rozdíl mezi aktivním a pasívním osvojováním cizího jazyka není tak úplný jako mezi automatickou analýzou a syntézou; u člověka nejde o dvě oddělené soustavy pravidel, jaké se zatím sestavují pro stroj. Pro základní, elementární kurs, zaměřený především na pasívní znalost, mohli bychom však získat různé podněty z algoritmů analýzy češtiny. Dosavadní zkušenosti s přípravou analýzy češtiny pro strojový překlad (především v oddělení algebraické lingvistiky a strojového překladu při katedře lingvistiky a fonetiky filosofické fakulty KU) ukazují, že už v předběžných algoritmech morfologické analýzy najdeme mnoho podnětů, které by se mohly ve výuce češtiny jako cizího jazyka vhodně uplatnit, především proto, že postup „od formy k funkci“, který je pro analýzu ve strojovém překladu nutný, je tu často výhodný i pro výuku. Např. při výkladu české deklinace jsme zvyklí vycházet od funkcí (od soustavy pádů) a k nim přiřazovat formy; ale pro dosažení pasívní znalosti je cíl vlastně opačný: máme naučit posluchače, které formě odpovídá jaká funkce; v soustavě tak složité, jako je česká deklinace, by bylo těžké a neekonomické chtít tento princip uplatňovat důsledně, ale jistě [66]stojí za to použít ho v jednotlivých případech, kde tomu odpovídá rozdělení českých koncovek.[6]

Tak např. by v elementárním kursu byly na místě poučky o tom, že koncovka -mi vyjadřuje vždy instr. pl., kdežto u -em je třeba rozlišit, zda předchází kmen subst. fem. (pak by šlo o dat. pl.) nebo nikoli (instr. sg.). Také zjištění, že poslední písmeno tvaru dává často samo dostatečnou nebo převážnou část informace o funkci tvaru (např. -ch je většinou lok. pl., 2. os. sg., naopak třeba -k nebo -r jsou zakončením kmenu, tedy u ohebných slov signalizují nulovou koncovku atd.), je pro výuku češtiny stejně důležité jako pro automatickou analýzu.

Systematičtější využití poznatků z algoritmů morfologické a syntaktické analýzy češtiny by tak mohlo pomoci i při výuce češtiny jako cizího jazyka.

Společným problémem obou uvedených cest k vytvoření minimálního kursu — přístupu tradičního i nového — je otázka rozsahu látky. Zde bude, i přes dosud panující obavy z prakticismu, hlavním faktorem pedagogická zkušenost učitele, který musí při všech výkladech respektovat systémovost jazykových jevů.

Další aktuální otázkou při jazykové výuce je využívání moderních metod a technických prostředků. Nová metodika jazykové výuky hledá možnosti využít různých výsledků současné techniky. Vhodné metodické využití moderních technických prostředků přináší uspokojivější výsledky, protože využívá též některých poznatků psychologické teorie učení, urychluje celý vyučovací proces, a jak ukázaly některé výzkumy, návyky a dovednosti získané prostřednictvím těchto metod jsou více upevněny. V jazykových kursech (zvl. pro začátečníky) mohou ve vhodném uspořádání vést k tomu, aby se jazyk vykládal celistvě a aby se chápala jeho základní funkce (přímé ústní sdělení) ne formou výuky lexikálních jednotek a paradigmat, ale celých větných modelů.[7] I v kursech pro pokročilé technické prostředky prospívají návyku porozumět mluvené řeči (což starší vyučovací postupy zanedbávaly).

Při používání audiovizuálních pomůcek jde především o využití všech možností pro spojení slova a obrazu, které je důležitým prostředkem k rychlému upevňování a automatizaci vědomostí, dovedností a návyků. Naše metodické časopisy přinesly v posledních letech k těmto problémům řadu podnětných článků, úvah i instruktivních popisů.[8] I v budoucnu bude mít jistě jazyková výuka řadu složek, kde se cíle bude účelněji dosahovat bez zvláštních technických prostředků. Půjde tedy o účelně volenou kombinaci moderních jazykových metod s využitím postupů tradičních. Bylo by proto užitečné vytvořit ucelený systematický cyklus výuky spojený s využitím technických pomůcek, který by konkrétně na probíraném učivu seznámil učitele s novými metodickými postupy.

Národní jazyk je souhrnem všech jazykových prostředků, kterými se příslušníci národa navzájem dorozumívají; vedle spisovné češtiny sem patří i čeština obecná a hovorová a jednotlivá nářečí, zejm. interdialekty. Diskuse o rozvrstvení českého jazyka ukazují, že naše jazyková situace je poměrně složitá a bude musit být podrobně zkoumána. I za dnešního stavu teoretické nedořešenosti těchto otázek je třeba počítat se skutečností, že většina cizinců používá nejen v hovoru, ale i ve svých písemných projevech (alespoň v počátečních stadiích studia) některých nejrozšířenějších jevů obecné češtiny. Je to dáno jazykovým prostředím, v kterém u nás cizinci, zejm. studenti žijí a z něhož (souběžně s výukou) získávají jazykové znalosti a návyky. Také Poldaufův návrh základní češtiny s touto situací počítá a v několika případech dává přednost [67]variantě obecně české nebo hovorové, totiž tam, kde se zřetel k frekvenci tvaru v běžném hovoru shoduje se zřetelem k ekonomii systému. Jde o věc zásadně novou a pro elementární kurs jistě vhodnou. — V celkovém studijním kursu češtiny je ovšem třeba seznámit posluchače především se spisovnou normou. Vedle toho však i zde bude na místě požadavek, aby posluchači byli nejen teoreticky seznámeni se základními rysy jazykové situace češtiny, ale aby obecnou češtinu jako nejrozšířenější z nespisovných podob jazyka si i prakticky osvojili natolik, aby se dovedli rychle orientovat v situacích, kde se jí užívá (jak v běžném hovoru, tak např. i při sledování moderního dramatu). A cizinec, který u nás studuje filologii, měl by jistě získat i určitý přehled o tom, které obecně české podoby jsou rozšířeny po celém území národa a které jsou omezeny na to či ono území, které jsou běžné i v projevu jinak spisovném (popř. jsou už považovány za součást hovorové češtiny) a které se tu objeví jen při stylistickém využití anebo které jsou vysloveně vulgární. Zatímco v otázkách spisovné češtiny mají cizinci k dispozici různé pomůcky a učebnice, v otázkách zde nadhozených zatím systematické poučení nikde nenajdou. Sestavení malého úvodu do hovorové a obecné češtiny s potřebným komentářem by tu jistě mělo velký význam.

Naším cílem bylo upozornit jen na několik málo problémů spojených s výukou češtiny jako cizího jazyka a ukázat, že bohemistice, která v jiných úsecích zaznamenala ve spojení s potřebami praxe mnoho významných úspěchů, otvírá se tu další směr působení — působení, které by mnoho znamenalo pro zahraniční přátele seznamující se s naším životem, s naší vědou a kulturou.


[1] M. Sova, A Practical Czech Course for English Speaking Students, Praha 1962, 526 s.

[2] A. I. Ševčenko - V. S. Ševčenko, Učebnik češskogo jazyka, Moskva 1958, 358 s. — V. R. a Z. Lee, Czech, London 1959, 242 s. — J. Schwarz, Colloquial Czech, London 1945, 252 s. — W. E. Harkins, A Modern Czech Grammar, New York 1953, 338 s. — Milde-Marhan, Czech Without Study, Praha 1948, 70 s. aj. — Nevyhovuje ani nová učebnice St. Lyera Manuel de tchèque, Praha 1963, srov. NŘ 46, 1963, 251—254.

[3] I. Poldauf a kol., Mluvnice současné češtiny jako cizího jazyka, Praha 1962, 192 s.

[4] Na Letní škole slovanských studií, kterou každoročně pořádá UK pro slovanské i neslovanské slavisty chtějící se seznámit i prakticky s češtinou, se vynořila potřeba také „úvodu do češtiny“, ale jiného typu, totiž úvodu pro slavisty znající zpravidla alespoň jeden slovanský jazyk, nejčastěji ruštinu (jde-li o slovanské slavisty, zprav. jazyky dva); takovýto úvod by měl být v základě synchronický a prakticky zaměřený, ale respektovat — naopak — celkem obvyklou strukturu mluvnic slovanských jazyků. Nešlo by pak ovšem jen o bohemisty naší Letní školy, ale o slavisty vůbec. BHk

[5] Zvláště některé práce deskriptivní lingvistiky (např. Ch. F. Hockett, Grammar for the Hearer, Proceedings of Symposia in Applied Mathematics, Vol. XII., 1961. — G. H. Matthews, Analysis by Synthesis of Sentences of Natural Languages, Teddington 1961.

[6] Srov. D. Konečná - J. Hronek, Morfologická analýza podle posledního písmena, Slavica Pragensia IV, 1962, 259—266.

[7] Viz např. článek Z. Rampasové v čas. Cizí jazyky ve škole 5, 1961/62, 400—417.

[8] Z řady článků čas. Cizí jazyky ve škole jmenujme alespoň tyto: E. Spálený, Funkce obrazu ve vyučování cizím jazykům, r. 4, 1961/62, 105—113; týž, K audiovizuálním pomůckám ve vyučování cizím jazykům, r. 2, 1958, 305—313; Al. Krupkovič, Metodika vyučovania slovenčiny ako cudzieho jazyka, r. 5, 1961/62, 218—222; J. Peprník, Další zkušenosti s diafilmem při vyučování cizím jazykům, r. 3, 1959, 173—176; J. Fränkl, Magnetofon, pomocník učitele cizích jazyků, r. 3, 1961/62, 112—116. — Z časopisu Ruský jazyk: J. Blahynková - J. Peprník, Vyučování cizímu jazyku s audiovizuálními pomůckami, r. 12, 1962, 354—361; D. Josef, K použití nástěnných obrazů v hodinách konverzace, r. 12, 1961, 14—18.

Slovo a slovesnost, ročník 25 (1964), číslo 1, s. 63-67

Předchozí Emanuel Michálek: Nové příspěvky k poznání jazykového a literárního vývoje v 16. a 17. stol.

Následující Vladimír Barnet: P. S. Kuzněcov o zásadách mluvnické analýzy