Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Česká práce o vlivu pravopisu na francouzskou výslovnost

André Martinet

[Rozhledy]

(pdf)

Un livre tchèque sur l’influence de l’orthographe française sur la prononciation

Dlouho se již mluví o vlivu, který měl a ještě má pravopis na francouzskou výslovnost, a již léta čekáme na práci, která by souborně probrala tuto otázku a obrátila tak pozornost na jev, který je třeba, myslím, pokládati za nejcharakterističtější v hláskovém vývoji nové franštiny. Můžeme proto jen vítati práci prof. VL. BUBNA Influence de l’orthographie sur la prononciation du français moderne (Spisy filosofické fakulty university Komenského v Bratislavě, č. XIX, v Bratislavě 1935, str. 244). V Bubnově spise bohatství materiálu nepoškozuje jasnost výkladu a jistě je třeba dáti přednost jeho šíři — autor totiž zařaďuje i případy, u nichž lze o vlivu písma pochybovati — před příliš přísným omezením v práci, jejímž [55]cílem není dokazovat existenci tohoto jevu, obecně známého. Jak naznačuje autor sám na str. 16 násl., studující jen získají tímto nedostatkem exklusivnosti a linguisté jistě nic neztratí. Dokonalá Bubnova znalost jazyka francouzského, jak se jeví ve formě i v předmětu, dovoluje nám, abychom se plně těšili z toho, že tato kniha nebyla napsána Francouzem; nemyslím totiž, že by se byl Francouz vystříhal tak dokonale jako prof. Buben každého jednostranného posuzování. Na př. vyslovuji sám fossé s otevřeným a krátkým o, a ač převážná většina Francouzů vyslovuje s o zavřeným, nemohu se zdržeti, abych tuto výslovnost ve svém nitru neposuzoval jako nemotornou a vulgární. Je tedy velmi nesnadné ubrániti se na více než dvou stech stránkách osobním zálibám tohoto druhu. Prof. Buben mohl lépe než Francouz dojíti k nestranným závěrům ze srovnávání fakt poskytovaných rozličnými slovníky. Snad ustupuji jen svým osobním zálibám, tvrdím-li, že normativní závěry prof. Bubna jsou sice zcela odůvodněné, že však autor dosti nezdůraznil neobyčejně široké meze správné franštiny. Aniž chci povyšovat za normu svou vlastní výslovnost, mohu si dovoliti tvrdit, že nemá žádný rys jenom dialektický a že zůstává vždy v mezích toho, co se připouští v normální francouzštině. A přece mezi slovy zakončenými na -as, pro něž uvádějí výslovnost s [α] všichni fonetikové (srov. str. 27), je devět slov, kde vyslovuji [a]; říkám mimo to [-αs] v slově Barabbas a [-as] v slově Carabas; čtyř slov z nich jsem nikdy neužil; konečně si vzpomínám, že jsem vyslovoval Dumas a lilas s a předním. Zůstává ještě jedenáct slov, v nichž ― pokud vím — shodoval jsem se vždycky s fonetiky. Tento příklad není o nic charakterističtější než deset jiných, které bych mohl uvésti z knihy Bubnovy, a všechny jenom ukazují slabou fonologickou samostatnost variací otevřených a zavřených, předních a zadních, dlouhých a krátkých u fonologických jednotek a, e, o a ö. Od té doby, co jedna takováto variace může nahrazovati druhou, aniž to celkem působí potíže v porozumění, pravopis má možnost nově rozložit takové variace.

Nezbývá mi než obrátit se ve svých pozorováních k podrobnostem. Ať byly jakékoliv záliby „Tigrovy“ (srov. str. 36, pozn. 32), je [klemãso] skoro obecná výslovnost jeho jména; slova ove a innove se vyslovují s otevřeným krátkým o (srov. str. 40); na str. 42 [zə:n] je bezpochyby tisková chyba místo [zo:n]; výslovnost [derape] slova déraper je etymologická, ale [derαpe] je alespoň stejně správná (srov. str. 46); cahot (v. str. 87) vyslovuje se stejně jako chaos, t. j. se zavřeným o, jako ostatně všechna slova na -oc, -od, -op, -ot (srov. str. 26), v nichž s výjimkou slova trop ―  zdá se výslovnost s otevřeným o na absolutním konci zcela dialektická; na str. 129, co se týče výslovnosti místního jména Jersey, bylo by snad dobře zaznamenat možný vliv hlásky [z] ve jménu sousedního ostrova Guernesey; na str. 134 sinn je zřejmě tisková chyba místo sin; co se týče rozložení dvojí výslovnosti slova plus (na str. 193), je snad důležité připomenouti, že v jazyce zcela familiárním, kde odpadá negace ne, pouhým vyslovením nebo nevyslovením hlásky s se rozlišují výrazy il n’y en a plus a il y en a plus, takže [plüs] znamená více a [plü] už ne; co se týče slova sens (str. 194), je třeba poznamenati, že se vyslovuje všeobecně hláska s ve výrazu bon sens, ale slyší se spíše pouhé [sã] ve výrazu en dépit du bon sens.

Z věcí obecnějších uvádím, že je naprosto přehnané, říká-li autor na str. 25, že na konci slov „l’e ouvert ne s’entend presque que dans le discours soutenu et surtout dans la récitation des vers“; koncové [ε] zůstává velmi často i v lidovém jazyce pařížském. Na str. 38 zdá se, že autor poněkud ukvapeně dělá závěr o tom, že kvantita hlásky [vœ:l] nemá významovou hodnotu; veule se vyslovuje stejně často se samohláskou otevřenou jako se zavřenou; nelze předpokládati, že všichni, kdož veule vyslovují [vœ:l], prodlužují samohlásku v slově veulent a dospívají tak k homonymitě. V každém případě autor těchto řádek rozlišuje délkou mezi slovy seul a seule, filleul a filleule a pod. V kapitole o zdvojených souhláskách (str. 130 násl.) autor celkem správně konstatuje, že více zaráží zdvojená výslovnost jednoduché souhlásky v slově běžného jazyka než výslovnost zdvojené v slově učeném. Já sám bych dokonce doporučoval cizincům, aby vyslovovali zdvojené souhlásky ve franštině jen tam. kde vznikají [56]setkáním dvou souhlásek, totiž ve spojení slov nebo následkem synkopy, dále ve futuru a kondicionálu sloves mourir, sourir a acquérir; také se mi zdá nesprávné spojovat, jak činí autor na str. 138, fakultativní zdvojenou souhlásku slov Assyrie nebo allocation a konsonantické skupiny [-tt-], [-dd-] a [-ll-] slov toute triste, là-dedans, celle-là anebo il 1’entend, které se nikdy nenahrazují souhláskou jedinou. To, co autor říká na str. 131, mohlo by sváděti k názoru, že se latinské zdvojené hlásky pravidelně vyslovují na školách, ale opak je pravda: vskutku každý vyslovuje, jak chce, a je-li na př. souhláska v slově ille skoro vždy zdvojená, nepamatuji se, že bych byl někdy slyšel něco jiného než jednoduché p ve slově oppidum. Ještě poznámku: rozdíl mezi angl. a names a an aim, je-li jaký, nesouvisí jistě s výslovností rázu; normální angličtina ráz nemá (srov. na str. 215, pozn. 360).

Námitky, které v některých podrobnostech může vzbuditi četba Bubnovy práce, neubírají, výslovně podotýkám, nic na její zajímavosti ani ceně; dosah vlivu pravopisného, to, že zasahuje nejen slovník učený, který přejímáme většinou četbou, nýbrž stejně i slova jazyka denního života, o nichž bychom věřili, že jsou chráněna před zásahy jinými než fonetickými, to, že tento vliv ovládá celý rozvoj jazyka již od ustálení pravopisu — to vše se podává čtenáři, aniž autor činí něco jiného, než že nechává mluvit fakta sama. Jest si přáti, aby kniha ta našla ve Francii rozšíření, kterého si zaslouží, a to nejen mezi linguisty, nýbrž také u značné části širšího publika, jak jen pozná, že podání této práce neodstrašuje. Po této stránce je dobře, že prof. Buben nepokládal za nutné užívati fonologické terminologie, která by, jsouc ještě málo známá u většiny francouzských linguistů, bránila většímu rozšíření jeho práce. Snad nebude nemístné poznamenati zde, že bádání fonologické tak, jak dosud bylo propracováno, se málo hodí k vědeckému probádání franštiny; Francouzové, poněvadž nalézají ve vlastním jazyce jen málo věcí mu odpovídajících, dovedou pochybovat dokonce o užitečnosti i takových fonologických pojmů, jako jsou archifonéma nebo příznak; na druhé straně zdá se jim, že se nevzal dostatečný zřetel na jisté podobnosti toho typu, jako jsou mezi o zavřeným a otevřeným. Z práce Bubnovy zřejmě vyplývá, že především vliv pravopisu zavinil, že se nedovršily normální tendence jazyka (dovršení jejich bylo by na př. uvedlo otevřené samohlásky do uzavřených slabik a zavřené do slabik otevřených); tento vliv způsobil, že defonologisace protikladů [a/α, e/ε, o/ə, o/œ] je jen částečná, ale přece stačí k tomu, aby tyto dvojice měly ve většině případů funkci variant individuálních, ale nikoli dvou rozličných jednotek fonologických.

Je tedy viděti, že práce prof. Bubna se stala nutným východiskem každé práce věnované fonologii jazyka francouzského, a jest si přáti, aby podnítila co nejvíce vědců francouzských k tomu, aby si aktivně všímali tohoto nového směru linguistického, který dosud poněkud zanedbávali.

Co se týče závěru, který autor připojuje ke své knize, mohu jej podepsati bez výhrad. Jakmile jsme poznali nesmírný vliv pravopisu na jazyk a víme o prostředcích, jak reformovat tradiční grafiku, můžeme nazvati jen cílem svých přání dobu, kdy vliv pravopisu na jazyk přestane býti bez řádu, přestane být celkem jen neblahý a začne naopak pomáhat unifikovat výslovnost a ustalovat ji ve smyslu normy racionalisované, méně nahodilé a více prozíravé, než je ta, kterou přijmeme snad dříve, než se předpokládá, od hlasatelů radiových zpráv.

Slovo a slovesnost, ročník 2 (1936), číslo 1, str. 54-56

Předchozí Vilém Mathesius: Pokus o teorii strukturální mluvnice

Následující Ingeborg Seidlová-Slottyová: Vliv národního socialismu na německý jazyk