Monografie o českém infinitivu

Jaroslav Porák

[Kronika]

(pdf)

Монография о чешском инфинитиве / Une monographie sur l’ infinitif tchèque

Infinitivu byla u nás v poslední době věnována značná pozornost. Vždyť jen literatura o něm, která byla v Československu vydána za posledních deset let, má dohromady asi 700 stran. Autor monografie o českém infinitivu, na kterou chceme zde upozornit, K. Svoboda[1] se na této produkci podílí čtvrtinou. Čtenáři Slova a slovesnosti autora znají z diskuse o infinitivu ve 20. a 21. ročníku; Svoboda tu podrobně vyložil své názory (zejm. v čl. Mluvnická podstata infinitivu v současné spisovné češtině, SaS 20, 1959, s. 161—183). Proběhla rovněž diskuse v Naší řeči, a to o infinitivních větách podmínkových (čl. Svobodův v NŘ 43, 1960, s. 65—78, Danešovy připomínky, tamtéž, s. 78—80). Vyšly už také dvě recenze Svobodovy monografie, a to Hausenblasova v NŘ 46, 1963, s. 145—150, a Ružičkova v Slovenské reči 28, 1963, s. 247 až 251; obě hodnotí monografii kladně.

Práce má dvě hlavní části: 1. celková mluvnická charakteristika infinitivu, 2. využití infinitivu. Základní mluvnické vlastnosti jsou podle Svobody tyto: vztah infinitivu ke konateli (u pasíva nositeli) infinitivního děje (u neosobních sloves je to vztah k situaci); z toho, že infinitivem nepredikujeme, vyplývá jeho amodálnost (stejně jako jsou amodální ostatní neurčité tvary slovesné); infinitiv v určitých případech vyjadřuje děj, ke kterému se směřuje (i když to nelze říci o všech případech využití infinitivu; v starším jazyce se význam směřování uplatňoval výrazněji); infinitiv má polovětnou povahu (s touto tezí polemizuje úspěšně K. Hausenblas v uved. recenzi).

Až na význam směřování, který se u současného infinitivu projevuje slaběji, uplatňují se základní rysy infinitivu i u přechodníků (diference je u neosobních sloves, pokud jde o vztah ke konateli děje nebo situaci — neosobní slovesa nemají přechodník). Charakteristické rysy infinitivu platí tedy i pro přechodníky. Jediný výrazný diferenční znak, význam směřování, se postupně oslabuje. Přitom ale z tohoto významu směřování je možno vyvodit jeden důležitý rozdíl mezi infinitivem a přechodníky v současné češtině, totiž rozdíl ve významu časovém (jde o časy relativní); Svoboda na tento rozdíl upozorňuje (s. 28—29): infinitiv nemůže vyjadřovat předčasný děj, vyjadřuje jen současnost nebo následnost. Domnívám se jen, že současnost lze těžko vyvozovat z významu směřování; sám Svobodův příklad přestal kouřit je z hlediska vývojového pozdější, v staré češtině se zde užívalo přechodníku přítomného; podobně např. v konstrukcích typu viděl jsem ho ležet. Zdá se, že případů, kdy infinitiv vyjadřuje současnost, v historické době přibývá. Je otázka, zda to není v souvislosti s oslabováním významu tzv. směřování.

Charakterizovat infinitiv je tedy velmi obtížné, protože vypočítané vlastnosti se v různých případech uplatňují různou měrou. Svoboda to správně konstatuje a upozorňuje, že by bylo třeba podrobněji prozkoumat poměr infinitivu a přechodníků z hlediska modálnosti.

Soudím, že také otázky „směřování“ infinitivu bude třeba všimnout si při dalším studiu infinitivu podrobněji. K. Hausenblas ve své recenzi (s. 149) pochybuje o tom, že „se vůbec takovým jednoduchým způsobem, jako že infinitiv má význam „směrový“ nebo „zřetelový“, dá věc postihnout“ (vedou ho k tomu, jak uvádí, špatné zkušenosti s pokusy o výklad tvarů s více funkcemi, např. pádů). Jistě je to velmi obtížné, ale chtěl bych jen upozornit na to, že infinitiv je mnohem mladší než např. pády a že staročeský infinitiv je jednotnější než novočeský; uplatňuje se v něm soudím výrazněji právě onen význam směřování (i když o výstižnosti užívaných zde termínů „směřování“, „zřetel“, „cíl“ by bylo možno dlouho diskutovat). Bylo by třeba ukázat, proč se tento význam postupně oslabuje a proč a jak vznikají nové způsoby užití infinitivu; a to by mohlo přispět k doplnění charakteristiky infinitivu v současné češtině.

V druhé části práce popisuje K. Svoboda případy využití infinitivu: začíná případy zvláštními (samostatný infinitiv navozovací a infinitiv navozovací ve vztahu konfrontace), přechází k infinitivním větám (ty jsou do jisté míry také zvláštním případem užití infinitivu), přičemž i zde postupuje od případů zvláštních k typickým. Konečně popisuje využití infinitivu v jednotlivých větných členech (infinitiv [71]podmětový, předmětový, příslovečný, přívlastkový, přístavkový a doplňkový). Domnívám se, že z hlediska celkové charakteristiky infinitivu by možná byl vhodnější postup opačný, od případů typických ke zvláštním.

Popis je důkladný a systematický. Řadě otázek se zde dostává poprvé podrobnějšího rozboru, některé otázky jsou řešeny nově. Svoboda srovnává infinitiv s vedlejší větou, má řadu cenných postřehů o tom, na co je užití obou prostředků vázáno; podobně srovnává infinitiv s podstatným jménem slovesným. — Cenná je např. kapitola o větách typu je vidět Sněžku a bylo nám ustoupit. Autor přesvědčivě polemizuje s rozšířeným názorem, že věta je vidět Sněžku vyjadřuje možnost (podepřel bych to ještě poukazem na to, že kdyby vyjadřovala možnost, pak by se nedalo říci dnes může být vidět Sněžku). — Synchronní pohled může mít někdy vliv i na historický výklad jevu: Svoboda má námitky proti výkladu vět typu mám co dělat ztrátou větné platnosti, zájmeno co může být neurčitým zájmenem.[2]

Práce je opřena o bohatý materiál ze spisovného jazyka, a to především z beletrie, dramat, odborné literatury a z tisku. Autor se opírá i o své jazykové povědomí. Ve výkladech si pak všímá soustavně i stylistické stránky infinitivu. — V závěru práce konstatuje, že spolu se zvyšováním vlivu mluveného jazyka na psaný a s pronikáním hovorových prvků se zvyšuje frekvence některých infinitivních konstrukcí.[3] Z toho by se však měly vyvozovat závěry i pro sběr materiálu, tj. neomezovat se jen na projevy spisovné (jak to naše mluvnické práce o infinitivu většinou činí); jsme pak totiž odkázáni na to, zda se ta která hovorová konstrukce v excerpovaných knihách (u Svobodovy práce jich bylo asi 90) vyskytne. Proto u Svobody některé okrajové případy chybějí, zatímco jiné tam jsou. Nezmiňuje se o větách typu Tohle Jíra slyšet, hned chytl zlodějíčka za límec (K. Čapek), o konstrukcích leda + infinitiv. U vět typu je vidět Sněžku uvádí u slovesa vidět možnost užití bez předmětové determinace; ale stejně je tomu i u sloves slyšet a rozumět (vzadu nebylo rozumět).

V závěru je třeba shodně s oběma recenzemi, Hausenblasovou i Ružičkovou, vyzvednout význam a dobrý přínos Svobodovy monografie pro poznání mluvnické stavby současného spisovného jazyka.

Slovo a slovesnost, ročník 25 (1964), číslo 1, s. 70-71

Předchozí Vladimír Barnet: P. S. Kuzněcov o zásadách mluvnické analýzy

Následující Helena Křížková: Slovenská monografie o podstatném jméně