První maďarský regionální nářeční atlas; metodika a technika jeho zpracování

Slavomír Utěšený

[Kronika]

(pdf)

Первый венгерский облаcтной диалектологический атлас; методика составления / La première carte dialectologique régionale hongroise: la méthode et la technique de son élaboration

Jako další významnou publikaci pracovního kolektivu maďarského jazykového atlasu připravil J. Végh menší regionální atlas krajů Őrség a Hetés.[1] Po dvou závažných metodologických pracích, kolektivním dokumentu o přípravě maďarského atlasu a studii o jeho funkci a problematice od L. Deme,[2] a po Historii maďarských nářečí od L. Benkö,[3] přináší Véghův atlas první zpracovaný soubor dat, který vznikal v těsném spojení s přípra[243]vami atlasu celonárodního, jakožto jeho doplnění a prohloubení v krajině nářečně zvlášť zajímavé. Zkoumané území o rozsahu asi 500 km² na jz. okraji Maďarska je odlehlý, hospodářsky konzervativní a kulturně svérázný kraj, jehož sídelní kontinuita nebyla přerušena ani tureckými válkami; Őrség — kraj bývalých strážců zemských hranic — připomíná přitom i názvem naše Chodsko. Autorovi se podařilo během poměrně krátké doby sebrat materiál ve všech 47 obcích daného území, a to pomocí dotazníku o 278 otázkách, z nichž prvních sto má být zastoupeno i v dalších plánovaných regionálních atlasech.[4] Na podkladě takto střídmě vymezeného výzkumu, který mohl být proto proveden tím důkladněji, sestavil autor celkem 215 map, z toho 64 hláskoslovných, 107 morfologických, 35 lexikálních a 8 tzv. svodných mapek pro kvalitu samohlásek. Mapy jsou pozoruhodné především tím, že téměř důsledně uplatňují zároveň metodu nápisovou i symbolovou, tj. že u každého zkoumaného bodu je jednak uveden zjištěný jazykový údaj v maďarské fonetické transkripci, jednak symbol — obyčejně základní geometrická figura s případným dalším členěním — který má názorně vyjádřit některé stránky dané varianty ve vztahu k ostatním kartografovaným variantám. Poloviční velikostí těchto značek jsou označovány méně časté varianty vedlejší (nejsou tu ovšem zvlášť rozlišeny varianty nastupující a ustupující, jak se o to zajímavě pokusil např. Bernštejnův Atlas bulharských nářečí v SSSR). Spojení nápisů i symbolů na jedné mapě, kterého užívají i jiní maďarští dialektologové (teoretické zdůvodnění viz u Deme, s. 48), zdá se výhodné právě na menších mapách — leč i zde je v případě bohatější synonymiky dost těžko všechny údaje umístit, o přehlednosti ani nemluvě; při kartografování rozsáhlejších území s hustší výzkumnou sítí je pak tento způsob zřejmě často neproveditelný a lze mít pochyby i o jeho účelnosti. V sestavě značek, jichž Végh užívá, je třeba uvítat vpisování dalších geometrických figur do figur základních, aby se tak vyjádřila přechodnost variant (např. mezi kruhem a trojúhelníkem stojí kruh s vepsaným trojúhelníkem). Užité symboly jsou však zbytečně veliké, což lze vytknout i řadě jiných atlasů (čestnou výjimku tu představuje např. nedávno vyšlý Atlas běloruských nářečí); protiklad plných a prázdných figur, vyznačených jen tenkým obrysem, je pak přílišný. Sympatické je, že se Végh snaží vlastní nářeční varianty znázorňovat ucelenými plnými figurami, zato novotvary, které se šíří zvláště z centra země od severovýchodu, jsou označeny jen obrysovými značkami: výsledný obraz, podporovaný ještě dvojí velikostí figur, ukazuje vývojovou dynamiku zkoumaného území zvlášť názorně. Vedle minuciózních map hláskoslovných, které dokumentují spojitost územních variant i jejich dynamiku, jež by při řidší síti nutně byla zkreslena, popř. by zůstala zcela utajena, a vedle řady map morfologických se zajímavými archaismy, upoutají pozornost i (žel jen výběrové) mapy lexikální, z nichž některé dokumentují jisté obecné zákonitosti vývoje slovní zásoby nadobyčej markantně.

K atlasu je připojen hutný komentář s mnoha fotografiemi a náčrty, ještě cennější jsou však obecné úvodní partie, reprodukované i v podrobném německém výtahu, jež objasňují teoretické předpoklady díla i metodu a historii jeho sestavení. Právem si autor stěžuje, že v dosavadní dialektografii, zvl. německé, je těmto otázkám věnováno málo pozornosti; mohl by se však podrobněji vyrovnat s podobnými pracemi sovětskými a polskými. Pokud se týče vztahu atlasů národních a regionálních, vychází Végh z rozboru Jabergovy studie Großräumige und kleinräumige Sprachatlanten (Vox Romanica 14, 1954) — co do rozměrů stojí ovšem maďarský atlas mezi oběma krajními typy. Zdá se nám, že vedle protikladů kvantitativních tu mají neméně důležitý význam i rozdíly kvalitativní — v takové stupnici, jako je jazykový atlas Slezska, atlas nářečí polských, atlas západoslovenského území a konečně jazykový atlas celoslovanský je např. zcela rozdílné obsahové zaměření jednotlivých typů nade vši pochybu. — Plně přijatelné je zato Véghovo pojednání o podstatě nářečních jednotek, (pod)nářečí a nářečních skupin a [244]o jejich vzájemném rozhraničení. Proti staré, už od Gauchata stále znova se vracející tendenci zdůrazňovat idiolektické rozdíly v rámci nářeční jednotky, je třeba vycházet se zásady, že v dialektografii lze postihovat i kolektivní úzus s jeho sociálně závaznými normami danými v společném povědomí jednotlivých mluvčích daného prostředí, a to vše že je třeba považovat za základní předmět popisu. Velmi důkladně se dál rozebírá i kardinální otázka práce na jazykových atlasech, totiž rozsah a zaměření sbírání a zpracovávání materiálu. Dnes už není sporu o tom, že je potřeba mapovat „langue“, nikoli „parole“; Gilliéronovu metodu tu už nepraktikují ani jeho pokračovatelé. Vedle retušujícího historizujícího postupu a vedle orientace na jazykový průměr (obojí toto zaměření zkresluje skutečný stav uplatňováním jednostranně předpojatého hlediska) je možno praktikovat i metodu objektivnější a docházet ke konstrukci „langue“ induktivně na základě řady parolových projevů. Pokud je nám známo, maďarské ankety pracují výhradně s pevnými dotazy, dosud vlastně jediným příkladem toho, že lze postupovat od faktů promluvových k stanovení „langue“ i tím, že se stereotypové otázky kladou více zkoumaným osobám po sobě. Spojí-li se tyto údaje s hodnotícími postřehy inteligentnějších mluvčích, jež je rovněž zapotřebí brát v úvahu, mohou tak i v kartografickém zpracování vznikat i takové dokumenty o současném jazykovém stavu zkoumaného území, které svou objektivností a přesností neustupují v ničem lokálním monografiím. O regionálním atlasu Őrségu a Hetése to rozhodně platí plnou měrou.

Slovo a slovesnost, ročník 25 (1964), číslo 3, s. 242-244

Předchozí Blanka Borovičková, Vlastislav Maláč: Zasedání komise o analýze a syntéze mluvené řeči ve Varšavě

Následující Jan Průcha: Statistika v historické dialektologii