K syntaxi nepřipravených souvislých mluvených projevů (Přídatné výrazy a konstrukce)

Olga Müllerová

[Články]

(pdf)

К вопросу о синтаксисе неподготовленной связной речи (Пополняющие выражения и конструкции) / Sur le syntaxe des discours continus improvisés (Les expressions et les constructions ajoutées)

Nepřipravené mluvené projevy (především nespisovné) jsou samostatnou oblastí jazykového vyjadřování vedle připravených projevů písemných (zpravidla spisovných). Je třeba zabývat se jimi odděleně a neprobírat znaky pro ně typické jen na pozadí projevů spisovných a nepovažovat je pouze za jevy okrajové. Není také dost dobře možné přenášet do nepřipravených mluvených projevů všechny gramatické kategorie spisovného jazyka a chtít je do důsledků uplatňovat, naopak, je potřebí vypracovat adekvátní pojmosloví pro tuto oblast. Také přístup dialektologů není pro ně dost přiměřený, neboť nepřipravené mluvené projevy jsou vlastně projevům nářečním nadřazené, je to kategorie širší. Vedle projevů nářečních do ní patří projevy pronesené interdialektem, obecnou a hovorovou češtinou, řidčeji i jazykem spisovným.

V nepřipravených mluvených projevech působí mnoho různých činitelů. Jsou to zvláště: mluvenost, nepřipravenost,[1] prostě sdělná funkce, neveřejnost do[119]rozumívacího aktu, vázanost na situaci, přímý kontakt s posluchačem, emocionalita, expresivita a apelovost (zvl. v dialogu).[2] Každý z těchto činitelů, nejčastěji jejich soubor, podmiňuje výběr a uspořádání jazykových prostředků. Při každém projevu působí ovšem také individuální vlastnosti mluvčího (projevují se např. v emocionálnosti, tempu) a jeho vyjadřovací schopnosti (někteří lidé mluví plynně bez obtíží, jiní zase s námahou hledají vhodná slova; značnou úlohu jistě má i vzdělání, dále také prostředí intimní, kolegiální, pracovní ap.).[3]

Materiál, který je podkladem pro zkoumání nepřipravených mluvených projevů v tomto článku, v němž se opírám o svou diplomovou práci, byl získán přepisem magnetofonových záznamů, zachycujících převážně projevy běžného denního styku; byly pořízeny většinou v Praze. Mluvčími byli starší i mladší lidé s různými profesemi, kteří zpravidla nevěděli, že jejich projevy jsou zaznamenávány. Zkoumání nepřipravených mluvených projevů na magnetofonových záznamech má své přednosti v tom, že jedině tak je možno získat delší souvislý mluvený projev, který je nezbytným předpokladem syntaktického rozboru. Na magnetofonovém pásku je dále také zachycena ve všech svých vlastnostech i zvuková stránka, bez níž není dobře možno provádět rozbor mluveného projevu. Magnetofonové záznamy umožňují znovu si poslechnout projev a ověřovat si tak správnost pozorování. Záznamy rozhlasových besed a projevů jsou poněkud jiného charakteru; bývají obvykle částečně připravené, mluvčí již předem ví, o čem bude mluvit, besedy se někdy předem zkoušejí. Ponechávám je proto v tomto článku stranou.

Vzhledem k důležitosti zvukové stránky v mluvených projevech zaznamenala jsem na svém materiálu i zvukový průběh, a to jenom potud, pokud má zvukové členění dosah pro členění syntaktické; zkoumání zvukové stránky není zde tedy cílem, nýbrž spíše jen pomocným prostředkem. V úryvcích projevů budou zaznamenávány:

1. pauzy ( | ) — ty, jimiž se realizuje předěl mezi jednotlivými promluvovými (větnými) úseky,[4] i ty, které vznikají neorganicky, přerušením řeči, zamlčením se apod., např.

2. úsekový přízvuk () — je součástí jednotlivých intonačních kadencí;

3. důraz () — zvukové zdůraznění bývá podporováno sémantickou závažností slova (jen zvukově by se důraz často nedal odlišit od přízvuku);

4. intonace:

	— stoupnutí intonace
	— pomalé stoupání intonace
	— klesnutí intonace
	— pomalé klesání intonace

[120]Intonace ohraničuje výpovědi a také všechny výpovědní úseky.[5]

V nepřipravených mluvených projevech je celá řada jevů, na jejichž vzniku se podílí jeden nebo několik výše uvedených činitelů (mluvenost, nepřipravenost, vázanost na situaci atd.).

Projevuje se zde ve značné míře neúplnost vyjadřování, časté jsou elipsy, zvláště slovesa, např.

Vyskytují se ustálené eliptické konstrukce,[6] např.

i konstrukce, v kterých je vypuštění určitého slova spojeno zejména s vázaností na situaci, např.

Mnohem méně se u nepřipravených mluvených projevů mluví o nadbytečnosti, pleonastičnosti, např.

Patří sem i dvojí vyjádření podmětu, např.

 

V aktuálním členění výpovědi se často setkáváme se subjektivním pořádkem, např.

Nejprve se řekne to nejdůležitější, pak se mluvčí vrací a mluví o okolnostech děje a nakonec znovu opakuje jádro výpovědi. S tím jsou spojeny některé zvláštnosti slovosledné, nedůrazové, koncové postavení slovesa, např.

 

Častá je neplná realizace syntaktických konstrukcí systémových, nedokončené věty, anakoluty, vůbec větná stavba je velmi uvolněná, např.

 

V nepřipravených mluvených projevech není propracována parataxe a hypotaxe v té míře jako v psaném spisovném jazyce. Věty jdou za sebou často v pouhé juxtapozici, kladou se prostě vedle sebe, aniž se jejich vzájemný vztah nějak vyjádří, např.

[121]Určitá promluva nebo její část bývá tvořena sledem větných konstrukcí, mezi nimiž není vztah ani souřadnosti ani podřadnosti. Jednotlivé konstrukce navazují jedna na druhou pomocí výrazů např. a, no a, teď, a teď atd., např.

Všimněme si v uvedeném úryvku funkce spojky a: nemá zde úlohu v pravém slova smyslu spojovací, ale spíše prostě navazovací. Jejím prostřednictvím navazuje část následující na část předcházející; jak ukazuje členění zvukové (zvl. pauzami), dostává se přitom toto „a“ velmi často na konec úseku předcházejícího a vystupuje tu vlastně jako signál, že ještě přijde pokračování.

Typické jsou pro nepřipravené mluvené projevy prvky spjaté s technikou vyjadřování. Jsou to výrazy a konstrukce typu abych tak řekl, jak říkám, dále výrazy jako no, no a, tak, no tak apod., které jsou spojeny právě s mluveností. Mluvčí jich užívá, aby získal čas k výběru dalších vhodných slov; text se tak rozčleňuje na místa obsahově důležitá a na místa významově vůbec nezatížená (tím se zároveň usnadňuje posluchači vnímání). Tyto výrazy stávají na začátcích promluv jako obsahově nezávažná slova, která jen upoutávají pozornost posluchače apod. (podrobněji viz dále).

Skupina konstrukcí a výrazů, které mají v nepřipravených mluvených projevech takové funkce a které odpovídají zejména mluvenosti a nepřipravenosti, je po stránce slovnědruhové značně nesourodá. Jsou to především taková slova, která nemají vyhraněný pojmový obsah a mohou tudíž mít ve výpovědi platnost různou a jsou typická právě pro tuto oblast mluveného vyjadřování. Patří sem zejména výrazy: no, jo, nojo, ano, ne, hele, a, že, tak, teď, žejo, že ano, že ne, které bývají obvykle zařazovány mezi částice, citoslovce, příslovce a spojky. K nim se přiřazují „pokleslá“ slova plnovýznamová, např. subst. pravda, fakt, slovesné tvary víš, víte, rozumíš, rozumíte, vidíš, vidíte, povídám, říkám (řikám), viď, viďte, řekni, řekněte, počkej, počkejte, poslouchej, poslouchejte, poslyš, poslyšte, a dále také i některé konstrukce větného charakteru, např. abych tak řekl, jak bych to řek(l), jak říkám, jak jsem řek(l) apod.

Na základě čeho je možno spojovat všechny tyto nesourodé výrazy do téže skupiny? Aby bylo možno dobře postihnout povahu a platnost těchto výrazů a konstrukcí v nepřipravených projevech, je nutno zkoumat je z hlediska jejich funkce ve výpovědi.[7] Jenom v rámci výpovědi je možno posuzovat, jak fungují výrazy no vidíš a počkej ve spojení:

 

Kdybychom počítali při členění textu (promluvy) jen s větami (a souvětími) a z nich vycházeli, považovali bychom asi výrazy no vidíš a počkej za věty, tedy v podstatě za útvary téže úrovně jako hezky se to peče a jak vona se menovala, což by ovšem skutečnou situaci zkreslovalo. Vezmeme-li za základní jednotku [122]textu výpověď[8] a posuzujeme-li, jak je tento úsek textu, tvořený jednou výpovědí, členěn syntakticky, zjistíme, že ve výpovědi je jedna ze syntaktických konstrukcí centrální. Touto centrální syntaktickou konstrukcí může být věta, souvětí (souřadné i podřadné) i nevětný výraz. K ní se pak připojují některé další konstrukce, jednak polovětné (z nich se v mluvených nepřipravených projevech vyskytují častěji pouze vazby infinitivní, přechodníkové konstrukce jsou v češtině knižní), jednak výrazy a konstrukce, které zde nazveme přídatné. Jsou to výrazy a konstrukce, které se přidávají, „přilepují“ k centrální syntaktické konstrukci a významově ji modifikují, nejsou však s ní v syntaktickém vztahu souřadnosti ani podřadnosti (závislosti).[9] Takové přídatné výrazy mohou být v postavení před centrální syntaktickou konstrukcí, v antepozici, např.

 

mohou stát za centrální syntaktickou konstrukcí, v postpozici, např.

 

nebo mohou centrální syntaktickou konstrukci rozdělovat na dvě části, jsou tedy v interpozici, např.

 

V rámci celé výpovědi lze také lépe postihnout, jakou mají přídatné výrazy a konstrukce platnost významovou. Mohou nabývat významových platností různých, a proto se v jejich funkci často uplatňují slova bez vyhraněného vlastního věcného významu (částice, citoslovce). Slova plnovýznamová, zvláště slovesa (vidíš, počkej apod.), pokud nabývají platnosti přídatných konstrukcí a výrazů, ztrácejí svůj původní lexikální význam a stávají se tak typickými právě pro mluvené vyjadřování. Jde hlavně o tyto druhy významových platností:

 

1. Platnost upoutávání pozornosti posluchače, např.

 

při vypravování, např.

dovolávání se svědectví, např.

 

2. Platnost prvého obsahově nezávažného slova ve výpovědi (buď na samém začátku projevu, nebo ve výpovědi navazující na předcházející projev), např.

 

[123]3. Platnost navazovací, např.

4. Platnost modálně hodnotící, např.

 

5. Přídatné konstrukce v interpozici mají charakter vsuvky. Většina jich má svůj původ v technice mluvení, jsou podmíněny hledáním vhodného výrazu, rozmýšlením se, jindy vyjadřují modální nebo hodnotící vztah posluchače k obsahu centrální syntaktické konstrukce apod., např.

 

Přídatné konstrukce a výrazy mohou mít ve výpovědi ještě mnoho jiných významových platností a odstínů, které zde nemohou být demonstrovány (vyjadřují časovou následnost, zesilují obsah výpovědi, vyjadřují přímou reakci na pronesenou výpověď atd.).

K syntaktickému začlenění a lexikálnímu omezení přídatných konstrukcí a výrazů přistupuje ještě jejich omezení paradigmatické. Slovesa, pokud nabývají platnosti přídatných výrazů, bývají omezena na jeden nebo dva tvary. Toto gramatické omezení je těsně spjato s omezením lexikálním. Jakmile se sloveso stane přídatným výrazem, přestává fungovat ve svém původním lexikálním významu a nabývá ve výpovědi určité zvláštní platnosti (viz výše). V této platnosti se pak může vyskytovat pouze v jednom nebo ve dvou tvarech. Na základě setření lexikálního významu a omezení paradigmatického se tato plnovýznamová slova (slovesa) přičleňují k slovům neplnovýznamovým (citoslovcím, částicím, spojkám) a tvoří s nimi společně skupinu přídatných konstrukcí a výrazů. Gramatické omezení na jeden nebo dva tvary nastává u sloves typu: počkej, počkejte; koukej, koukejte (na 2. os. sg. n. pl. imperativu), víš, víte; vidíš, vidíte (na 2. os. sg. nebo pl. prézentu), povídám (na 1. os. sg. prézentu), např.

(Všechny tyto výrazy mají společnou platnost upoutávání pozornosti posluchače.) K nim se řadí ještě citoslovce viď, viďte; heleď, heleďte (hele, helejte), např.

 

Podobnému gramatickému omezení podléhají i konstrukce větného charakteru, sloveso v nich je buď ve tvaru 1. os. sg. prézentu (typ jak říkám), 1. os. sg. minulého času (typ abych tak řekl, jak jsem řekl), např.

[124]

Zajímavé je zkoumat přídatné výrazy a konstrukce z hlediska zvukového průběhu výpovědi. Přídatné konstrukce se zvukově buď začleňují do výpovědi (nemají zvláštní intonační průběh ani nejsou odděleny pauzami), nebo naopak se od výpovědi zvukově oddělují, mají zvláštní intonační průběh, někdy tvoří vlastně po zvukové stránce samostatnou výpověď (dalo by se však také říci, že hranice výpovědi je zdvojena). To platí zejména pro přídatné výrazy v postpozici, např.

 

Ještě jeden jev je v nepřipravených mluvených projevech velice častý a je možno říci, že i ten je spojen s technikou mluvení. Jde o jev, pro který nemá syntax souhrnné označení. Jednotlivé typy jsou označovány jako vytčené větné členy, větné členy dodatečně připojené, větné členy samostatné, jinde se mluví o dodatečném přičlenění.[10] Jsou to případy typu:

 

I u výpovědí tohoto typu je vhodné vydělovat centrální syntaktické konstrukce. Zjišťujeme tu pak opačný jev než u skupiny přídatných konstrukcí a výrazů. U přídatných konstrukcí a výrazů se ve výpovědi vydělí centrální syntaktická konstrukce a k ní přidané konstrukce přídatné. V případech druhého typu naopak centrální syntaktická konstrukce přesahuje hranice jedné výpovědi; je zvukově rozdělena, tvoří dvě samostatné výpovědi nebo dva samostatné výpovědní úseky (i zde by bylo možno uvažovat o zdvojené hranici výpovědi nebo výpovědního úseku). Přitom tyto zvukově oddělené části tvoří dohromady jednu centrální syntaktickou konstrukci, jsou navzájem spojeny syntaktickým vztahem, který je signalizován gramatickými prostředky (např. shodný pád u dvou jmen v obou částech nebo pád jména v druhé části, který vyžaduje sloveso v části prvé apod.). Tento jev vzniká v nepřipravených mluvených projevech tak, že mluvčí v průběhu řeči postupně přidává stále další a další výrazy. Je to způsobeno zvláště nepřipraveností, mluvčí často dopředu neví, o čem bude mluvit, nebo teprve hledá pro sdělení vhodnou jazykovou formu.

1. Výrazy, které se přidávají, jsou většinou takového typu, že vyjadřují nějakým jiným způsobem to, co bylo řečeno v části první, např.

 

[125]

 

Je nutno poznamenat, že je jistý rozdíl mezi výrazy, které následují za relativně úplnou centrální syntaktickou konstrukcí, a výrazy, které před ní předcházejí. Tyto výrazy jsou před ní „položeny“ často ve svém základním tvaru, nominativu, mluvčí si sám často ještě neuvědomuje, jakou stavbu bude vlastní centrální syntaktická konstrukce mít. Proto se také často stává, že je porušena tvarová shoda odděleného a jemu odpovídajícího větného členu, např.

 

2. Výrazům přidaným neodpovídá žádný větný člen ve zvukově oddělené části centrální syntaktické konstrukce, avšak i bez těchto přidaných členů je centrální konstrukce relativně úplná, např.

 

Podobný charakter má i dodatečně připojená vedlejší věta, avšak tato věta je sama již samostatnou další centrální syntaktickou konstrukcí, např.

 

Vyskytují se i případy, kdy centrální syntaktická konstrukce je zvukovou realizací roztržena na dvě části, které však nemohou osamoceně existovat, např.

Od výrazů a konstrukcí zvukově oddělených součástí centrální syntaktické konstrukce se odlišují některé typy neobvyklého slovosledu, např.

 

Výrazy uprostřed, někde nejsou zvukově odděleny, jsou intonačně zapojeny do výpovědi a jenom svou neobvyklou pozicí připomínají některé dříve probírané výrazy a konstrukce. Jsou jim blízké, i pokud jde o jejich vznik. Obojí jev vzniká postupným přidáváním dalších členů k základnímu větnému schématu v průběhu řeči.

Syntaktických a vůbec jazykových specifičností je v nepřipravených mluvených projevech ovšem více. Čekají ještě na soustavné zpracování. Od doby, kdy Ch. Bally prohlásil, že „jazyk, kterého užíváme neustále a jímž vyjadřujeme své i nejskrytější myšlenky, je pro každého z nás velmi bohatým zdrojem nejvěrohodnějšího lingvistického materiálu“,[11] uplynulo už půl století, ale důkladnému poznání běžně mluveného jazyka jsme stále mnoho dlužni. Nejen pro zkoumání výrazové (expresívní) stránky jazyka (tj. stylistiku, jak ji chápe [126]Bally), ale vůbec pro poznání specifičností přirozených jazyků je zkoumání mluvených nepřipravených projevů stejně důležité jako studium těch podob jazyka, kterým se v mluvnické odborné literatuře věnuje největší pozornost.

 

R É S U M É

К вопросу о синтаксисе неподготовленной связной речи

(Пополняющие выражения и конструкции)

Неподготовленная разговорная речь (прежде всего нелитературная) является самостоятельной областью применения языка рядом с письменным языком (прежде всего литературным). Поэтому надо типичные явления разговорного языка исследовать не на фоне языка литературного (как явления периферийные), но надо их видеть как полноправные категории разговорного языка.

Неподготовленная разговорная речь характеризуется некоторыми типичными чертами. К ним принадлежат например неполнота и наоборот избыточность (плеоназм) говорения, т. наз. субъективный порядок в актуальном членении высказывания и другие особенности порядка слов, свободное построение предложения, неразработанный паратаксис и гипотаксис, а также элементы связанные с техникой говорения.

В последнюю группу включаются и так называемые пополняющие выражения и конструкции. В эту категорию входят: а) прежде всего неполнозначные слова, например по, jo, tak, nojo и т. п., б) некоторые слова полнозначные (напр. существительные pravda, fakt, глаголы víš, víte, rozumíš, rozumíte, počkej, počkejte и т. п.), в) некоторые конструкции имеющие характер предложения (abych tak řekl, jak říkám). Все этн слова объединяются в одну группу па основе 1. синтаксической функции в высказывании, 2. семантической функции в высказывании, 3. парадигматического ограничения.

1. Высказывание членится на центральную синтаксическую конструкцию, к которой, без какого бы то ни было синтаксического отношения, прибавляются конструкции пополняющие, напр. hezky se to pèče no vìdíš. По отношению к центральной синтаксической конструкции они могут стоять а) в препозиции, б) в постпозиции, в) в интерпозиции.

2. Полнозначные слова, если они имеют функцию пополняющих конструкций, теряют свое лексическое значение и приобретают значения другие (привлечение внимания слушателя и т. п.).

3. Глаголы в функции пополняющих конструкций ограничены одной или двумя формами (имеют форму 2. лица ед. или мн. числа повелит наклонения, напр. počkej, počkejte, или форму 2. лица ед. или мн. числа наст. времени, напр. vidíš, vidíte, или 1. липа ед. числа наст. времени, напр. povídám.

Slovo a slovesnost, ročník 27 (1966), číslo 2, s. 118-126

Předchozí Milan Jelínek: Postavení hovorového stylu mezi styly funkčními

Následující Jana Ondráčková: K otázce nazálního zabarvení českých samohlásek