Příspěvek k teorii tvoření slov

Marie Racková

[Rozhledy]

(pdf)

Вклад в теорию словообразования / Contribution à la théorie de la formation des mots

Kniha W. Pomianowské Klasifikacja rzeczowników odrzeczownikowych, studium ze słowotwórstwa i geografii lingwistycznej (Wrócław-Warszawa-Kraków 1963) je charakteristickou prací polské dialektologické i syntaktické školy. Podle autorčiných slov má být pokusem dokázat obecnou platnost teorie tvoření slov vybudované na základě logicko-syntaktických kategorií, jak ji vypracoval přední představitel této školy W. Doroszewski. Pomianowska ji aplikuje na klasifikaci substantiv odvozených od substantiv, kdežto Doroszewski sám ji uplatnil v oboru deverbativ a deadjektiv.[1] Nezůstalo však při pouhém pokusu, práce je — ve smyslu zvolené koncepce — skutečným přínosem.

Materiál, který je tu rozebírán, pochází ze zajímavého experimentálního nářečního souboru, který obsáhl přes 7500 slovníkových položek. Sestavil jej v obci Radkowice (vojvodství Kielce) nelingvista, rolník, zato příslušník místního nářečí. Při sběru postupoval jednak podle dotazníku dialektologické pracovny Zakładu Językoznawstwa PAN, jednak podle Lindeho slovníku, s nímž porovnával živou slovní zásobu své rodné obce. Takto autentický materiál má jistě své výhody, ale nelze tu vyloučit nebezpečí, že může být informátor přinejmenším ovlivněn tištěnou „předlohou“. Bohužel se o tom nic podrobnějšího nedovídáme.

Pro zpracovávání svého tématu vybrala autorka z tohoto slovníku více než 1500 po[144]ložek, což jí umožnilo orientovat se v produktivnosti jednotlivých slovotvorných elementů na pevném, konkrétním bodu středomalopolské nářeční oblasti. Pro zjištění, jak je stupeň produktivnosti ovlivněn faktory historickogeografickými, bylo zpracováno z tematických slovníkových nářečních monografií, shromážděných v dialektologické pracovně během čtyř let z celého Polska, více než 150 map. Tento dvojí materiál umožňuje pak v průběhu práce konfrontovat fakta roviny „vertikální“ i „horizontální“. Do přílohy bylo zařazeno 15 map, které vhodně reprezentují nářeční diferenciaci slovotvorného systému či naopak slovotvornou diferenciaci systému dialektů. Mapy zachycují buď nářeční slovotvorné varianty jednoho pojmenování, nebo oblastní proměny výskytu a funkce např. jednotlivých přípon. Vcelku nešlo autorce o vyčerpávající jazykovězeměpisné zpracování problematiky, mapová příloha má jen exemplifikační povahu, ale i tak čtenář postrádá kartografické zobrazení např. poměru pojmenování složených a odvozených (rybołowca/rybak), substantivizovaného pojmenování adjektivního a substantiva deadjektivního (garbaty/garbus), univerbizačního procesu a jeho výsledků aj. V převážné většině byla zvolena metoda tzv pozitivního mapování (zachycuje se pouze výskyt hledané podoby), která umožňuje výrazně vyabstrahovat hledaný jev. Autorčinu tezi, že pro klasifikaci nářečí, zpravidla budovanou na jevech hláskoslovných a tvaroslovných, jsou stejně závažná fakta slovotvorná, nevelký soubor map potvrzuje.

Teorie, jakož i metoda, kterou autorka pracuje, vychází z teze, že jazykovým ekvivalentem obecnějších kategorií poznání (ontologických a logických) jsou kategorie syntaktické (s. 9). Ty se pak realizují jak v usouvztažňování lexémů, tak v usouvztažňování morfémů, přičemž má „syntax morfémová“ — jako oblast speciální, hierarchicky nižší — závislé, podřízené postavení. Cílem bádání o tvoření slov je tedy odkrýt mezimorfémové syntaktické vztahy a uvést slovotvorné kategorie na syntaktický „společný jmenovatel“.[2] Výsledkem takto orientované práce s desubstantivními substantivy je následující klasifikace: I. podmětové formace predikativní, II. podmětové atributivní formace kvalitativní, III. a IV. podmětové atributivní formace vztahové, a to v jednom případě od přívlastku (odprzydawkowe), v dalším od příslovečného určení nebo typu od příslovečného určení (odokolicznikowe i typu odokolicznikowego), V. formace typu přísudkového. Pojmenování oddílu I—IV jsou hodnocena jako formace předmětové, protože formant (jako člen určující) vstupuje se základem (jako členem určovaným) I. do vztahu obsahově shodného se vztahem podmět-předmět nebo podmět-příslovečné určení v přísudkové konstrukci verbální (např. rybak je ‚někdo, kdo loví ryby‘), přičemž má sloveso, nutné k opisnému vyjádření významu, sémantický rys uvědomělé činnosti; případy zahrnuté do dalších tří kategorií, společně charakterizovaných jako formace atributivní, obsahují konstituující vztah podmět-člen jmenného přísudku, a to buď II. doplněk (v tzv. formacích atributivních kvalitativních, např. maślak je ‚něco, co je jako máslo‘), nebo III. přívlastek doplňku, nebo IV. příslovečné určení (v tzv. formacích atributivních vztahových, např. królewic je ‚někdo, kdo je synem královým‘ nebo przodek je ‚něco, co je vpředu‘). Do oddílu V jsou pak zařazena nomina actionis a nomina essendi (tzv. formace typu přísudkového, např. rybołówstwo je ‚lovení ryb‘ nebo ‚bytí rybářem‘).

Každý z pěti oddílů je uveden obecnou charakteristikou společnou všem skupinám pojmenování, na které se dále rozčleňuje (jsou asi na úrovni naší slovotvorné kategorie).[3] Tyto dílčí kapitoly jsou pak věnovány rozboru konkrétního materiálu, jehož výsledkem je stanovení zobecňujícího vzorce, symbolu pro syntakticko-slovotvorný vztah shodný u všech členů dané skupiny jmen. Dále obsahují konfrontaci synchronních [145]fakt s eventuálními historickými doklady, popis shromážděného materiálu (evidence podle přípon) a v případě potřeby též výklady jazykovězeměpisné.

Pro stanovení symbolické formule, a tím i pro zařazení slova do klasifikačního systému je vlastně rozhodující to, který z možných opisů věcného významu bude zhodnocen jako nejvýstižnější. (Zásady výběru však autorka nikde neprecizuje.) Tak např. k symbolu[4]  dospívá se rozborem konstitutivních mezimorfémových vztahů v slově rybak: je to ‚ten, kdo (loví) ryby‘.[5] Tato celkem neproblematická skupina pojmenování s uvedenou formulí patří do oddílu podmětových formací predikativních a je označena jako „odpředmětové“ názvy činitelské. Pro další skupinu je určující vztah vyjádřený symbolem F : T = S : (P) + Aadv[6] — jsou to tzv. činitelské názvy od příslovečného určení, např. poczciarz je ‚ten, kdo pracuje na poště‘. Ale celá řada případů zde uvedených by mohla být stejným právem klasifikována zcela odlišně: pojmenování kaczmarz, kramarz, młynarz aj. je možno na základě opisů typu ‚ten, kdo je majitelem hostince‘ … zařadit mezi názvy vlastnické činné (srov. o nich níže), kasyjer je spíše ‚ten, kdo (spravuje) pokladnu‘ než ‚ten, kdo (přijímá peníze) v pokladně‘, jak je uvedeno, a přísluší tedy spíše k názvům typu rybak; samo vzorové slovo poczciarz může mít kromě významu shora citovaného i význam ‚ten, kdo (je zaměstnancem) pošty‘ a lze je klasifikovat jako název vlastnický (příslušnostní) trpný (srov. níže) atd. Následují jména nástrojů, která je možno — i podle autorky — interpretovat různým způsobem: např. sieczkarnia je buď ‚něco, co řeže řezanku‘, nebo ‚něco, co je (na řezání) řezanky‘, anebo ‚něco, co je na řezanku‘, a podle toho se mohou sestavit i různé, ale stejně oprávněné symboly. Na místo skupiny v klasifikačním systému to ovšem — na rozdíl od případů jiných — nemá vliv. Zato u čtvrté a páté skupiny, jsou to tzv. názvy trpných podmětů činnosti od předmětu a příslovečného určení, autorka možnost různé obsahově významové interpretace přechází jen stručnou zmínkou (na s. 152), přestože zde jde o skutečnosti důsažnější. U těchto kategorií pojmenování, reprezentovaných jmény wiatrak větrný mlýn, ‚něco, co (je otáčeno) větrem‘, dále drewniak dřevěný vůz nebo dřevěná bota, ‚něco, co (je zhotoveno) ze dřeva‘, a podpłomyk pečivo ze zbytků chlebového těsta pečené v peci před chlebem, tj. po plameni, ‚něco, co (je pečeno) po plameni‘, je totiž dějová — či predikativní — významová složka velmi potlačena. Je-li považována za složku určující, je přeceněna. Vybereme-li náhodně několik českých pojmenování s adekvátní slovotvornou stavbou, např. slamák slaměný klobouk, nář. párka parní mlátička, dřevák dřevěná bota nebo pantofel s dřevěnou podešví, ob. gumáky gumové boty, nafťáky naftová kamna, tranzistorák tranzistorový přijímač, shledáváme, že pro sémantickou strukturu těchto odvozenin je určující vztah k látkovým nebo k tzv. široce vztahovým desubstantivním adjektivům. (V dalších nářečních variantách dřevěnek, dřevěnka, párnice, párovka je tu pak zřetelná i závislost formální.) U odvozenin se „substantivními“ základy můžeme předpokládat derivaci od primárního odvozovacího základu příslušného látkového nebo vztahového adjektiva.[7] Právě případy, u nichž je základem plný, odvozený kmen adjektivní, zřetelně ukazují na to, že i zde máme co činit spíše s deadjektivními [146]názvy nositelů vlastnosti. I sémanticky je tu vždy dominantní rys kvality, nikoli akce. V pojetí W. Pomianowské by šlo tedy spíše o vztah podmět-přívlastek než o vztah trpný podmět-přísudek-předmět nebo příslovečné určení. Ostatně v samém reprezentantu jedné ze skupin, v slově wiatrak, chybí sémantický prvek uvědomělé (lidské) činnosti, který má být konstitutivní pro všechny skupiny jmen oddílu I.

Sémantickým společným jmenovatelem členů slovotvorných kategorií zařazených do oddílu II je to, že „substantivní základ určuje kvalitativní znak, jehož nositelem je designát pojmenovaný slovem odvozeným“ (s. 48). Toto určování se realizuje 1. na principu celkové totožnosti (sem patří slovotvorné tautonymní varianty typu luśnianka líšeň je ‚to, co je luśnia‘, a slovotvorné zformování přejatých slov), 2. na principu částečné totožnosti neboli neprecizované podobnosti (spolu s případy jako maślak bot. název pro houbu, ‚něco, co je jako máslo‘, je sem zahrnuto např. využití slov kotek, goląbek, bratek v nářeční botanické terminologii ap.), 3. na principu částečné různosti neboli precizované podobnosti (sem příslušejí deminutiva, augmentativa a pojmenování přechýlená) a 4. na principu kontrastu (např. pojmenování typu nieprawda, nieprzyjaciel atd.).

Tento velmi zajímavý oddíl se převážně lexikologickou povahou ústřední kapitoly (věnované pojmenováním sémanticky určeným částečnou podobností slova základového a odvozeniny) poněkud vymyká z rámce studie. Klasifikace těchto tzv. atributivních formací kvalitativních je přesvědčivá, i když s jejími důsledky pro definování některých skupin je možno polemizovat. Např. vztah totožnosti u slovotvorných tautonym typu luśnia - luśnianka může odkrýt teprve srovnávací lingvistické zpracování; sami nositelé nářečně rozlišených podob A a B sotva mohou podat opis ve smyslu A = B. Definování významu se tu dostává na jinou rovinu, než jakou mají „přirozené“ opisy např. v celém oddílu I.

Pro deminutiva, augmentativa a jména přechýlená je stanoven týž typ opisové formule: domek je ‚to, co — malý — je dům‘. Naskýtá se otázka, zda se tu neprojevuje spíš tendence zpracovat sémantický obsah slova pro jisté symbolické znázornění než snaha vystihnout obsah opisem a pak symbolem. Symbol F : T = S + A₂ : C + A odpovídá skladbě souhrnné tabulky (s. 150) lépe než citovaný opis významu.

Následující oddíl III je věnován pojmenováním reprezentovaným názvy brodacz a królewic (jsou to tzv. názvy vlastnicko-příslušnostní činné a trpné) a singulativům a kolektivům. Tato partie má sice v autorčině podání ideální jednotnou skladbu syntakticko-formální, pro základ a příponu je tu konstituující vztah shodný se vztahem podmět-přívlastek doplňku, ale po stránce sémantické je to celek poněkud nesourodý. Kolektiva a singulativa obsahují recipročně pojatý vztah celku a části; za jeho jistou analogii bychom snad mohli považovat cum grano salis i sémantický rys příslušnosti k osobě sociálně výše postavené, jak je tomu u pojmenování typu królewic (řadí se sem např. tvoření jmen dětí od názvu povolání i příjmení otcova — poněkud neorganicky v tomto kontextu působí však názvy typu buczyna ‚bukové dřevo‘, a to obdobnou problematikou jako jména následující skupiny). Také u kategorie reprezentované pojmenováním brodacz není dost dobře možné bez zkreslení hovořit o vlastnickém vztahu, zvláště řadí-li sem autorka i názvy zvířat, jako ikrzak, mleczak. Motivační vztah tu vede jak k základovým substantivům, tak k desubstantivním adjektivům. Autorka sama takovou alternativu uvádí, ale hodnotí ji jako ústupek teorie faktům (s. 108).

Do oddílu IV jsou zahrnuta pojmenování určená vztahem podmět - příslovečné určení (na rozdíl od podobných formací oddílu I v přísudku jmenném, tedy nikoli ve spojení s plnovýznamovým slovesem), a to určení 1. místa, 2. času, 3. účelu. Určitou obtíž činí jen zařazení obyvatelských jmen do prvé skupiny. Výklady, které autorka pro význam jmen typu Warszawiak uvádí jako alternující (‚ten, kdo je obyvatelem Varšavy / ten, kdo je z Varšavy‘), zdaleka nevyčerpávají všechny možné odstíny. Bylo by patrně vhodnější — chceme-li ovšem zachovat koncepci autorčinu — vztah této příslušnosti [147]nespecifikovat a zařadit tato pojmenování — jak Pomianowska také navrhuje, ale nerealizuje — do oddílu předcházejícího.

Oddíl V rozebírá nečetná pojmenování kvalifikovaná jako nomina actionis (formace predikativní, odvozené od nom. agentis, s významem ‚bytí kým‘, sekundárně pak ‚vykonávání čeho‘) a nomina essendi (formace atributivní, odvozené od jmen značkových, od deadjektivních pojmenování nositelů vlastnosti a od substantiv typu naczelnik, opět s významem ‚bytí kým‘, druhotně také ‚bytí jakým, kde‘). Se základními významy těchto útvarů tu kromě kolektivnosti, o níž se autorka zmiňuje, interferuje i pojetí ve smyslu zpředmětněné vlastnosti. V polštině, která nemá specifikující prostředky (jako jsou české přípony -stvo a -ství), je velmi obtížné stanovit hranici, zvláště když syntaktické kritérium nepomůže otázku v zásadě vyřešit.

Na závěr studie rekapituluje autorka významnější fakta a zjištění, syntetizuje do svodné tabulky symboly všech tzv. predikativních formací a souhrnně hodnotí problematiku jazykovězeměpisnou.

Práce jako celek budí respekt pro energii, rozhodnost, s kterou přistupuje k řešení problémů, dosud tak systematicky nezpracovaných, a pro úsilí o vybudování „univerzální“ soustavy. V tom je její síla a ovšem i slabost, protože její jednostranná orientace nemůže vyvolat jednoznačně souhlasnou odezvu. Pomineme-li zde otázky konkrétního hodnocení materiálu — a naše poznámky ukazují, že se vždy nepodaří sladit hledisko sémantické s požadavky syntakticko-formálního strukturování odvozenin, musíme se zastavit u celkového pojetí problematiky. Je možné, aby jedna jazyková oblast (tvoření slov) neměla vlastní specifičnost a mohla být beze zbytku vyřešena, aplikujeme-li na ni kategorie oblasti druhé (syntaxe)? Lze tedy přijmout pracovní eliminaci rozdílu mezi slovem a morfémem (jako objekty usouvztažňování) a mezi větou a slovem (jako výsledky tohoto procesu) a nesměšovat přitom vlastně obecnější gnozeologicko-logické kategorie (činitel děje, nositel vlastnosti) s kategoriemi větněčlenskými (podmět, doplněk)?[8] A povýší-li se obdobnost některých vztahů syntaktických se vztahy mezimorfémovými na klasifikační kritérium a stanoví se tak nové kategorie slovotvorné jdoucí napříč kategoriemi tradičními,[9] neznamená to ještě, že je to vždy ku prospěchu věci (např. problematika deminutiv a posouvání jejich významu se províjí oběma prvními oddíly, rozptýlena je i kategorie názvů nositelů vlastnosti ap.).

Slovotvorná bádání u nás a v Polsku se bohužel vyvíjejí zatím bez žádoucího kontaktu. W. Pomianowska ve své teoreticky zaměřené studii nereaguje na Dokulilovo zpracování teorie tvoření slov (viz pozn. 3), ale doposud prakticky bez odezvy z polské strany zůstal i jeho příspěvek podněcující k vzájemné zásadní diskusi (viz pozn. 8), do níž také zčásti spadá i těchto několik recenzních glos.

Slovo a slovesnost, ročník 27 (1966), číslo 2, s. 143-147

Předchozí Oldřich Leška, Pavel Novák: Nad dílem Louise Hjelmsleva

Následující Luboš Řeháček: Populární výklad základů moderní matematické a strojové lingvistiky