Sborník prací o lingvistické metodě

Svatava Komrsková

[Kronika]

(pdf)

Сборник работ о лингвистическом методе / Recueil des travaux sur la méthode en linguistique

Publikace P. L. Garvina On Linguistic Method (Selected Papers) (vyd. Mouton, ʼs-Gravenhage 1964, 158 s.) obsahuje některé jeho články z let 1957—1962, jednající o deskriptivní metodě v lingvistice.

V úvodu autor vysvětluje své stanovisko k metodě získávání spolehlivých znalostí o jazyce. Podle autorova názoru (s. 8) můžeme pozorovat jazyk na základě své zkušenosti a systemizovat tato pozorování takovým způsobem, že z nich vyabstrahujeme množinu předpokladů o charakteristických vlastnostech jazyka a pomocí těchto vlastností budeme moci studovat jazyk sám. Jestliže tyto vlastnosti formulujeme, dostaneme model, resp. definici v klasickém slova smyslu, která nám bude sloužit jako dokonalý rámec pro třídění dalších vědomostí o jazyce. Tuto definici lze rovněž pokládat za model, který může být nazván definičním modelem.[1]

Definiční model umožňuje určit jazyk jako znakový systém, který se vyznačuje zvláštní množinou strukturních vztahů, jež mohou být formulovány na základě těchto tří rovin: (1) dvě strukturující roviny (fonologická a morfologická), (2) dvě organizující roviny (rovina výběru a uspořádání), (3) několik integračních rovin (podle kterých je uspořádána stupnice jednotek se vzrůstající složitostí). Z vlastních stanovených definicí jazyka dedukuje autor množinu metodologických principů, na kterých zakládá analytické procedury; ty pak rozpracovává ve svých článcích.

Ve stati Fused Units in Phonemics vyslovuje G. myšlenku, že posloupnosti fonémů nevytvářejí přímo morfémy, ale jednotky vyššího řádu, které nazývá „složenými jednotkami“ (fused units), jež jsou jednotkami struktury. (Vyhledává je v jazyce chamorro a ukazuje, jak vytvářejí fonologický vzorec jazyka.) Mezi složenými jednotkami lze určit typicky složené jednotky, na jejichž základě je možno srovnávat jednak uvnitř jednoho jazyka různé jazykové styly, jednak různé jazyky mezi sebou a nalézat vysvětlení, proč u mluvčího jistého jazyka vzbuzuje nějaký jiný jazyk při poslechu libé nebo nelibé sluchové vjemy.

V čl. On the Relative Tractability of Morphological Data zastává autor názor, že pro lingvistu může být některý materiál relativně přístupnější než jiný, což dokazuje na morfologické analýze jazyka, kterou definuje jako posloupnost čtyř kroků: (1) segmentace na minimální útvary (morfy); (2) přidělení morfů k morfémům jako jejich alomorfů (morfematické alternace neboli morfonologické varianty); (3) zjištění distribuce morfémů a zavedení tříd morfémů; (4) vyčerpávající soupis morfémů a tříd morfémů. Na příkladech jazyka kutenai ukazuje, že tento jazyk je pro takto definovanou morfologickou analýzu mnohem přístupnější než např. jazyky indoevropské.

Analytik se na každém kroku své práce musí rozhodovat o dalším postupu a hodnotit své jednotlivé výsledky, takže hodnoticí procedura je nutnou součástí jeho práce. Ovšem Garvinův názor na ni, vyložený ve stati Evaluation Procedure in [173]Linguistic Analysis, se liší od názorů Chomského.[2] G. jednak nesouhlasí s tím, že hlavním úkolem lingvistické teorie je dát účinnou hodnoticí proceduru pro gramatiky, jednak je toho názoru, že hodnocení celých gramatik je prakticky neproveditelné. Proveditelná a nutná je aplikace hodnoticí procedury na částečné výsledky práce analytika. Procedura by měla být založena na takovém kritériu (např. jednoduchost, elegance), které by dovolovalo analytikovi nacházet v jazyce obecné zákonitosti, a nikoli na takovém, které by se hodilo pouze na rozpracovaný případ, a ne pro další výzkum. Pokud jsme správně pochopili tento článek, není v něm řečeno, jak budeme přímo poznávat, která ze dvou analýz téhož materiálu je vhodnější; vždyť určovat na každém kroku, co je v jazyce více obecné a co méně, může být velmi obtížné.

Další část knihy je věnována některým syntaktickým problémům. V čl. Operations in Syntactic Analysis se autor zabývá analytickou metodou procesu segmentace textu na syntaktické jednotky. Než se začne zabývat metodou, vybírá řád jednotek, v němž bude text segmentovat. Vychází z předpokladu, že extrémními syntaktickými jednotkami mohou být morfémy na straně jedné a věty na straně druhé, a rozhoduje se provádět segmentaci na věty. Stanoví, že segmentace bude úspěšná (tj. nerozporná, vyčerpávající a jednoduchá), povede-li k definici věty, která bude-li aplikována na jakýkoli náhodně vybraný text, vytvoří požadovaný tvar. Poslední definice věty, ke které G. prozatím dospěl na základě zkoumání anglických textů, je tato (s. 55): Věta je ta část textu mezi dvěma koncovými pauzami nebo začátkem textu a koncovou pauzou, která je vzájemně tolerantní ke zbytku textu. (Dvě části textu jsou vzájemně tolerantní, jestliže se mohou vyskytovat společně a každá z nich pak i samostatně.) V případě nejasnosti se o hranicích věty rozhoduje podle typu a postavení pomlky. Domníváme se, že segmentace nerozčleněného textu na takto definované věty je úspěšně proveditelná u mluvené řeči, a nikoli v tom případě, bude-li informátorovi předložen tištěný text bez interpunkčních znamének a velkých písmen na začátku věty, jak to autor dělá při své první aproximaci. A. sice zdůrazňuje, že se jeho tvrzení budou týkat pouze angličtiny, ale domníváme se, že i v angličtině, která má pevnější slovosled než např. čeština, existují texty typu: vím že tu knihu studuješ podrobně pojednává o vývoji moderního umění, kde nelze hranice vět touto metodou jednoznačně stanovit. Ostatně to dokazuje i známá pythijská věštba „Ibis redibis non morieris in bello“ a její historie.

Problematikou správného vymezení syntaktických jednotek se zabývá G. v čl. Syntactic Units and Operations. Obecně o synt. analýze a o její technice pojednává ve statích A Study of Inductive Method in Syntax a Automatic Linguistic Analysis. A Heuristic Problem. Lingvistická analýza, kterou prováděl lingvista „ručně“, měla mnohé nedostatky; dělal-li si informátora sám, byla příliš subjektivní. Chtěl-li tento nedostatek odstranit, používal několika informátorů a měl pak potíže s kontrolou i s kapacitou své paměti. Proto odpovědi informátorů kombinoval s prací s textem, která zase — poněvadž text nelze usměrňovat tak jako odpovědi informátorů — vyžaduje množství příkladů, zvláště u málo frekventovaných jevů, což činí lingvistickou analýzu (LA) zdlouhavou a obtížnou. Tyto nedostatky mohou být odstraněny automatickou LA, jejíž program G. předkládá. Automatickou LA definuje jako program pro počítač, kde vstup tvoří soubor textů a výstupem je lingvistický popis systému toho přirozeného jazyka, který je vstupním textem reprezentován. Program bude mít také schopnost rozhodovat, je-li daný vstup vskutku textem přirozeného jazyka. Celý program LA je tvořen dvěma komponenty: (1) zkouškovými postupy, které využívají techniky substituce a vypouštění. Můžeme-li při jednom proběhnutí textu uplatnit několik zkouškových postupů, které budou dávat různé výsledky, musíme si vybrat ten nejvhodnější, což provedeme dru[174]hým komponentem programu, (2) hodnotícími postupy. Kritériem pro vybrání výsledků, na jejichž základě bude LA pokračovat, je úspěšnost. Podmínkou úspěšnosti je vytváření tříd lingvisticky důležitých, které mají tyto vlastnosti:

a) Podle pozorované zkušenosti lze předpokládat, že prvky těch tříd, které mají neomezený počet prvků, budou méně frekventované než prvky tříd s omezeným počtem prvků.

b) U všech přirozených jazyků světa je tendence k tomu, že se stejné typy prvků nejčastěji vyskytují vedle jiných stejných typů prvků. Klasifikace, která bude vyčleňovat takové třídy, je lingvisticky důležitější než klasifikace, která tento fakt pomíjí.

V příkladu, na kterém G. demonstruje svou metodu, pracuje s tištěnou angličtinou, takže univerzem prvků, které mají být klasifikovány, jsou posloupnosti písmen ohraničené mezerami nebo interpunkčními znaménky.

Ve sborníku jsou též články o problematice významu. Stať A Descriptive Technique for the Treatment of Meaning se zabývá způsoby, jakými může lingvista nejlépe pracovat s významem, a to na jazyce kutenai a jeho gramatických kategoriích a tvarech. Studiu lexikálního a gramatického významu je věnován stručný čl. On Structuralist Method.

V čl. Structuralism Beyond Linguistics informuje o estetickém strukturalismu pražské školy, obzvláště o přístupu J. Mukařovského. Rovněž ve stati The Standard Language Problem: Concepts and Methods navazuje při sestavování spisovného jazyka národa Ponape na práce Pražského lingvistického kroužku (V. Mathesia a B. Havránka).

V některých článcích se setkáváme také s rysy jiných lingvistických směrů a nacházíme spojitost zejména s novými možnostmi teoretické i aplikované lingvistiky v souvislosti s použitím elektronkových samočinných počítačů. Je třeba ocenit metodu, které autor při výkladu užívá, a vyzvednout obzvláště to, že ve snaze o maximální přesnost vždy jasně definuje i termíny běžně používané. Je možno říci, že sborník je významným přínosem do dnes aktuální diskuse o metodě lingvistického zkoumání.

Slovo a slovesnost, ročník 27 (1966), číslo 2, s. 172-174

Předchozí Rudolf Šrámek: Práce o staročeských osobních jménech

Následující Ján Horecký: Sborník prekladov o teórii informácie a jazykovede