Hussiana

BHk (= Bohuslav Havránek)

[Kronika]

(pdf)

Гуссиана / Hussiana

1. Husovské symposium pražské dalo Historickému ústavu ČSAV dobrý podnět k tomu, že vydal jako účelový tisk Soupis pramenů k literární činnosti m. Jana Husa a m. Jeronyma Pražského (1965, 370 s.), který uspořádal P. Spunar za redakce Ant. Škarky. Je to příručka dobrá, velmi užitečná a potřebná, třebaže pracná díla tohoto typu bývají nedoceňována (zato vždy vyhledávána a užívána těmi, kdo odpovědně pracují). Není proto nikterak na škodu věci, že takto byla zveřejněna část připravovaného Soupisu pramenů k dějinám staršího českého písemnictví; spíše vhodně připomíná jeho spolupracovníkům a redakci i Ústavu české literatury a Naklad. ČSAV, že už je opravdu na čase, aby tento dlouho připravovaný Soupis konečně vyšel post tot discrimina rerum (jeho představení v Spunarově úvodu je, co se týče práce na něm, poněkud kusé a jednostranné — na škodu věci). — Vydaný Soupis má položky, pokud jsem mohl při práci prozatím zjistit, přesné a správné, celkem je dobře uspořádán (ač by bylo možno přemýšlet o uspořádání přehlednějším a instruktivnějším) a je opatřen užitečnými rejstříky incipitů a společným rejstříkem jmenným, věcným i titulovým. Jen je nepochopitelné, proč autor a redaktor pokládají za nutné vykládat uživatelům tohoto Soupisu, že str. znamená strana, sign. signatura, r. rok, f. folio apod. (celá s. 61 je opravdu zbytečná).

2. Rytmické klausule u Husa. Husovské číslo Listů filologických, 2. č., roč. 1965, které přineslo řadu dobrých příspěvků k otázkám českého i latinského Husova jazyka (jsou citovány v mém článku Český jazyk Husův v 1. č.), bylo ještě doplněno dvěma husovskými příspěvky v posledním, 4. č., LF. Z nich se tematiky jazykové týká zvl. článek A. Vidmanové-Schmidtové Kursus u Husa (s. 300n.). Autorka vychází v něm ze švédské doktorské disertace z roku 1963 G. Lindholmové Studien zum mitellateinischen Prosarhytmus, seine Entwicklung und sein Abklingen in der Briefliteratur Italiens, kterou také v témže ročníku LF recenzovala. Užívajíc její metody, ukazuje celkem přesvědčivě podrobným statistickým výčtem,[1] že základní, v středověku doporučované typy závěrečných klausulí (cursus velox, planus a tardus), jsou v latinských listech Husových v menšině a hojnější jejich výskyt je jen [185]v listech oficiálních, k představitelům moci církevní nebo světské, — zcela ve shodě s Husovou dobou a s jejich místem v korespondenci italských představitelů. Dokonce důslednější uplatnění kursů v dopisech č. 3, 31, 32 a 81 (podle číslování V. Novotného) podporuje podle autorky pochybnosti o plném autorství Husově u nich. Jak je věc složitá, je vidět z následujícího článku E. Kamínkové, podle něhož právě frekvence kursu velox v týchž dopisech prokazuje Husův úzus a jeho znalost kursu — ovšem teoretická znalost kursů u Husa je mimo pochybnost.

Z podnětu tohoto článku Vidmanové bude účelné podrobit důkladnému rozboru rytmické klausule v českých spisech Husových, zejména v jeho listech. Provedl jsem předběžnou sondu u nejznámějších kostnických listů Husových a je jasné, že bude třeba doplnit postup švédské i české autorky ve dvou bodech: (1) v takových listech nelze vycházet jen z pauz „silných“, po zakončení větném určeném interpunkcí, ale interpunkcí edic, která nemusí být vždy nesporná a pro jejíž určení naopak i typické kursy mohou pomáhat, a nestačí přihlížet jen k zakončení vět, ale je vhodné přihlížet i k pauzám „slabým“, daným celkovým frázováním; (2) je třeba hledět nejen k statistice výskytu, ale i stylové funkci klausulí: taková funkční stylová diferenciace se uznává u obou autorek z hledisek adresátů listu (jejich oficiálnosti), ale je patrně určována i obsahovým a emotivním zaměřením, jak se mi to prozatím jeví u patetických českých listů kostnických, kde oficiální adresát je nahrazen adresátem kolektivním. Zdá se tedy, že i zde Hus dovede podle potřeby využívat středověkých prostředků rétorických přehodnoceně k novému zaměření, jak ukazuji ve svém uvedeném článku (a jak o tom mluví i E. Kamínková, v. výše).

Slabé užívání kursů u Husa kromě tohoto funkčního dvojího využití zřejmě není u Husa ovšem podmíněno humanistickým stylem, jako u italských představitelů renesance, ale přesto bude asi nutno u Husa mezi základní typ brát i cursus trispondiacus, daný ciceronským esse videatur. To vše ovšem potřebuje podrobného prošetření postupem, který v podstatě naznačil článek Vidmanové.

Slovo a slovesnost, ročník 27 (1966), číslo 2, s. 184-185

Předchozí Jiří Daňhelka: Symposium Hussianum Pragense

Následující Zdeňka Havránková: Zasedání Mezinárodní edičně textologické komise v Praze