Z II. mezinárodního dialektologického kongresu v Marburgu

Slavomír Utěšený

[Kronika]

(pdf)

Из работ II. международного диалектологического конгреса в Марбурге (1965) / Deuxième congrès international de dialectologie à Marburg

Ve dnech 5.—10. září 1965 konal se na universitě v Marburgu v NSR II. kongres dialektologů s hojnou mezinárodní účastí, především ze zemí germánských a anglosaských; z románských zemí byla nejvíce zastoupena Itálie, ze socialistických zemí Maďarsko a NDR (přestože odtud se řada přihlášených nakonec nezúčastnila). Vlastním pořadatelem kongresu byl Forschungsinstitut für deutsche Sprache — „Deutscher Sprachatlas“; v něm se od konce minulého století soustřeďovaly a postupně rozvíjely hlavní práce v oboru německé dialektologie a stal se v nové době pod vedením L. E. Schmitta základním centrem germánské dialektologie, vyznačujícím se intenzívními mezinárodními styky a disponujícím bohatými archívními fondy a zároveň nejmodernějšími technickými prostředky. Během kongresu konaly se na toto pracoviště exkurze; kromě toho byla v přednáškové budově instalována výstava, která jednak ukázala vývoj německé dialektologie od dob Wenkerových (se zvláštním zaměřením na domácí prostředí hessenské), jednak podala přehled současné dialektologické produkce z celého světa (ze socialistických zemí zde bylo nejlépe zastoupeno ČSSR a Polsko). Zvláštní pozornost pak vyvolala vystavená elektroakustická aparatura, s níž se dnes všude ve stále sílící míře pracuje i při výzkumu nářečí. Na výstavě zřejmě dominovala díla jazykovězeměpisná a mezi nimi zvlášť rozmanitě zaměřené a zpracované regionální atlasy. Primát tu měla nesporně dialektologie germánská: v posledních letech začaly vycházet regionální atlasy Švýcarska, Lucemburska, Duryňska, Tyrolska, Sedmihradska, Slezska a sudetské oblasti, jakož i Beránkův atlas západního jidiš, řada dalších (Alsaska, Hessenska, Pomořan aj.) se připravuje. — Pro informaci účastníků sjezdu bylo dále vydáno zvláštní číslo časopisu Zeitschrift für Mundartforschung s přehledem německých dialektologických institucí a podniků na Západě a brožura s obdobným přehledem o práci v NDR (Berichte über dialektol. Forschungen in der DDR, Berlin 1965); samostatná brožurka pak byla věnována informacím o historii a dnešní práci marburského ústavu pro německé jazykové atlasy. Připraven byl též soubor „Zweiter Internationaler Dialektologenkongress — Vorgesehene Vorträge“ s výtahy z 87 přednášek.

Zatímco výstava prezentovala především práce už hotové, přinesly sjezdové přednášky i řadu perspektivních výhledů na nové úkoly a pracovní postupy jednotlivých dialektologických disciplín, které lingvogeografickou bázi zpravidla překračují. V plenárních zasedáních byly 4 přednášky (s bohatou diskusí). H. E. Keller (Utrecht) uvedl do diskuse aktuální otázky nářeční lexikologie pod sugestivním podtitulem „Kam spěje románská lexikologie?“ Přednášející dovozoval, že přes dosavadní četné a mnohdy i grandiózní pokusy nemá románská dialektologie pořád dost materiálu k závěrům o celkových vývojových liniích slovní zásoby, tím méně tu pak dostačují konkrétní data k soustavnějšímu podání regionálního vývoje jazyků po lexikální stránce. — E. Koschmieder (Mnichov) shrnul v přednášce Akcent, intonace a kvantita základní problémy prozodické diferenciace slovanských jazyků; nad tradiční podání historickosrovnávacích kompendií vynikl tento přehled úsporností ve stanovení základních typů a přibráním distributivních kritérií. Přestože přednáška vlastně nezacházela do problematiky dialektologické, je třeba ocenit její informační přínos na fóru převážně neslavistickém. — Triumf strukturní typologie nářečních fonematických diferencí představoval projev W. G. Moultona (Princeton) o mapování hláskových systémů, který podal klasifikaci hornoněmeckých vokalických soustav tím, že podobně jako B. Havránek už v r. 1934 spojil v jedno diachronní (genetické) i synchronní (strukturní) hledisko. Anglická přednáška G. Bonfante (Turin) podala plastický přehled italských dialektů v historické perspektivě z pozic neo[190]lingvistické školy (důraz na substrátové podmínění nářeční diferenciace, momenty individuálního tvoření v spontánním vývoji dialektů). V diskusi se pak projevila zejména u italských delegátů až nepochopitelná nedůvěřivost vůči strukturním hlediskům v dialektologii a též předsudky vůči sociologickým metodám.

Ostatní přednášky (řada přednášek z původně ohlášeného počtu 119 se nekonala) byly rozvrženy do 12 sekcí, přičemž jich někdy probíhalo až 9 současně. Největší zájem se soustředil okolo fonetické a fonologické problematiky. Ač tu zřejmě převažovala technicky vyspělá dialektologie německá, nelze přehlížet teoretickou průbojnost ostatních, zejm. v rozboru fonetických a fonologických dat ve vztahu k interdialektické komunikaci, který podal Bés z Antony, a v pokusu o formalizaci diferenciace nářečních protikladů v termínech přepisových pravidel generativní gramatiky, který přednesl P. Ivić z Nového Sadu. Podobným pokusem o formalizaci se vyznačoval i Trostův rozbor „nápadných“ nestabilních primárních — a „méně výrazných“ odolnějších sekundárních nářečních příznaků v procesu nářečního vyrovnávání. Interdialektické adaptaci jsou zřejmě přístupnější řadové paralelní diference, které nejsou vázány na další svérázné zákonitosti konkurujících si systémů. V diskusi se poukázalo mj. na to, že tento model potřebuje doplnění z hlediska sociálně psychologického. Z germanistických příspěvků patřily k nejzávažnějším Grossův rozbor problematiky fonetických, fonematických a statistických fonometrických hranic a Göschelovo akustické a auditivní srovnání dlouhých vokálů v třech sousedních nářečích záp. Harzu. — Hojně byla obsazena i historická dialektologie, šlo tu však namnoze o projevy dost disparátní bez přesnějších metodických postupů. Vedle projevu Kranzmayerova, který nabyl zvlášť v diskusi téměř manifestačního rázu (rakouská dialektologie ve vztahu ke kulturnímu odkazu kolonizačních nářečí), byl sem např. zařazen i Zabrockého vcelku schematizující pohled na vztah různých funkčních společenství k okruhům nářečním a příspěvek M. Pavloviće k tématu romanity starších vrstev Dalmácie, zjevné např. v toponymii. Odpadly bohužel podle tezí slibné referáty E. Eichlera a W. Fleischera z Lipska.

Kupodivu málo přednášek se soustředilo v tradičních sekcích nářeční morfologie (afrikanisté) a syntaxe (Rūke Dravina — baltoslavistické vztahy, OʼNeillova transformační metodika), ba i slovního zeměpisu (Hornung — pestře roztříštěné lexikální areály v alpských údolích, Lörinczy — maďarská nářeční lexikografie).

Více referentů se zabývalo interpretací izoglos, zvlášť Grootaers (na japonském materiálu), Haugen (snaha o postižení současného vývojového pohybu uvnitř jedné norské nářeční jednotky idiolekticky zaměřeným výzkumem), Hamp (bilingvní situace a migrační prehistorie jihoitalské albánštiny — jisté navázání na weinreichovská studia paradoxů v dvojjazyčné dialektologii jidiš), Utěšený (vztahy izolex k jiným izoglosám na českém území — v tradici pokusů Vážného ze Slovenska). Hodnotné byly příspěvky o přejímání a migraci slov (Muljačić z prostředí dalmatorománského, Horbatsch o rumunských prvcích v karpatské ukrajinštině, Klimas o germánských a ruských výpůjčkách v litevštině).

Zvlášť bohatá pak byla náplň sekce nazvané ne právě případně „Problémy jazykových hranic“. Šlo zde jednak o složité interferenční jevy na pomezích jazyků (Bělič o kategoriální nadřazenosti rozmezí mezi národními jazyky vůči izoglosám přechodových nářečních pásů, Bellmann o oboustranných kalcích v slezsko-polském lexiku, Kolarič o konvergentním vývoji v intonaci ap. na pomezí slovinsko-korutanském, Rónai o interdialektické interferenci z pomezí maďarsko-rakouského), jednak o situaci jazykových ostrovů (Grubačić a Hutterer o Němcích v jugoslávském Banátě a Maďarsku, Petrovici o istrorumunštině jakožto dosud pevném útvaru), jednak o jiné otázky jazykově politické (Altbauer o odstraňování slavismů ze spisovného jidiš). Tyto přednášky se už [191]častěji zabývaly i problémy jazykově sociologickými, zvlášť např. Bělič, který vyvolal značnou diskusi, vyznívající v podstatě ve prospěch jeho tezí.

Ve vlastní sekci „Dialektologie a sociologie“ udávali opět tón germanisté; Möhn uvedl problematiku jazykového výzkumu v rýnské průmyslové oblasti, Trüb více sociálně psychologickou problematiku zkoumání hodnotících a citově angažovaných slov, jako jsou příbuzenské názvy (označení otce ve švýcarských nářečích). Projev McDavida se týkal pomoci dialektologů při zavádění rasově integrovaného školství v USA, Beranek z Giessenu představil bez zvláštního teoretického uvedení vlastní atlas rekonstruující hovorovou vrstvu sudetské němčiny (sudetendeutsche Umgangssprache), jenž přinese zřejmě cenný materiál i pro studia germanoslavistická.

V sekci „Vztahy dialektologie k jiným odvětvím jazykovědy“ byly i obecněji zaměřené přednášky, hlavně s náměty onomastickými (Rudnyćkyj, Zaręba, zčásti Naumann) a folkloristickými (Horálek). — Mezi závažnými příspěvky 12. sekce (Různé) je třeba konečně uvést vedle zmíněného referátu Trostova Karaśovo zamyšlení nad vztahy synchronie a diachronie v konkrétní práci dialektologa a Krogmannův pokus o určení domoviny Waltera von der Vogelweide na základě jeho dialektismů.

V závěrečném plénu byl zvolen asi třicetičlenný Mezinárodní komitét dialektologů (C. I. D.), který má fungovat jako složka Mezinárodního komitétu humanitních věd (C. I. S. H.); hlavním organizačním centrem zůstává nadále Louvain, orgánem obecné dialektologie revue Orbis, presidentem byl zvolen J. Windekens. Do sedmičlenného výboru Komitétu byl vybrán též J. Bělič. — Zatímco na I. mezinárodním sjezdu (1960 v Louvainu) bylo těžisko jednání ještě převážně ve vzájemné výměně informací o dialektologické práci v jednotlivých zemích a střediscích, na II. sjezdu stály už v popředí aktuální otázky metodologické a teoretické. Velmi zřetelně se zde ukázala nutnost účinné spolupráce s fonetickými laboratořemi, pokroky ve vypracování solidních základů pro výzkumy sociolingvistické — hlavně při výzkumu městských a průmyslových oblastí, zesílení snah po standardizaci terminologie, širší aplikace statistiky, posílení spolupráce s onomastikou. Perspektivně byly též narýsovány plány široké mezinárodní spolupráce, zvl. při přípravách mezijazykových atlasů (alpská horská kultura, lingvistický atlas Evropy).

I když jednání sjezdu probíhalo občas až příliš roztříštěně, k čemuž přispělo především množství přednáškových a diskusních příspěvků s příliš speciální náplní, přece se tu do značné míry ukázala i pravdivost Haugenových inaugurálních slov, že dialekt je v prvé řadě jazyk, a že tedy dialektologové řešíce své obecné problémy přispívají eo ipso k rozvoji jazykovědy.

Slovo a slovesnost, ročník 27 (1966), číslo 2, s. 189-191

Předchozí Pavel Trost: Konference o indoevropské i obecné jazykovědě v Münsteru

Následující Zdeněk Hlavsa: Information Sources in Linguistics