Významný krok v rozvoji francouzské stylistiky a teorie překladu

Josef Filipec

[Rozhledy]

(pdf)

Важный этап в развитии французской стилистики и теории перевода / Un progrès important dans le développement de la stylistique française et de la théorie de la traduction

1. Rozvoj současné stylistiky jde ruku v ruce s hloubkovým a detailním poznáváním přirozených jazyků ve všech rovinách, především v rovině syntaxe a slovní zásoby, v aspektu kvalitativním i kvantitativním. Rovina stylistická staví na ostatních rovinách jazyka, od roviny fonetické po rovinu syntaktickou, jde tu ovšem o funkční aspekt jazykových jednotek, tj. např. o užití slov, o slovní tvary a větné výpovědi. Úsilí většiny stylistiků bylo dosud zaměřeno převahou k internímu propracování stylistiky jednoho jazyka.[1]

Chceme-li však poznat styl a stylistiku jednoho jazyka v jejich specifičnosti, je k tomu třeba — stejně jako k poznání každého jevu vůbec — i pohledu z vnějšku, konfrontace se stylem a stylistikou jiného jazyka a jiných jazyků, typologicky blízkých i vzdálených. Dosažení plného úspěchu v této práci má několik předpokladů: propracování jednotné stylistické terminologie a pojmosloví; opatření bohatého a průkazného materiálu, správně interpretovaného; možnost opory o hodnotné současné gramatiky (jednojazyčné i konfrontační) a slovníky (jednojazyčné i dvojjazyčné), obecné i speciální, zvláště synonymické, frazeologické i autorské; zřetel k vývojovému stupni jazykových systémů, jejich podsystémů, funkčních stylů a jejich členitosti.[2] I když dosud nejsme — jako ostatně v kterémkoli jiném úseku práce — v tak ideální situaci, je možno i dnes nastoupit cestu k realizaci těchto teoretických úkolů aspoň v rámci možností.

Největší zásluhu o to má francouzská stylistika. Vděčí za to především Ch. Ballymu, který uložil hlavní žeň svých zkušeností z jazykové a stylistické analýzy a z opatrné konfrontace francouzštiny a němčiny v knize Linguistique générale et linguistique française (Bern 1944, 1. vyd. 1932).[3] Ke konkrétnímu propracování jazykově stylistických konfrontačních aspektů přistoupil A. Malblanc v knize Pour une stylistique comparée du français et de lʼallemand (Paříž 1944). Tato kniha zaujala kanadské romanisty Vinaye a Darbelneta, takže propracovali Malblancovu koncepci v ucelený systém. Jejich kniha Stylistique comparée du français et de lʼanglais (2. vyd. Paříž, Didier 1963, 1. vyd. 1958) zahájila speciální knižnici srovnávací stylistiky a překladu (Bibliothèque de stylistique comparée. Sous la direction de A. Malblanc). Jako druhý svazek vyšla Malblancova Stylistique comparée du français et de lʼallemand (2. vyd. tamže 1963, 1. vyd. 1959), vydání původní autorovy knihy, podstatně přepracované v duchu systému kanadské školy, ale se specifickými odchyl[248]kami (srov. dále). Oba svazky této knižnice, v níž vycházejí další příspěvky, by měly vzbudit zájem jak našich stylistiků, tak i teoretiků překladu a praktických překladatelů.

2. Vinay a Darbelnet (dále VD) uvádějí svou knihu abecedním seznamem základních termínů-pojmů spolu s metajazykovými definicemi a odkazy na opozita, popř. souvztažné termíny. Už to je věc hodná následování a měla by se stát v lingvistických a vědeckých pracích vůbec pravidlem.[4] Tak např. srovnávací neboli „externí“ stylistika pozoruje charakteristické rysy jednoho jazyka, jak se jeví při srovnávání s jiným jazykem. Naproti tomu „interní“ stylistika (rozlišení Ballyho) studuje výrazové prostředky v jednom jazyku, zvláště opozice prvků afektivních a intelektuálních (s. 15 a 32).

Zde a v celé řadě dalších pojmů vycházejí autoři i terminologicky, i užším pojetím stylistiky z Ballyho a z tradic francouzské stylistiky,[5] ale tuto tradici prohloubili. To se projevuje jak v pojmosloví práce, tak ve výkladu, zvláště v kapitole o jazykových rovinách a o funkčních specializacích (33n.), i když z hlediska teorie pražské školy, propracovanější v těchto otázkách, nemůžeme být s pojetím autorů zcela spokojeni (srov. dále). Správně zahajují svůj výklad teorií znaku, ale ulpívají ještě na pojetí de Saussurově. Nově se zavádí podle Whorfa a Tragera pojem „metalingvistiky“ (soubor vztahů spojujících sociální, kulturní a psychologické fakty s lingvistickými strukturami, 259) a soustavně se propracovává zřetel ke ‚sdělení‘ (message), tj. souhrnu významů promluvy zakládajících se na mimojazykové skutečnosti, situaci (159).[6] Toto sémantické východisko je třeba jen vítat, a to z hlediska nejen stylistiky, ale i teorie a metody překladu, jíž se recenzované knihy v rozsáhlé míře týkají.[7] Autoři jsou si vědomi toho, že překlad literárních děl, z nichž většinou čerpají materiál, má i aspekty literárněvědné, zabývají se však (podle našeho názoru správně) základním aspektem lingvistickým včetně sémantiky. Principiální důležitost se přikládá metodě porovnávání více překladů téhož díla (23). Různojazyčné výrazové paralely, ekvivalenty je třeba sémanticky identifikovat.

Z hlediska teorie překladu jsou důležité kapitoly týkající se jednotek a technických postupů překladu (36n., 46n.). Podle autorů nemá překladatel volbu mezi doslovným a volným překladem, nýbrž jen volbu mezi překladem přesným a nepřesným (267). Nejde ovšem o přesnost jen významovou, ale i o přesnost stylistickou, především funkční: rozhodující úlohu má při tom identita kontextového úseku a identita situace.[8] Překladovými jednotkami nejsou jen slova anebo věty, ale i jednotky prozodické (např. intonační), rčení a nadslovní kontextové úseky. Hlavní úkol překladatele je v tom, určit v textu jednotky překladu, tj. řetězce znaků, které k sobě nutně patří, [249]protože vyjadřují jeden význam nebo smysl (u nadslovních celků). Určují se segmentací (découpage) a s jejich pomocí lze i verifikovat úplnost překladu (275; verifikaci slouží též metoda zpětného překladu, 194n.). Vzhledem k těmto skutečnostem zahrnuje srovnávací stylistika v pojetí obou autorů především tři „plány“, totiž slovní zásobu (repertoár znaků), aktualizaci slovní zásoby v textu (agencement, na s. 159 se mluví zúženě o syntaxi, ale patří sem např. i spojení slov a syntaktické úseky), a souhrn významů promluvy odrážejících mimojazykové situace (message).

Pokus o systematizaci technických postupů překladu, jichž uvádějí autoři celkem sedm, je zdařilý jen zčásti. Tři se týkají doslovného přímého překladu (slova přejatá, kalky a překlad jednotlivých slov), čtyři překladu volného (transpozice, modulace, ekvivalence a adaptace). U prvních tří jde prostě o druhy lexikálních ekvivalentů, ale o ty jde většinou i u ostatních čtyř postupů (např. ekvivalence frazeologismů a idiomů, s. 52, 236n.). Vlastní funkční ekvivalenty, tj. případy, kdy jde o volný překlad víceslovného kontextového úseku jiným takovým úsekem, vyšly zkrátka. S tím souvisí i malý zřetel k úloze kontextu v celé práci (v rejstříku je jen obecný odkaz). Zajímavější je po této stránce výklad o transpozici (srov. dále). Autoři příliš podléhají zásadě, že je třeba překládat doslovně, pokud to není proti struktuře a významu výstupního jazyka (268). Zvláště v uměleckém jazyku, kde je třeba hledat ekvivalenty obrazů a kompenzovat, jsou časté funkční ekvivalenty, vystihující jistou situaci z jiného sémantického hlediska,[9] než jaké se projevilo v jazyku vstupním (případy modulace,[10] různého členění reality, času aj., např. à certaines heures du soir: towards the late afternoon, 282, pozn. 16, též 261n.). Autoři by měli porovnávat nejen překlad s originálem, ale i jednak několik různých překladů téhož originálu v jednom jazyce, jednak zkoumat i další překladové varianty a možnosti existující ve výstupním jazyku a hodnotit variantu, užitou v překladu jako výsledek selekce, na jejich pozadí.

V kap. o slovní zásobě (Le lexique, 57—90) vycházejí autoři z plodného Malblancova rozlišení plánu reality a plánu ‚porozumění‘ (plan du réel — plan de lʼentendement), tj. konkrétního, popř. obrazného, a abstraktního, obecného způsobu vyjadřování, které podle autorů odpovídá rozdílu mezi angličtinou (a podle Ballyho i němčinou) a francouzštinou. Oba tyto typy představují ovšem jen obecné, komplementární tendence, jejichž proporce jsou v konkrétních jazycích různé. Síla obou knih je právě v cenném materiále získaném analýzou překladů textů (některé ukázky na s. 279—303). Jsou tu příspěvky ke konfrontační lexikologii, sémantice, stylistice i k syntaxi a mnoho zajímavého i pro lexikografii dvojjazyčných slovníků. Autoři porovnávají rozdíly v rozsahu sémantických a stylistických oblastí ekvivalentů, všímají si otázky mezer způsobených buď tím, že pro jisté jazykové společenství neexistuje jistá realita, nebo existuje-li, není třeba ji pojmenovat, dále otázky tzv. zrádných slov (faux-amis), tj. slov stejné etymologie nebo formy, ale sémanticky nebo stylisticky odlišných (actuel: présent, actuel: réel), efektivních aspektů a případů lexikální modulace.

Odlišně od převládajícího názoru rozšiřují VD z podnětu Ballyho pojem „aspekt“ (75—86), obvyklý u slovesa, zvláště slovanského (k tomu s. 144—151), i na jiná slova, např. substantiva a adjektiva. Aspekt je jim jedna z kategorií sémantických. Tak např. durativní, trvací aspekt charakterizuje nejen slovesa, ale i substantiva označující nepřerušované zvuky proti přerušovaným (toto hledisko se uplatnilo při třídění příslušné lexikální skupiny i v Rogetově Thesauru: např. rumeur ‚povyk‘ je podle autorů trvací, [250]claquement ‚zatleskání‘ okamžité, podobně jamais ‚nikdy‘ proti angl. never (v některých kontextech). Nebo frileux ‚zimomřivý, citlivý na chlad‘ má aspekt běžnosti, stálosti, chilly ‚chladný‘ naproti tomu aspekt okamžitý, příležitostný (pro češtinu a možná ani pro všechna užití těchto slov ve franštině to neplatí). Autoři přičleňují k intelektuálním aspektům i aspekty afektivní, označující vyšší nebo nižší intenzitu činnosti, věci nebo kvality (augmentativa — deminutiva ap.). Naše kritické stanovisko k tomu[11] podporuje i okolnost, že Malblanc ve své knize toto pojetí (vedle jiných) nepřevzal.

V druhé hlavní části, v níž jde o aktualizaci a kombinaci lexikálních jednotek ve větných řetězcích, tedy o tzv. uspořádání (lʼagencement), vycházejí autoři z Ballyho,[12] ale podle G. Galicheta rozlišují druhy slov a vlastní gramatické kategorie. Autoři neztotožňují tento oddíl s gramatikou, spíše jde z hlediska překladatele o některé úseky sémanticky a psychologicky orientované stylistiky. Důležitost přikládají pojmu gramatické funkce a některé otázky, jako aktuální členění větné, přesunují do třetí hlavní části, věnované sémantice výpovědi a promluvy.

K nejčastějším překladatelským postupům patří transpozice (týž obsah je vyjádřen výrazem jiného slovního druhu: il ne tardera pas à rentrer: he will soon be back, 97). Typy transpozice, jako adverbium — sloveso, sloveso — jméno, adjektivum — sloveso aj., jsou zdařile vystiženy. Speciálním případem transpozice je tzv. výměna míst (chassé-croisé), tj. postup, při kterém změna pořadí dvou jednotek je — při zachování stejného smyslu — doprovázena změnou slovního druhu: he limped across the street: il a traversé la rue en boitant. Franština přitom tíhne k vyjádření výsledku činnosti, angličtina „filmu činnosti“, tj. vyjádření dějové posloupnosti, pořadí obrazů ap. Franština preferuje substantivum, angličtina sloveso. Autoři však správně ukazují, že jsou i případy opačné, případy inverzních transpozic, kdy lze anglická jména přeložit jen francouzskými slovesy.

Ke srovnávací stylistice druhů slov patří také zajímavá kapitola o ‚obohacování‘ (étoffement, tj. druh amplifikace) gramatických slov připojením jmen, ale i jiných druhů slov. Je to význačný rys franštiny proti angličtině. Jde zvláště o předložky typu: passengers to Paris: voyageurs à destination de Paris; from: de la part de, dále o spojky a zájmena. K tomu kritickou připomínku: Kladou-li autoři proti sobě např. anglické he stopped at the desk for his mail a franc. il sʼarrêta au bureau pour prendre son courrier, nepostihují tím celou pravdu, totiž okolnost, že jisté slovo vyžaduje jistou konstrukci (např. české sloveso buď předmět, infinitiv, vedlejší větu nebo může také připouštět všechny tyto možnosti najednou) a že tedy nelze chápat tento jev jako záležitost izolované předložky, nýbrž i jako záležitost širšího kontextu, ba celého smyslu věty. VD příliš ulpívají na lexikálně pojaté segmentaci textu.

Gramatické kategorie (rod jmen a sloves, číslo, čas, vid a sem je přiřazena i modalita, 116—151) zajímají srovnávací stylistiku jen zčásti a nepřímo, protože jejich volba je zásahem systémových norem téměř vyloučena (to označuje termín služebnost servitude). Do této souvislosti zařazují autoři též tzv. kvalifikující charakterizaci, tj. souhrn prostředků sloužících k vyjádření kvality věci nebo procesu, např. typu periodical room: salle des périodiques (s. 124n.). Oba tyto prostředky známe např. i z češtiny, ovšem mají různé zastoupení ve funkčních stylech (např. hovorovém a naproti tomu odborném). Vyvozují-li odtud autoři prostě, že angličtina je bohat

Slovo a slovesnost, ročník 27 (1966), číslo 3

Předchozí Emílie Habětínová: K přízvukování předložkových spojení v mluvené češtině

Následující Zdeňka Sochová: Nářeční slovník ze středního Opavska