Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Některé problémy morfémové analýzy češtiny

Eleonora Slavíčková

[Články]

(pdf)

К некоторым проблемам морфемного анализа чешского языка / Quelques problèmes de l’analyse morphématique du tchèque

K morfémové analýze se vesměs přistupovalo a stále přistupuje z pozic obecně teoretických, kdežto postup rozboru pro konkrétní jazyk se soustavně a explicitně (kromě prací amerických deskriptivistů) nerozpracovával. Existuje mnoho teoretických definic morfému, ale metodika vymezování konkrétních morfémů je specifická problematika, dosud opomíjená. Narážíme tu na četná úskalí: hlavním problémem je dosáhnout jednoznačné segmentace morfémů. Právě při vymezování hranic mezi nimi se ocítáme na půdě potenciálnosti. V případech, kdy při identifikaci morfémů dochází ke kolísání, kdy se rozhodujeme mezi několika možnostmi členění, projevuje se určitá vágnost[1] jazykového systému. Tuto vágnost lze vyjádřit jako míru nejistoty rozhodování.

Pro osvětlení vágnosti vztahů mezi morfémy se mj. nabízí aplikace vztahu pojmů centra a periférie, který se stává v poslední době jedním z klíčových pojmů jazykového bádání.[2]

Chci se pokusit o aplikaci těchto pojmů při rozvíjení koncepce morfémové analýzy. Tato koncepce, založená na současném respektování hlediska významového i výrazového, opírá se metodologicky o princip opakovatelnosti jako výchozí kritérium analýzy a usiluje do jisté míry o nezávislost na postupu analýzy slovotvorné. Ovšem morfémová analýza bez jakéhokoli vhledu do slovotvorných vztahů by nebyla možná; někdy se může opírat také o morfonologická data.

Avšak základním kritériem zůstává princip opakovatelnosti, který vyplývá z faktu opakování určitých prvků v daném jazykovém souboru. Toto kritérium se objevuje v různých podobách a pod různými termíny ve všech moderních teoriích morfémové analýzy od amerických deskriptivistů,[3] pro které je vlastně jakýmsi nepřímým sémantickým kritériem, přes tzv. maticovou metodu[4] až po množinoteoretické koncepce,[5] kde vystupuje jako tzv. konstrukční kritérium. Jde mi o to, jak uplatnit tento princip na konkrétních problémech morfémové analýzy češtiny.

I. V první části se zaměřím na problémy vymezení kořenového morfému. Složitost a ústřední postavení tohoto pojmu nás nutí k co nejhlubšímu a co nejpodrobnějšímu rozboru konkrétního materiálu. V našem případě [8]se opíráme o soubor kořenových morfémů vyexcerpovaných z 10 000 nejčastějších českých slov podle českého frekvenčního slovníku.[6]

Při identifikaci kořenového morfému aplikujeme nejprve princip opakovatelnosti v tom smyslu, že především zjistíme, zdali se útvar, který se jeví jako kořenový morfém, opakuje i v jiných slovech daného jazyka.

Musíme přitom rozlišovat: a) výskyt útvarů se stejnou významovou platností a stejnou hláskovou podobou, např. med, med-ový; b) výskyt útvarů spjatých stejnou významovou platností, jejichž hlásková podoba se však v menší nebo větší míře liší, např. knih-a, kniž-ní; kouř, kuř-ák (stále však tu jde o opakování, třebaže s alternací hláskové podoby kořenového morfému). Zahrnujeme sem i supletivní kořenové morfémy, např. vz-ít, ber-e (chápeme je jako zvláštní případy se stejnou významovou platností, ale bez opakování v plánu výrazovém) na rozdíl od c), kdy jde o výskyt útvarů shodných pouze výrazově, svou hláskovou podobou, tj. homonymních v nejširším slova smyslu, např. vol-it, vol-at, vol-ský, které stojí samozřejmě mimo naši pozornost a které nebereme v úvahu, protože rozhodující je stejná významová platnost porovnávaných útvarů.

Z toho vyplývá, že kořenový morfém lze vydělit, existuje-li v daném jazyce alespoň ještě jedno slovo s kořenovým morfémem vyhovujícím případům ad a) nebo ad b).

Ale kořenový morfém můžeme vyčlenit i v některých případech, kdy se nemůžeme opřít o fakt opakovatelnosti kořene, a to zejména tehdy, jestliže můžeme ostatní části slova identifikovat z hlediska významového a výrazového jako morfémy afixální. V takovém případě můžeme vyčlenit zbývající část slova jako kořenový morfém tzv. zbytkový, reziduální. Tak např. v slově malina můžeme vydělit reziduální kořen mal- na základě analogie se slovy ostruž-in(a), jeřab-in(a), odvozenými podle téhož modelu pomocí dvojmorfémového sufixálního formantu -in(a); vycházíme zde tedy z opakovatelnosti tohoto formantu, složeného ze slovotvorného sufixu a flexívního sufixu v dané řadě slov. Možnost takového vyčlenění kořenového morfému však někteří lingvisté odmítají.[7]

Další potíže při segmentaci vznikají působením procesů deetymologizace a perintegrace na morfematickou strukturu slov. Deetymologizace vede někdy až k úplné ztrátě povědomí o členitosti slova; perintegrace — druhotné rozložení morfémového materiálu uvnitř slova — vede ke změně členění.

Pro takovéto případy je nutno — zatím alespoň pracovně — formulovat určité zásady členění, aby se při identifikaci kořenových morfémů postupovalo jednotně. V podstatě jde o dva okruhy otázek: (1) samostatné vydělení prefixálních morfémů nebo jejich splynutí s kořenovým morfémem, (2) samostatné vydělení sufixálních morfémů nebo jejich splynutí s kořenovým morfémem (popř. splynutí dvou sufixálních morfémů).

Probereme nejprve problémy perintegrace u prefixálních morfémů ve spojení s kořenovými: máme-li kořenový morfém, který se nám jeví jako složený vzhledem k tomu, že jeho počáteční hláskové seskupení odpo[9]vídá hláskové podobě a často také významové platnosti nějakého prefixálního morfému, ověříme si, zda (a) po oddělení prefixálního morfému má kořenový morfém jasnou významovou platnost, (b) má významovou platnost nejasnou, spornou, popř. — jde-li o morfém reziduální — je jeho význam jen interpolován z významu vyššího celku.

V případech (a) dostaneme sice po oddělení prefixálního morfému kořenový morfém s jasnou významovou platností, ale prefixální morfém s ním významově splynul, spojení obou morfémů se lexikalizovalo natolik, že samostatné vydělení prefixálního morfému je sporné. Budeme tu opět aplikovat kritérium opakovatelnosti, a to tak, že prefixální morfém oddělíme jako samostatný tehdy, existuje-li v současné slovní zásobě aspoň jedno slovo s významově stejným kořenovým morfémem, nebo také bez prefixálních morfémů, např.

do-vol-ená, protože existuje

vy-vol-it

  s-vol-it

    vol-ba

s-práv-ný, protože existuje

bez-práv-ný

své-práv-ný

     práv-o … atd.

Většinou se však setkáváme s případy (b), tj. kdy kořenový morfém zbylý po oddělení morfému prefixálního je nějakým způsobem defektní, jen vázaný, popř. pouze reziduální, identifikovatelný jen etymologicky; při jeho vydělení se můžeme opět opřít o fakt jeho zařazení do množiny slov, která k takto vydělenému kořenovému morfému připojují alespoň ještě jeden další prefixální morfém, např.

zá-sob-a, protože existuje

  o-sob-a

pů-sob-it … atd.

Tato zásada platí i pro případy, kdy kořenový morfém hláskově alternuje, vyskytuje se v různých podobách, např.

na-dš-ení, protože existuje

pro-dch-nut

 vý-dech … atd.

V některých z případů, kdy se vydělený kořenový morfém jeví jako reziduální, můžeme prefixální morfém vyčlenit na základě jeho zařazení do množiny analogicky strukturovaných slov se stejným prefixálním morfémem, jejichž kořenový morfém má jasnou významovou platnost, např.

po-šet-ilý, protože existuje

po-bloud-ilý

po-blázn-ěný

po-trh-lý … atd.

Zpravidla však v případě, kdy se s tímto zkusmo odděleným kořenovým morfémem už žádný jiný prefixální morfém nespojuje a nejde ani o kořenový morfém, který by mohl fungovat buď samostatně, nebo jen se sufixálními morfémy, budeme takový kořenový morfém považovat za nečlenitelný, např. v slově spár-a.

Je třeba zdůraznit, že i když morfémovou analýzu nelze zásadně směšovat s analýzou etymologickou, ani nelze morfémovou analýzu o analýzu etymo[10]logickou opírat, výsledek analýzy morfémové se v některých případech kryje s výsledkem analýzy etymologické, třebaže jejich metodika je odlišná.

Splývání sufixálních morfémů s primárním kořenem (srov. také např. pojem tzv. „rozšíření kořene“) se týká většinou tzv. „starých přípon“, jako jsou -v-, -n-, -t- aj. (např. stav, stan, stat-ek) nebo některých ojedinělých, většinou archaických sufixálních morfémů, např. -zeň v slově bázeň. Někdy však dochází i ke splývání frekventovaných sufixálních morfémů, např. -ek v slově svědek, kde vlastně jde o splývání z obou stran kořenového morfému -věd-, protože pro odvozeniny je základem celé slovo svědek, srov. svědectví, vysvědčení atd.

Nicméně bychom mohli v těchto případech stejně dobře považovat za kořenový morfém jeho minimální podobu, shodnou s původním vývojovým členěním. U všech lze totiž užít kritéria opakovatelnosti v tom smyslu, že uvedené sufixální morfémy můžeme zařadit do množiny slov, v kterých se opakují, např.

stá-t sta-v,

protože

ží-t    — ži-v-ot

 bá-t bá-zeň,

protože

přá-t pří-zeň

s-věd-ek,

protože

 do-věd-ět

   z-věd-ět … atd.

Jak dojít k objektivnímu řešení?

Byl proveden menší průzkum, jak reagují na tyto problémy sami uživatelé jazyka. Bylo vybráno čtyřicet slov,[8] reprezentujících typy slovních modelů s problematickým členěním. Soubor těchto slov byl rozepsán na padesát exemplářů s poznámkou: „Vydělte u těchto slov kořen!“ Této ankety se účastnilo padesát osob, rozdělených po deseti do pěti kategorií: (1) lingvisté, (2) vysokoškoláci společenských oborů, (3) vysokoškoláci technických oborů, (4) středoškoláci, (5) osoby se základním vzděláním. Bylo dbáno také toho, aby ve všech kategoriích byl alespoň zhruba vyvážen věkový poměr mezi generací mladou, střední a starší.

Rozbor výsledků ankety ukázal, že nejsnadněji se kořeny (budeme tu pro zjednodušení užívat slovotvorných termínů: kořen, předpona, přípona) vydělovaly u sloves; vydělení předpon, ani slovesného tématu nečinilo téměř potíže. U adjektiv už jsme pozorovali kolísání: často se přiřazovala ke kořeni část přípony.

Nejobtížnější situace — jak se ostatně očekávalo — byla u substantiv. Je překvapující, že předpony byly i v těchto obtížných a sporných případech oddělovány téměř spontánně. Snad to souvisí s představou, že kořen je uprostřed slova.

Někdy totiž (četnost těchto případů však byla nízká) byly oddělovány dokonce i počátky slov, které svým hláskovým složením ani nepřipomínají žádnou předponu: např. čt- ve slově čtvrtek, kde ve třech případech bylo považováno za kořen -vrt-, te- ve slově teplo, kde jedna dotázaná osoba považovala za kořen -pl-, prý od pláti(!), prá- ve slově prádélko, kde byl ve dvou případech vydělen kořen -dél-, prá- prý je tu něco jako pra- v slově prababička, totéž u spravedlnost, kde prý (podle tří [11]dotazovaných osob) jsou dvě předpony, s- a pra- a kořen -ved-, dále ma- u slova majetek (ve třech případech byl vyznačen kořen -jet-), tr- u slova trpělivý (ve dvou případech byl vyznačen kořen -pěl-) a nejčastěji (v osmi případech) mo- u slova modlitba, které se oddělovalo s odůvodněním, že jde o kořen -dlí-(t) nebo -lí-(t). V jednom případě se také vyskytl názor, že v slově unavit jsou dvě předpony, u-a na- a kořen -vi-.[8a]

Kromě těchto výjimek z ankety jasně vyplývá, že pro identifikaci předpon má zřejmě drtivá většina uživatelů jazyka vyhraněný cit, který není zdaleka tak rozvinut ani pro poměrně snadno identifikovatelné přípony. Při jejich vydělování bývá pro dotazované obtížné rozhodovat, kde vést hranici mezi kořenem a příponou. Naopak předpony se vydělovaly takřka bez váhání, i když pak „zbýval“ kořen, který by se lingvistům nezdál přijatelný. Tak např. u slova pošetilý vycházela většina dotazovaných (30 případů) — kromě lingvistů — z toho, že po- je jasná předpona, váhali pouze, kde vyznačit ukončení kořene, protože podoby přípon nejsou (jak se zdá) v jazykovém povědomí uživatelů fixovány tak pevně jako předpony.[9] Je to ovšem pochopitelné, uvážíme-li, že jejich počet je mnohem větší než u předpon a také jejich hlásková variabilita je značná. Tím se objasňuje snaha opřít se při rozhodování o podobě přípony o významovou platnost kořene, o konfrontaci s odvozenými slovy, což při vydělování předpon ustupuje do pozadí.

Např. u slova úkol 60 % dotázaných oddělilo ú- podle vlastních slov jen proto, že je to zřejmá předpona, ale nedovedli zařadit takto vydělený kořen -kol- do nějakého sémantického okruhu. Byl to pro ně zkrátka reziduální kořen. Jedině tím lze vysvětlit, proč ve všech čtyřech nelingvistických kategoriích měli u obtížnějších slov mnohdy přijatelnější výsledky než lingvisté, kteří — pokud si nebyli jisti podobou kořene — ponechávali prostě místo kořene celý kmen. Na druhé straně tam, kde poučení lingvisté vydělili kořen správně, vedl formální postup nelingvisty někdy k omylům: nejmarkantnějším příkladem je slovo nadšení, kde někteří z dotazovaných (10 případů) vyšli z předpokladu, že je zde předpona nad-. Nebo u slova křídlo se (v pěti případech) domnívali, že je tu nějaká předpona k- a kořen -říd-, prý od říditi. Tady už je ovšem situace trochu jiná: vycházeli totiž z mylné sémantiky kořene a k- jim vybylo jako (reziduální) předpona. Ještě zřetelnější je příklad slova bahno: zase někteří (7 případů) vycházeli z mylné etymologie -hníti a nevěděli si pak rady se zbylým ba-.

Z uvedených fakt nám opět krystalizuje původní teoretické východisko: princip opakovatelnosti. Jeho pomocí můžeme vysvětlit zdánlivě nesmyslné nebo protichůdné přístupy k morfémové analýze v naší anketě: pro výsledek analýzy bylo u jednotlivých osob rozhodující, která část slova byla jimi zvolena za výchozí. Nelingvisté identifikovali nejprve předponu, pak eventuálně — třeba i chybně — příponu, kořen jim nakonec „vyšel“. Jak už bylo řečeno, ukazuje se, že princip opakovatelnosti funguje spolehlivě především u předpon, protože jejich inventář není rozsáhlý a opakovatelnost [12]lze lehce demonstrovat bez odborných znalostí: množiny slov s předponou po- nebo na- se každému snadno vybaví.

Rozpoznávání opakovatelnosti přípon závisí už na více faktorech: na četnosti výskytu přípony (u vzácnějších nebo archaických přípon nevystačí vždy jazykové povědomí neškoleného uživatele jazyka), na rozpoznání variantních podob přípon. Proto vedení hranice mezi kořenem a příponou bývá obtížnější než mezi předponou a kořenem, což — jak víme — platí pro češtinu jakožto jazyk flexívní obecně.

Obráceným postupem, totiž identifikací kořene, začínají obvykle analýzu lingvisté. Musíme si ovšem uvědomit, že uvažují na jiné úrovni. Je jim samozřejmě známo, že např. po- je předpona, ale přesto např. u slova pošetilý váhají ji oddělit, protože se jim příčí myšlenka považovat za kořen -šet-, nemohou-li jej zařadit do žádné množiny, kde by se opakovalo alespoň ještě jedno slovo s tímto kořenem. Etymologické zdůvodnění nepřichází při synchronní analýze v úvahu a lingvista se tedy většinou rozhodne, že zde bude považovat za kořen celé pošet-, nebo dokonce pošetil-. Má totiž zakořeněnou představu, že při vydělování kořene musíme vyhovět kritériu opakovatelnosti zásadně demonstrováním opakovatelnosti kořene samého. Zdá se však logické užít tu obdobného postupu jako při vydělování přípony: snažíme se samozřejmě především vydělit příponu na základě jejího zařazení do množiny ekvivalentních přípon. Jsme-li však na pochybách, netrváme zásadně na aplikaci kritéria opakovatelnosti jen konfrontací alespoň dvou přípon (někdy skutečně tato možnost chybí, srov. případy jako -ich u slova ženich), ale opíráme se o opakovatelnost kořene (ženich, žena). Proč bychom tedy nemohli takto postupovat i u tzv. reziduálních kořenů?

Zůstaňme u našeho příkladu, u slova pošetilý. Jestliže můžeme bezpečně zařadit po- do opakovatelné množiny slov s touto předponou a -il(ý) do opakovatelné množiny slov s touto příponou, pak snad není důvodu, proč bychom nemohli považovat -šet- za kořen slova pošetilý, jestliže sousední části patří prokazatelně k jiným morfémům? Anketa ukázala, že jazykovému povědomí lingvisticky neškolených uživatelů jazyka takové pojetí zcela vyhovuje. Nechceme tím snad říci, že by se lingvisté měli řídit názorem nelingvistů, ale jen ukázat na to, že takové postupy analýzy, počítající s reziduálními morfémy, a to i s reziduálními kořenovými morfémy, nejsou tak nepřirozené, jak tvrdí jejich odpůrci z řad lingvistů. Na druhé straně se musíme především opírat o jazyková fakta objektivní povahy a uvědomovat si nevýhody psycholingvistického výzkumu, mj. fakt, že objekt mění rozhodování v čase.

Řešení těchto problémů vidíme v tom, že si probrané vztahy promítneme ve světle polarity pojmů centra a periférie.

Rozeznáváme dva aspekty chápání těchto pojmů:

A) z hlediska identifikace určitých elementů definujeme centrum jako oblast jasně vymezených elementů, jednoznačně zařaditelných do určité kategorie některé jazykové roviny; periférii jako oblast elementů přechodových, které nemohou být jednoznačně zařazeny do standardních kategorií příslušné roviny;

B) z hlediska funkčního využití jednotlivých elementů v jazykovém systé[13]mu definujeme centrum jako oblast elementů maximálně zapojených do jazykového systému všemi charakteristickými rysy (podrobněji o nich srov. dále); periférii jako oblast elementů ne plně, méně, nebo jen sporadicky využitých v jazykovém systému.

V našem případě tedy půjde

A) o klasifikaci morfémů jako centrálních, resp. periferních na základě jednoznačnosti, resp. nejednoznačnosti (jinými slovy nespornosti, resp. spornosti) rozhodování o jejich hranicích a vnitřní struktuře, tedy z hlediska osy syntagmatické;

B) o klasifikaci morfémů jako centrálních, resp. periferních na základě hodnocení jejich postavení v rámci jazykového systému, tedy z hlediska osy paradigmatické.

Ad A: Při identifikaci kořenových morfémů by se zdálo samozřejmým, že stejně jako jiné druhy morfémů má být i kořenový morfém minimální, dále nedělitelnou jednotkou. Při analýze konkrétního souboru morfémů se však ukazuje, že situace u kořenových, ale také u některých sufixálních morfémů není zdaleka tak jednoduchá. Dochází zde totiž často k určité disproporci mezi morfémem jakožto určitým segmentem daným opakováním na straně jedné a jakožto minimální významovou funkční jednotkou na straně druhé (tzv. asymetričnost jazykového znaku).

Kromě případů kořenových morfémů jednoznačně vydělitelných se setkáváme s případy, kdy sousedící s ním morfémy, buď prefixální, nebo sufixální, ztratily svou významově funkční samostatnost a splývají s kořenovým morfémem natolik, že jejich vzájemné vymezení je sporné (srov. zde, s. 9).

Označíme si:

Kategorie K1

Přechod P

Kategorie K2

kořenové morfémy jednoznačně vydělitelné, nespojující se s prefixálním morfémem

část kořen. morfému tvoří pref. morfém, který ztratil svou samostatnost; k. m. má tedy vzhledem k nejistotě vydělení určitou míru perifernosti

kořen. morfém jednoznačně vydělitelný, spojující se s pref. morfémem při zachování samostatnosti obou morfémů

med-(ový)

a) po-věd-(ět)

b) po-šet-(ilý)

po-chvál-(it)

(K)

(PK — ani K,

         ani P + K)

(P + K)

Pro kořenové morfémy typů P a), b) zavádíme tu pojmy tzv. jaderného kořenového morfému a tzv. rozšiřujících elementů. Např. kořenový morfém -věd- bude jaderným morfémem pro paralelní významové řady: u základní řady věd-a, věd-ět, do-věd-ět … se k němu nebude připojovat žádný rozšiřující element; u významové řady pověd-ět, na-pověd-ět, do-pověd-ět … se k jadernému morfému -věd- připojuje zleva rozšiřující element po-, kdežto na-, do- jsou samostatné prefixální morfémy.

Podle způsobu segmentace z hlediska významové platnosti rozeznáváme jaderné kořenové morfémy jednak identifikované [typu P a)], které dovedeme identifikovat s odpovídajícími kořenovými morfémy v jiných slovech, jednak reziduální [typu P b)], u nichž význam pouze rekonstru[14]ujeme — opíráme se o fakt, že jeden nebo oba sousední morfémy jsou opakovatelné a jaderný kořenový morfém nám po jejich oddělení zbude, nemůže však vystupovat samostatně.

Z hlediska osy syntagmatické budeme tedy za centrální považovat jednoduché, jednoznačně vydělitelné kořenové morfémy, tj. které nejsou složeny z jaderného morfému a rozšiřujících elementů. Míra perifernosti kořenového morfému bude vzrůstat s počtem jeho konstituentů a jejich kombinacemi.

Ad B: Protože hlavním úkolem této práce je řešení otázky identifikace kořenových morfémů, nebudeme se tu podrobně zabývat jejich hodnocením na ose paradigmatické;[10] uvedeme pouze kritéria posuzování:

(1) četnost výskytu v slovní zásobě;

(2) míra kombinační valence — schopnost spojování s dalšími morfémy ve směru osy syntagmatické (ve smyslu intenzionálním) při zachování jejich samostatnosti a vydělitelnosti mezimorfémových švů, např. K + S, P + K + S, K + S + S,

(3) derivační potence — schopnost spojování s různými morfémy ve směru osy paradigmatické (ve smyslu extenzionálním), např.

P1

P2

P3

:

Pn

+ K +

S1

S2

S3

:

Sn

(4) polysémie — míra významové rozrůzněnosti

a) při zachování výrazové samostatnosti kořenového morfému, např. sáz-et: saz-enice, sáz-ka, saz-ba, saz-eč,

b) při splývání původního kořenového morfému s afixálními morfémy — vznik složených kořenových morfémů s novým významem, např. pověd-ět, svědč-it,

Je třeba ještě připomenout, že ačkoli se omezujeme na synchronní pohled — tj. nehodnotíme zde např. oblast morfémů v určitém časovém období zanikajících, odumírajících (nebo naopak teprve pronikajících) jako morfémů periferních — není zde nicméně zřetel k dynamické povaze jazyka úplně opomenut; zmíněné vlastnosti se promítnou při hodnocení morfémů z hlediska osy paradigmatické.

 

II. V druhé části přejdeme k problémům identifikace některých sufixálních morfémů. (Zásady vydělování prefixálních morfémů jsme vlastně probrali v předchozí části v souvislosti s morfémy kořenovými.) Vycházíme tu opět z excerpce 10 000 nejčastějších slov podle uvedeného frekvenčního slovníku.

V podstatě jde o řešení otázky, zda a jak členit tzv. „složené“ sufixální morfémy. Někdy totiž to, co se z hlediska slovotvorného jeví jako nečlenitelné, ukazuje se z hlediska morfémové analýzy jako rozložitelné. Rozdíl mezi synchronní slovotvornou skladbou slova a jeho morfematickou strukturou je často dán tím, že slovotvorný model zahrnuje odvozený sufixální [15]morfém, skládající se ze dvou nebo více jednoduchých morfémů. A cílem morfémové analýzy je právě vydělení minimálních znakových jednotek.

Podobně jako u složených kořenových morfémů budeme i zde užívat označení „jaderný morfém“ a „rozšiřující elementy“. Rozdíl v charakteru rozšiřujících elementů u složených kořenových a složených sufixálních morfémů spočívá v tom, že u složených kořenových morfémů jsou rozšiřující elementy s jaderným morfémem významově pevně spjaty, kdežto vztah mezi rozšiřujícími elementy a jaderným morfémem u složených sufixálních morfémů je volnější; významová platnost složeného sufixálního morfému je zpravidla dána jeho jaderným morfémem, rozšiřující elementy tu nevystupují jako konstituenty celkového významu morfému.

Po identifikaci morfémů v slově nám někdy „zbudou“ takové elementy, které mohou být považovány buď za samostatné morfémy, nebo za rozšiřující elementy sousedních morfémů, jejich postavení není jednoznačné. Některé z nich mají pouze výrazovou realizaci, významově jsou prázdné, některé zase mohou mít určitou strukturní funkci, popř. klasifikační funkci: jde např. o spojovací vokál v kompozitech (střed-o-český), kde -o- mezi kořenovými morfémy signalizuje jejich sjednocení, nebo o tematický vokál slovesný, jehož pomocí se rozlišuje třídní příslušnost slovesa.

Rozdělíme si tedy takové elementy na funkční, mající určitý vztah k významu, a prázdné, nemající takový vztah. Např. u slova modl-i-t-b(a) bude -i- funkční rozšiřující element (slovesné téma) a -t- prázdný rozšiřující element.

Tzv. složené morfémy jsou se základní podobou sufixálního morfému zcela shodné významově, ale liší se svým hláskovým složením tak, že jaderná část zvukového komplexu takového sufixálního morfému se nemění, ale rozšiřuje se vpředu (zleva) buď o funkční, nebo o prázdné rozšiřující elementy.

Všimněme si nejprve substantivních složených sufixálních morfémů. Repertoár rozšiřujících elementů není příliš široký; příklady můžeme zhruba roztřídit do těchto hlavních typů: A) Prázdné rozšiřující elementy jsou jednak vokalické, např. -o- v -ob(a) běl-ob(a) na rozdíl od -b(a) služ-b(a) atd., jednak konsonantické, např. -kyn(ě) lov-kyn(ě) na rozdíl od -yn(ě) boh-yn(ě) atd. B) Funkční rozšiřující elementy se vyskytují u slov majících z hlediska slovotvorného alternativní motivaci, a to jednak slovem obsahujícím daný sufixální útvar, jednak slovem bez tohoto útvaru a jevících se vzhledem k této druhé motivaci jako odvozená dvěma sufixálními morfémy zároveň.[11] Jejich hodnocení je přirozeně komplikovanější než u případu A, probereme je proto poněkud podrobněji. Jak už jsme uvedli, někdy se musíme rozhodovat, zda jde o rozšiřující funkční element jaderného morfému, nebo zda jde o samostatný morfém. Jde o to, že některý morfém za určitých podmínek ztrácí svou samostatnost a stává se rozšiřujícím elementem jiného jaderného morfému. Bývají to nejčastěji adjektivní morfémy -ov-, -n-, -l-, ale i jiné.

Tak např. v slově vepř-ov(ý) vystupuje -ov- jako samostatný adjektivní morfém, ale v slově vepř-ov-i-c(e) se stává rozšiřujícím elementem jader[16]ného morfému -ic(e). Někdy se jaderný morfém rozšiřuje i o dva elementy, např. šach-ov-n-ic(e). Jako funkční elementy rozšiřující jaderné substantivní sufixální morfémy vystupují rovněž slovesná témata, nejčastěji -a- (-á-) nebo -i- (-í-), např. u-kaz-a-tel, uč-i-tel, škrab-á-tk(o), děl-í-tk(o) … atd.

Poněkud zvláštní postavení zaujímají složené deminutivní morfémy. Můžeme je rozdělit do dvou hlavních typů: (1) morfémy, které se nám jeví jako složené z jaderného morfému [vesměs -k(a) nebo -ek] a připojeného funkčního rozšiřujícího elementu, vzniklého z morfému vystupujícího jinde samostatně, např. metl-ic(e) metl-ič-k(a), kon-ík kon-íč-ek … atd., (2) morfémy složené z jaderného morfému a připojeného prázdného rozšiřujícího elementu, který nevznikl na pozadí nějakého morfému a nemá žádný vztah k významu. Např. u slov mil-áč-ek, mil-án-ek můžeme užít rozšiřujícího elementu -áč- nebo -án- libovolně, aniž se poruší význam celého morfému. Nebo zase u slov ryb-ič-k(a), tyč-in-k(a) je tento rozšiřující element jakoby vložený.

U adjektiv jde v podstatě o tytéž problémy: u složených adjektivních morfémů bývá jaderný morfém (např. -t(ý) nebo -v(ý)) rozšířen: a) o funkční rozšiřující element -i-, -a-, který lze ztotožnit se slovesným tématem, např. s-lož-i-t(ý), tvoř-i-v(ý), ne-do-čk-a-v(ý) … atd., b) o funkční rozšiřující element -i-, -a-, který má však funkci pouze morfonologickou, např. rozman-i-t(ý), hněv-i-v(ý), z-dlouh-a-v(ý) … atd., c) někdy o dva prázdné rozšiřující elementy, z nichž jedním bývá často -l-, např. peč-l-i-v(ý), cit-l-i-v(ý) … atd., d) nebo např. o jeden funkční rozšiřující element a dva prázdné, např. trp-ě-l-i-v(ý) … atd.

Shrňme naše úvahy o některých složených sufixálních morfémech: pokusili jsme se naznačit, jak se tyto morfémy vytvářejí — jde vždy o jaderný morfém, který k sobě připíná jeden nebo více rozšiřujících elementů, buď funkčních, nebo prázdných, ve spojení s nimiž funguje jako relativní celek. Problém segmentace těchto morfémů spočívá v tom, zda je máme vydělovat jako celek, nebo vyčleňovat všechny komponenty samostatně. Střetává se tu dvojí chápání, dva hloubkové stupně morfémové analýzy: jednak imanentní (analýza opírající se pouze o vnitřní strukturu slova a jeho elementů — morfémů), jednak transcendentní (analýza zahrnující i vztahy k jiným slovům a jejich elementům v systému).

Přikláníme se k řešení druhému: není vhodné ustrnout na rozboru jednotlivých útvarů, ale je třeba je porovnávat s ostatními shodnými funkčními útvary v jazyce. Především je ovšem jasné, že morfémová analýza musí být založena na současném respektování jak hlediska významového, tak i výrazového.

Z pozice tohoto hodnocení budeme tedy např. adjektivní morfémy -a-v(ý) a -i-v(ý) nejprve identifikovat jako shodné významově, funkčně, ale dále pak konfrontovat -v- jako nositele adjektivního významu s rozšiřujícími elementy -a-, -i-, které pak ještě rozlišíme buď jako funkční, nebo jako prázdné. Členění tedy provedeme až k nejzazší hranici. Snažili jsme se ukázat, že jsou pro to důvody v jazykovém systému. Z teoretického hlediska je irelevantní, budou-li se snad názory na vhodnost takového členění v detailech rozcházet; z praktického hlediska pak má naznačený postup [17]své oprávnění vzhledem k tomu, že poskytuje možnost zpětné rekonstrukce, což je důležitou podmínkou každé analýzy.

 

R É S U M É

К некоторым проблемам морфемного анализа чешского языка

Предлагается прием определения морфем корневых и аффиксальных на базе комплекта 10.000 частейших слов в чешском языке. При анализе этого конкретного материала оказалась необходимой оценка морфем с точки зрения способа их идентификации и с точки зрения упорядочения их внутренней структуры. В случаях, когда в процессе идентификации морфем нам невозможно принять однозначное решение о сегментации морфемы, рассматриваются такие случаи с позиций отношения понятий «центра» и «периферии». С точки зрения внутренней структуры различаются с одной стороны морфемы простые, с другой стороны морфемы комплексные (состоящие из так наз. «ядра» и расширяющих элементов).


[1] Srov. např. V. Skalička, Asymetrický dualismus jazykových jednotek, NŘ 1935, 296—303; týž, Komplexnost jazykových jednotek, Philologica 3, 1957, 15n. aj.

[2] Srov. J. Vachek, On Peripheral Phonemes of Modern English, Brno Studies in English 4, 1964, 7—104; problematice centra a periférie je věnován sborník Travaux linquistiques de Prague 2 (Praha 1966), srov. zvláště články F. Daneše The Relation of Centre and Periphery as a Language Universal (9n.) a J. V. Neustupného On the Analysis of Linguistics Vagueness (39n.).

[3] Srov. např. G. Gleason, An Introduction to Descriptive Linguistics, New York 1955; E. Nida, The Descriptive Analysis of Words. Morphology. Ann Arbor University, Michigan Press 1949.

[4] Srov. např. K. L. Pike, Theoretical Implications of Matrix Permutation in Fore (New Guinea), Anthropological Linguistics 1963, č. 8, s. 1—23.

[5] Srov. např. O. S. Kulagina, Ob odnom sposobe opredelenija grammatičeskich ponjatij na baze teorii množestv, Problemy kibernetiki 1, Moskva 1958, 203—214; I. I. Revzin, Modeli jazyka, Moskva 1962, s. 66n.

[6] J. Jelínek - J. V. Bečka - M. Těšitelová, Frekvence slov, slovních druhů a tvarů v českém jazyce, Praha 1961.

[7] Srov. např. G. O. Vinokur, Zametki po russkomu slovoobrazovaniju, Izv. AN SSSR, otd. lit. i jaz. V, 1946.

[8] Byla to tato slova:

důstojník, svědek, světlo, poklička, pošetilý, zásoba, zdvihat, živnost, pondělí, bahno, zkoumat, čtvrtek, stálost, nadšení, utíkat, ostatní, zaměstnání, burácet, rozpačitý, složitý, pokuta, křídlo, úkol, teplo, lázeň, spára, napětí, unavit, dovolená, prádélko, zapomenutí, spravedlnost, důvod, majetek, smrtelný, vrata, dobytek, setrvačnost, trpělivý, modlitba.

[8a] Jde ovšem o případy, k nimž přihlížet vůbec nelze a bylo by to přímo nesprávné (autorka k nim také dále nepřihlíží). — Vyskytují se při každé anketě toho typu a plynou ne z odchylek v „povědomí jazykovém“, ale z přepjaté snahy vyhovět úloze; vzniká tak „kvasiučenost“ (typu bakalářských etymologií). BHk

[9] Nesoudím, že jádro věci je v menší fixovanosti přípon (aspoň přípony produktivní, stále potenciálně umožňující další a další derivace, mají už proto značný stupeň „fixování“ v jazykovém povědomí), ale v tom, že jejich počátek, což je pro segmentaci primární, není přirozeně tak jasný jako počátek předpon. — BHk

[10] O tom srov. podrobněji v práci E. Slavíčková - P. Vašák, Komplexní hodnocení českých kořenových morfémů pomocí statistických charakteristik, která bude publikována v čas. Kybernetika (1967).

[11] Srov. M. Dokulil, Tvoření slov v češtině 1, 1962, s. 131.

Slovo a slovesnost, ročník 28 (1967), číslo 1, s. 7-17

Předchozí Petr Piťha: K vymezování rozsahu gramatik

Následující Zdeňka Sochová: Slovní zásoba nářečí a problémy jejího zpracování