Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Poesie a literatura v pojetí B. Croceho (Vzpomínka k jeho sedmdesátým narozeninám)

Josef Bukáček

[Rozhledy]

(pdf)

La poésie et la littérature selon le concept de B. Croce (à propos du 70e anniversaire de sa naissance)

Jemný italský dialektik B. Croce, jenž v době předfašistické ovládal přes čtvrt století vlašské filosofické myšlení a měl před lety mocný vliv na literární vědu a linguistiku vůbec, prohlubuje nyní v definitivním formulování své poetiky[1] toto staré již rozlišování mezi poesií a literaturou, známé zvláště z německé estetiky („Dichtkunst“ a „Literatur“). Tento předmět i celkové poetické názory filosofa, který, pokládaje uměleckou intuici za nejdokonalejší formu našeho poznání, vychází přímo z totožnosti básnického jazyka a poesie, náleží jistě do oblasti zájmu časopisu „Slovo a slovesnost“, i když je mezi jeho strukturalismem a Croceovým idealistickým pojetím zásadní rozdíl. Ostatně ať je poměr ke Croceově filosofické soustavě jakýkoli, obeznámiti se s definitivní formou jeho poetiky je vždy dobrou školou noetického rozlišování.

Především úvodní poznámku. Po r. 1900 rozvinuje Croce postupně svou myšlenkovou soustavu, založenou na estetice a t. zv. distinkcích (krásno, pravda, užitečno, dobro) v pevnou, uzavřenou stavbu tak, že čisté intuici (= poznání jednotlivin) a čistému pojmu (poznání všeobecnosti) odpovídá v praktické oblasti lidského ducha ekonomie (= chtění jednotlivin) a etika (= chtění všeobecnosti). Vycházeje z těchto premis, popírá Croce dualism intuice a expresse, obsahu a formy uměleckého díla a vylučuje z čisté poesie prvek života praktického, volní i myšlenkovou konstrukci. Aplikace těchto zásad v literární kritice vede ho k přesnému rozlišování mezi „poesia“ a „non poesia“, mezi poesií a ne-poesií, na př. strukturou Dantovy Božské komedie (1921), i k tvrzení, že Manzoniho „Snoubenci“ nejsou dílo básnické, nýbrž dílo literární s převahou řečnictví a didaxe (un’opera oratoria). Poněvadž výrazu „non poesia“ se rozumělo nesprávně jako „antipoesia“, t. j. estetická škaredost, vzniklo z toho mnoho polemik, diktovaných důvody věcnými i vlasteneckými. Nyní neapolský myslitel v uvedené stati teoreticky komentuje oblast pojmu „non poesia“ a zmirňuje tím příkrost interpretací z něho odvozených. Přinášíme tresť jeho výkladů a doplňujeme je tam, kde předpokládají znalost jeho předchozích děl.

Croce odlišuje výraz citový neboli bezprostřední od výrazu poetického, prozaického, praktického neboli řečnického (espressione pratica od oratoria) a všecky tyto jednotlivé druhy výrazu od souborného výrazu literárního.

Výraz citový neboli bezprostřední (zvuky, citoslovce: oh! ah! ahi! eh! ohimè! běda! a p.) není teoretický výraz citu a vášně, jak jej předpokládá umění, nýbrž vášeň a cit sám. Zvláště romantikové zaměňovali tento přirozený výraz citový za výraz poetický; na tuto záměnu reagoval Carducci, metaje šípy svých sarkasmů proti sídlu lidských citů a vášní, srdci, poškozujícímu veliké čisté umění, a Flaubert proti romantikům postavil požadavek neosobnosti umění. Výraz poetický je zcela odlišný od výrazu citového (pseudoespressione). Cit, vášeň, bolest atd. se stávají předmětem vlastní intuice — expresse, a tím i látkou výrazu poetického. Poesie není napodobení citu; je proměnění (trasfigurazione) citu skutečně prožitého.

Výraz poetický utišuje (katharsí) a proměňuje cit. Je způsobem poznání. Poesie spojuje jednotliviny s všeobecností, pohlcuje, překonávajíc je, stejně bolest i rozkoš, z kontrastu jednotlivých částí staví perspektivu částí v celku, harmonii, nekonečnost, kdežto neumělecký výraz citový byl jednostranně vázán na osobní cit a vášeň. Vnějším znakem výrazu poetického je slovo a básnický obraz. Poesie je totožná s jazykem (linguaggio) ve funkci básnické.

Výraz prozaický se liší od výrazu poetického jako fantasie od myšlenky, básnění od [190]filosofické spekulace. V próze se netvoří slova a obrazy, nýbrž pojmy, i když se navenek užívá stejných prostředků. Jazyk utilitaristní (lingua) je soubor výrazů nepoetických (citových, prozaických, oratorních).

Výraz rétorický (orsù! presto! via! giù! rychle! pryč!) užívá těchto rozkazujících adverbií k přesvědčování, poučení, bavení, ke vzbuzení dojmů. Umění rétorické (l’arte oratoria) je povahy praktické a nikoliv estetické. Jeho účelem jest užitečnost, prozíravost, politický cíl. Jeho slova nemusí dávat smysl; stačí, působí-li silným dojmem, vzbuzují-li vzrušení.

Je tedy dialektický pochod ducha, uzavřený v kruh tvůrčí činnosti a nazvaný podle Vica „corso e ricorso“, v pojetí Croceho tento: 1. cit a jeho přirozený výraz; 2. intuice a fantasie — obraz a slovo a proměna katharsí v poesii; 3. myšlenka, která reflexí (v idealistické filosofii) uskutečňuje a posuzuje svět obrazů (próza); 4. čin a činnost (rétorika), která k světu takto poznanému vytváří novou skutečnost. Čin, život praktický se stává citem, jakmile se stává předmětem vlastní intuice a látkou k poesii. Dialektický pochod se počíná znovu.

Výraz literární nenáleží k základním formám výrazu. Je výrazem rovnováhy mezi výrazy nepoetickými (t. j. citovými, prozaickými a rétorickými) a poetickými tak, že první z nich neurážejí svědomí básnické a umělecké (t. j. umělecký vkus?). Výraz literární je aktem duševní ekonomie, a je-li poesie mateřskou řečí lidského pokolení, je literatura spojovacím článkem mezi poesií a civilisací, kulturou, výchovou. Primitivové mají poesii, nemají však literaturu, jež je výrazem civilisace a kultury.

Harmonie mezi výrazem poetickým a literárním dosáhne se nikoli tím, že jeden výraz obětujeme druhému, nýbrž tím, že usilujeme o jejich shrnutí v novou výrazovou formu, která je po jedné stránce přirozeně citová, pojmová nebo rétorická, po druhé poetická. Tato smíšená forma výrazová činí k své poesii předpoklad v prvcích nepoetických, které respektuje v jejich podstatě. Tak milostná vášeň dává tvůrčí vzpruhu, „ingenium“, stává se dokumentem oné lásky („ingenium nobis puella facit“) a básnická rétorika se snaží dojmouti srdce milenčino („ad dominam faciles aditus per carmina quaero“). Vášeň, bolest, „indignatio — — — facit versus“, verše, a nikoli básně, neboť „forma“ v literatuře je něco jiného nežli v poesii. Kdežto v poesii to, čemu říkáme v obyčejné mluvě forma, splývá s t. zv. obsahem uměleckého díla v novou synthesi, „formu“ uměleckou, je v literatuře forma vnější šat, „ornatum“ a „dicere explicate, abundanter, illuminate et idest ornate“ (Cicero), stejně jako krása v literatuře jest vnější krása, která „zmirňuje a zjemňuje prudkost a vzlet člověka a tlumočí je hlasem smírným a harmonickým“, kdežto krása v poesii je podle Euripidovy definice lásky „přesladký a zároveň bolestný pocit“. Také „vkus“ v literatuře má význam spíše praktický, jako „rozum“ a „rozumnost“, a „takt“ a genius je spíše praktický talent proti „svatému šílenství“ (sacro furore) básníka. „Styl“ je výraz typicky literární, neboť v literatuře je tolik slohů kolik jednotlivců a věcí, kdežto v poesii přes její nesmírnou rozmanitost je sloh jen jediný: „věčný nezaměnitelný přízvuk poesie, který zaznívá v nejrůznějších dobách a místech a v nejrůznějších námětech“. Někteří spisovatelé dávají před literaturou přednost výrazu nepoetickému, zvl. dokumentu, což jest výraz citový, naturalisticky bezprostřední. Musíme tudíž rozeznávati jednotlivé výrazy nepoetické, samostatné výrazy poetické, dále samostatné výrazy literární jako ekonomickou rovnováhu mezi výrazy nepoetickými a poetickými, při čemž účast poetická jest Crocem vysvětlena nejasně, a my ji pro žádoucí zřetelnost ztotožňujeme s uměleckým vkusem, a konečně výrazovou formu, kterou my z týchž důvodů nazýváme smíšenou, t. j. poeticko-literární.

V celku se projevuje v Croceově argumentaci snaha po jasnosti, ostatně ne vždycky korunovaná úspěchem, a po smíru se světem a s odpůrci. Kdežto dříve vyloučil ze své estetiky vnější formu a krásu jako „ornatum“, nyní je umístil do oblasti „literatury“.

Oblast literatury je velmi rozsáhlá. Ráz literárního díla jest dán povahou převládajícího nepoetického prvku, a podle toho mluví Croce o literatuře lyrisující neboli o literárních [191]výlevech citových (l. di effusione), o literatuře rétorické, zábavné a didaktické. Literatura lyrisující zobrazuje realisticky cit uměleckou prací literárního výrazu. Cit takto zobrazený liší se tudíž i od citu očištěného katharsí v poesii i od citu vyjádřeného bezprostředně formou dokumentu a urážejícího vkus. Literární lyrismus (nikoli lyrika, což jest poesie) jest tudíž bezprostřední cit upravený literaturou pomocí vkusu (tuto větu nepronesl Croce, nýbrž odvodili jsme ji my z jeho premis). K literárním výlevům citovým řadí Croce některá díla Byronova, Lamartinova, de Mussetova a všecky ženy s výjimkou prý jediné skutečné básnířky Sappho, která pro tento mužský ráz své tvorby byla nazývána „mascula Sappho“, dále lyrism nejrůznějších literárních druhů. Kdežto v literárním lyrismu se vlastní city a činy jen odívají v krásné slovo, v autobiografii jsou již podrobeny soudu morálnímu a historickému. Literatura výlevů citových, literární lyrism, může býti špatná, dobrá, výborná, avšak i v nejlepší z nich člověk mluví o sobě, o své praktické osobnosti, ani v nejlepší z nich se nechvěje úcta jedince před celkem, člověka před lidstvem, jež ho pozvedá a překonává, jako u básníků. Bohatší a rozmanitější je literatura rétorická, z níž jen nepatrná část jsou skutečné řeči. Více sem hledí oslavné básně a články politické a všecky literární druhy zjevně nebo skrytě tendenční, jako Manzoniho „Snoubenci“, příběh tendence mravně povzbudivé, pevně zaměřený k tomuto cíli, takže se zdá všecek spontánní a přirozený, a bývá kritiky zaměňován s poesií. I nejlepší díla rétorická jsou však zaměřena k věcem aktuálním, a nikoliv universálním a věčným. Proto také staří činili rozdíl mezi básníky a pěstiteli literární rétoriky, „dicitori di rima“. A podobně uvádí Croce příklady na literaturu zábavnou, vzbuzující dojetí a hrůzu a vytvářející na př. i v nejlepších dramatech typy tragické, romantické, komické, masky a pod. proti věčným typům básnických dramat Sofoklových a Shakespearových, a literaturu didaktickou, v níž literatura provází a usměrňuje myšlenku a vědu, jež se vyjadřuje znaky nebo obrazy-znaky. Tato literatura vyjadřuje myšlenkové drama člověka-myslitele, nejen v próze, nýbrž i v poesii, v románech (román historický, sociální, vědecký, filosofický) a v jiných druzích literárních.

Umění pro umění vzniká tím, že výraz literární, který je praktickou a ekonomickou kombinací lidského ducha, stává se předmětem lásky, milostného kultu, takže se stává věcí, která se vyhledává sama pro sebe. Takové verše a obrazy se ciselují a vychutnávají jako věci, samostatně, bez ohledu na poetickou duši celku (Hugo, D’Annunzio, stylisté, estéti, parnasisté, dekadenti). Mají málo fantasie a životní zkušenosti a někteří (Moréas, D’Annunzio) pokládají život za materiál uměleckého zpracování. Díla l’art pour l’artistů obsahují ovšem větší nebo menší záblesky poesie, od které se však liší, stejně jako se liší od literatury. Umění pro umění je v literatuře jedno z otroctví lásky. Jeho metoda je analytická, a pokoušejí-li se pěstitelé tohoto směru o básnickou synthesi, utonou v smyslnosti a v hedonismu.

Čistou poesii (dosud ji nazýval Croce s menším důrazem prostě „poesií“) lze definovati teoreticky jen negativně tím, že ji odlišíme od prvků nepoetických.[2] Teoreticky nelze přímou podstatu poesie určiti. Falešné estetiky matou poesii s literaturou. Francie bývá pokládána za zemi literatury, kdežto Italie spíše za zemi poesie. Proto ve Francii bojují proti literatuře, vidí však v poesii neprávem sugesci artikulovaných zvuků, kterou Croce odkazuje do říše rétoriky (zábavy a vůle). Jiným zase (Mallarmé, Rimbaud vedle St. [192]Georga) splývá poesie v jakémsi orientálním mysticismu a magii s Vesměrnou duší, a stává se náboženstvím.

Poesie, ne-poesie (la non-poesia), protipoesie (l’antipoesia). Tento závěr, srozumitelný zvláště italskému čtenáři, který jest obeznámen s polemikami o Danta a Manzoniho, shrnuje dosavadní vývody v ten smysl, že ne-poesie není totéž co protipoesie, t. j. estetická škaredost. Tak umisťuje Croce v oblast ne-poesie, t. j. literatury, básnickou „strukturu“ Dantovy Božské komedie, Manzoniho „Snoubence“ a ovšem i některé výtvory Demosthenovy, Montaignovy, Horatiovy, Aristofanovy, Molièrovy, slabšího Goldoniho, Waltra Scotta, části gnómické poesie Goethovy a pod. Croce vyznává svůj obdiv pro krásná díla literární, třebas nepoetická nebo, jde-li o výrazovou formu smíšenou, se záblesky poesie. Literatura je velkou a ušlechtilou částí lidské civilisace.

Protipoesie (l’antipoesia), škaredost jest něco zcela jiného a záleží v tom, že tvůrčí intuice jest porušena vůlí, jež sleduje své praktické cíle; podobným způsobem vzniká v oblasti myšlenky omyl. Tato vůle, jež v procesu tvůrčím se stává zvůlí, vyjadřuje se výrazy nepoetickými nebo literárními na místě předpokládaných výrazů poetických, které nebyly nalezeny. Podobně v oblasti literatury vzniká škaredost tím, že praktická vůle uvádí na př. výrazy didaktické nebo pathetické místo předpokládaných rétorických nebo opačně. Není absolutně vzato slov o sobě krásných nebo škaredých, ale všecka slova jsou krásná nebo škaredá podle toho, zdali stojí nebo nestojí na svém místě. „Non poesia“ a „non letteratura“ není estetická škaredost, nýbrž každá z obou oblastí se zase dialekticky rozkládá ve své vlastní krásno a ve svou vlastní škaredost.

Podal jsem tresť Croceovy nauky a připojil k ní vlastní interpretaci, vyvozenou z jeho děl předchozích. Na některých místech bylo by třeba dalšího pojmového a terminologického tříbení; tak mluví Croce někdy o poesii a jindy o čisté poesii, ač jde o dva pojmy totožné. Pojmu „literatura“ užívá naopak Croce ve dvou významech: prostého výrazu literárního nebo literárního významu smíšeného (= literatura + poesie). Podobně reflexí rozumí jednou filosoficky duševní činnost vytvářející myšlenku, pojem, filosofii a prózu, po druhé psychologicky intuitivní reflexi, t. j. intuici-expressi, užívaje tohoto slova jaksi obrazně. Také nedefinuje jasně to, co drží pohromadě a temperuje v praktický útvar nepoetické prvky v oblasti literatury, a mluví jednou o „svědomí básnickém a uměleckém“, jindy o práci umělecké, jež upravuje bezprostřední cit; ztotožňujeme proto tento pojem s uměleckým vkusem neboli taktem. Zde však by bylo bývalo na místě, kdyby byl Croce kriticky osvětlil tradiční dualism De Sanctisův mezi básníkem (Dantem) a umělcem (Petrarkou), dualism, který přejal Carducci a z něho náznakově i Vrchlický („Dvojí déšť“). — Croceova estetická soustava předpokládá životní zážitek. Je pochopitelné, že proti tomu vznikl odpor i v Italii samé: odpůrce Croceův Adriano Tilgher nutnost životního zážitku v umění popírá; životní zážitek zde může býti, ale nemusí, tvůrčí činnost je zkušenost sui generis, kterou Tilgher blíže neosvětluje. Život a umění jsou mu dva rozdílné světy, které nemají přímých styčných bodů.


[1] Srov. B. Croce, La poesia e la letteratura v La Critica, XXXIII, fasc. VI, 1935, str. 405—449 (a současně v Revue de métaphysique). Tato stať jest 1. kapitolou knihy La Poesia.

[2] H. Brémond (La poesie pure) zná Croceho Estetiku, přiznává se však, že si není jist, zda ji dobře chápe (v českém vydání na str. 103). Zdá se, že Croceho názor, že poesie je nejdokonalejším způsobem našeho poznání, dále jeho sumární rozlišování mezi poesií a ne-poesií i jeho oprošťování čisté poesie vylučováním prvků nepoetických působilo poněkud i na něho. Croce zase užívá výrazu „la poesia pura“ místo staršího prostého „la poesia“ bezpochyby vlivem Brémondovým. Okolnost, že důsledný imanentista Croce nemohl by akceptovat Brémondovo pojetí poesie-modlitby, nestaví ho však a priori proti Brémondovi, neboť Croce pokládá problém podstaty čisté poesie za filosoficky neřešitelný. Brémond ovšem neusiluje o vytvoření myšlenkové soustavy a v své iracionalitě je na rozdíl od Croceho přímo fanatický. Kdežto Croce prohlásil totožnost básnického jazyka a poesie, Brémond pokládá mlčení za jediný výraz čisté poesie, pro něž je i slovo příliš hmotné, a řadí i básnický obraz mezi prvky nepoetické.

Slovo a slovesnost, ročník 2 (1936), číslo 3, str. 189-192

Předchozí Frank Wollman: Ergocentrická literární teorie polská

Následující Josef M. Kořínek, V. S. (= Vladimír Skalička), Bohumil Trnka: Z otázek fonologických