Soubor statí Andrého Martineta

Josef Vachek

[Kronika]

(pdf)

Собрание статей Андре Мартине / Recueil d’articles d’André Martinet

V známé pařížské edici vyšel soubor statí ze synchronické jazykovědy z pera předního francouzského lingvisty Andrého Martineta,[1] jehož jazykovědná koncepce je poměrně velmi blízká koncepci pražské jazykovědné školy, s kterou ostatně Martinet před druhou světovou válkou úzce spolupracoval (dva z jeho příspěvků tehdy vyšly v prvých ročnících SaS). Stati, které jsou v souboru obsaženy, jsou velkou většinou přetisky, zpravidla však rozšířené a někdy i značněji přepracované, autorových pojednání dřívějších, otištěných v časopisech, z nichž jsou u nás některé dosti těžko dostupné. Jsou to převážně stati fonologické, mimo jiné i ty, které odmítají teze harvardské školy, hlavně předpoklad této školy, že v jazyce mají obecnou platnost binární protiklady jeho jednotek (viz k tomu náš referát o Martinetově koncepci v SaS 19, 1958, 52n.). Jsou tu však i pojednání podávající základní informaci o celkovém jazykovědném pohledu Martinetově (hlavně o jeho „dvojím členění řeči“) a o jeho pojetí vyšších jazykových rovin, zvláště o úloze, kterou v jazyku hrají „monémy“ (tj. morfémy v širokém toho slova smyslu)[2] a o jejich klasifikaci. Je tu i kapitola o hierarchii významonosných protikladů, základních strukturách výpovědi ap.

Z věcí, jež tu jsou publikovány poprvé, je snad nejzajímavější výklad o pojmu tzv. alterité, jímž autor označuje takový protiklad dvou jazykových skutečností, který není ani privativní, ani ekvipolentní, ale jehož členové jsou ve vztahu vzájemnosti, jejíž hierarchie není dána jednou provždy, ale může být různá podle volby uživatelů. Jako příklad takového vztahu lze uvést lat. unus — alter; Martinet je vůbec přesvědčen, že typickým nositelem vztahu „alterité“ byl ide. sufix -tero-, jejž sémanticky svého času vhodně analyzoval E. Benveniste. Ve vnějším světě je obrazem tohoto vztahu poměr pravé a levé ruky, z jehož rozboru — i lingvistického — autor vychází, poukazuje i tu na sufix -ter, např. v lat. dexter — sinister a v jeho obdobách v jiných jazycích. Jde jistě o zajímavý, dosud nepovšimnutý jazykový vztah, jehož význam v jazyce ovšem — jak M. sám připouští — bude asi jen marginální.

Jako obvykle jsou Martinetovy vývody, podávané přístupnou a poutavou formou, velmi podnětné, a to i tam, kde čtenář asi odepře autorovi svůj souhlas (jako v stati o kritériích jednofonémovosti a dvojfonémovosti, v některých příliš strohých antibinaristických formulacích atp.) — všude autor dokáže zaujmout svým intimním vhledem do jazykové struktury a důsledností, s kterou domýšlí svou koncepci, založenou na zásadě relevance jako ústředního kritéria jazykové analýzy (kritéria, jež uznává i pražská škola, i když [97]v praktické jeho aplikaci se s Martinetem vždy neshoduje). — Užitečnost svazku ještě zvyšuje podrobná bibliografie Martinetových prací, dovedená až do nejnovější doby (1965).

Stojí ještě za zmínku, že ve sbírce, kde tento soubor vyšel, jsou plánovány i jiné zajímavé svazky, např. G. Mounina Dějiny lingvistiky do XX. století a téhož autora Lingvistika v XX. století, L. Prieta Systémy znaků, A. Tabouretové-Kellerové Bilingvismus aj.

Slovo a slovesnost, ročník 29 (1968), číslo 1, s. 96-97

Předchozí Oldřich Leška: Sovětský výbor z prací Pražského lingvistického kroužku

Následující Helena Novozámská: Jedna z prvních deskriptivistických syntaxí angličtiny