Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Poznámky o stylu, jazyku a zařadění Kuzmányho „Běly“ (K jejímu stoletému výročí)

Jan B. Čapek

[Články]

(pdf)

La „Běla“ de Kuzmány: style, langue, classement

Kuzmányho idylické epos „Běla“, vydané v „Hronce“ r. 1836 — tedy současně s Máchovým „Májem“ — zasluhuje pozornosti jak svou tematikou, tak i básnickou technikou, které autor užil, a dále i svou úlohou, jakou zaujalo ve vývoji československého klasicismu. Karel Kuzmány, autor velmi vzdělaný a filosoficky orientovaný, vypracovával se zřejmou péčí delší dobu tento obraz z měšťanského života slovenského, jenž měl posílit národní uvědomění patricijských vrstev. Bylo již častěji ukázáno na vzor Goethova „Heřmana a Doroty“ a Vossovy „Luisy“. To je ovšem vysvětlení jen částečné.

Již problém Kuzmányho znaků klasických a klasicistických je zajímavý. Klasicismy rozmanitého druhu se projevují v „Běle“ velmi bohatě. Je to přirozené u básníka, který přeložil po třetí na Slovensku po Palkovičovi a Hollém první zpěv Iliady; v „Hronce“ Kuzmányho vycházelo mnoho veršů v antických útvarech veršových a strofických; psali je tam Daniel Sloboda, (Josef) Miloslav Hurban, Ladislav Jesenský, Karel Štúr (týž tam publikoval překlad „Faedona“ Platonova) a jiní. Ač postupně i do „Hronky“ pronikal romantism, nepřekvapí, že v 1. ročníku se objevila „Běla“ v časoměrném hexametru a s antickými obrazy a výrazy.

Své postavy charakterisuje Kuzmány, jak postřehl již Bujnák, zcela homérovsky z vnějška, plastickým gestem a výtvarným slovem. V „Běle“ se vůbec projevují podrobné a četné analogie s básnickou metodou Iliady: Vzezření a gesto každé z jednajících osob se popisuje zvláště ve chvíli, kdy se chystá mluvit; často se užívá konstantních charakterisujících adjektiv, ať jednoduchých („Anna tichá“, „zpěvavý klokot“, „třesavý mrak“, „večer mrkavý“) nebo složených („Běla bystrooká“, „outlonový list“, „rychlopaté spřežení“, „koně větronohé“, „stín chladno-pokojný“, „krávy velkovemenné“, „zrakozáhubný lesk“, „slova větrobrká“ a j.). Složená epitheta byla v době „Běly“ obecně rozšířena vlivem klasicistů,[1] že i Mácha na př. ve své básni „V svět jsem vstoupil“ má tvary, jako „tmavošedé noci lůno“, „sněhobílá zář“, „koruna stříbrobledá“; v „Máji“ se tato adjektiva („temnorudý [226]požár“, „holoubátko sněhobílé“) uplatňují velmi vzácně, což není náhodou. V „Běle“ tvoří Kuzmány i analogická složená substantiva („zbrojelesk“, „dělohromy“, „světlooděnci“, „stříbroslní“). Jinak však substantivum, jímž se krystalisuje statická a plastická tendence klasicismu, nemá v „Běle“ jednostrannou převahu.

Homérovského typu jsou u Kuzmányho podrobné popisy oděvu, a zvláště různých nástrojů a ozdobných předmětů — darů Milnovových Běle, ozdob na koňských chomoutech, rodinných dýmkách atd.; též popisy některých úkonů, na př. kvapného strojení žáků před výletem, výroby sýrů na salaších a p. Jako retardační činitel dějový působí podobně různé digrese, kterých si popřává básník v líčení, i jednající osoby ve svých řečech. Typicky homérská jsou v „Běle“ obšírná přirovnání, která obšírnosti a zhuštěným líčením určitého přírodního děje se stávají téměř samostatnými celky v struktuře autorova základního příběhu. Na podobná přirovnání v Předzpěvu k Slávy dceři ukázal Arne Novák; v „Běle“ je to několik obrazů, někdy dokonce sdružených ve dvojici.

Sbíhání žáků vyvolává u Kuzmányho zhuštěné obrazy včelího rojení, hemžení vrabců, vyjiskřování hvězd na večer nebo slétání vlaštovek, útočících na sovu. Vůz naplněný hračkami a batožky se stává předmětem k líčení slona, obtíženého nákladem, jejž si sám chobotem vyzvedl na hřbet. Chvilkovou hořkost a zklamání Milnova, který je škádlen otcem Běliným, připodobňuje básník k letnímu dnu, v němž se nad vyprahlým žíznícím osením objeví mraky od Dunaje, slibující déšť, ale později rozehnané větrem od severu, atd. — Kuzmányova přirovnání však nečerpají jen z přírody, ale užívají k lidským dějům stejnorodých podobenství lidských. Tak pohled na studenty, rubající drva k ohni při slavnosti, vyvolává líčení dřevorubců na stráních nad Hronem. Běliny slzy radosti na šíji matčině při zasnoubení provází Kuzmány nezcela vhodnou analogií o radosti v rodině při návratu ztraceného syna nebo otce. Milnovovo úzkostné očekávání na výsledek jeho námluv, jež vyřizují „pýtači“, dává vznik přiměřenějšímu obrazu o carici, která se chvěje o osud jediného syna v bitvě.

K těmto obrazům mohou být postaveny jako podnětný protiklad některé básnické postřehy Máchovy, které vyrůstají ovšem z pozorování smyslového, doplněného schopností přepodstatňující, nikoli z uvážlivé kombinace.

Homérské je také leckteré opakování veršů Kuzmányho, vzájemná ustálená oslovení osob, soustavy složitých otázek, vyčerpávajících různé možnosti, na něž se pak reaguje postupným vyvracením jednotlivých eventualit a pak teprve vlastní odpovědí; dále pravidelné uzavření něčí řeči („Tak tamo ten“, „Řeknul, pak…“, „Tak ty tu ten vítal“ — atd.). Některé verše jsou doslovně vzaty z Homéra („…v perutá slova ozvě se takto:“, „Horský, švagře milý! jakové slovo teď si vyřeknul!“, „…než tu smích veliký se hlasno ozýval —“ a j.).

Proslovy dvou význačných postav děje, učitele a faráře, nezbytně nesou ráz didakticky deklamační, nikoli však retorický, který by se neshodoval s ovzduším idyly.

Vedle mnohých zvuků homérovských a klasicistických zasluhují také pozornosti četné básníkovy biblismy; je přirozeno, že Kuzmány, odchovaný Kralickou biblí a sám kazatel a velký znalec bible, jejíž nové vydání později revidoval, píše sám výraznou „bibličtinou“. Zbožné řeči v „Běle“ jsou přímými ohlasy z bible a písní slavného Tranoscia; Kuzmány vkládá do tekstu i celé modlitby, jež pronáší farář Horský, který také udílí závěrečné požehnání. Modlitby, vložené do „Běly“, jsou ovšem záměrně obecné a tradičně vžité, jak je dáno jejich funkcí v struktuře děje; Kuzmány se zde nepokouší tvořivě uplatnit některá ze svých velmi originálních [227]„harfoznění“, která vydal ve volném verši žalmovém rok před uveřejněním „Běly“.

Biblická kultura básníkova se projevuje i v užívání starých bratrských výrazů a vazeb (ustal ve význ. „unavil se“, zahořel milostí, v radu všel, živtě mi Bůh, buď Bohu díka a m. j.). „Pýtači“ Milnovovi zahajují námluvy řečí o ustanovení Stvořitelově, jmenují Sírácha, Šalomouna a Noe, vypouštějícího z korábu holubičku naděje. Starci připodobňují krásnou Bělu k biblické Magdaleně, Ester, Zuzaně; ženské, hospodyňské a opatrovnické ctnosti Běly, její matky a jiných žen jsou parafrázovány ze známé chvály „ženy statečné“ v Knize Přísloví a celý příběh má něco z čisté idylické krásy Knihy Rut. — Biblismy výrazové i obrazové zůstaly konstitutivní součástí poesie Kuzmányho, i když přešel od básnictví „řeckoduchého“, jak je sám nazývá, k „romantickoduchému“.

Ve vzpomenutých básnických „Modlitbách“ z roku 1835 je čeština Kuzmányho čistší a jednotnější než v „Běle“, protože se více může opírat o Kralickou bibli; v „Běle“ se vyskytují různé jazykové zvláštnosti, odchylky, částečně záměrné, částečně svědčící o rostoucích obtížích spisovné češtiny na Slovensku. Kuzmány pečlivě vkládá do „Vysvětlivek“ téměř ke všem zpěvům „Slov českých Slovákům, a slovenských Čechům neobyčejnějších v zpěvě užitých vysvětlení.“ Slovakismů je tu značný počet (těrcha, sobáš, lopty, kálat, zvonček, cenkat, cvendžet, oplan, vyčreti, no ve význ. „než“, ta ve význ „tam“ atd.). Je to většinou na místech, popisujících podrobnosti nějaké věci nebo reprodukujících na př. hovor pastýřů o Janošíkovi: tam je to ovšem záměrné. Některá slova jsou v plném smyslu „československá“: škřivánek, konářek, břeždila, záře a j., některá slova česká jsou naopak „přečeštěna“ — nadbytečným „ř“, na př. třízněn, v ustřety a pod.

Častěji mění Kuzmány kvantitu, to však, jak lze zjistit, nečiní z neznalosti, ale pro polohu slabiky v hexametru (řásy, žél, radovanky, unáven, zdokonálili a p.). Ze stejného důvodu užívá Kuzmány často vokalisované předložky „ze“ („ze vesnice“) a „ve“ („ve háj“).

Jako jiní slovenští autoři vkládá podle výrazu Tablicova „samozvučky mezi více spoluzvuček“ (persa, krevavý, selza, skroze, serdce atd.) Není však v tomto směru vždy Kuzmány důsledný: má „hrdlo“ i „herdlo“, „plyť“ i „plť“ a p.). Náběhy k této vokalisační tendenci lze pozorovat již u starších slovenských spisovatelů, na př. u Augustina Doležala. Je pozoruhodno, jak Bohuslav Tablic zdůvodnil tuto snahu v předmluvě k svým překladům, „Anglickým Múzám“ (1831): Vykládá tam, že již s tím začali staří Bratří pro zvýšení libozvučnosti, píšíce na př. „chaterný“, „usechl“. „dotekl“; dále se odvolává Tablic na „Gemerské a Šarišské Slovany“, kteří říkají „smert“, „serdce“ („šerdce“). — Dále podobně jako Kollár a jiní slovenští básníci[2] rýmuje psané ou (au) s u: v kouťe — mrzutě.

Proti řeči Kollárově znesnadňuji četbu „Běly“ slova s významem přesunutým; tak v básni Kuzmányově slovo hračky znamená „hry“, ručník „kapesník“, předrzo „směle“ (ne ve smyslu hanlivém) atd. S tímto přesunováním významu souvisí některé drsné výrazy, které v Čechách již nabyly přízvuku vulgárního a vyloučily se tím z poesie. V „Běle“ luna „milé tropila sny ve ňádrach tajných, kamkoli zvědavými nakoukala lesky“ a p.[3] [228]Není takových míst mnoho a jsou tu naopak verše vzácné slovní výraznosti. („— Ňádra tichým projatá želem,“„— a tichá všudy tam vlaje volnost,“ „v zpětných dolinách v své kráse květ se kolébal“ a jiné). Jsou však i různé jiné tvarové odchylky v „Běle“ (dějnice, klenutina, honělník, doskoknout, ukazívala a j.).

Lze konstatovat paradox, že Kuzmány v poměru k Tablicovu časoměrnému překladu Boileaua (1832) postoupil proti svému předchůdci Tablicovi v kultuře hexametru, ale sestoupil, pokud jde o „Bělu“, v kultuře jazyka. Hexametr oceňoval Kuzmány jako výraz jednotného pohledu antického, který všechno objímá a organisuje svou vladařskou silou. Časoměrný pokus Kuzmányho se začleňuje ovšem v celkovou linii československé časomíry, jejíž funkci i starší souvislosti sledoval na př. A. Pražák, pak Chaloupecký a zvl. Mukařovský v studii o Polákově „Vznešenosti přírody“. V „Běle“ však již Kuzmány záměrně porušil symbolickou jednotu hexametru písňovými vložkami, které umístil v závěru každého zpěvu. Je to především píseň Bělina o „Vodanovi“, jejíž nepravidelný rýmovaný verš, v základě přízvučný jambický, vyznívá se svými refrainy údernou baladičností; další zpěvy jsou uzavřeny pickovskými popěvky žáků a písněmi, které napodobují známé Zpievanky, nedlouho před „Bělou“ vydané. Svou dikcí a tematikou nepůsobí tyto ohlasové pokusy v celku „Běly“ rušivě jako balada o Vodanovi. Prostota, jasnost, zjednodušení je stejně znakem klasicismu jako lidových písní, nikoli však plného romantismu odtud Máchův odvrat od lidové písně.

V souvislosti s jazykovou, stylovou a veršovou kulturou Kuzmányho a s jeho úsilím o libozvučnost je třeba se zmínit o zvukové stránce „Běly“. Kuzmány jako klasicista tíhne ovšem spíše k stránce lexikální než k zvukovosti, ale přece mu nelze upřít značného akustického smyslu; ovládá značnou klaviaturu, dovede názorně, až s naturalistickou drsností vyvolat účin zvuků ohlušných (na př. v II. zpěvu otřásání domu, skřípání kol a zvučení dlažby, když se pohnul těžký vůz, nebo ve vložené baladě „Vodan“ v refrainových čtyřverších vyslovuje zmítané hlučení řeky pod skalami, kde „víry se vaří a vluny se boří“); naproti tomu jemným podobenstvím vystihuje hudbu cikánů;

„Zvončeky neb co male na věžičkách různobarevných,
ze skla milé, v uměle strojené, kdy je zahradě větřík
tíše kolíbává, i milost v ucho volno zavání:
tak zněly tam třesavé zpěžové struny cimbala veždy,
též zněly housle milé…“

Právě jako tematická kombinace realistického pozorování (volba současné doby) s antikisující stylisací a výchovnou idealisací, tak i jazyková a obrazová kombinace prvků klasických, klasicistických, biblických a ostatních měla posílit společenský účin „Běly“. Sociabilita „Běly“ nebyla přesto valná, protože její slohový výraz se již opožďoval za dobou a přitom se nemohl opírat o rozvinutou a vskutku zobecnělou starší tradici klasicistickou.

Jak se jeví celkový ráz Kuzmányho klasicismu podle struktury „Běly“? Klasicistická výraznost Kuzmányho básně byla podmíněna synthesí staršího klasicismu evropského s vlnou novohumanistickou a novým německým nadšením pro Homéra; u Kuzmányho nelze ovšem mluvit o bezvýhradném homérském enthusiasmu, protože právě v „Běle“ při líčení mírné pitky na „májnicích“ se posmívá, že o vymřelých olympských bozích „posavád, ač i táraje, bájí nesmyslný básníř opičák“. Základnou tu byl [229]starší humanism, který se na Slovensku dosti plodně rozvíjel i v době před obrozením. Spolupůsobily tu i doznívající vlivy napoleonského empiru a tendence klasicistické, která se uplatnila za reakční únavy a která v souvislosti s biedermayerem směřovala proto především k idylismu. Nově na Slovensku nabyl klasicism silné posice zvláště vydáním „Počátků“ 1818; bouřliváctví Palackého a Šafaříkovo znamenalo tu z hlavní části jen přehodnocení metrické, proto se také vkus starší rokokové generace Palkovičovy a Tablicovy ochotně a bez nějakých přelomů přizpůsobil novým požadavkům, jak svědčí Tablicovo přetvoření již hotového překladu Boileauova „Umění básnířského“ do hexametrů; překlad vyšel v r. 1832. Rok před tím vydal Tablic „Anglické Múzy v Česko-slovenském oděvu“, z nichž Popeovu „Zkoušku o člověku“ také převtělil z verše přízvučného do hexametru. Tato díla předních západních klasicistů spolu s připojenými idylami Littletonovými utvrdily dočasné Kuzmányho nadšení pro klasicism a zpozdily jeho plný příklon k romantismu, k němuž od počátku směřoval. V překladu Boileauovy poetiky (ač měl k němu spíše vztah vzdálenější, podobně jako Palacký, s nímž ho spojovalo učednictví u spisovatelů a filosofů německých a anglických) mohl Kuzmány nalézat již silné formulační náběhy k thesi, kterou přijal s takovou láskou od svého učitele Friese, thesi o příbuznosti krásy, pravdy a ethosu. U Boileaua si mohl ověřit klasicistický, typicky antiromantický názor, že nezáleží na výjimečnosti tématu, že naopak básník může a má překvapovat kultivovaným zpracováním „věcí suchých“. (Není v této klasicistické thesi klíčivý podnět k pozdějšímu sbližování klasicismu s realismem, které u nás můžeme pozorovat jak v Kuzmányho „Běle“, tak na př. v díle Jonáše Záborského nebo sporadicky u Klácela?) — Littletonova idyla „Pokrok lásky“, opěvující v antických kostymech toužení Damonovo po Delii, je celou svou osnovou („Nejistota“ — „Naděje“ — „Horlení“ — „Vládnutí“) tak blízká struktuře „Běly“, že to až překvapuje; je-li Kuzmányho báseň stavěna podle Vosse, jak někteří tvrdí, pak tím nápadněji vyniká strukturní příbuznost skladeb klasicistických. I Littletonova rozvážná Múza se chlubí, že „divý Teokrytův zpěv okrotila“ (v překladu Tablicově). K svému neprospěchu si však Kuzmány nevzal příklad z některých jemných ohlasů Písně písní, které místy zaznívají v idyle Littletonově.

Překlady Tablicovy byly po básních Palackého a částečně Kollárových významnou etapou slovenského klasicismu před „Bělou“; přišly ovšem pozdě, aby dosáhly aspoň toho významu, jaký měly zdařilé Rožnayovy převody poesie antické a Krasického. V Čechách již tehdy klasicism odumíral po význačných projevech Markových, Polákových, Jungmannových a Čelakovského; na Moravě se však klasicism osobitě projevoval u obou význačných protichůdců, Fr. Sušila a F. M. Klácela, jehož tendenční „Lyrické básně“ vyšly také v roce „Běly“ 1836. V době vydání „Běly“ na Slovensku však vrcholí také tvorba významného klasicisty katolického, Jána Hollého; po svých jiných skladbách a překladech z Homéra, Vergilia, Horáce, Theokrita uveřejňuje v roce vydání „Běly“ svou „Cirillo-Metodiadu, wíťazskou báseň v šesti spewoch“ a své „Selanky“. Ohlas rozsáhlých a působivě stylisovaných prací Hollého byl značný; právě však „Selanky“ se svými čistě umělými, herbářovými antikismy nejjasněji svědčí, jak Kuzmány se svým klasicismem stál kdesi jinde než příliš důslední napodobovatelé antiky. Nebojoval nadarmo tak ostře proti starému, duchovně již zvetšelému stoupenci klasicistického vkusu, Jiřímu Palkovičovi a jeho „Tatrance“. [230]Protože cítil žhavě jako málokdo všechny požadavky a bolesti své doby, přibližoval i svůj klasicism současnosti; je velmi poučné, jak i Kollárovi, kterého tolik uctíval, vytýká jeho mythologii, jeho Ladu a Milka atd. Není tedy náhodou, že Kuzmányho „Běla“ má děj soudobý, že se v ní vedle věčné ideje lásky uplatňuje idea slovanská, měšťanská a jiné. Svůj účinný náběh k pohledu realistickému oslabil ovšem Kuzmány nejen některými dovozovanými principy staroklasicistickými, ale také silnými vlivy filosofickými. Tyto vlivy, především friesovské, posilovaly v Kuzmánym antickou metodu uměleckou, jak ji básník sám definoval: zpředmětňovat ideje a líčit krásu v typické jednoduchosti. Realisace idejí, hlavně oné zmíněné již trojice, pravdy, krásy a dobra, vedla ovšem Kuzmányho k tomu, že prakticky ztotožnil rozdílné hodnoty, ač teoreticky potíral ty, kdo „krásu a vznešenost za korrelativné pojemy třímají“.[4]

Přes tyto zabstraktňující prvky sluší přiznat, že „Běla“ Kuzmányho tvoří svou dobovou linií a svou antimythičností mladší vrstvu československého klasicismu proti Kollárovi, u kterého naopak proniká a převládá stále intensivněji tendence archeologisující, úporné vzdalování od skutečnosti. Tato tendence u Kollára nejen krajně oslabovala myšlenkovou závažnost a aktuální funkčnost jeho projevu, ale i ochromovala jeho hodnotu estetickou. Bylo by cenné lexikologické studium Kollárova díla pod zorným úhlem tohoto jeho vývojového procesu. Kuzmány, jak naznačeno, snažil se v „Běle“ smířit tradiční znaky klasicistické se začleněním v současnou dobu a s novými dobovými intencemi; v této aktualisaci klasicistického eposu byl však již krok k jeho likvidaci uskutečnění Kuzmányovy intence ukázalo, že vhodnější cestou k dosažení žádoucího plánu bude epos, osvobozené od komposičních, stylových a slovních znaků klasicistických. Spojení klasicismu, romantiky a realismu, o které se pokusil Kuzmány celkovou koncepcí a některými částmi „Běly“ selhalo, ale v téže době zživotněla tendence jiná, v níž se proplétá a násobí pohled realistický a romantický: na východě vyvstává živelná osobnost Puškinova, která brzy okouzlí básníky slovenské, z něho i Kuzmány již r. 1838 překládá.


[1] Jako Polák, Kollár a j., srov. B. Havránek, Vývoj spisov. jazyka českého (v Českosl. vlastivědě, II. řada, 1936) str. 101.

[2] Srov. B. Havránek v cit. Vývoji spis. jaz. čes., str. 97.

[3] K bezděčným vulgarismům v „Běle“ sluší podotknout, že se zcela analogicky uplatňovaly v jiných československých verších klasicistických, na př. u Záborského a Klácela (ne tedy pouze u slovenských autorů).

[4] Je známo, že toto ztotožnění krásy a vznešenosti vytýkal André Gide tradičnímu prostředí švýcarského puritanismu — tedy prostředí příbuznému s tím, v němž žil Kuzmány.

Slovo a slovesnost, ročník 2 (1936), číslo 4, str. 225-230

Předchozí Václav Růt: Rozhlasová forma a rozhlasový posluchač

Následující Pavel Eisner: O věcech nepřeložitelných (Předneseno v Kruhu překladatelů)