50 let české lingvistiky

Bohuslav Havránek

[Články]

(pdf)

50 лет чешской лингвисгики / La cinquantaine de la linguistique tchèque

Za padesát let, od vzniku Československého státu prošla česká lingvistika vývojem a rozvojem značně dynamickým a bohatým na podstatné změny i proměny. Jeden z vrcholů, kterého dosáhla československá jazykovědná práce koncem 19. a počátkem 20. století k r. 1918, již přešel; její zaměření historické a komparatistické ještě zcela převládalo, ale bylo již doznívající tradicí. Tato tradice byla doplněna koncem první světové války intenzívním zájmem, válečnou dobou ještě zesíleným, o spisovnou češtinu, realizovaným však převážně ještě pod zorným úhlem starých filologických kritérií. — Nebyly tedy auspicie nástupu tak zcela příznivé a k tomu během války nemohl (pro vojenskou službu) přednášet na jediné tehdy české universitě jediný profesor jazykovědné bohemistiky (docenta nebylo); bohemistiku suplovali profesor a docent srovnávacího indoevropského jazykozpytu, Josef Zubatý a O. Hujer. (Nebylo to však na škodu věci samé; značně se tím rozšířil obzor posluchačů, ovšem dosti redukovaných, takže se snáze pak dostávali z pout tradiční jazykovědy.)

Po osvobození se rychle zlepšovala situace, z počátku především pracovní a organizační možnosti; k pražskému universitnímu středisku bohemistiky a vůbec jazykovědy přibyla další na nově založených universitách, na Masarykově universitě v Brně a na slovenské universitě Komenského v Bratislavě, kde se z počátku přednášelo také česky. Tehdy se také teprve zkonsolidovalo pracovní bohemistické středisko v České akademii věd a umění, redakční kancelář Slovníka jazyka českého (vznikla sice už za války r. 1915, ale stálých vědeckých sil a pracovních možností se jí dostalo teprve po osvobození); tato kancelář za značné iniciativy V. Ertla a Kv. Hodury a za vedení Fr. Pastrnka a pak Josefa Zubatého systematicky připravovala největší kolektivní dílo celého tohoto období padesáti let, akademický Příruční slovník jazyka českého v devíti dílech (vycházel v l. 1935—1957). Již při přípravách k tomuto dílu Ertl sám i ostatní pracovníci poznávali postupně novou spisovnou češtinu v úplnosti dotud nezvyklé a dospěli k novému reálnému obrazu o ní: vyrostl z toho Ertlův „Dobrý autor“ (v Časových úvahách o naší mateřštině, 1929), který dával nová kritéria pro hodnocení spisovného jazyka, a klíčily zde i zásadní nové názory o spisovném jazyce vůbec, dozrálé pak v třicátých letech.

Jinak jazyková práce byla značně rozptýlena tematicky i metodicky, jako tehdy v celém světě; historickosrovnávací škola mladogramatická byla všude na ústupu, třebaže dost dlouho doznívala a nelze přehlížet, že dala u nás vznik [226]dílům dobrým, nejen z hlediska dobového, jako pracím Hujerovým a Trávníčkovým aj.

Domácí podněty k novému zamyšlení dával především J. Zubatý svou kritickou skepsí k mechanickému chápání vývoje a objevitelským úsilím o vnitřním smyslu jazykových změn — ovšem v rámci historizujícím. Jinak v slavistice samé nové podněty u nás skoro nebyly: Jiří Polívka tehdy v lingvistice již vůbec nepracoval (ale obracel pozornost mladých lingvistů na práce Šachmatovovy, ba i na sovětskou skupinu Opojaz), rovněž M. Murko, který tehdy nově přišel do Prahy, dovedl dobře organizovat pražskou slavistiku, ale ani on sám, ani noví představitelé jednotlivých slavistických úseků nebyli lingvisté.

Přicházely však také podněty zvenčí: byl zájem o práce Baudouina de Courtenay, o jazykový zeměpis (odtud vzniklo nové studium nářečí, které dovedl zorganizovat V. Vážný dotazníkovou anketou na Slovensku; také F. Trávníček v Brně obracel zájem svých žáků k nářečí, ale nedokázal uskutečnit systematický výzkum), nové práce německé i francouzské podněcovaly i u nás studium stylu a sémantiky, ale dost rozptýlené a ne dost metodicky vyhraněné.

Nový kvas do české lingvistiky vnášely práce V. Mathesia o současném jazyce anglickém, pak i o mluvené češtině a o základních problémech jazyka (již r. 1911 vyšla jeho studie O potenciálnosti jevů jazykových), podnětná činnost několika výborně školených ruských lingvistů, S. Karcevského a zvláště R. Jakobsona, dočasně N. Durnova a později N. Trubeckého, který jako profesor vídeňské university pravidelně do Prahy zajížděl, a dále postupné poznávání školy ženevské. To vše odhalovalo hlubší zákonitosti ve vztazích jazykových jevů a nový pohled na současný jazyk.

Iniciativa V. Mathesia a ruská tradice diskusí vedly od r. 1926 k zahájení diskusních schůzek části mladých tehdy lingvistů a konečně k jejich seskupení do Pražského lingvistického kroužku. Vystoupení jeho představitelů, ještě jen jako jednotlivců, na I. lingvistickém sjezdu v Haagu, a zejména již kolektivní teze Pražského lingvistického kroužku přednesené a diskutované na 1. mezinárodním sjezdu slavistickém v Praze r. 1929 a 1. svazek Travaux du Cercle linguistique de Prague, to vše dalo této práci společnou teoretickou základnu. Vzniklo tak učení pražské školy o přesném rozlišení synchronního a diachronního pohledu na jazyk, o studiu systému (zejména vzájemného poměru částí a celku) a o znakovosti jazyka. Z počátku byl propracován především syntetický pohled na systém zvukové stránky — ve fonologii a začalo i studium gramatické stavby. Zaměření na jazykovou synchronii a na současný jazyk, doprovázené funkčním hodnocením jazykových projevů, umožnilo také nový pohled na normu spisovného jazyka a dalo nová vědecky zdůvodněná kritéria pro hodnocení spisovného a uměleckého jazyka; i na tomto úseku začala práce r. 1929, ale vrcholila v cyklu přednášek O spisovné češtině a jazykové kultuře, které vyšly v známém sborníku 1932. Na dalším vývoji teorie o spisovném a uměleckém jazyce se pak podílel i náš časopis Slovo a slovesnost; vycházel od r. 1935 a obracel se k domácí veřejnosti, zatímco sborníky TCLP byly orgánem pro světové fórum. Tato publikační možnost v mezinárodních jazycích a intenzívní účast představitelů této skupiny na lingvistických sjezdech, zvláště v Ženevě (1930) a v Kodani (1936) a na fonetickém v Amsterodamu (1932), rozšiřovaly obecné poznání společné práce této skupiny a její uznání jako „pražské školy“. — Došlo tehdy k novému nezvyk[227]lému vzestupu lingvistiky české (do jisté míry s účastí mezinárodní). Bohužel nepodařilo se učení pražské školy uvést v soustavu — kromě Trubeckého „Základů fonologie“ (TCLP 7, 1939) — a podat syntetický jeho obraz, třebaže prozatímní; bránil v tom rozmach diskusního postupu práce, stále se rozvíjející a rozšiřující pole svého působení, a zvlášť doba — celkem osmi let — příznivá pro klidnou práci byla příliš krátká na plné dozrání.

Druhá světová válka hluboce rozrušila pracovní i publikační možnosti PLK; také byla oslabena smrtí Trubeckého r. 1938 a odchodem R. Jakobsona z Československa r. 1939. Práce už jen českých členů pokračovala za velmi ztížených podmínek; promýšlely se a prodiskutovávaly základní principy jazykového systému a funkčního rozvrstvení jazyka, otázky gramatického systému, vztah formy a významu v gramatické stavbě a začalo se uvažovat o problematice lexikálního systému a o stylistice. Přesto však dovedlo české jádro Pražského lingvistického kroužku vystoupit na prvním mezinárodním sjezdu lingvistickém po válce, v Paříži r. 1948, s kolektivními odpovědmi k principiálním otázkám, r. 1947 znovu začalo vydávat SaS (brzy za značných obtíží zcela na hospodářské riziko PLK až do převedení časopisu r. 1953 do nakladatelství nové Akademie, ale na obnovení Travaux nebylo dosti sil, ani možnosti).

Česká lingvistická práce bohemistická byla ovšem za okupace rozrušena v celém rozsahu svého různého zaměření: uzavření vysokých škol, které byly tehdy vlastně jediným centrem vědecké práce, stále stoupající omezování publikačních možností a zasahování cenzury (Listy filologické a Časopis pro moderní filologii byly spojeny v jediný časopis „Český časopis filologický“, Slovo a slovesnost přestalo vycházet, časopisu Slavia se svévolně zmocnili němečtí slavisté Heydrich-Stiftungu), nastaly těžké osobní ztráty (popraven byl nadějný rusista J. Frček, sorabista J. Páta, zemřel r. 1939 slavista M. Weingart a r. 1942 O. Hujer a počátkem dubna 1945 V. Mathesius) — to vše hluboko zasáhlo českou lingvistickou práci, ale přece ji nezničilo úplně. Redakční kancelář Slovníku českého jazyka pokračovala v práci a PS vycházel, ale pomalu a s velkými obtížemi (do Kanceláře se podařilo zařadit některé docenty a asistenty po uzavření vysokých škol), bylo počato s prvními přípravami k Staroslověnskému slovníku, dialektologická komise tehdejší České akademie začala připravovat systematický nářeční výzkum, v Brně se sázela nářeční práce A. Kellnera pod titulem pro nezasvěcence záhadným: Východolašská nářečí, jednotliví profesoři konzultovali s mladšími vědeckými pracovníky atd. — nehledíme-li ani na odbojovou přípravu na znovuobnovení a zdokonalení činnosti vysokých škol, o níž pracovala v Národním výboru skupina popraveného pak profesora Felbera (byla v ní zastoupena i česká literární věda A. Pražákem i česká lingvistika). Tedy období okupace hluboko rozrušilo a utlumilo práci české lingvistiky, ale přesto nedokázalo zničit jak pokračování v ní, tak přípravu na její další rozvoj.

Po vítězství nad fašismem r. 1945 byly rychle obnovovány a rozšiřovány pracovní a organizační možnosti, ale další rozvoj nenastal tak rychle a snadno, jak jsme očekávali. Byl prostě nedostatek sil a nutné rychlé obnovení práce na vysokých školách (rozšířených o universitu v Olomouci) a náhrada ztracených pracovníků, rovněž postupné budování akademického Ústavu pro jazyk český od r. 1946, obnova Slovanského ústavu a potřeba budovat jazykovědnou rusistiku od základu — to vše zabralo mnoho sil i času.

[228]Přitom nelze nevidět, že v l. 1945—1948 i ve vědě probíhalo dost prudké střetnutí mezi zastánci nastupující socialistické společnosti a jejími protivníky, někdy i jasně reakčními (v lingvistice se toto rozložení sil tehdy skoro krylo se vztahem zastánců nových směrů lingvistiky, zvl. strukturální a jejími odpůrci) a konečně vždy je dost vědců, kteří zůstávají v kabinetní uzavřenosti a tíže všech nutných prací organizačních a kolektivních se soustředí jen na některé.

Na štěstí v oboru jazykovědné bohemistiky, slavistiky i anglicistiky bylo u nás dost dobrého a schopného dorostu, který sliboval i umožňoval nový rozmach, ale rozvoj teoretické jazykovědy byl brzy různými okolnostmi brzděn.

Nové pracovní podmínky, ještě zesílené od r. 1953 vytvořením nové pracovní Československé akademie věd, přály proto zejména plnění velkých kolektivních úkolů. Není proto divu, že se rozvíjela velká kolektivní díla lexikografická a kromě dokončení akademického Příručního slovníku jazyka českého vznikl a byl dokončen pětidílný Velký rusko-český slovník, začal vycházet Staroslověnský slovník, vychází nový čtyřdílný Slovník spisovného jazyka českého, jsou dokončeny přípravy k Staročeskému slovníku, který právě začíná vycházet.

Organizoval se rozsáhlý výzkum českých nářečí, jak o tom poučují dvě speciální stati tohoto čísla; rozvinula se rozsáhlá, teoreticky dobře podložená činnost ediční. Vycházely také soubory starších děl, zvl. Zubatého, a významná konkrétní díla materiálová, připravená před válkou nebo za okupace, jako Trávníčkova Mluvnice spisovné češtiny, pětidílná Profousova Místní jména ap.

Nové příznivé podmínky pro široké uplatnění spisovné češtiny, a to i v podobě mluvené, doprovázené také vnitřními posuny a vývojem hodnocení, vyvolaly rozmach jazykové kultury a péče o spisovný jazyk, jak o tom mluví dále zvláštní stať. Tento zájem o spisovný jazyk i aktuální potřeby vedly i k propracování teorie spisovného jazyka i stylistiky, i k dvěma popisným mluvnicím spisovné češtiny, i k dvěma různorodým obrazům její skladby.

Mnohem složitěji se vyvíjela situace teoretické práce lingvistické, zvl. strukturálního pohledu na systém jazyka, který byl napadán jako buržoazní a idealistický; zásahy strohého ideologického dogmatismu zde zanechaly nemilé stopy, zejména ztrátu času. — Učení Marrovo, které bylo do r. 1950 prohlašováno za jedinou marxistickou jazykovědu, nebylo u nás pro svou zřejmou nevědeckost celkem přijímáno (kromě zanedbatelných jednotlivých případů) a nepůsobilo na naši jazykovědu, třebaže k r. 1949 bylo už silně vnucováno. Ale již r. 1947 byl z této strany podroben ostré kritice strukturalismus; tato kritika byla v základě odražena v SaS Vl. Skaličkou.

Kritika Marrova učení a Stalinovy stati napsané proti němu byly u nás přijímány příznivě — právě proto, že zbavily lingvistiku jednoho pavědeckého dogmatismu; bylo by nesprávné toto popírat. Samy stati obsahovaly populárně podané výsledky starší historickosrovnávací školy, ale staly se škodlivými teprve tím, že byly neúměrně přeceněny a začaly se i u nás brát jako ucelená teorie a byly dogmaticky vnucovány; staly se tak brzdou vývoje. Ve jménu jich začal r. 1951 nový domácí boj proti českému strukturalismu (proti chápání systému jazyka, znakovosti jazykové atd.) ze strany dogmatické ideologie, na němž se zaslepeně podíleli někteří čeští lingvisté; v brožurkách, v diskusi v Tvorbě, ba i článkem v SaS (jeho autor svá základní tvrzení r. 1956 výslovně [229]odvolal) — je dobře známo, o které autory šlo. Následovaly nevěcné útoky proti typologii, fonologii (proti tomu se už ozýval odpor Vl. Skaličky, K. Horálka aj. i v SaS), prohlašovalo se jen historické studium jazyka za oprávněné ap. Přesto neutuchla u nás práce v oboru fonologie, a to i větné, prohlubovaly se otázky výstavby větné, zvl. aktuální členění, a počalo se rozvíjet studium konfrontační, zejm. mezi ruštinou a češtinou, vycházející ze strukturních základů a zasahující převahou rovinu syntaktickou.

Teprve konference o vědeckém studiu soudobých jazyků r. 1956 (příslušný sborník vyšel 1958), o niž měl velkou zásluhu Jar. Průšek, obhájila synchronní studium, systémovost jazyka ap. Kritické stanovisko k neoprávněnosti dogmatického výkladu marxistické lingvistiky zaujala pak zejména konference o marxistické jazykovědě r. 1960 (sborník vyšel r. 1962).

Celkem v téže době pronikají k nám nově metody lingvistické (deskriptivní, generativní a transformační, kvantitativní i algebraické lingvistiky) — zpočátku jako protichůdné k tradičnímu strukturnímu bádání.

Od r. 1964 vzniká nový intenzívní zájem o pražskou lingvistickou školu jak v prostředí americkém, tak sovětském (viz zde s. 95n.), ale celkem více jako o školu již uzavřenou. — U nás však od téhož roku znovu vycházejí nová Travaux linguistiques de Prague a česká lingvistika plně rozvíjí toto dědictví v souvislosti s novými metodami současnými. Základní strukturální charakteristiku jazyka jako systému doplňuje problematikou fungování jazyka jako procesu i jako výsledku s cílem odhalit systém relativně úplným a přesným popisem založeným i na principu závislostním a zřetelem k sémantické stránce s celou její hierarchií; rozlišuje jazykové centrum a periférii apod.

Dosažené výsledky a perspektivy práce v oblasti morfologie, tvoření slov i lexikologie jsou zde naznačeny v jednotlivých statích. Není rozvedeno nové bádání syntaktické, které právě má u nás i starou tradici i nový dobrý rozvoj, ale nechtěli jsme zde jen shrnovat to, co je podrobněji rozvedeno v SaS právě v předešlém ročníku na s. 84n. a 178n. (srov. i zde s. 230).

Česká lingvistika se znovu probíjí úspěšně i na světové fórum a začíná se právem mluvit zejména o české škole syntaktické.

Přesto však přece jen práce po r. 1945 při velkých pracovních možnostech někdy šla více extenzívně než intenzívně a jako perspektivní heslo bych chtěl klást: zaměřovat se více na kvalitu než na kvantitu.

Slovo a slovesnost, ročník 29 (1968), číslo 3, s. 225-229

Předchozí Red. poznámka

Následující Miloš Dokulil: Stav a úkoly zkoumání morfologické stavby současné češtiny