Významné dílo o slovenské morfologii

Kolektiv pracovníků oddělení pro současný spisovný jazyk Ústavu pro jazyk český ČSAV

[Rozhledy]

(pdf)

Значительная работа о словацкой морфологии / Un ouvrage important sur la morphologie du slovaque

Působnost a význam kolektivního díla slovenských lingvistů Morfológia slovenského jazyka (vzniklo v Ústavu slovenského jazyka SAV za vedení J. Ružičky a vydaného Nakladatelstvím SAV v Bratislavě 1966, 896 s.) nezůstanou jistě omezeny na úzký okruh odborníků v jazykovědě. Morfológia slovenského jazyka (MSJ) plní, a bude i v budoucnosti plnit vedle vlastních úkolů badatelských i významné úkoly celospolečenské: má slovenský jazyk reprezentovat, být hlavním zdrojem informací o něm, naznačovat vývojové tendence, a to především s ohledem na vzdělanou veřejnost neodbornou. Těžiště práce je proto ve zpracování slovenské morfologie na podkladě materiálově bohaté excerpce z reprezentativních uměleckých děl slovenské literatury od počátků konstituování spisovné slovenštiny až po dobu nejnovější. (Málo se přihlíží k stylu publicistickému a vědeckému, snad proto, že tu autoři nepředpokládají z hlediska morfologie významnější rozdíly; je to však v rozporu s významem těchto stylů v dnešní společnosti.) V souvislosti se zvláštním posláním práce autoři upouštějí od odkazového aparátu a usilují o výklad jednoznačný, co nejméně problémový. Také pojetí morfologie v práci vyložené vychází vstříc obecněji známým představám o jazyce, šířeným školou, a usiluje zahrnout do práce o morfologii co nejvíce poznatků o jazykovém systému vůbec.

Morfologie je v úvodních výkladech (s. 21—60, autorem je J. Ružička) charakterizována jako nauka o tvarové rovině jazyka. Tato rovina je ovšem v souladu s koncepcí pražské školy chápána jako bilaterální, obsahující jednotky znakové povahy, [319]z nichž každá má svou formu i obsah. Tyto složky jsou ve vztahu dialektického sepětí, jsou paralelní, ale nikoli symetrické. Rovněž tak vztahy morfologické roviny k rovině syntaktické i lexikální se týkají jak obsahu, tak i formy.

Patří-li do morfologické roviny rozbor gramatické hodnoty pojmenovávacích prostředků, patří sem ovšem nejen rozbor lexikálně plnovýznamových slov, ale i rozbor slov, která mají „vztahový význam“, tj. slov gramatických.

Komplexní charakter morfologické roviny je dán tím, že je budována na slovních druzích, na morfologických kategoriích a na různých tvaroslovných postupech.

Slovní druhy jsou charakterizovány jako komplexní lexikálně-gramatické třídy slov, vyznačující se určitými lexikálními, morfologickými a syntaktickými vlastnostmi. Nestojí všechny na téže rovině, neboť nejsou vyčleněny podle jediného kritéria. Za základ jejich klasifikace se považuje „obecný lexikální význam“ slovního druhu (tedy to, čemu se běžně říká právě slovnědruhový význam). Rozlišují se základní kvalitativní pojmenování, základní kvantitativní pojmenování, deiktická pojmenování, gramatické výrazy a nediferencované lexikálně-gramatické prvky. (Termín pojmenování se zde tedy vztahuje i na zájmena a číslovky.) Hlubší shody mezi klasifikací podle lexikálního a syntaktického kritéria vedou autory k názoru (v kontextu celkové koncepce práce překvapujícímu), že ve stavbě jazyka základními rovinami jsou lexikální a syntaktická rovina (vedle roviny zvukové) a že morfologická rovina, i když je ve flektivních jazycích vyznačena velmi zřetelně, má „nadstavbový“ ráz (srov. Skaličkovo hodnocení morfologie jako redundantní). Obecný význam slovního druhu je spjat s příslušnými kategoriemi slovního druhu. Souhrn morfologických kategorií „je existenční formou daného slovního druhu“.

Morfologická kategorie je charakterizována jako „obecný významový prvek autosémantických slov vyjádřený ustálenými tvarovými prostředky“. Tato formulace by snadno mohla svádět k představě, že morfologická kategorie je výlučně záležitostí významu (srov. k tomu dále vymezení gramatického tvaru). To by vedlo k podstatné změně vlastností celého aparátu pojmů. Tak to ovšem autoři nechtějí chápat, jak je ostatně patrno z jejich výkladů, z kterých jednoznačně vyplývá pojetí morfologické kategorie jako jednoty gramatického významu a příslušných tvarových prostředků. Morfologické kategorie mají tedy svůj obsah a svou formu.

Obsahem morfologických kategorií je obecný význam týkající se celé řady slov nebo celého slovního druhu a opírající se (prostřednictvím pojmových kategorií) více či méně o skutečnost. Je kvalitativně vyšší abstrakcí než lexikální (i „obecný lexikální“) význam. Jsou ovšem i kategorie, kterým neodpovídá žádný pojmový obsah (např. morfologické kategorie čísla a jmenného rodu u adjektiv a sloves). Tato skutečnost podle názoru autorů dokazuje autonomnost morfologické roviny. Podmínkou vyčlenění morfologické kategorie je existence specifického formálního prostředku. V práci se počítá také s kategoriemi hraničními (vid, intence), které jsou na přechodu mezi rovinou lexikální a morfologickou.

„Gramatický tvar je vyjádření gramatického významu, tj. gramatické kategorie nebo gramatických kategorií, vnějšími jazykovými prostředky.“ Má v prvé řadě vlastní, morfologický význam; vyjadřuje se jím „vztahová modifikace“ lexikálního významu daného slova, je tedy především „pojmenováním ve vztazích“. Až v druhé řadě má každý gramatický tvar také syntaktickou funkci v stavbě věty. Jednotky morfologické roviny slouží výstavbě konstrukcí jednotek syntaktické roviny (kromě toho má ovšem syntax své vlastní formální prostředky).

V morfémové stavbě tvaru se rozlišuje báze (tvarotvorný základ), tvořená lexikálními, event. i modifikačními morfémy, a tvarotvorná přípona (formant). V kapitole o gramatickém tvaru se konstatuje, že se syntetický tvar od jiného tvaru netvoří. Některé tomu zřejmě odporující případy řeší autoři pojmem rozštěpeného formantu: po-nes-u (autoři však mluví nepřesně o rozštěpeném morfému). Oprávněně se v MSJ [320]pracuje s pojmem nulového morfému (zavedeným Ch. Ballym a rozpracovaným u nás zejm. R. Jakobsonem).

Třebaže autoři považují slovenštinu v základech morfologického systému za velmi stabilní, věnují pozornost i dynamickému aspektu této stability. Výrazná je zejména tendence po stejném znění slovní báze a tendence odstraňovat dvojtvary, pokud nejsou stylisticky nebo jinak využity.

Cenná je i kapitola o typu slovenštiny, která popisuje prvky všech typů (v pojetí Skaličkově), jež jsou v slovenštině zastoupeny, a hodnotí je z hlediska jejich progresivity. Dominantní složkou slovenské morfologie je typ flektivní (který je však na ústupu), doplněný typem analytickým a polysyntetickým (které jsou na postupu) i aglutinačním.

Jak patrno, poskytují úvodní kapitoly dostačující koncepční základnu pro teoretické sjednocení rozborů a výkladů jednotlivých slovních druhů (nedá se však říci, že by tyto obecné zásady byly ve všech jednotlivých kapitolách plně dodrženy a stejnoměrně uplatněny).

Na druhé straně ovšem, i když zůstáváme na půdě metodologických východisek práce, je nutné konstatovat, že v některých případech by vědeckému poslání práce prospěla větší exaktnost v pojmovém aparátu i ve formulacích. Týká se to např. neobvyklého chápání protikladu příznakovosti a bezpříznakovosti ve smyslu A : non A, nebo pojmu transpozice, jehož podrobnější výklad by přispěl k lepšímu objasnění vztahu „sousedních“ rovin, objasnil by i ne zcela jasný pojem „nadstavbovosti“ morfologie, který v kontextu práce překvapuje. Protože v celé koncepci má významné postavení lexikální význam, bylo by patrně užitečné podrobněji vyložit, jak je třeba chápat pojem „abstrakce vyššího stupně“, který se týká morfologické (a vůbec gramatické) kategorie ve vztahu k lexikálnímu významu. Určité problémy vznikají z nedostatečné korespondence mezi různými neformálními definicemi, obsahujícími tytéž pojmy; týká se to např. „definic“ gramatické kategorie, gramatického významu a gramatické formy, které jsou ve vzájemném vztahu tautologiemi a samy o sobě umožňují několikerý výklad těchto základních pojmů. Zpřesnění by si zasloužilo i pojetí obsahu gramatických slov, o nichž se poněkud vágně konstatuje, že vyjadřují podobné významy jako morfologické kategorie. Je ovšem zřejmé, že formulační rozpory vznikají především ze snahy co nejvíce omezit a zpřístupnit problémovost výkladů. — Šťastný není ani termín pojmenování u číslovek a zájmen; jde spíše o označování jako obecný vztah (pojmenování má smysl jen u označení „kvalitativních“). Otázka přechodných, hraničních kategorií je sledována mezi rovinou lexikální a morfologickou, nikoli už mezi morfologickou a syntaktickou. Zdá se, že některé přechodné kategorie by měly být viděny i takto (intence); to ovšem souvisí s pojetím syntaktické roviny.

Jestliže jsme tu upozornili na určité nejasnosti, ke kterým dojdeme, když podrobněji zkoumáme vztahy jednotlivých pojmů a tvrzení, pak to přirozeně není v rozporu se skutečností, že teoretické výklady ve svém celku dávají velké množství cenných podnětů pro další práce, které se budou zabývat morfologií nejen na základě metod klasicky strukturálních jako práce právě recenzovaná, ale i postupů modernějších a exaktnějších.[1]

První kapitola speciální části (s. 61—195) je věnována podstatným jménům (oddíl o skloňování zpracoval L. Dvonč, autorem výkladů úvodních, výkladů o gramatických kategoriích a o významu a využití tvarů je Fr. Miko). Za sjednocující rys substantiv se považuje — ve shodě s celou koncepcí — obecný lexikální význam samostatně chápané věci (tj. substance), projevující se ve schopnosti „pojmenovávat nezávisle na jiném slově“. (To ovšem neplatí bez výjimky; k výjimkám uvedeným již v MSJ by bylo třeba připojit zvláště také slovesný tvar 3. os. sg. v jednočlenné větě [321]slovesné, který rovněž pojmenovává nezávisle na jiném slově a neimplikuje žádného nositele.)

Naznačené vymezení nutí autora vypořádat se nejdříve s problematikou sekundárních substantivních pojmenování; ta se mu jeví jako totožná s abstraktními podstatnými jmény (verbální substantiva se tu chápou v základě jako tvary slovesa!). Bylo by však asi plodnější, kdyby terminologické paralelnosti bylo využito k rozlišení morfologických vlastností a onomatologické funkce obou skupin. Vyčlenění třídy abstraktních podstatných jmen na základě významu je v mnoha případech sporné, zvláště když se chápe tak široce, jako je tomu v MSJ. Musíme pochybovat o oprávněnosti toho, že sem byla zařazena substantiva jako jazyk, bod, pieseň, priamka, hodina ap., pro která samozřejmě neplatí, že jejich primárním pojmenováním jsou jiné slovní druhy, ani že existují pouze nesamostatně jako „stránky věcí“ (viz s. 62).

Dále se Miko stručně zabývá protikladem životných a neživotných substantiv, obecných a vlastních jmen, kategoriemi kolektiv, látkových, skupinových a pomnožných jmen a v nákresu, který je znám již z jeho monografie o substantivech,[2] graficky znázorňuje překrývání těchto skupin.

Substantivní povaha slova je bytostně spjata s kategoriemi rodu, čísla a pádu; ty se probírají v oddíle Gramatické kategórie podstatných mien, vlastní rozbor pak — doprovázený materiálovou částí — je podán v kap. Význam a využitie tvarov podstatných mien.

Celkové pojetí jmenného rodu je tradiční, jeho základ se spatřuje v rodě přirozeném. Tyto rozdíly se však uplatňují jen v oblasti názvů osob a jen u malé části názvů zvířat (především těch, u nichž rozlišení pohlaví má pro člověka důležitost). Obecně se však včleňují do rodových skupin bez jakékoli významové motivace, pouze jako výsledek historických daností, právě tak jako pojmenování věcí a abstraktních pojmů, u nichž rozlišení přirozeného rodu nepřichází přirozeně v úvahu. Autor proto považuje za vhodnější mluvit u kategorie rodu spíše o jeho funkční než o významové stránce: rodové tvary substantiv vždy ukazují rodové zařazení, ale zhusta se za rodovým protikladem neskrývá žádný významový rozdíl (srov. synonyma jako potok — říčka a rodové dublety jako fazol — fazole).

Zajímavě — bohužel však v jednotlivostech ne zcela čistě — je propracováno rozlišování pádových koncovek podle toho, jak se v kategorii mluvnického rodu uplatňují. Rozlišují se základní a vedlejší rozlišovací koncovky, dále charakteristické (silné) rodové koncovky a konečně koncovky rodově indiferentní. Základní rozlišovací koncovky jsou pro daný rod jednotné (např. pro ženský rod je to -ou v I sg.), vedlejší koncovky se vyskytují jen v jednom rodě, ale ne u všech typů (např. -ovi v D a L sg. jen u osobních jmen). Jako rodově silné se pak označují převažující koncovky tvarů N sg. (např. -ø pro maskulinum). U rodově slabých zakončení se rodové povědomí může opírat o přirozený rod u osobních maskulin, u ostatních je dáno jen tradicí a normou. Rodově silné zakončení mají většinou i odvozovací přípony; rovněž se tato zakončení uplatňují při přejímání slov cizího původu. Vztahu slovotvorných přípon a rodu substantiv se proto věnuje zvláštní pozornost.

Pokud jde o číslo, vychází se ze základního referenčního protikladu jednost : mnohost (poněkud nelogicky jsou připojeny poznámky o vyjadřování určitého a neurčitého množství a o expresívním vymezení množství partitivním genitivem). Předkládá se (opět z málo zřejmých důvodů) podrobnější klasifikace vlastních jmen, probírá se distributivní využití singuláru a plurálu, jména pomnožná a převažování plurálu nad singulárem. V této souvislosti se zavádí pojem skupinového plurálu, avšak nestanoví se přesnější ukazatel pro takovou klasifikaci: je podložena frekvenčním výzkumem nebo je měřítkem schopnost spojovat jej se skupinovými číslovkami nebo snad jde jen o roztřídění ad hoc? Značná pozornost je věnována hromadnému singu[322]láru a singuláru látkových a abstraktních jmen; autor se pokouší — ne vždy se stejným úspěchem — o detailní roztřídění a uvádí rozsáhlé výčty. (Zdá se např., že podceňuje pro abstrakta charakteristickou iradiaci: je totiž velmi nesnadné stanovit taková omezení pro slovo, uvážíme-li jeho často bohatou polysémii.) Protože v této problematice jde obecně o členitost nebo členitelnost označovaného objektu, tedy o jevy povýtce mimojazykové, je zásadní otázka, zda takové úvahy patří vůbec do lingvistiky, nebo co z toho má pro lingvistiku nějaký význam. Omezení v užívání čísla, popř. v dalším kvantifikování číslovkami, neurčitými zájmeny atd., jsou spíše charakteristikou slovníkovou než morfologickou. Cenné by bylo jistě zjištění, zda číselná omezení nesouvisí s určitými slovotvornými typy; k němu byl však učiněn jen první krok.

Ve stručné úvodní části o pádu se vychází z pojetí v podstatě Jakobsonova.[3] Pád v koncepci MSJ vyjadřuje, v jakém smyslu, v jaké míře a v jakém pořadí se něco (zpr. děj) účastní na předmětu pojmenovaném daným podstatným jménem; vyjadřuje tedy přítomnost nebo nepřítomnost vztahu mezi pojmenovaným jevem a jinými jevy a zároveň druh tohoto vztahu. Předmět označený substantivem se může chápat samostatně, bez vztahu k ostatním předmětům — tomu odpovídá nominativ, nebo je tento vztah vyjádřen, a tomu odpovídají pády ostatní. Pádový systém se tedy rozpadá do dvou skupin: na jedné straně stojí bezpříznakový nominativ, proti němu všechny ostatní pády, příznakové.

Formálním vyjádřením pádu jsou pádové koncovky (které jsou druhotně i ukazateli rodu a čísla). Samy o sobě nemohou být jednotícím prvkem pádu a kritériem pro jeho vyčlenění (jsou synonymní a homonymní).

Při rozboru jednotlivých pádů se vychází ze základního obecného významu daného pádu. Tyto obecné významy jsou vymezeny tím, zdali a jak vyjadřuje pád vztah: nominativ jej nevyjadřuje, akuzativ vyjadřuje neomezenou účast, ostatní pády vyjadřují účast nějak omezenou, specifikovanou. Od obecných významů pádů se přechází k rozboru jejich dílčích významů. Ve srovnání s českými mluvnicemi se uvádí těchto dílčích významů více. Někdy se ovšem zdá, že uváděné významy jsou hodně závislé na konkrétních realizacích. Významovému drobení by se asi dalo zabránit, kdyby se za kategoriální rozdíl považoval jen takový, který je prokazatelný transformacemi.

Při významovém dělení nominativu se vychází z pojmů „obsah“ a „rámec“ substantiva; jednotlivé významy jsou řazeny podle stupně nezávislosti nominativu (samostatně užitý, vložkový, doplněný, rámcový, obsahový nominativ).

Akuzativ vyjadřuje neomezenou účast něčeho na daném předmětu. Dílčí významy předmětového akuzativu jsou řazeny podle toho, má-li sloveso předmět pouze v akuzativu (výlučný akuzativ), nebo i v jiných pádech (sdružený akuzativ); v druhém případě se liší akuzativ konečného objektu a akuzativ přechodného objektu. Při tomto dělení se vychází z intenčního pořadí objektů, z přirozeného postupu děje. Na obecném významu neomezené účasti se zakládá i druhý, adverbiální význam akuzativu, význam (úplné) míry a času.

Genitiv vyjadřuje omezenou účast; v nezávislém postavení mívá význam partitivní nebo záporový. Adnominální genitiv, motivovaný (fakultativní) intencí podstatného jména, ve svém základním významu vyjadřuje vztah příslušnosti k pojmenovanému celku, z něho jsou odvozeny speciální významové odstíny (genitiv nositele děje, vlastníka, druhové příslušnosti, druhu, vlastnosti, obsahu, množství atd.). Jako adverbální pád vyjadřuje druhý, konečný objekt děje.

K míře účasti na pojmenovaném jevu přistupuje u zbývajících dvou (prostých) pádů další speciální příznak: pořadí, v jakém se děj účastní na označených předmětech. Instrumentál vyjadřuje, že děj, procházeje daným předmětem, směřuje ještě na jiný, cílový předmět. Je to tedy pád přechodné, tranzitní účasti. Naproti tomu dativ vyjadřuje perspektivní objekt, k němuž směřuje děj, intenčně zainteresovaný už na [323]jiném objektu. V prvé řadě vyjadřuje dativ objekt, který je nezávislý na intenci slovesa — jde o volný dativ (prospěchový aj.); méně často se dativem vyjadřuje objekt, který je vázán na sloveso, tj. vazebný, intenční dativ. Ale není vhodné mluvit o dativu adnominálním, neboť jednak jde o transpozici dativu adverbálního (po jménech dějových), jednak o elipsu slovesa nebo slovesného jména (typ pomník (postavený) obetiam svetovej vojny).

Lokál jako pád pouze předložkový se hodnotí jako kvalitativně jiný jev a v práci se — stejně jako ostatní předložkové pády — nezkoumá. Je to škoda, protože teprve konfrontace pádů prostých s předložkovými by dokreslila funkční využití pádového systému (tím spíše, že předložkové pády bývají nověji hodnoceny jako analytické formy a koncepce MSJ zahrnuje i řadu jevů v přísném smyslu nemorfologických). Jinak je třeba uznat koncepci pádů představenou v MSJ v zásadě za šťastnou.

Oddíl věnovaný popisu skloňování podstatných jmen podává podrobný popis současné spisovné tvaroslovné normy podstatných jmen. Lze mu vytýkat malou přehlednost, jíž by byly velmi prospěly porovnávací tabulky vzorů (vůbec je nechuť autorů k tabulaci jazykových dat obecným nedostatkem díla).

Ve výkladu o přechodu jiných slovních druhů k substantivům slovnědruhovou transpozicí se neprávem směšují odvozovací přípony s tvaroslovnou koncovkou N sg. a naopak se odtrhují případy konverze s nulovou koncovkou v N sg. od případů s pozitivními koncovkami (vláda × hod, červeň).

Kapitola o adjektivech (s. 196—232, autor G. Horák) zaujímá v MSJ necelých 5 % celého textu; uvážíme-li tvarovou vyhraněnost a ucelenost adjektiv, absenci vlastních gramatických kategorií u nich, a tím i poměrně chudou gramatickou sémantiku, není to málo (v slovenštině jsou ovšem adjektiva — ve srovnání s češtinou — působením rytmického zákona poněkud rozrůzněnější). Výstavba této kapitoly sleduje v podstatě obecné schéma, vycházející z jednotné teoretické koncepce a uplatněné v celé knize. Poněkud rušivě tu působí jen zařazení výkladu o přivlastňovacích adjektivech, odtržené od výkladů o ostatních adjektivech (nevhodné typografické řešení nadpisů).

Základní členění se opírá o formu, tj. o odlišné soubory forem paradigmat, která je odrazem některých jiných vlastností adjektiv (jejich „významu“); proto se při detailnějším členění obě hlediska, formální i významové, prolínají. Tak se rozlišují především na základě formy dvě velké skupiny, adjektiva vlastnostní a přivlastňovací, uvnitř vlastnostních pak adjektiva jakostní a vztahová a k nim se pak přiřazují — netradičně — tzv. živočišná adjektiva, nazývaná dříve druhově přivlastňovacími. Odlišení jakostních adjektiv od vztahových není sice vyjádřeno formální paradigmatikou, nicméně má v tvarové soustavě odraz nepřímý, v stupňování a v druhotných slovotvorných derivacích; v zásadě jde ovšem o distinkci lexikálněsémantickou. Zařazení živočišných adjektiv jako páví, psí, husí (k nimž se přiřazují i adjektiva jako člověčí, boží, trpasličí, žobračí, popř. i dievčí, materí ap.) mezi adjektiva vlastnostní se opírá jak o formu, tak i o význam.[4]

Při dalším třídění je sporná jen otázka, do jaké míry bylo vhodné pojmout do MSJ v takovém rozsahu členění adjektiv vztahových podle jejich slovotvorných struktur a slovotvorných významů, tj. nakolik má slovotvorná struktura adjektiv gramatický charakter. Třebaže jsou tu poměry odlišné od substantiv (o jejichž slovotvorné struktuře se MSJ nezmiňuje vůbec), přece jen pokládáme daný rozsah slovotvorných výkladů u adjektiv za nadměrný.

[324]Výklady v ostatních oddílech odpovídají celkové koncepci a zaměření díla, jsou dobře propracované a přinášejí nové jemné postřehy a poznatky. Tak např. ve výkladu o stupňování se rozlišují adjektiva stupňovaná, stupňovatelná a nestupňovatelná, při čemž stupňovatelnost se nespojuje bezprostředně s tříděním adjektiv na jakostní a vztahová. Důkladně je také propracována partie o významu stupňů, avšak sama definice stupňování je pokaždé jiná (s. 45, 196, 210 aj.).

Nesporné obohacení morfologických výkladů přináší také (netradiční) začlenění stručných výkladů o vazbách adjektiv. Předpokládá se, že adjektivní vazba je vázána na slovesnou intenci, ať už jako důsledek slovotvorného vztahu sloves a adjektiv (ne dost vhodně se tu mluví o „původu“ adjektiv) nebo jako „výsledek dynamizace významu adjektiv vlivem významově příbuzných sloves“ (např. prítomný na zhromaždení podle byť na zhromaždení). Vcelku má však tento úsek spíše normativní než naukový charakter, který by si vyžadoval úplnějšího a reliéfnějšího popisu strukturních vztahů. Ten snad autoři zpracují v chystané syntaxi, kam také svou povahou patří.

Výklad o přivlastňovacích adjektivech je sice obohacen jednak rozborem typicky slovenských tzv. rodinných posesív, jednak výkladem o vyjadřování posesivity u dvoučlenných pojmenování, na druhé straně je tu však poněkud zanedbána významová stránka posesív, což zvláště vyniká ve srovnání s důkladným rozborem lexikální a slovotvorné sémantiky adjektiv vlastnostních a zejména paralelní sémantiky genitivu. Předpokládá se, že posesíva vyjadřují většinou jen vztah vlastníka, majitele, třebaže jejich významová struktura je značně složitější a liší se od významové struktury vztahových adjektiv jen jiným rozložením významových akcentů.

Výklad o deklinačních tvarech adjektiv nejde za popis paradigmat, ovšem hojně doložený vhodně seřazenými příklady. Je to uměřený výklad normativní akademické mluvnice, který se vzdává nastínění hlubších, systémových vztahů a je spíše zaměřen na potřeby školní (i mimoškolní) jazykové výchovy, tak jako konec konců celé dílo.

Kapitola věnovaná zájmenům (s. 233—313, autor J. Oravec) je rozdělena do tří oddílů: V úvodním oddíle se podává vymezení zájmen jako slov „s obecným významem, která nepojmenovávají jevy skutečnosti přímo, ale označují, řidčeji naznačují je tak, že ukazují n. odkazují na ně z hlediska mluvčího …“; oprávněné kritice se podrobují ty definice zájmen, které chápaly zájmena jako slova používaná místo jmen podstatných a přídavných. — Nejrozsáhlejší oddíl druhý je věnován klasifikaci zájmen (nejde tu však jen o rozdělení, nýbrž o celkový rozbor); stanoví se klasifikační kritéria, a to jednak lexikální význam (funkce), jednak gramatické vlastnosti. Podle prvního kritéria, podle věcného významu, se zájmena rozdělují v podstatě na známých šest druhů (osobní a zvratná jsou jednak základní, jednak přivlastňovací; jako poslední druh se vyčleňují zájmena vymezovací); poněkud problematické je tu úplné podřazení zájmen vztažných pod zájmena tázací. Druhé dělení, podle gramatických významů, rozlišuje zájmena substantivní, adjektivní, numerální a adverbiální.

Vlastní analýza zájmen se provádí podle prvního dělení, tj. v rámci jednotlivých zájmenných druhů. Každý zájmenný druh je nejprve obecněji vymezen a pak se probírají příslušná zájmena z hlediska jejich významu, užívání apod. V tomto rámci se probírá i zájmenná flexe.

Jako celek je kapitola materiálově dobře podložena a přináší cenné dílčí poznatky zejm. o konkrétních jednotlivých zájmenech, o jejich významu i fungování ap. Problematičtější je otázka obecnějších třídících a zařazujících hledisek při zpracování zájmenného materiálu. I když se Oravcovo celkové pojetí zájmen (jako slov označujících ukazováním n. odkazováním) zcela nekryje s vymezením zájmen v úvodní kapitole MSJ (zájmena — deiktická „pojmenování“) a je takto přijatelnější, není zásadněji uplatněno v celém výkladu (srov. zvl. zájmena osobní), spíše právě jen v obecných vymezeních.

Za rozpor uvnitř kapitoly samé považujeme to, že autor, ačkoli sám uvádí dva typy dělení zájmen — podle lexikálního významu (funkce) a podle gramatických vlast[325]ností —, věnuje gramatickému dělení pozornost pouze na jedné stránce (souhrnně), zatímco celá analýza zájmen je prováděna na základě dělení lexikálněvýznamového. Zde lze také vidět jednu z příčin toho, že vlastní morfologická problematika (otázky zájmenné formy, gramatických kategorií zájmenných apod.) není v celé práci tím hlavním. Tento fakt se nejzřetelněji jeví v tom, ze nenacházíme nikde zmínky o specifickém, tzv. zájmenném způsobu skloňování, odlišném od skloňování substantivního a adjektivního. Zájmenná flexe je tu probírána v rámci jednotlivých zájmenných druhů, takže se takto vůbec nedojde k obecnějšímu konstatování právě např. skloňovacích typů. To souvisí se základní slabinou celé práce: že je totiž pominuta hlubší systémová analýza flexe.

Že hlavním hlediskem zpracování morfologické problematiky je hledisko lexikálněvýznamové a nikoli vlastní gramatické, projevuje se také v tom, že mezi zájmena jsou zařazena tzv. zájmenná příslovce a číslovky. I když z hlediska funkce v promluvě je jejich jednota nepopíratelná, z hlediska morfologického by toto zařazení potřebovalo hlubšího zdůvodnění. Také samo ne zcela tradiční členění zájmen na druhy je v posuzované práci jen zčásti zdůvodnitelné gramaticky (zrušení přivlastňovacích zájmen jako zvláštního zájmenného druhu, zrušení vztažných zájmen, vydělení zájmen vymezovacích, dovedené do detailů povýtce lexikálního charakteru apod.).

Pokud jde o číslovky, přináší kapitola o nich (s. 314—359, autor G. Horák) řadu zajímavých postřehů a detailů; v zásadní koncepci nenajdeme však mnoho nového. Přitom právě číslovky jsou slovním druhem z hlediska obecné problematiky velmi zajímavým: byly vzneseny závažné pochybnosti o tom, jsme-li vůbec oprávněni číslovky jako samostatný slovní druh vyčleňovat. Souvisí to s potížemi, které právě tu působí komplexnost kritérií slovnědruhové klasifikace, jejíž hlediska se v tomto případě spíše kříží, místo aby se navzájem podporovala. Je tudíž velmi obtížné vést jasné hranice mezi číslovkami a jinými slovními druhy. Autor, jak bylo již připomenuto, se opíral především o charakteristiku sémantickou, a proto — nově, ale zcela oprávněně — zařadil mezi ně i zlomkové výrazy pol a štvrť (ale ne již ostatní, i když mohou fungovat zcela samostatně při počítání). Definice sama je ovšem překvapivě úzká (pojmenování „číselných příznaků věcí, dějů i příznaků“) a nevyhovuje pro číslovky neurčité; přitom se sem zařazují dokonce i slova posledný a ostatný. Při této praxi pak opět není jasné, proč by mezi číslovky nepatřila i „kvantitativně vymezovací zájmena“ všetok a každý. Niekoľko je uvedeno jak mezi zájmeny neurčitými, tak mezi číslovkami — pokud se považuje za přechodný případ, mělo být na to v příslušném oddíle upozorněno. Je škoda, že se ve výkladu důsledněji neuplatnil princip naznačený na jeho počátku, který považuje základní číslovky za jádro, centrum tohoto slovního druhu, neboť u nich je sémantická i morfologická specifičnost číslovek nejlépe patrna. To by též umožnilo lépe naznačit např. postupný přechod od číslovek k substantivům u sto — tucet — kopa — hŕba, kde stále více ustupuje význam počtu a uplatňuje se významový rys kolektivnosti a substančnosti, projevující se i v různých možnostech rozvíjení (je jen sto, tucel kričiacich jezdcov, ale též kričiaca hŕba, kopa [ovšem s významovou diferenciací]). Na druhé straně je třeba ocenit, že autor tu shromáždil velký materiál týkající se kvantifikujících výrazů v širokém smyslu; systematičtějším podáním by pak výklad jen získal.

Také zpracování slovesa v MSJ (s. 360—564, autor J. Ružička, oddílu o užívání slovesných tvarů G. Horák) zůstává v základě tradiční; přesto je vědecký přínos této nejrozsáhlejší kapitoly nemalý. Bylo to umožněno jistě i tím, že se právě na tomto úseku slovenská jazykověda již dopracovala cenných výsledků.

Ve shodě s celkovou koncepcí slovních druhů se sloveso vymezuje jako „třída pojmenování pro nesamostatně existující a v čase probíhající příznaky jevu skutečnosti“, tedy děje, tj. činnosti a stavy, přičemž ovšem „slovesa jako slovní druh jsou dána nejen významem, ale i souhrnem lexikálně-gramatických a gramatických kategorií“. Tam, kde dějovost je oslabena, je uplatňování těchto kategorií jediným (a dostačují[326]cím) kritériem slovesnosti. (Z toho ovšem plyne, že je to kriterion základní — viz rozbor obecné úvodní kapitoly.)

Na početnosti lexikálně-gramatických a gramatických kategorií se zakládá bohatě členěná tvarová soustava slovesa, jejíž centrum tvoří vlastní slovesné tvary (určité) a různě odstupňovanou periférii tvary přecházející k jiným slovním druhům (neurčité).

Mnoho místa je věnováno klasifikaci sloves. Zajímavým novem je tu např. vyčlenění sloves limitních isť, mať, vyjadřujících konečný příznakový stav před uskutečněním děje. Podrobně jsou analyzována slovesa sponová. Autor tu dobře ukazuje, že mezi oběma póly, slovesy plnovýznamovými a pomocnými, jsou stupňovité přechody: každé sponové sloveso má u sebe plnovýznamový protějšek.

Podrobně jsou probrána slovesa zvratná (ta je třeba lišit nejen od zvratných tvarů, ale i od zvratných podob sloves nezvratných); jejich jemná klasifikace je jedním z přínosů této kapitoly. Správně se hodnotí element se, si u zvratných tvarů nezvratných sloves (dom sa staví, staví sa) jako morfologický prostředek řešící „rozpor mezi konstrukcí a intenční hodnotou užitého slovesa“ (387). Z takového vymezení však také vyplývá, že z hlediska jazykového pojetí nemůže být podstatný rozdíl mezi typem dom sa staví, který autor hodnotí jako pasívní, a typem staví sa, ide sa, hodnoceným jako aktivní.

Propracování se dostalo i lexikálně-gramatické kategorii intence slovesného děje, vymezující slovesný děj vzhledem k jeho nositeli („řízené substanci“) i vzhledem k substancím, na něž se vztahuje („závislým substancím“), s nimiž vytváří intenční systém. Plodný pojem intence, který uvedl do slovenské jazykovědy Pauliny,[5] je tu dále rozpracován, modifikují se Paulinym stanovené intenční typy a zjišťuje jejich interference. Propracována je i problematika neosobních sloves.

Také členění sloves podle vyjádření „zásahového“ vztahu na předmětová (přechodná a nepřechodná) a bezpředmětová se dostává osvětlení. Správně se zdůrazňuje, že „vazba slovesa úzce souvisí s jeho významem“, nedoceňují se však důsledky faktu zaostávání formy za (pozměněným) významem; rovněž rozdíl mezi intenční potencí a její realizací v textu by potřeboval hlubšího rozboru.

Na rozdíl od české tradice je vid chápán jako kategorie lexikálně-gramatická (zatímco způsob slovesného děje je kategorií pouze lexikální); vyjadřuje, že „pojmenovaný děj se uvědomuje buď jako plynoucí (probíhající), anebo jako ucelený, uzavřený fakt“. Z bezpříznakovosti nedokonavého vidu však vyplývá, že jím může být vyjádřen i děj uvědomovaný jako dokonavý. Fakt křížení vidu s časem je interpretován (ve stopách Koschmiederových[6]) psychologicky. V oddílu věnovaném vztahu vidu k jiným kategoriím postrádáme shrnující výklad o vztahu ke kategorii průběhu slovesného děje, zvláště k násobenosti. Hodně pozornosti je věnováno morfologickým prostředkům vidu. Ne zcela organicky je sem začleněn výklad o tvoření sloves vyjadřujících opakovaný děj (frekventativ) a výklad o expresívním tvoření sloves deminutivních. Ústrojnější by bylo začlenit tyto výklady do samostatného oddílu o vyjadřování průběhu slovesného děje vedle výkladů o tvoření sloves momentánních a o modifikaci slovesného děje předponami. Bylo by se tak čistěji odlišilo to, co je v slovesných útvarech záležitostí vidu a co průběhu slovesného děje.

Celkem jasně a tradičně jsou v této kapitole představena kritéria vidové příslušnosti, a to paradigmatická i syntagmatická.

Stručně je podán výklad o gramatických kategoriích slovesných. Souvisí to s tím, že se zde zřetelně odlišují gramatické kategorie jako fakt gramatického systému od normy užívání těchto kategorií (která je i zpracována jiným autorem). Novem je tu konstituování gramatické kategorie shody, dané „v rovině skutečnosti tím, že děj jako dynamický příznak je zpravidla vázán na nadřazenou substanci“ jako [327]svého nositele. Diskusní zůstává, zda takto konstituovaná kategorie je na téže rovině jako ostatní morfologické kategorie slovesa, nebo zda jde spíše o soubor morfologických kategorií slovesné shody, tj. kategorie shody s osobou, shody s číslem a shody s rodem. V žádném případě bychom však nezahrnovali do slovesné shody přívlastkovou shodu v rodě, čísle a pádě, jako chválený žiak, počúvajúce dieťa atp.

Mnoho místa je věnováno třídění sloves. konjugací. Jádrem formální morfologie slovesa je 14 časovacích typů (vzorů) pravidelných sloves, rozlišených se zřetelem k dvěma soustavám časovacích morfémů a k zakončení slovesného kmene: rozlišují se dvě podoby kmene prézentního (druhá podoba je základem tvaru ind. préz. 3. os. pl.) i dvě podoby kmene infinitivního (jednak ve vlastním infinitivu, jednak v préteritu). Při charakteristice vzorů se důsledně uvádějí vedle vlastností morfematických i vlastnosti lexikální.

Na základě společných morfematických vlastností tvarů se tyto vzory začleňují do pěti obecnějších tříd podle zakončení přítomného kmene: I: -á/aj-, II: -ie/ej-, III. -ie/0,- IV: -e/0- a V: -í/0-. Nejasné je v této klasifikaci vymezení vzoru trieť/triem, o němž se tvrdí, že nemá infinitivní tematický morfém a kořen pozůstává ze souhláskové skupiny zakončené na r. Jisté nesnáze působí hodnocení -n- u vz. chudn-e-m/chudn-ú — chudn-ú-ť jako modifikačního morfému, a to jednak vzhledem k existenci tvarů bez tohoto morfému (chud-ol, chud-la, …), jednak vzhledem k tomu, že při odvozování se tento morfém v odvozovacím kmenu nikdy nezachovává.

Jádrem této kapitoly je popis soustavy časování sloves. Úvodem se objasňují protiklady tvarů určitých a neurčitých, jednoduchých a složených a dále tvarů osobních a neosobních, rodových a bezrodých. Je poněkud nevýhodou, že nejen pravidelná, ale i nepravidelná slovesa nejsou nikde probrána v úplné tvarové soustavě, nýbrž jen v rámci přehledu slovesných tvarů podle jednotlivých kategorií (neprobírají se tedy zvlášť tvary jednoduché a složené, jak bývá zvykem).

Problematické se nám jeví tvrzení, že se u příčestí trpného kategorie slovesného rodu uplatňuje pouze při přechodných slovesech akčních (dom je stavený, stavený dom); v ostatních případech jde o tvar s nepasívním významem: bolo rozhodnuté o živote, je dohovorené (i bolo hovorené).

Mnoho místa je věnováno též užívání slovesných tvarů. Autor (G. Horák) se snaží zřetelně vždy odlišit základní funkci (která bezprostředně navazuje na systémový význam) a funkce sekundární.

Ve výkladu o shodě věnuje se pozornost též zvláštním případům užití jmenného rodu. Udivuje tu tvrzení, že slovesný tvar, který se vztahuje na adverbializovaná substantiva tma, zima, pravda, škoda může mít i shodu femininální. Shoda slovesa s ženským rodem svědčí tu přece jednoznačně o tom, že adverbializace nebyla provedena (nebo dokončena) a že výrazy tma, zima … zůstávají substantivy, jak ukazuje také možnost jejich rozvinutí adjektivem: bola veľká tma.

Leccos nového přinášejí výklady o užívání kategorií způsobu a času. Pozoruhodná je myšlenka, že antepréteritum, které je v slovenštině živou kategorií, u dokonavých sloves doplňuje třetí časový stupeň: proti budem písať : píšem : písal som stojí napíšem (= budem mať napísané) : napísal som (= mám napísané) : bol som napísal (= mal som napísané).

Ne zcela přesvědčivě působí výklad o tom, že kondicionálem prézenta nedokonavých sloves se vyjadřují nereálné a v přítomnosti nerealizovatelné neboli fiktivní děje, naproti tomu kondicionálem prézenta dokonavých sloves děje sice nereálné, ale v budoucnosti realizovatelné (potenciální) (není např. rozdíl v modálnosti vět Pil by som a Popil by som). Ve výkladu o časových stupních kondicionálu se odmítá užívání přítomného kondicionálu v platnosti kondicionálu minulého, v živém jazyce časté, a zaznamenává se jeden zvláštní případ užití kondicionálu minulého o fiktivním ději ve všech časových rovinách: Národná umelkyňa T. by bola mala vtedy 90 rokov (minulost) // … by bola mala dnes 95 rokov (přítomnost) // … by bola mala za 5 rokov [328]100 rokov (budoucnost). Je to úzus známý i z češtiny, ale pokud víme, dosud nezaregistrovaný. Jeho odůvodnění vidí autor v tom, že daný moment fiktivního děje je vzhledem na další (fiktivní) plynutí příslušného děje vždy minulý. Podle našeho názoru je však rozhodující to, že je tu implikována minulá fiktivní podmínka: kdyby nebyla zemřela. Posun kondicionálového času kompenzuje tu nedostatek explicitního vyjádření této podmínky a zdůrazňuje tak fiktivnost. ( Bylo by ovšem — aspoň v češtině — možné užít o přítomnosti a budoucnosti kondicionálu přítomného: kdyby nebyla zemřela, bylo by jí dnes …)

Leccos zajímavého přináší i výklad o užívání trpných slovesných tvarů: Správná je teze (jdoucí ve stopách výkladů Havránkových), že podstatou pasívních vět je odsunutí původce děje,[7] nikoli snad jeho vyloučení. Právě vzhledem k takovému vymezení je však nutno považovat za pasívní i neosobní zvratné i participiální konstrukce typu robí sa, ide sa, bolo hovorené. Jestliže na jedné straně považujeme za aktivní i tvary typu stárnem (ačkoli subjekt je tu logicky patientem), tím spíše je třeba vidět v participiálních konstrukcích typu bolo hovorené skutečné pasívum. Forma tu jednoznačně ukazuje, že pasívum je třeba vymezovat šíře než na základě tvarů osobních. Postrádáme také poukaz na to, že (příznakové) participiální pasívum dovoluje — na rozdíl od reflexívního — explicitní uvedení původce děje (ovšem v pozici vedlejšího větného členu). Vysvětlení by potřeboval i fakt, že se reflexívního pasíva užívá pouze v 3. osobě. Cenné je upozornění, že reflexívní pasívum nemá infinitiv.

Více pozornosti by bylo zasloužilo rozlišení (dějového) pasíva od vyjádření výsledného stavu, tím spíše, že v slovenštině má participium v obou případech jediný tvar (složený) a že se v práci připouští i chápání opisného pasíva jako spojení slov. — Užívání neurčitých slovesných tvarů je zpracováno jen stručně. Překvapuje zejména, že přechodníkům je věnováno sotva půl strany.

U příčestí trpného se upozorňuje na korelativní výrazy výsledkové je zasiaté a mať zasiaté i doplňkové konstrukce obilie je zasiaté a mať obilie zasiaté, jimž věnoval u nás poslední dobou zvláštní pozornost K. Hausenblas.[8]

I když výklady o užívání slovesných tvarů nevyznívají vždy zcela přesvědčivě, vcelku jsou výstižné a zejména pro poznání slohové diferenciace slovenštiny přinášejí mnoho nového.

Velmi stručně je zpracován vztah sloves k jiným slovním druhům, s odůvodněním, že přechodných jevů je tu poměrně málo. Překvapuje to tím spíše, že většina neurčitých tvarů (podstatné jméno slovesné, příčestí a přechodník) jsou kategorie vysloveně hybridní, a okolnost, že je umísťujeme na periférii slovesných tvarů vzhledem k existenci lexikálně-gramatických kategorií vidu a intence, nijak neoslabuje tento jejich charakter.

Je třeba uznat, že funkční analýza slovesa je v MSJ podána v obdivuhodné šíři i hloubce. Na druhé straně se však ani zpracování slovesa zcela nezbavilo základního a závažného nedostatku celkového zpracování ohebných slovních druhů: chybí hlubší systémová analýza flexe, tj. formální paradigmatiky, na pozadí systémových vztahů funkčně významových. Paradigmatika je takto jakoby odtržena a nadto podána zcela tradičně a nepřehledně. Toho, co se o morfematice vykládá v úvodu, není (snad právě s výjimkou slovesa) v kapitolách o ohebných slovních druzích využito.

Mnoho místa je v MSJ věnováno slovním druhům neohebným (více než ¹/₃ rozsahu věnovaného popisu všech slovních druhů). Vzhledem k omezenosti vlastní morfologické problematiky u nich mohlo se tak přirozeně stát jen za tu cenu, že sem bylo zařazeno mnoho problematiky nemorfologické.

[329]V kap. věnované příslovcím (s. 565—618) se F. Miko snaží podat ucelený obraz o morfologické, slovotvorné a významové stránce slovenských příslovcí. V úvodním oddíle příslovce definuje („příslovce jsou neohebná, plnovýznamová slova, která vyjadřují okolnost nebo vlastnost …, a to v podstatě bez pomoci gramatických kategorií“), vymezuje jejich větné postavení a funkci a podává jejich základní dělení, založené na jejich „původu“ (tj. jejich slovotvorné motivaci) a významu. Rozlišuje příslovce vlastnosti (jakostní a vztahová), tvořená z adjektiv a významově s nimi souvisící, a příslovce okolnosti, která jsou ve své základní vrstvě desubstantivní. Tvoří kontinuum navzájem do sebe přecházejících významů; na jednom pólu řady jsou typicky okolnostní příslovce místa a času, na druhém pólu jsou typicky jakostní příslovce způsobu.

Zvláštní druh vytvářejí svou specifickou větnou funkcí a významovým obsahem příslovce stavová a modální, pro které Miko volí shrnující název příslovce obsahová, neboť jejich lexikální význam se recipročně doplňuje dějovým rámcem sloves se všeobecným významem, a tato adverbia „nejsou tedy už jen určením slovesného děje, nýbrž tvoří jeho obsahovou náplň“. Překvapuje autorovo kolísání mezi chápáním slov jako niekde, nejako, trojmo jednou jako „příslovečných a číslovko-příslovečných“ zájmen (tak jsou hodnocena i v kap. o zájmenech), podruhé jako zájmenných příslovcí. Jak morfologická, tak zejména syntaktická kritéria svědčí tu však podle našeho mínění jednoznačně o slovnědruhovém charakteru příslovečném.

Pokud jde o gramatickou formu příslovcí, zejména jejich stránku slovotvornou, poukazuje se na to, že morfémy -e, -o, -y deadjektivních příslovcí vlastnosti představují pouze formální varianty a jejich výběr je podmíněn charakterem zakončení odvozovacího základu. Desubstantivní příslovce okolnosti, vzniklá lexikalizací prostých a předložkových pádů substantiv, se synchronně hodnotí jako derivovaná: rozlišují se morfematické typy se sufixálními morfémy (prosté pády) a morfematické typy prefixálně-sufixální (předložkové pády); k těm se řadí i adverbia ze „zpodstatnělých“ adjektiv (tvořících analogicky podle substantiv předložkové pády: zvesela, sprudka ap.), deverbativní příslovce (bežky, stojmo) a analogické případy deadverbiálních příslovcí (pospolu, odzdola). Tímto členěním autor dochází k jednoduchému a přehlednému slovotvornému pojetí adverbií, které však poněkud zjednodušuje skutečnost: nedoceňuje se totiž, že genetická souvislost zůstává v četných případech živá, a představuje tedy alternativní synchronní motivaci; přehodnocování adverbializovaných útvarů na útvary derivované je přece proces postupný a neukončený. Zjednodušený se zdá i výklad vzniku adverbií typu koňmo, plačky, plavmo na základě analogie s tvary deadjektivních příslovcí a rovněž i deadverbiálních příslovcí na základě analogie se vznikem desubstantivních příslovcí.

Třetí část kapitoly se podrobně zabývá využitím příslovcí vlastnosti a okolnosti při vyjadřování různých odstínů významů místa, času, příčiny (účelu, účinku a přípustky), způsobu (míry a zřetele), stavu (tělesného, duševního, okolí …) a modality a dále využitím jednotlivých stupňů příslovcí. Závěrem se probírá využití jiných slovních druhů v platnosti příslovcí.

Výklad o příslovcích, třebas není zcela bez problémů, je pro mluvnické bádání cenným přínosem, neboť je dosud nejpodrobnějším zpracováním tohoto slovního druhu u nás; příliš však přesahuje vlastní morfologickou problematiku.

Také zpracování předložek (s. 619—675, autor J. Oravec) se soustřeďuje především na jejich sémantickou stránku. Po úvodní definici předložek (neohebná gramatická slova vyjadřující syntagmatické vztahy [okolnostní, předmětový a přívlastkový], a to — na rozdíl od spojek — nesamostatně ve spojení s druhým členem předložkové konstrukce, pádem jména, popř. — je třeba dodat — příslovcem) následuje výčet předložek podle toho, s kterým pádem se spojují (doplnili bychom zde spojení s nominativem, např. versus, kontra), jejich třídění a významy, korespondence předložek se slovesnými předponami, synonymie předložek, vokalizace předložek, jednot[330]livé předložky prvotní a druhotné. V závěru se pak objasňují vztahy předložek k ostatním slovním druhům, zejména prepozicionalizace pádů prostých i předložkových adverbií a přechodníků. Tuto část pokládáme za podstatnou a přínosnou.

Novem v kap. o předložkách je klasifikace předložek jednak podle funkce (předložky prvotní [primární], druhotné [sekundární], jednak podle původu (předložky původní [vlastní], nepůvodní [nevlastní]). Principiálně je toto rozlišení z hlediska synchronního a diachronního jistě správné, při jeho aplikaci dochází však k jistým nepřesnostem v zařazení předložek, jak ukážeme dále. Synchronní popis nezajímá ovšem vlastní geneze (to, že předložka např. vznikla z předložkového výrazu nebo z přechodníku), nýbrž pouze to, co se z této geneze promítá do synchronie (tedy např. to, že se předložka cítí a hodnotí na pozadí předložkového výrazu nebo přechodníku ap.). Konstatování, že k prvotním předložkám patří předložky s nejobecnějším významem, kterých se v jiné než předložkové funkci zpravidla neužívá, není přesné. Nehledíme-li k oblasti využití prvotních předložek v platnosti předpon, neplatí to např. pro běžnou předložku proti. A naopak některé druhotné předložky se dnes už v jiné funkci nepoužívá (např. dľa). Terminologicky nepřesné je i dělení nepůvodních předložek na jednoduché a odvozené (přesnější by bylo složené). Odvozené ze susbtantiv, adverbií nebo sloves jsou i nepůvodní jednoduché předložky.

Zcela jasně není vedena ani hranice mezi předložkovými výrazy a nevlastními předložkami. Absolutní přechodníky sloves jako začínajúc, končiac se vyskytují v obojím třídění. Naproti tomu výrazy jako pomocí, vzdor, následkom ap., které současné mluvnice považují za nevlastní předložky, jsou zařazeny do předložkových výrazů.

Sémantický popis předložek jde hodně doširoka, zejm. u jednotlivých předložek řazených do abecedního pořádku. Jistě i toto řazení vedlo autora k tomu, že popis je spíše lexikografický než gramatický; od mluvnického zpracování bychom očekávali více zřetele k systémovým vztahům v dané oblasti. Bylo by např. záhodno upozornit na četné synonymní druhotné předložky a předložkové výrazy, které svým konkrétnějším a zpřesňujícím významem vytlačily předložky prvotní (jako např. vinou, následkom, v dôsledku místo pre ap.). Důkladněji je rozebrán základní významový okruh prostorových vztahů, méně pozornosti se věnuje vztahům druhotným (časovým, příčinným atd.), kde i některé předložky a předložkové výrazy chybějí.

Při popisu funkcí jednotlivých předložek je hledisko gramatické (spojení s pádem) právem nadřazeno hledisku sémantickému. Přihlíží se k frekvenci předložek, jejich stylistickému využití, vykládá se (nedůsledně) i jejich vznik (strany, strán, povedľa ap.). Ojediněle se upozorňuje na úlohu předložkového spojení jako větného členu (bez).

Jak jsme už uvedli, je přínosem kapitoly o předložkách vymezení prepozicionalizace. Uvedená kritéria by však bylo vhodné rozdělit jednak na morfologická, sémantická a syntaktická, jednak na základní a druhotná; dále na kritéria platná jen pro předložkové výrazy (tj. např. hlavně těsnost a ustálenost spojení prvotní předložky se jménem ve funkci druhotné předložky) a kritéria platná pro všechny druhotné předložky (zde bychom doplnili např. ztrátu flektivnosti a souznačnost nových výrazů předložkové povahy s prvotními nebo starými druhotnými předložkami).

U přechodníků se konstatuje pouze tendence k prepozicionalizaci (odůvodnění však chybí: slovenský charakter přechodníkové formy se udržuje pevným vztahem k subjektu děje, odstranění tohoto vztahu k subjektu umožňuje změnu ustrnulého přechodníku v předložku). Důležité je upozornění na nevhodné stylistické užití druhotných předložek.

Důkladně jsou zpracovány i spojky (s. 676—745), při jejichž charakteristice se autor J. Ružicka mohl opřít o četné studie monografické. V jejich vymezení se zdůrazňuje, že vyjadřují syntagmatické vztahy primárně, svou podstatou (na rozdíl od spojovacích výrazů, které mají spojovací funkci jen druhotně), a samostatně (na rozdíl od předložek, s nimiž se funkčně doplňují). Podle rozsahu významu se rozlišují spojky obecné a specifické, podle počtu významů spojky jednovýznamové a vícevýznamové; [331]nejdůležitější je tradiční dělení podle syntagmatického vztahu na spojky souřadicí (parataktické) a podřadicí (hypotaktické), některé spojky mohou mít platnost obojí; kritériím této základní dichotomie věnuje autor velmi bystrou a jemnou analýzu. Jen stručně se podává sémantické třídění parataktických a hypotaktických spojek a jejich využití jako spojek členských a větných. Od základního užívání spojek v platnosti spojovací odlišuje autor příznakové užívání spojek — v platnosti připojovací. Pozornost se věnuje také postavení spojek ve větě.

Pokud jde o formální stránku spojek, rozlišují se spojky jednomorfémové a vícemorfémové (akoby, pretože), jednoslovné a víceslovné (len čo), jednočlenné a vícečlenné (nielenže — ale; jejich zvláštním případem jsou spojky opakované: alebo — alebo). Závěrem této obecné části objasňuje autor stručně pohyb spojek v současném spisovném úzu a jejich vývoj.

Zvláštní část podává podrobnou funkční charakteristiku jednotlivých spojek s bohatou dokumentací různých typů užití. I zde abecední řazení a v podstatě lexikografické zpracování nevhodně zakrývá systémové vztahy. Kapitolu uzavírá stručný výklad o styčných bodech spojek s jinými slovními druhy, gramatickými (předložkami a částicemi) i negramatickými (zájmeny, příslovci a podstatnými jmény).

Značná pozornost se věnuje „nejmodernějšímu“, ale zároveň i nejméně konzistentnímu slovnímu druhu, totiž částicím (s. 746—806, autor J. Mistrík). Je třeba ocenit, že tu autor předkládá samostatnou koncepci, bezprostředně nezávislou na pojetí částic v mluvnicích ruštiny (kde má tento slovní druh značnou tradici), ani na pojetí mluvnic českých (které zařazují částice jako samostatný slovní druh poměrně nedávno). Pojetí částic představené v MSJ je promyšlené a propracované; opírá se o vlastní bohatý materiál i předběžné teoretické studie.

Částice se tu definují značně široce jako „pomocná slova, jimiž mluvčí navazuje na kontext nebo na situaci a přitom vyjadřuje rozličné významové odstíny jednotlivých výrazů anebo výpovědí i kontextových a aktualizačních vztahů“. Zdá se skutečně, že toto nejširší vymezení s důrazem na „aktualizaci jazykových jednotek“ je slovnímu druhu částic z hlediska funkčního nejadekvátnější (sám termín částice však spíše mate, lépe by tu vyhovoval výraz aktualizační nebo aktualizující slova). Důležitá je teze, že pomocí částic se aktualizují nejen celé věty („výpovědi“) (toto pojetí je např. v České mluvnici Havránkově a Jedličkově), ale také jednotlivé výrazy, čímž se indikuje vlastní jádro výpovědi při kontextovém členění. Nicméně samo pojetí aktualizace by si vyžadovalo hlubšího propracování (to bude snad v syntaxi?).

Klasifikačním kritériem slouží lexikální význam, který se manifestuje i jistou syntaktickou formou (pořadím ve slovosledu). Rozlišují se částice uvozovací, z velké části jsou to částice větné, a částice vytýkací, vztahující se k jednotlivým výrazům. Uvozovací se dále člení na připojovací (nuž) a vybízecí (bodaj by), vytýkací pak na vysvětlovací (menovite), hodnotící (asi) a zdůrazňovací (najmä). Mezi jednotlivými skupinami je ovšem značná interference a uvnitř nich bohatá polysémie.

V oddíle o formální stránce částic se výrazy tohoto slovního druhu třídí jednak podle morfematického a slovního skladu (jednomorfémové, vícemorfémové … apod.), jednak podle postavení ve větě (anteponované, postponované, v čele výpovědi, uvnitř výpovědi, samostatná výpověď) a konečně podle intonace, s níž úzce souvisejí právě svou aktualizační povahou jako indikátory významových center výpovědi. Po abecedně seřazeném přehledu jednotlivých částic následuje pak závěrečný výklad o vztahu částic k jiným slovním druhům. Jak silný je heteronomní charakter částic jako slovního druhu, ukazuje závěrečné zjištění: z více než 200 slov, která mohou ve slovenštině fungovat v řeči jako částice, patří více než jedna třetina primárně k jiným slovním druhům.

V závěrečné kapitole MSJ, věnované citoslovcím (s. 807—827, zpracoval M. Urbančok) se vychází z definice citoslovcí jakožto amorfních slov, která spontánně vyjadřují pojmově nezpracované zážitky z oblasti citu, vůle a vnímání. Upo[332]zorňuje se, že amorfnost u citoslovcí se týká nejen slovnědruhové charakteristiky (jsou neohebná), ale i jejich stránky syntaktické (nemají gramatické prvky, které umožňují rozlišit slovní a větnou platnost) a slovotvorné. Zvláštní postavení mají i po stránce hláskoslovné: obsahují některé hlásky a kombinace hlásek, které se v domácích slovech spisovné slovenštiny jinak nevyskytují. Z hlediska funkčního se hodnotí jako slova-věty, nemající funkci pojmenovací, nýbrž výpovědní.

V druhé části věnuje autor pozornost klasifikaci citoslovcí. Dělí je na dvě skupiny: na vlastní citoslovce a na zvukomalebná slova. Obě skupiny se liší jen po stránce významové. Zatímco u vlastních citoslovcí jde o vyjadřování, u zvukomalebných slov lze mluvit pouze o napodobování. Vlastní citoslovce se dělí dále na citová a volní (s komunikativní funkcí). Vedle své primární platnosti výpovědní nabývají citoslovce druhotně povahy slovesa, některá i formálně (srov. na — nate). U zvukomalebných slov lze v této souvislosti mluvit o skutečné verbalizaci.

Z hlediska „původu“ dělí autor citoslovce na primární (v současném jazykovém povědomí nemotivovaná) a sekundární (ukazující na vznik z jiných slov, slovních spojení i celých vět).

I když zpracování citoslovcí v MSJ je pokrokem vůči dosavadním našim znalostem, zbývá tu stále ještě mnoho nevyjasněného.

Dílo uzavírá seznam excerpovaných spisovatelů, děl a časopisů (s. 828—829) a podrobný, dobře zpracovaný věcný index (s. 830—895).

 

Každé dílo, které usiluje o úplný, vyčerpávající popis, narazí nutně na mnoho nových otázek a problémů, zvláštních i obecných, z nichž některé vyřeší (ať už šťastně, nebo méně šťastně), některé nikoli, některé si možná ani neuvědomí. Nejinak je tomu i v MSJ; nedostatkem tu však je, že práce tyto problémy a otázky většinou neformuluje a předkládá čtenářům jakoby hotové a jedině možné řešení; je to, jak jsme se již v úvodu této recenze zmínili, patrně dáno zřeteli popularizačními, ale dnes snad ani tu bychom neměli zastírat problémovost.

Před tímto základním koncepčním nedostatkem zcela ustupují některé jiné, spíše formální a u kolektivního díla snadno pochopitelné nedostatky, jako nedostatečná prokomponovanost celku, nevyrovnanost v podání, ba někdy i rozpornost v pojetí mezi kapitolami věnovanými jednotlivým slovním druhům a (také vzhledem ke kapitole úvodní) jistá nevyváženost terminologická i nedostatek přesnějších vymezení tam, kde morfologická stavba jazyka souvisí s jinými jazykovými plány. Není ostatně divu, že při tak obrovském a — neváháme říci — monumentálním díle se nepodařilo z velkého počtu autorů vysokých vědeckých kvalit vytvořit jednolitý kolektiv s jednotnou koncepcí, propracovanou do všech podrobností. To jistě bude závazkem pro další vydání tohoto díla, na které může být jak slovenská, tak i československá lingvistika právem hrdá. Neboť soustředění na nedostatky a slabší stránky díla a upozornění na principiální nebezpečí kritizovaného postoje naprosto nechce zastírat skutečnost, že Morfológia slovenského jazyka je původní dílo, po mnoha stránkách vynikající, s celou řadou nových teoretických koncepcí i dílčích objevných pohledů a výsledků.

Slovo a slovesnost, ročník 29 (1968), číslo 3, s. 318-332

Předchozí Jaroslav Voráč, Marie Racková: Práce na Českém jazykovém atlase

Následující Ján Horecký, Vladimír Šmilauer: O tvoření slov v češtině