K syntagmatické a transformační charakteristice doplňku

Oldřich Uličný

[Články]

(pdf)

К синтагматической и трансформационной характеристике т. наз. второго сказуемого / Sur la caractéristique syntagmatique et transformationnelle du complément

1. Vymezení doplňku v češtině a slovenštině a povaha jeho syntaktických vztahů patří k stále živým otázkám; svědčí o tom i nedávné diskuse v časopisech Naše řeč a Slovenská reč.[1] Krok vpřed v názorech na doplněk představuje stať Danešova, důsledně vycházející z transformačního výkladu syntaktických konstrukcí (o. c. v pozn. 1). Různí se však dosud názory na vymezení doplňku v konstrukci neodvozené, tj. doplňku ve větách s určitým slovesem. Konfrontace pojetí, které přešlo do školní praxe (tj. pojetí B. Havránka a Al. Jedličky v České mluvnici z r. 1963, dále ČM₂), s názory jiných badatelů ukazuje, že jádro rozdílů je v odlišném výkladu doplnění u sloves neplnovýznamových a určení u sloves plnovýznamových. Oba typy doplňku mají ovšem společné některé rysy formální, shodují se v morfologickém vyjádření syntaktické závislosti určujícího členu (tj. v částečné nebo úplné shodě s řídícím jménem) nebo i v jeho slovnědruhové povaze:[1a] Otec se cítí zdráv. Otčím stojí bled uprostřed proudících davů.[2] — Jmenovali mě předsedou. Viděla se už učitelkou aj. Řazení obou typů pod jeden větný člen, doplněk, se tedy děje na základě shody v jejich některých syntagmatických rysech a dále na základě nedostatku zjevného formálního kritéria odlišujícího doplněk (D) u sloves plnovýznamových od obsahového predikativního doplnění (OPD)[3] u sloves neplnovýznamových. Bylo však ukázáno už nejednou, že tvarové prostředky nejsou jediným projevem syntaktické závislosti;[4] netvarovým prostředkem pro vyjádření syntaktické závislosti jsou vedle slovnědruhové formy, gramaticky závažného pořádku slov aj. také vztahy transformační, paradigmatické vztahy mezi celými syntaktickými konstrukcemi — můžeme proto dobře mluvit i o formě transformační (srov. i termíny hloubková a povrchová struktura). Transformační výklad ukazuje, že rozdíl v plnovýznamovosti sloves má i odpovídající formální ztvárnění; v případě OPD jde o tzv. minimální, tj. dále nerozložitelný útvar (Závodníci vypadali [12]přepadlí. — Udělali ho správcem), kdežto konstrukce s D jsou dále rozložitelné (stát + být bledý, vidět se + být učitelkou). D není obligatorním doplněním slovesa a jeho zapojení do větné stavby je možno znázornit jako výsledek tzv. dvojzákladové zapouštěcí (inkorporační) transformace. Ta předpokládá, že do sémanticky úplné syntaktické struktury, matricové věty (MS), se zapouští jiná konstrukce, věta konstituentní (CS), pomocí níž modelujeme doplněk jako druhou predikaci. Např. Turisté se vrátili + Turisté byli unaveni → Turisté se vrátili unaveni.[5] Budeme tedy v dalším výkladu za doplněk považovat jen D u sloves plnovýznamových (i když jsme si vědomi existence útvarů přechodných).

2. Syntaktické útvary je nezbytné charakterizovat z hlediska stavby věty jak obsahově významové, tak mluvnické.[6] Obsahově významové schéma věty, k němuž dospějeme analýzou obsahu věty jako celku, zahrnuje vedle jednotek jako činitel děje, zasažený objekt, okolnostní určení různého druhu aj. také vztahy mezi těmito jednotkami. Jde, jak známo, o determinační vztahy mezi obsahem určovaným a obsahem určujícím, a to o vztahy binární. V případě doplňku se však obvykle konstatuje dvojí determinační vztah, „doplněk … rozvíjí zpravidla přísudkové sloveso, ale zároveň se vztahuje ke jménu v podmětě nebo předmětě. Doplněk vytváří větnou dvojici jak s přísudkovým slovesem, tak se jménem v podmětě nebo předmětě; pro doplněk je příznačný právě tento dvojí větný vztah“ (ČM₂, s. 335). V zásadě s tímto výkladem souvisí tradiční u nás názor, že v případě doplňku jde o druhou predikaci nevětně vyjádřenou, bez determinačního vztahu k predikaci první.[7] Doplněk se pak nově charakterizuje jako predikace „logická“ (J. Chovan, J. Holý v o. c. v pozn. 1) nebo „ztlumená“ (J. Oravec, o. c., tamtéž); výstižnější jsou termíny kondenzace druhého sdělení (Vl. Hrabě) a starší polovětná vazba (kterého se ovšem pro doplněk neužívalo); ty jsou ovšem bližší k termínům druhá nebo vedlejší predikace v tradici Zubatého (viz v pozn. 7). Avšak obojí jsou jen [13]termíny rámcové, nepostihující větněčlenskou specifičnost doplňku proti jiným kondenzátorům, např. infinitivním vazbám, zpřídavnělým přechodníkům apod. Žádný z těchto termínů se pak nehodí pro větněčlenskou charakteristiku doplňku v termínech postihujících vztahy v syntaktických dvojicích.

Pokud na syntagmatické úrovni rozeznáváme, jak je zvykem, trojí větně sémantický vztah, predikaci, determinaci a koordinaci, nelze vztah D k určovanému obsahu považovat za jiný než determinační; jeho odlišnost od determinačních vztahů jiných větných členů se dá vystihnout zavedením termínu determinace predikačního charakteru, vhodnějšího než ne plně jazykovědné termíny logická nebo ztlumená predikace. V tradiční definici se nesporně správně uvádí, že doplněk determinuje substantivum — také výsledek nominalizační transformace, totiž změna doplňku v přívlastek nebo přístavek řídícího substantiva, to potvrzuje (srov. Vl. Šmilauer, Novočeská skladba, Praha 1966, s. 336, dále NS₂). Avšak přímou determinaci přísudkového obsahu doplňkem můžeme pozorovat jen u jistých (byť pravděpodobně frekventovanějších) typů D, které se v důsledku svého lexikálního významu blíží významu adverbiálního určení kvalifikace (chlapec chodí bos / bosky) nebo okolností (sestra zemřela mladá / v mladém věku) u přísudku. U typů, u nichž je příslovečná interpretace nemožná nebo násilná (Znám ji jako obětavou soudružku. Ruce jsem tenkrát taky viděl čisté. Do divadla chodím jen do loutkového. Apod.), však o přímou determinaci přísudkového obsahu nejde. Toto zjištění má závažné důsledky pro klasifikaci větných členů: (1) podpírá se jím závěr vyplývající z uplatnění transformačního kritéria, že totiž D a OPD jsou dva různé větné členy (srov. zde v odst. 1), (2) ukazuje se, že starší sémantické vymezení doplňku zachycuje jen jeden z dílčích významů D a že v definici doplňku je třeba sémantickou charakteristiku formulovat obecněji.

Poněvadž oba typy doplňku, D přímo determinující přísudkový obsah (znal ji jako malou holčičku) i D bez této přímé determinace (znal ji jako dobrou soudružku), vykazují často formální shody, nebylo by vhodné je od sebe odtrhávat. Shodný rys obou zmíněných typů doplňku v rovině sémantické stavby věty pak vidíme ve způsobu, jakým se determinace doplňkem realizuje. Obsahové jednotky ve větě mohou být rozvíjeny buď přímou determinací (naše děti), nebo dále určovány obsahy už rozvité (naše milé děti) postupnou determinací v tzv. vyšších skladebných dvojicích.[8] V podstatě může být téměř každý vedlejší větný člen jak ve vztahu přímé, tak postupné determinace; jednou z výjimek je právě doplněk. Doplněk vždy determinuje postupně, je určujícím členem vždy jen ve vyšší skladebné dvojici. Jejím druhým určovaným členem může být obsah značně už rozvitý; ale zatímco při jisté významové substituci nebo ve větě málo rozvité apod. je u většiny jiných větných členů přímá determinace vždy možná (rychle pohyboval rty // rychle mluvil), je u doplňku možná jen determinace postupná. Každá redukce rozvitější věty se v případě doplňkové determinace musí zastavit u minimálního [14]už rozvitého obsahu, představovaného přísudkem a jeho určovaným nebo určujícím substantivem. To předpokládá, že citovanou definici (ČM₂, s. 365) budeme chápat jednotně pro oba uvedené typy doplňku takto:

1. Do divadla chodím jen do loutkového. 2. Chlapec chodí bos,

                              

nikoli

1. Do divadla chodím jen do loutkového. 2. Chlapec chodí bos,

                               

protože v případě 1 tradiční sémantická definice neplatí.

Z uvedeného výkladu vyplývá, že nelze — na rozdíl od pravidelné determinace substantiva — vztáhnout doplňkový obsah k obsahu predikátu v každém syntagmatu s doplňkem. Zbývá otázka, jaký je obecný syntaktický význam doplňku. Uspokojivou odpověď dává transformační analýza doplňkových konstrukcí (viz dále odst. 5); ale i na syntagmatické úrovni je možno syntaktický význam doplňku zkoumat, a to se zřetelem k morfologickým významům těch slovních tvarů, které ve funkci D vystupují.[9] Je ovšem známo, že např. instrumentál podstatného jména plní funkci různých větných členů, tj. funkci jmenného přísudku, doplňku, OPD, předmětu, neshodného přívlastku a různých druhů adverbiálního určení; vycházet pak při stanovení syntaktického významu z významu morfologického bývá někdy obtížné. V doplňkové funkci však vystupuje jeden slovesný tvar, který jinou než doplňkovou funkci nemá: je to shodný přechodník. Můžeme právem předpokládat, že ostatní realizace D budou v syntaktickém významu obsahovat sémantický prvek totožný s morfologickým a syntaktickým významem přechodníku. Přechodníky „… vyjadřují děj doprovázející, doplňující základní děj …“ (ČM₂, s. 255), popř. jimi „lze … vyjádřit děj, který cítíme jako doprovodný …“;[10] morfologické a lexikální významy jiných tvarových realizací doplňku k tomuto základnímu významu doplňku, tj. vyjadřování okolností v nejširším smyslu, za nichž platí celý obsah určovaný doplňkem ve vyšší skladebné dvojici, některé významové rysy další zřejmě jen přidávají: např. jako se substantivem má odstín identifikační, za s akuzativem vyjadřuje výsledný stav apod.

Výsledky sémantické analýzy syntagmatických vztahů doplňku však napomáhají vymezit jej jen zčásti, neboť i jiné větné členy mohou být rozvíjejícími členy pouze ve vyšší skladebné dvojici (přísl. určení ve větě Před nástupem si všichni vojáci připraví jídelní příbor apod.). Všimneme si proto podrobněji formálních prostředků, jimiž je syntaktický vztah doplňku vyjádřen na úrovni syntagmatické (odst. 3), a dále se pokusíme o výklad transformační (odst. 4 a 5).

3. Vcelku není sporu o tom, že doplněk formálně vyjadřuje svou skladební závislost na řídícím syntaktickém substantivu. To mívá v neodvozených konstrukcích nejen funkci podmětu nebo předmětu, nýbrž řidčeji i funkci příslovečného určení. Syntaktická závislost doplňku na jménu se vyjadřuje především morfologicky, shodou jmenných kategorií s jmen[15]nými kategoriemi řídícího substantiva. Shoda je buď úplná u adjektiv, u substantiv a u přechodníku, tj. jde o shodu všech jmenných kategorií, které může D vyjádřit (Vrátil se zdráv — Vrátila se zdráva — Chlapec směje se dobře mu odpověděl — Dívka smějíc se … — Němčině jako jazyku okupantů se učili s odporem), nebo jen částečná, nikoli v pádě (Viděla se už učitelkou — V roli Jaga sklidil bouřlivý úspěch). U doplňkových substantiv neživotných je vyjádření shody v ostatních kategoriích jmenných závislé na tom, zda substantivum řídící nebo doplňkové může vyjadřovat číselné významy (rod je tu gramatický). Pokud je vyjádření číselných významů vázáno na význam (abstrakta, jména látková), vyjadřuje se shoda jen ve tvaru bezpříznakovém, v singuláru: Nádavkem (náhradou, oplátkou apod.) jsme obdrželi stříbrnou vázu // stříbrné vázy; můžeme tu tedy mluvit nikoli o neshodě, nýbrž o shodě nevyjádřené.[11] Všechny realizace doplňku, se shodou úplnou, částečnou i nevyjádřenou, mají společný jeden významný rys: nacházejí se vždy v potenciální shodě s řídícím substantivem, tj. v doplňku se částečná nebo úplná shoda cítí jako základní morfologický prostředek vyjádření syntaktické závislosti na řídícím substantivu. Potenciální shoda je nejvýraznějším projevem morfologické formy doplňku.

O vyjádření syntaktické závislosti D na přísudku se mluvnice obvykle nezmiňují. V češtině (a slovenštině) jakožto jazyku flektivním se ovšem syntaktická závislost plně (tj. i pádově) shodného doplňku na přísudku morfologicky nevyjadřuje a ani se vyjádřit nedá, protože skloňovací koncovka (koncovka přechodníku) je už exponována na vyjádření závislosti D na řídícím substantivu. Naproti tomu ovšem neshoda doplňku s pádem řídícího substantiva, tj. vyjádření D prostým instrumentálem nebo pádem předložkovým, je projevem adverbializace doplňku, a tedy zároveň vyjádřením syntaktické závislosti doplňku na přísudku. Avšak neshodný doplněk je v současném spisovném jazyce jevem neproduktivním; často se frazeologizuje (mít za zlé, padnout za oběť) nebo adverbializuje (nádavkem, oplátkou) a obvykle také bývá stylisticky příznakový (pobývat hostem, přijít návštěvou). To spolu s produktivností doplňku se spojkou jako je svědectvím, že základním rysem současného vývoje doplňku je snaha potlačovat typy vyjadřující morfologicky závislost i na přísudku a dávat přednost typům vyjadřujícím morfologicky a nebo jinak (nepůvodní předložky ve funkci, v úloze, v roli) výhradně závislost doplňku na řídícím substantivu. Avšak převažující morfologická nezávislost D na přísudku se v syntaktické literatuře výslovně konstatuje jen málokdy: doplněk je pak „vo vzťahu k prísudku dvojčlennej vety pomerne autonómny a nezávislý čo do gramatického tvaru …“.[12] Autor této myšlenky ovšem — v souladu [16]s běžným chápáním — pojem gramatické formy zužuje na formu tvarovou. Závislost doplňku je však na syntagmatické úrovni vyjádřena jistými formálními rysy, např. formou slovnědruhovou (pozitivně i negativně — nejde o příslovce), pořádkem slov (D je charakterizován proti přívlastku volností místa ve větě a netěsností pozice vzhledem k řídícímu substantivu), prostředky zvukovými (grafickými), např. Vojenské dítě pluku, vyrůstá bez domova aj. Jsou to však — s výjimkou slovosledu — prostředky sekundární, vymezující doplněk jen zčásti a nesamostatně a platící — ve srovnání se shodou — nikoli obecně pro všechny jeho realizace. To znamená, že primární jazykovou formu vyjadřující závislost doplňku na substantivu i na přísudku je třeba hledat i jinde než na úrovni syntagmatické.

4. Předpoklad, že determinační vztah doplňku k určovanému obsahu je charakteru postupně rozvíjejícího, je v souladu s transformačním výkladem D k neodvozené konstrukci větné. Transformační výklad umožňuje soudit, že závislost doplňku na přísudku se vyjadřuje současně se závislostí na jménu. Korespondujícím formálním prostředkem vyjádření tohoto vztahu pak je forma transformační, a to forma dvojzákladové inkorporační transformace, kondenzující obsah konstituentní věty (CS) do věty matricové (MS). Při tom je podmínkou, aby jedno syntaktické substantivum v MS (překrývající) bylo lexikálně (nikoli i mluvnicky) totožné s jedním syntaktickým substantivem v CS (překrývaným), které v CS plní funkci podmětu. Přísudek CS — slovesný nebo sponově jmenný — se pak po provedení příslušných transformací stává doplňkem výsledného transformátu. Např.:

Turisté se vrátili unaveni ← Turisté se vrátili + Turisté byli unaveni. Potkali jsme turisty unavené ← Potkali jsme turisty + Turisté byli unaveni.[13]

Vyvození věty s doplňkem ze dvou predikací a tím podrobnější vystižení jeho transformační formy si můžeme znázornit několika pravidly;[14] zásadně je třeba při tom odlišit vyvození doplňku vyjádřeného přechodníkovou vazbou od případů jiných.

I. Vyvození doplňku vyjádřeného přechodníkovou vazbou (v CS je přísudek slovesný nebo sponově jmenný). Po zapuštění CS do MS následuje:

(1) škrtnutí překrývaného substantiva: Chlapec mu dobře odpověděl + [chlapec] se smál;

(2) změna určitého tvaru slovesného v CS v přechodník přítomný nebo minulý se shodou v rodě a čísle s překrývajícím subst.: smál se → směje se;

(3) fakultativní škrtnutí přechodníků sloves mít (vlastnit) a být.

[17]Např. Chlapec mu dobře odpověděl + Chlapec se smál → Chlapec směje se dobře mu odpověděl.

(On) seděl + (On) měl bradu v dlaních → (On) seděl maje bradu v dlaních → (On) Seděl bradu v dlaních.

Josef neznal bázně + Josef byl voják tělem i duší → Jsa voják tělem i duší, neznal Josef bázně → Voják tělem i duší, neznal Josef bázně.

II. Vyvození doplňku vyjádřeného jménem (v CS je přísudek sponově jmenný). Po zapuštění CS do MS se uplatňují tato pravidla:

(1) škrtnutí překrývaného substantiva;

(2) škrtnutí spony v CS;

(3) je-li substantivní část přísudku

a) v prostém instrumentále, zapouští se beze změny do MS,

b) v nominativu, přidávají se lexikálně gramatická pomocná slova jako(žto), co(by), v roli, ve funkci, předložky za, na aj. U volně připojeného doplňku, hlavně v uměleckém stylu, zůstává nominativ bez pomocného slova (I zastavil jsem se, ztracený cizinec, a dělal jsem mu posluchače);

(4) a) převedení substantivního doplňku s jako(žto) a co(by) a doplňku adjektivního do pádu shodného s překrývajícím substantivem,

b) doplňky s jinými pomocnými slovy mají s překrývajícím substantivem shodu jen částečnou nebo nevyjádřenou, jejich pádový tvar je vyžadován rekcí pomocného slova.

Např.: Potkali jsme turisty + Turisté byli unaveni → Potkali jsme turisty unavené (od transformátu atributivního Potkali jsme unavené turisty se D liší slovosledem).

Znal jsem ji + Ona je dobrá soudružka — Znal jsem ji jako dobrou soudružku, apod.

Další typy doplňku se vyvodí tak, že se na naše dvouzákladové transformáty aplikují (tam, kde je to možné) transformace pasívní a různé typy transformací nominalizačních (srov. F. Daneš, o. c. v pozn. 1).

5. Transformační výklad má proti syntagmatickému výhodu v tom, že otázku gramatické formy a významu řeší současně: význam D v transformátu vyplývá z obsahového poměru CS a MS. Obsah každé CS je ve vztahu k obsahu MS druhotný, sekundární, srov. Turisté se vrátili + (a přitom) Turisté byli unaveni; obsahová podřazenost CS se nejvýrazněji projevuje tam, kde její vztah k MS má přímo ráz příslovečného určení:

sestra zemřela mladá ← sestra zemřela + (když) sestra byla mladá

maso je zdravější vařené ← maso je zdravější + (jestliže) maso je vařené

vyslýchali ho jako svědka — vyslýchali ho + (protože) (on) byl svědek

Druhořadost obsahu CS a jí odpovídající druhořadost doplňkového obsahu je — včetně reálné podřazenosti příslovečného rázu — výsledkem hodnocení skutečnosti mluvčím a průmětem tohoto hodnocení do jazykové formy. Nelze bez přihlédnutí k této skutečnosti tvrdit, že D „by sme mohli prirovnať nie modelu otec a syn, lež modelu otec so synom, kde sa významová koordinácia [18]formálne vyjadruje hypotakticky“.[15] Jiná domněnka, vzniklá zřejmě posuzováním málo rozvinutých výpovědí, že totiž D těsný jeví silnou tendenci být obsahově nejzávažnější složkou věty,[16] směšuje obsahovou stavbu věty s fakty významové výstavby výpovědi. Ve výpovědi Jirka přiběhl první je výraz první obsahově nejzávažnější ne proto, že jde o doplněk, nýbrž proto, že toto slovo je slovosledem i intonací jádrem výpovědi; prostá změna aktuálního členění je toho dostatečným důkazem: První přiběhl Jirka. Některé typy doplňku pak mají přímo povahu východiska výpovědi: Jako předseda musím poznamenat, že …

Je tedy možno právem se domnívat, že syntaktická podřazenost doplňku odpovídá obsahové podřazenosti druhé predikace, jejímž je doplněk kondenzátem. To nám spolu s přihlédnutím k morfologickému významu přechodníku a k charakteru determinačních vztahů D umožňuje soudit, že doplněk jakožto vedlejší větný člen vyjadřuje ve větě s určitým slovesem okolnosti v nejširším smyslu, za nichž platí určované obsahové jádro věty, tvořené minimálně syntaktickým substantivem a přísudkem.[17]

6. Za D nepovažujeme dvě syntaktické konstrukce, které s ním však mají četné společné rysy a často se také k doplňku počítají. Typ trhana vedou četníci s řetízky na rukou má s D především shodnou sémantickou stavbu, výraz s řetízky na rukou tvoří vyšší skladebnou dvojici s obsahem ‚vedou trhana‘. Také zde jde o kondenzační transformaci zapouštěcí; v CS však není spona, nýbrž sloveso mít. V zapuštěné CS trhan má řetízky se po škrtnutí slovesa mít provede transformace akuzativního předmětu (nejde tedy o přísudek CS, jako je tomu při vyvozování doplňku) do okolnostního předložkového pádu, nejčastěji instr., lok. nebo gen.: trhan má řetízky → trhan s řetízky, a následuje škrtnutí překrývaného substantiva: Četníci vedou trhana + trhan s řetízky → Četníci vedou trhana s řetízky (ve fázi trhan s řetízky se zároveň naznačuje, že tu vztah k substantivu, podobně jako u doplňku, existuje). Z hlediska morfologického tento typ nemá potenciální shodu — číselné významy, které by zde shodu mohly vyjadřovat, mají přímý, syntakticky nepodmíněný vztah k realitě, srov. vešel s obvázanou rukou // s obvázanýma rukama.[18] Typ Četníci vedou trhana s řetízky na rukou se tedy od doplňkové konstrukce liší především formou morfologickou, protože však jde o dvouzákladovou transformaci stejně jako u D (i když v podrobnostech odlišnou), řadívá se i tento typ k D.

Tzv. slovanský akuzativ s infinitivem slyšel slavíka zpívat je třeba podle našeho názoru považovat za strukturu minimální, proto tento typ k doplňku nezařazu[19]jeme.[19] Z transformačního hlediska je totiž obligatorní nikoli jen závislé substantivum nebo jen infinitiv, nýbrž celá druhá predikace, z níž se infinitivní vazba vyvozuje; nikoli tedy slyšel slavíka + slavík zpívá, nýbrž slyšel + slavík zpívá → slyšel slavíka zpívat.

Je to prokazatelné na dvojznačném příkladě vidím zabíjet šelmy, který je možno interpretovat (1) vidím + šelmy zabíjejí (XY) a (2) vidím + (XY) zabíjí šelmy. Transformační formu 1 lze sice vyvozovat také jako doplňkovou — vidím šelmy — šelmy zabíjejí, ale v případě 2 to možné není — překrývané substantivum není podmětem CS: vidím šelmy + XY zabíjí šelmy.[20]

7. Metodologické východisko i závěry uvedené v předchozím výkladu nám umožňují zaujmout stanovisko k některým myšlenkám čl. K. Svobody K pojetí doplňku (NŘ 49, 1966, 199—203). Nedostatek nové[21] Svobodovy definice („… doplněk určuje podstatné jméno nebo zájmeno prostřednictvím slovesa, popř. slovesného adjektiva“, s. 201) je v tom, že nevymezuje jen doplněk (a OPD), nýbrž zároveň platí i pro přísudek jmenný se sponou; pokud s K. Svobodou považujeme jeho vymezení doplňku za definici „… jazykové formy doplňku a syntaktických vztahů, do nichž doplněk vstupuje …“ (tamtéž), pak platí, že „… pro formálně syntaktickou analýzu je spona právě tak centrálním, transitivním větným členem — přísudkem, jako kterékoliv jiné sloveso určité“ (M. Dokulil a F. Daneš, o. c. v pozn. 6, s. 245). Výklad, který vidí v slovesu tranzitivní prostředek mezi usouvztažňovanými substantivy, není sice u nás zcela běžný, ale má z hlediska syntagmatického také plné oprávnění; takto např. chápal doplněk Gebauer (srov. pozn. 21), avšak první část jeho definice mu umožňovala hodnotit „doplněk“ při sponovém slovese též jako jmenný přísudek (o. c., s. 226). Nevýhodou „jednotného chápání doplňkového“ (NS₂, s. 472) je však nesporně nemožnost pracovat s výhodným komplexním pojetím transformačním.

Ani Svobodův výklad tzv. postupně rozvíjejícího doplňku[22] (dívka se vrátila celá opálená) nepočítá s postupně rozvíjejícím přísudkem sponově jmenným (dívka byla celá opálená); oba typy by bylo ovšem nutno posuzovat souběžně. Už F. Kopečný v Základech české skladby₂ (s. 267) upozorňuje na blízkost tohoto typu k měrovému určení adverbiálnímu: vrátila se zcela, hodně apod. opálená. Adjektivum celý má v závislosti na různých činitelích různé významy, v postavení u adjektivního přísudku nebo doplňku má však vždy jen význam kvantitativní. Tento jeho lexikální význam se výrazně promítá do chápání jeho platnosti syntaktické. Determinační vztah adj. celý je tu možno chápat dvojím způsobem: buď (1) Dívka se vrátila celá opálená, tj. ‚zcela, úplně‘ apod., kde syntaktickým významem je pak příslovečná měrová kvalifikace adjektiva dovolujícího kvantitativní hodnocení, nebo (2) Dívka se vrátila celá opálená se syntaktickým významem [20]‚okolností, za nichž platí obsah určované věty‘. Prvnímu pojetí formálně odpovídá těsná pozice adj. celá u adj. opálená, obvyklá u měrových hodnocení adjektiva vyjádřených příslovcem (velmi vysoký, hodně starý — slovosled doplňku je proti tomu relativně volný), odporuje mu však slovnědruhová forma adjektivní. Směr vyjádření syntaktické závislosti shodou je tu zastřen; vzhledem k tomu, že v jmenném přísudku se shoda adjektiva řídí přísudkovým jménem (Ona je celý táta, Bratr byl dobrou chůvou), je možno uvažovat i o shodě adj. celá s přísudkovým adjektivem opálená. (Svobodův doklad Dívka se vrátila do něho celá blázen není pro shodu s řídícím substantivem přesvědčivý, je nutno ho chápat jako odvozený nebo analogický k typu celá zblázněná, srov. byla do něho úplný, nikoli úplná blázen).

Transformační výklad není také snadný; adj. celý nabývá po sponě v CS nežádoucího odstínu neporušený, nezlomkový, který v pozici při adjektivu nemá (dívka se vrátila + dívka byla opálená + dívka byla celá). Substituce synonymních konstrukcí ukazuje, že i zde je možný dvojí výklad: (1) dívka se vrátila úplně, zcela, po celém těle apod. opálená, tj. o zapouštěcí transformaci kondenzační tu nejde, (2) dívka byla opálená jako celek (srov. i adverbializované slovenské celkom ve významu ‚zcela, úplně‘); druhá interpretace nemá ovšem oporu v jazykovém úzu, je to jen neobratný opis ukazující však k možné transformační interpretaci doplňkové. Průkaznější už je výsledek Šmilauerova testu — z adj. celý se po nominalizaci věty nestane postupně rozvíjející přívlastek u řídícího substantiva, nýbrž adverbiální měrové určení ajektiva: nikoli tedy návrat celé opálené dívky, nýbrž návrat zcela, úplně, apod. opálené dívky.

Uvedený rozbor ukazuje, že rozvíjí-li adjektivum celý jiné adjektivum ve funkci doplňku nebo jmenné části verbonominálního predikátu, dochází k neutralizaci významových a formálních rysů větných členů dvou, tj. adverbiálního určení míry a doplňku. Takový větný člen, v němž se ruší větněčlenské protiklady, nelze klást na roveň větným členům vymezeným jednoznačně. Není tu možno ani dobře mluvit o postupně rozvíjejícím doplňku, zvláště když existují případy nesouřadných, postupně rozvíjejících doplňků zcela nesporné. Více skutečně nesouřadných doplňků ve větě především zachovává relativní slovoslednou volnost a i jinak je formálně vymezeno jednoznačně. Např.: Už jako učeň se vracíval opilý, nedbaje domluv a zákazů.

Pozornosti zasluhuje i interpretace výrazu s jako v nominalizované struktuře nadbíhání řediteli jako vlivnému představenému. F. Daneš (o. c. v pozn. 1, s. 269) v souladu s transformačním výkladem doporučuje hodnotit tuto konstrukci jako doplněk, K. Svoboda ji však považuje za postupně rozvíjející přívlastek.[23] Je známo, že při transformacích se sémantické i gramatické rysy výchozích konstrukcí v různé míře obměňují;[24] avšak u doplňku tomu je tak nejen v transformátu vydání desky jako bezplatné prémie, nýbrž i v konstrukci deska vydaná jako bezplatná prémie. Druhý typ K. Svoboda za nedoplňkový nepovažuje, protože vyhovuje jeho pojetí doplňku jako vztahu s tranzitivním slovem; ale i zde se sémantické a formální vztahy změnily (přímá determinace adj. slovesného obligatorním adverbiálním určením; neshoda s původním řídícím substantivem; těsnost postavení výrazu s jako u adj. slovesného), a to natolik, že pro označení výrazu s jako za adverbiální určení způsobu je tu nejméně tolik důvodů jako pro označení doplňku při subst. verbálním za přívlastek postupně rozvíjející.

[21]Rozbor syntaktického významu formy v konstrukci vydání desky jako bezplatné prémie ukáže, že jisté rysy zůstávají shodné s výchozí strukturou, jiné jsou společné se strukturami postupně rozvíjejících přívlastků s jinou „transformační historií“, např. odcizení větší částky vlastní matce, kde jde o přívlastky předmětového „původu“. Lze souhlasit s tím, že výraz s jako postupně rozvíjí substantivum slovesné; takto však, jak jsme ukázali, chová se nejen postupně rozvíjející přívlastek, ale i další větné členy, mezi nimi i D ke konstrukci neodvozené. Důležitější je tedy hledisko formální; avšak K. Svoboda svou tezi, že „pád výrazu s jako je určen podstatným jménem slovesným stejně jako je jím určen pád předchozího podstatného jména“ (o. c., s. 200) sám vyvrací na následujících stranách poukazem na známou Šmilauerovu translaci (NS₂, s. 336). Má-li tento test platit obecněji, tj. stal-li se z doplňku přívlastek řídícího substantiva, nemůže být pád výrazu s jako řízen pádem substantiva verbálního, nýbrž — tak jako v konstrukci výchozí — původním řídícím (nyní přívlastkovým) substantivem deska.

Syntaktickou závislost výrazu s jako na substantivu, které ve výchozí struktuře mělo funkci subjektu nebo objektu, potvrzují i přístavkové typy strýček Sam jako ochránce chudých apod. Na druhé straně jiné výrazné rysy formální, především slovosledná těsnost u subst. verbálního, signalizují povahu přívlastkovou. Řešení tu nabízí jednak transformační analýza, jak jí užil F. Daneš (o. c.), jednak — se zřetelem k zachování kontinuity s pohledem syntagmatickým — i praxe starších gramatik (srov. Gebauerovu klasifikaci významů přívlastku: podmětný — příští Kristovo, předmětný — služba modlám, příslovečný — cesta do Říma, doplňkový — zvolení králem, o. c., s. 237). Protože v syntaktické stavbě věty lze pozorovat vertikální vztahy transformační i lineární syntagmatické, jeví se v případě doplňku jako nejvýhodnější klasifikace hledící k obojím těmto vztahům, respektive k jejich průsečíku.[25]

Např.	doplněk:
doplněk	desku vydali jako bezplatnou prémii
přísl. urč. způsobu	deska byla vydána jako bezplatná prémie deska vydaná jako bezplatná prémie
přívlastek	vydání desky jako bezplatné prémie

8. Závěr: Za doplněk k neodvozené syntaktické konstrukci pokládáme tedy fakultativní větný člen zapojující se do věty jen jako rozvíjející člen vyšší skladebné dvojice. Vyjadřuje okolnosti (v nejširším smyslu), za nichž platí určovaný větný obsah, představovaný minimálně substantivem a predikátem; sémantickou část definice formulujeme takto proto, že proti tradičnímu výkladu zjišťujeme i typy D bez determinačního vztahu k přísudku. Závislost doplňku na řídících slovech se vyjadřuje (1) formou transformační (jde o zapouštěcí transformaci kondenzující druhou predikaci do závislého větného členu predikace první, při čemž překrývané substantivum je v druhé predikaci podmětem), (2) formou morfologickou, potenciální shodou doplňku s řídícím substantivem. (3) Doplněk k neodvozené konstrukci není slovosledně zcela volný.

Za doplňkové syntaktické konstrukce odvozené je třeba považovat nominalizační transformáty doplňkových konstrukcí základních.

 

[22]R É S U M É

К синтагматической и трансформационной характеристике т. н. второго сказуемого

В настоящей статье автор предлагает такую трактовку члена предложения, называемого в чешской лингвистической традиции doplněk, из которой, на оснoве результатов трансформационного анализа, вытекает, что мы имеем дело с двумя членами предложения, а не только с одним: (1) с предикативным облигаторным детерминантом, определяющим неполнознаменательные глаголы, (2) со вторым сказуемым, соединяющимся с глаголами полнозначными. В настоящей статье рассматривается лишь второе сказуемое, а именно в конструкциях непроизводных, с личной формой глагола.

Вторым сказуемым в непроизводной конструкции считается факультативный член предложения, определяющий смысловое содержание сочетания сказуемого с существительным (в разных синтаксических функциях); при этом определяется не каждый член такого сочетания в отдельности, как это явление толкует чешская лингвистическая традиция, а оба члена одновременно. Зависимость второго сказуемого от управляющих слов выражается (1) трансформационной формой (речь идет о инкорпорирующей трансформации, при помощи которой конденсируется вторая предикация, так что получается зависимый член первой предикации; при этом покрываемое существительное первой предикации является подлежащим предикации второй); (2) морфологическoй формой, т. е. при помощи потенциального согласования второго сказуемого с управляющим существительным; (3) рассматриваемый член предложения с точки зрения порядка слов не вполне свободен.

Производными конструкциями со вторым сказуемым надо считать разные типы номинальных трансформатов конструкций основных.

Slovo a slovesnost, ročník 30 (1969), číslo 1, s. 11-22

Předchozí Herbert Galton (USA): Slovesný vid a čas

Následující Jiří Novotný: Podíl Karla Sabiny na utváření nové spisovné češtiny