Z VI. mezinárodního sjezdu slavistů v Praze

Alois Jedlička, Karel Hausenblas

[Rozhledy]

(pdf)

VI-ой международной съезд славистов в Праге в 1968 г. / VIe Congrès International des Slavisants à Prague

VIII. Problematika standardizace spisovných jazyků slovanských

 

Problematika spisovných jazyků slovanských a jejich studia je od prvního poválečného sjezdu slavistů v Moskvě v r. 1958 pevnou složkou sjezdových slavistických jednání. Mění se samozřejmě, jak vyplývá i z předchozích zpráv,[1] zaměření tematiky i těžiště diskutovaných otázek. K slavistům, pro něž je tato tematika centrální (B. Havránek, R. Auty, L. Andrejčin, L. Jonke, S. Urbańczyk, I. K. Bilodid, Al. Jedlička), přibývají jako autoři referátů i sdělení pracovníci další, mladší. Poválečné sjezdy v zásadě pokračují v tradici sjezdů předválečných, na nichž tuto problematiku uváděli zvl. členové pražské školy, jejichž teze o spis. jazyce byly vypracovány a hájeny na 1. sjezdu v Praze 1929.

Na VI. sjezdu slavistů byla tato tematika zúžena, resp. měla být zaměřena na otázky standardizace spisovných jazyků slovanských. Uvnitř této tematiky se pak vyhranily tři okruhy, a to obecné otázky spisovného jazyka, [192]jeho normy a společenské podmíněnosti (ilustrované na slovanském materiále), vlastní vztahová a konfrontační problematika spisovných slovanských jazyků (někdy omezená jen na vztahy dvou jazyků) a problémy jednotlivých spisovných jazyků slovanských. Chyběly, zdá se, otázky, které byly programově vytčeny a nastoleny B. Havránkem v sjezdovém referátě sofijském — vlastní konfrontace struktur spisovných jazyků[2] a do popředí se dostaly otázky spjaté spíše se společenskými aspekty fungování spisovného jazyka.

Základní referáty obecné povahy, širší Fr. Daneše o dialektických tendencích ve vývoji spisovných jazyků, a užší Al. Jedličky o problematice variantnosti v normě spisovných jazyků, vycházely z teorie pražské školy, ale posunuly i podle slov B. Havránka v diskusi bádání o problematice spis. jazyka kupředu, a to propracováním antinomií s využitím soudobé orientace sociologické, i propracováním a klasifikací variantních jevů v normě. Z referátů druhého okruhu měl nejobecnější charakter referát D. Brozoviće a také ten i v obecné poloze znamená cenný přínos pro metodologii bádání o spisovných jazycích slovanských. Pokud jde o otázky jednotlivých spisovných jazyků slovanských, nejvíce zájmu, i diskusního, vzbudily referáty týkající se spisovného jazyka srbochorvatského a jeho variant, spisovné bulharštiny a ukrajinštiny.

Ve svém hutném referátě navázal Fr. Daneš[3] na všechno kladné, co pražská škola v teorii spisovného jazyka a jeho kultury vypracovala (myšlenka střetání dialektických antinomií je obsažena už v samých počátcích teorie v programové stati B. Havránka ve sb. Spisovná čeština a jazyková kultura 1932, rozlišení normy a kodifikace stále propracovávané patří k stěžejním výtěžkům této teorie, myšlenka pružné stability formulovaná V. Mathesiem pronikla rovněž i za hranice české lingvistiky ap.), na druhé straně využil v plné míře nové metodologické výzbroje a pojmosloví sociolingvistického[4] (v slavistické literatuře dosud málo zastoupeného), výtěžků nových prací o jazykových kontaktech i o jazykovém systému. Východiskem k postižení a rozboru dialektických tendencí působících na vývoj spisovného jazyka jsou mu postoje (chování) členů jazykového společenství k jazyku, na prvním místě protiklad postoje racionálního, projevujícího se zdůrazňováním nástrojového charakteru jazyka, a neracionálního, projevujícího se citovým vztahem k jazyku. Tento protiklad ilustruje také na rozdílech mezi češtinou a slovenštinou z hlediska aktuálních postojů členů jazykových společenství. Existuje dále rozpor mezi skutečným jazykovým chováním a názory na jazyk a jazykové jevy. Významně se uplatňuje i protiklad tendence izolacionistické (vedoucí k uzavírání národního jazyka před cizími vlivy) a univerzalistické (využívající přirozených jazykových kontaktů k obohacování jazyka). Protikladný je i vztah rezistence (odolnosti vůči změnám, blízké snaze o zachovávání úzu v starší formulaci Havránkově) a akceptace (ochota přijímat změny, či snaha o přetváření úzu). Daneš se dotýká i protikladu jednotnosti (uniformity) a variabilnosti, jemuž byl především věnován referát Al. Jedličky.

V úvodní části referátu zdůraznil Al. Jedlička aktuální potřebu rozšířit zkoumání spisovných jazyků slovanských o konfrontační studium jejich současného stavu z hlediska dynamiky.[5] Toto studium je dosud v počátcích, jednotlivé spi[193]sovné jazyky se studují často izolovaně, nejsou koordinována metodologická a pojmová východiska, jak by to bylo žádoucí pro snazší možnost objektivní konfrontace procesů, které v současných spisovných jazycích slovanských probíhají.[6] V další části naznačil problémy, které by bylo třeba nejdříve řešit, a to z hlediska metodologického, pojmového i z hlediska vlastní techniky zkoumání. V druhé, speciální části se zabýval problémem variantnosti normy ve spisovných jazycích slovanských. Variantností rozumí existenci variant v spisovné normě; je možno rozlišit varianty podmíněné vývojově (historicky), oblastně (regionálně — ty pronikají někdy přenesením centra politického a kulturního, nově pak rozšířením fiktivního okruhu uživatelů spis. jazyka, jsou podporovány charakterem současné řečové komunikace, zvláště úlohou mluvené publicistiky aj.) a tzv. varianty kontaktové (tyto varianty jsou dnes na teritoriu slovanských jazyků aktuální především v státních celcích s více národními jazyky, v SSSR, v Jugoslávii a v ČSSR). Variantnost je imanentním znakem každé živé spisovné normy (jak zdůraznil už B. Havránek v známém výkladu o normě a kodifikaci). Stupněm variantnosti se jednotlivé spisovné jazyky liší. Objektivní stav variantnosti normy je ovšem dosud mnohdy zastírán záměnou s kodifikací, která variantnost často v různé míře popírá, i hodnocením jak ze strany lingvistické teorie, tak uživatelů jazyka. Na vztahu k variantám v normě bylo by možno ilustrovat rozdíly v postoji k těmto jazykovým faktům.

V diskusi k této obecné tematice zhodnotil E. Pauliny přínos Danešův i v tom, že počítá s momentem citového postoje ke spisovnému jazyku, ale přesto se zdá, že úloha tohoto momentu nebyla dostatečně zdůrazněna (regulující úloha, aby tento moment nepřevážil, připadá lingvistům). — B. Havránek rovněž vyzvedl záslužné rozšíření této řady antinomií o antinomii racionalita a mimoracionalita (emocionalita): emocionalita jak kolektivní, tak individuální má své místo při analýze spis. jazyka. Sám ještě připomněl antinomii subjektivnosti a objektivnosti (v souvislosti se vztahem sebevyjádření a vlastního sdělování). K ref. Al. Jedličky položil ještě větší důraz na imanentnost variability spis. normy. — E. Michálek ilustroval izolacionistickou tendenci na češtině předhusitské a husitské a universalistickou na češtině humanistické. — V odpovědi na námitku E. Paulinyho zdůraznil Fr. Daneš tři momenty: význam postojů neracionálních je různý v různých společenstvích a v různých etapách vývoje; je třeba lišit postoje mimoracionální a antiracionální; závěry lingvisty by měly být motivovány jen racionálně. — G. Samsonov (SSSR) promluvil o kritériích pro přijetí odchylek do normy (v našem pojetí spíše od kodifikace), M. Grepl doporučil rozlišit varianty v normě, stylově nerozlišené (signalizující neukončenost vývojového procesu) a varianty v kodifikaci (relikty dovršeného procesu, např. rámě/rameno, béřeš/bereš). — W. Kuraszkiewicz (Pol.) upozornil na rozdíl v poznávání normy jazyka současného a minulého (důležitým pramenem pro studium jazyka minulých etap je i jazyk korespondence).

Metodologicky průbojný, založený na širokém slavistickém materiálovém záběru byl referát D. Brozoviće (Jug.).[7] Vyšel ze sítě pojmů a termínů, které si autor vymezil už v čl. Slavjanskije standardnyje jazyki i sravniteľnyj metod[8] a jejichž základní klasifikaci tam podal (nejširší je v jeho pojetí idiom: organický — neorganický, konkrétní — nekonkrétní, vyššího — nižšího stupně; neorganický idiom je kterýkoli standardní jazyk, konkrétními idiomy jsou místní nářečí a spisovný jazyk; místní nářečí je systémem, idiom v řadě jazyk je diasystémem). Pojetí [194]spisovného (standardního) jazyka se zakládá na pojetí pražské školy, ze dvou aspektů, pružné stability a autonomie, je důležitý především aspekt autonomnosti spisovného jazyka. Působení na spisovný jazyk se může projevit v gramatické normě, v grafické soustavě, v pravopisné normě (v našem pojetí jde zde spíše o kodifikaci), v terminologii (jedině zde se dosud projevily koordinační snahy) a v stylové rovině. Stylové jevy nechává Brozović ve svém příspěvku pro jejich specifický charakter stranou, ovšem právě pro vztahy současných spisovných jazyků jsou nejdůležitější. (Stylové typy určované stylovými normami, jevící se z hlediska jednoho spisovného jazyka jako faktor diferenciační, mají právě z hlediska vzájemných vztahů spisovných jazyků úlohu integrační; takovouto úlohu má např. proces univerbizace, charakteristický pro stylový typ hovorový, a naopak projevy multiverbizační v stylovém typu publicistickém a zčásti odborném.) V další části podal Brozović klasifikaci mezislovanských vlivů mezi spisovnými jazyky. Přihlíží přitom k charakteru jazyka dávajícího a přijímajícího (k jeho velikosti z hlediska množství uživatelů, k jeho funkční rozvitosti), k vnějším podmínkám jeho fungování (např. existence v neslovanské státní formaci, v Rakousko-Uhersku, koexistence při převládající úloze jednoho z jazyků jako jazyka státního ve slovanské státní pospolitosti aj.). Bystré jsou v této klasifikaci a analýze i postřehy o problému purismu v slovanských spisovných jazycích, vyúsťující v obecný závěr, že puristické tendence i puristická činnost komplikují obraz o vzájemném působení slovanských spisovných jazyků. Je pochopitelné, že Brozovićova charakteristika těchto vztahů i s pokusy o jejich hodnocení vyvolá v jednotlivých případech kritické připomínky (ty se i ve sjezdové diskusi ozvaly), je však nesporné, že ve svém celku předvádí celou problematiku velmi plasticky a promyšleně.

Charakteristiku slovní zásoby slovanských spisovných jazyků v určitém historickém období (v podstatě ve 14. a 15. stol.) v závislosti na rozvoji středověké společnosti podal St. Urbańczyk (Pol.).[9] Východisko mu poskytl především materiál Slovníku staropolského: Urbańczyk se pokusil vymezit i rozsahem (početně) soubor jednotek, které je možno spojovat s rozvojem spisovné polštiny středověké, zamyslil se nad činiteli, které měly na tento vývoj vliv (feudální zřízení a feudální stát se svou organizací a administrativou, kontakt s kulturními národy a kontakt s křesťanstvím jako reprezentantem rozvité duchovní kultury a pokračovatelem kulturního dědictví řeckořímského), a sledoval, jak se projevily tyto kontakty ve sféře lexikální, ať lexikálními výpůjčkami nebo kalky vlastními i sémantickými nebo vlivy na vytvoření slovotvorných modelů domácího jazyka. V této analýze se dotkl i důležité otázky vlivu staročeské slovní zásoby na spisovnou polštinu (tyto vlivy polská slavistika soustředěně studuje, srov. práce J. Siatkowského a M. Basaje, nově St. Reczka; podle názoru St. Urbańczyka je skutečný počet prvků přejatých z češtiny vyšší, než se dosud přijímá). Aby mohly být výzkumy v oblasti středověké slovní zásoby plně realizovány a přinést objektivní poznatky, je třeba připravit materiálové předpoklady, vydat slovníky slovanských jazyků tohoto období, zpracovat slovníky retrográdní a konečně vypracovat slovníky věcné jako podklad pro poznání synonymiky.

Mnoho plodných postřehů přineslo sdělení St. Hrabce (Pol.) o normách spisovné polštiny v období středověkém a renesančním.[10] Autor se soustředil v charakteristice dvou časových průřezů ve vývoji spisovné polštiny na zjišťovaní rysů, které jsou často protikladné, a to v různých aspektech: oblast užívání, funkční charakter jazyka (v středověku je polština jazykem pomocným, její funkce jsou [195]zúženy, ale zároveň má univerzální charakter — v renesanci se vytváří celonárodní norma, plné funkční rozvití, znárodnění jazyka), charakter textů (náboženský, světský, literatura překladová, původní), vztah jazyka psaného a mluveného, vzrůst teoretického zájmu o jazyk. Mnoho pozornosti věnoval autor i českým vlivům na spis. polštinu, jejich úloze i jejich přijímání, popř. jejich odmítání v renesanci, jejich zprostředkovatelské úloze, pokud jde o lexikální prvky latinského původu ap.

A. S. Ľvov (SSSR) probírá jednotlivé lexikální prvky českomoravského původu (západní slavismy) v staroruských památkach z 11., popř. zač. 12. stol.[11] Rozlišuje přitom jednak prvky, které byly aktivní složkou slovní zásoby staroruských autorů, jednak ty, které do jejich aktivní slovní zásoby nevešly. — V písemně dodaném dikusním příspěvku zkonfrontoval I. Němec referentovy poznatky s lexikálním materiálem staročeským a došel k těmto závěrům: 1. Většina slov, jimž autor připisuje českomoravský původ, je doložena v stč. (drevle, mъnichъ); 2. některá nemají ekvivalent v stč., ale českomoravský původ nelze u nich vyloučit (ženatec); 3. u slova vъzvyšie je českomoravský původ sporný.

Charakteristika unifikace mluvené podoby spisovné ukrajinštiny byla předmětem referátu I. K. Bilodida (SSSR).[12] Bilodid sleduje historický proces vytváření jednotné mluvené podoby spisovné ukrajinštiny v souvislosti s měnícími se podmínkami sociálními, hlavní úlohu v tomto procesu připisuje jazykovým „masívům“ Podněperské Ukrajiny. Všímá si shodných i rozdílných rysů s vývojem ostatních východoslovanských jazyků a hodnotí i vztahy k ostatním jazykům slovanským i neslovanským, s nimiž byla vlivem historických kontaktů ukrajinština ve styku. Poměrně podrobně se zabývá složitou a specifickou problematikou jazykové situace na těch územích s ukrajinsky mluvícím obyvatelstvem, která vlivem dřívějšího začlenění do různých státních celků byla v silném jazykovém kontaktu s polštinou (Západní Halič), s moldavštinou, rumunštinou, němčinou (Bukovina) a slovenštinou (ev. češtinou) a maďarštinou (Zakarpatská Ukrajina). Do popředí staví přirozeně současný proces unifikace mluvené spisovné podoby i na těchto územích, podporovaný socialistickými podmínkami jazykového vývoje a ústup jinojazyčných kontaktových prvků do sféry dialektu. Zkušenosti ze současného vývoje mluvené podoby jiných spisovných jazyků ovšem zároveň ukazují, že je tento proces unifikace vázaný na spisovnost jazyka vyvažován (doplňován) procesem diferenciace souvisící právě s mluveností (jeho výsledkem je jistá oblastní variantnost spisovné mluvené normy). Projevy tohoto protikladného procesu, který se ovšem projevuje uvnitř normy spisovné, nechává autor celkem bez povšimnutí.

Stabilizací spisovných jazyků na Balkáně se ve svém příspěvku zabýval S. Heřman.[13] Stabilizací rozumí to stadium vývoje spisovného jazyka, kdy je počet regionálních variant omezen (tento důležitý rys je v résumé vynechán) a existující varianty nabývají stylistické funkce (podle mého názoru nelze tuto podmínku přenášet na mluvenou podobu spisovnou). V drobných glosách se vyslovuje o některých charakteristických rysech jazykového vývoje na Balkáně (dlouhý vývoj mluvené formy, kultivování jazykové formy jako diferenčního znaku, problém variant, puristické tendence ap.) a dochází k závěru, že nelze přeceňovat nové divergentní rysy, protože se i v současnosti projevuje konvergence v analogickém řešení některých problémů.

Vliv puristických tendencí i na gramatickou stavbu a rozdílné výsledky tohoto [196]působení v různých jazycích ilustroval R. Lötzsch (NDR)[14] na existenci členu. Shodně odmítali puristé člen jak v bulharštině (tam vznikl jako výsledek vzájemného působení jazyků tzv. balkánského svazu), tak v slovinštině a v lužické srbštině (začalo se ho užívat pod vlivem němčiny). Zatímco však v slovinštině a v lužické srbštině se podařilo puristické kampani člen vytlačit, bulharští gramatikové přes úsilí puristů člen kodifikovali. (Připomínáme, že je při tom třeba mít na zřeteli odlišné místo členu v struktuře bulharštiny.)

O tom, jak se při ustalování syntaktické struktury nové spisovné češtiny projevily vlivy slovanských jazyků, ruštiny a polštiny, podal důkazy M. Grepl.[15] Dokládá je příklady na šíření instrumentálu srovnávacího a doplňkového, na nadměrné užívání genitivních vazeb, na ustálení infinitivních konstrukcí typu je nutno pracovat a na oživení konstrukcí typu bylo mu zahynout a konečně na dočasné rozšíření absolutního pasíva pod vlivem polštiny. Při hodnocení těchto vlivů, podaném i Greplem, bych přece jen kladl ještě větší důraz na dočasnost většiny těchto jevů a na jejich výrazné funkční a stylové omezení, v němž právě ovšem bylo i jejich pozitivní působení.

Úlohou ruských jazykových prvků ze všech rovin jazykové stavby, tedy i syntaktických, ve vývoji slovinského spisovného jazyka se zabýval Fr. Jakopin (Jug.).[16] Autor vkládá svůj výklad do širokého rámce přehledné charakteristiky vývoje slovinského jazyka ve vztahu k cizím vlivům neslovanským (němčina, maďarština) i slovanským. Pokud jde o přejímání ruských prvků, ukazuje jejich výskyt a úlohu v dílčích pohledech na slovinské slovníky 19. stol., na překlady Turgeněvových Lovcových zápisků a na vědeckou prózu třicátých let 20. stol.; zvláštní pozornost věnuje i poměru formací se suf. -tel (kde by ovšem bylo užitečné sledovat i vztah k češtině) a jejich vytlačování formacemi se suf. -al(ec), -il(ec).

V diskusi doplnil St. Hrabec Urbańczykovy programové požadavky poukazem, že je třeba zpracovat i frekvenční slovníky jazyka středověkých autorů i významných textů. — O působení češtiny na rozvoj slovenské slovní zásoby v předspisovném období promluvila K. Habovštiaková; vliv češtiny se projevil užíváním některých spojek, částic, příslovcí jako variantních i přejetím některých slovotvorných modelů (např. -tel, -telný).

K bohaté problematice představené referátem D. Brozoviće byly předneseny jednak doplňující připomínky (S. Urbańczyk upozornil na to, že vliv jazyka silnějšího, nadřazenějšího na jazyk přijímající je pronikavější v období kapitalismu a socialismu a slabší v období feudalismu, K. Polański nabádal k opatrnosti při zjišťování vlivů, zpravidla zjišťujeme jen podobnost), jednak připomínky a výtky velmi kritické. B. Pogorelcová vytkla D. Brozovićovi, že nepodrobuje slovinský materiál jemnému a kritickému rozboru, jak by toho vyžadoval objektivní pohled (je otázka, zda je to možno žádat od referátu takového zaměření, jaké měl Brozovićův). Výtky, dotýkající se podstaty sporu o jazykovou problematiku makedonskou, vyslovil K. Popov; nesouhlasil s tvrzením, že dialekt makedonský, na jehož základě se vytváří spisovný jazyk, představuje samostatný diasystém; strukturně, geneticky i historicky náleží prý k bulharskému jazykovému společenství.

Velmi živou diskusi vzbudila problematika mluvené podoby spisovné ukrajinštiny v ref. I. K. Bilodida. O. Horbatsch se domnívá, že byla pominuta úloha lvovského [197]centra při vytváření spis. ukrajinštiny i že byly nedosti zdůrazněny a bez perspektivy nivelizovány ostatní slovanské vlivy (zvl. polský a český). Podcenění polského vlivu vytkl i J. Moravec; podle jeho názoru zaujímá ukrajinština středové (mediální) postavení na pomezí východních, západních a v nejstarším období i jižních jazyků slovanských. M. Zatovkaňuk vyzdvihl tři sociolingvistické faktory působící na charakter současné mluvené podoby spis. ukrajinštiny: ukrajinsko-ruský bilingvismus, funkční omezení spis. ukrajinštiny a nepolyvalentnost ukrajinského spis. jazyka ze sociálně psychologického aspektu. M. Žovtobrjuch (SSSR) odmítl Horbatschovo tvrzení o lvovském centru a k problematice kontaktů ukrajinštiny s ostatními slovanskými jazyky doporučil přihlížet i k tomu, jaký je stav normalizace přijímajícího jazyka. V závěrečných slovech se I. K. Bilodid vyrovnal především s námitkami Horbatschovými; zdůraznil, že i základní vrstvy abstraktního lexika jsou ukrajinské, obohacovaly se ovšem v historických kontaktech o prvky jiných slovanských i neslovanských jazyků.

K příspěvku Greplovu, Heřmanovu a Lötzschovu byly vysloveny drobné doplňující nebo kritické připomínky D. Staniševovou (Bulh.), Vl. Šauerem, I. Vasevovou-Kadaňkovou (Bulh.) a G. Mihailem (Rum.).

Problémům jednotlivých spisovných jazyků a jejich vývoji byly věnovány dva základní referáty, a to L. Andrejčina o specifických podmínkách a rysech vytváření současného bulharského spis. jazyka a L. Jonka o vývoji chorvatskosrbského jazyka v 1. pol. 20. stol. Problémy spojené s vývojem těchto spis. jazyků byly pak řešeny ještě v dílčích příspěvcích a sděleních a vzbudily i soustředěný diskusní zájem.

L. Andrejčin podal charakteristiku specifických vývojových procesů spis. bulharštiny v závislosti na historických podmínkách.[17] Ty se projevují v předspisovném období v jazykovém základu literárních pramenů, později ve střetání dialektových základen (záp. bulh. a vých. bulh.) i na vlastním rozvoji jednotlivých stylových typů spis. jazyka. Na základě této charakteristiky se pokusil o periodizaci vývoje spis. bulharštiny, a to s přihlédnutím k vnitřním, jazykovým i vnějším, mimojazykovým podmínkám.

Na své dřívější práce o cestách vývoje chorvatského spis. jazyka v 19. stol. navázal L. Jonke charakteristikou tohoto jazyka v 20. stol.[18] Podává ji tím, že podrobně sleduje různé postoje kodifikační v tomto období a jejich odraz i dosah ve skutečné spisovné praxi. Vyzdvihuje úlohu Maretićovy gramatiky na ustálení jekavské výslovnosti i gramatické normy spisovné chorvatštiny i význam novosadské dohody z r. 1953, na níž je založeno i vydání Pravopisu chorvatskosrbského spisovného jazyka z r. 1960 i zpracování Slovníku chorvatskosrbského spis. jazyka (dva díly vyšly r. 1967) pro chorvatskou jazykovou oblast s výslovnostní variantou jekavskou, s variantami terminologickými aj. Vedle této pozitivní linie, která byla kladně přijímána kulturní veřejností chorvatskou, uplatňovaly se i názory negativní i negativní kodifikační zásahy (spojené s anketou Skerlićovou z r. 1914, s pravopisem Belićovým aj.).

Dílčími otázkami vývoje spisovného jazyka u Srbů a Chorvatů se zabývala řada sdělení a příspěvků: Z. Vince[19] znovu ukázal na složité podmínky vytváření chorvatskosrbského spis. jazyka v období formování moderních národů (rozdělení Chorvatů do různých státních celků, nářeční rozrůzněnost a její odraz v literárním jazyce aj.) a na úlohu, kterou v 19. stol. měly filologické školy (záhřebská, rijecká, [198]dalmatská). S. Graciotti[20] se zabýval otázkou, jak se vytvářelo pojetí spisovného jazyka v chorvatské literatuře dalmatské od 16. stol. Využil k tomu teoretických výtěžků z diskusí o vytváření spisovného jazyka v Itálii (bylo by užitečné seznámit se i u nás s nimi podrobněji z hlediska obecné teorie spisovného jazyka). — Situací spisovného jazyka u Srbů před vukovskou standardizací z hlediska poměru domácích a církevněslovanských prvků se zabýval příspěvek A. Mladenoviće (Jug.)[21] se soustředil na rozbor teoretických i praktických otázek spojených s dílem díla jsou již v 18. stol. psána národním jazykem. — Snahám o sjednocení terminologie u jižních Slovanů (především Srbů a Chorvatů) v průběhu historického vývoje od 18. stol. byl věnován příspěvek Ž. Milisavce (Jug.),[22] a to v souvislosti s úsilím o politické a národní sjednocení. — Příspěvek B. Ristovského (Jug.)[23] se soustředil na rozbor teoretických i praktických otázek spojených s dílem K. P. Misirkova, který se první pokusil o vytvoření písemné tradice v Makedonii a o povýšení jednoho nářečního základu na spisovný jazyk. — Bulharské problematice byl věnován příspěvek K. Gutschmidta (NDR);[24] jeho charakteristika normalizačního procesu v slovní zásobě spisovné bulharštiny ve vývojové etapě do r. 1878, podložená materiálovým rozborem překladové prózy a opírající se o chápání specifických rysů spisovného jazyka (jeho intelektualizace), byla v diskusi velmi příznivě přijata bulharskými lingvisty.

Diskuse k referátům a příspěvkům týkajícím se jednotlivých spisovných jazyků se soustředila na problematiku spis. jazyka bulharského a srbochorvatského. S kritickými připomínkami k periodizaci spis. bulharštiny přednesené L. Andrejčinem vystoupil Vl. Šauer. Navrhl rozlišit počáteční novobulharské období (do r. 1844), období vzniku a konsolidace spis. bulharštiny (to posouvá do konce 19. stol.) a plné rozvití v 20. stol. V. Chelaru (Rum.) uvedl některé paralely a diference ve vývoji spis. rumunštiny. — Doplňující poznámky k příspěvku Gutschmidtovu měli K. Popov (Bulh.), J. Zaimov (Bulh.; přejímání rusismů podporuje očistu od turcismů), E. Perniška (proces normalizace nekončí r. 1878) a K. Ničeva (Bulh.; je třeba si všimnout i individuálních zvláštností u jednotlivých autorů).

S polemickými poznámkami k referátu L. Jonka vystoupili P. Ivić, M. Ivićová a J. Hamm. P. Ivić upozornil na složitost skutečné jazykové situace, která je v tom, že se variantnost srbochorvatského spis. jazyka neomezuje jen na dvě základní varianty: existuje i jekavská verze východní varianty v Černé Hoře a mezivariantní typ v Bosně a Hercegovině. Hlavní důvod proti dělení standardního jazyka na dva, srbský a chorvatský, vidí však Ivić v tom, že jsou rozdíly téměř výlučně lexikální, kdežto systém fonologický a morfologický je v podstatě totožný. Nesouhlas s vývody P. Iviće vyslovil J. Hamm; poukázal na historické zásluhy Chorvatů o sjednocení svého spis. jazyka a odmítl vnucování ekavštiny Chorvatům žijícím ve Vojvodině. — V drobných poznámkách k příspěvkům se srbochorvatskou tematikou vyslovil P. Ivić nesouhlas s hodnocením purismu u Z. Vinceho a k referátu Ž. Milisavce poukázal na nebezpečí plynoucí z jednostranného vyžadování unifikace terminologie.

Jednotlivé referáty i diskuse k nim se mnohdy dotkly i otázek pravopis[199]ných. Přesto je třeba přivítat, že se v celém spektru samostatně řešených otázek nezapomnělo ani na problematiku pravopisnou (a vůbec grafickou), viděnou ovšem obecně ve vztahu k vývoji a společenskému fungování spis. jazyka. Vždyť právě grafický a pravopisný systém je vázán na fenomén spisovného jazyka. Ve svém referátě o významu pravopisných inovací ve spisovných jazycích slovanských v období národního obrození dotkl se R. Auty (V. Brit.)[25] této problematiky právě z hlediska vztahu této složky spisovnosti k podmínkám historickospolečenským. Zjišťuje na základě výstižné charakteristiky rozdílného přístupu k pravopisným otázkám u jednotlivých slovanských jazyků, jak se při jejich řešení v této době uplatňovali a střetávali hlavně tři činitelé, racionální studium jazyka, vědomí slovanské jednoty a vztah tradiční psané podoby k domácím národním jazykům. — Za sjednocení grafických systémů slovanských se ve svém sdělení přimlouval É. Decaux (Fr.).[26] Vyšel z rozdílných vztahů k mluvené a psané formě spis. jazyka mezi lingvisty v různých obdobích a postavil se proti podceňování problematiky grafiky a pravopisu ze strany lingvistů, popř. proti jejímu vyřazení z lingvistiky vůbec. Na druhé straně vidí velké překážky pro přijetí racionálních reforem v tom, že o těchto otázkách rozhodují nikoli lingvisté, nýbrž některé skupiny uživatelů (např. spisovatelé), kteří k nim nemají odborný vztah. Myslím, že s takto vyhraněným stanoviskem nelze souhlasit, protože nerespektuje dostatečně sociální charakter jazyka.

V diskusi podporoval W. Kuraszkiewicz myšlenku R. Autyho, že jsou pravopisné problémy těsně spojeny s historií daného jazykového společenství. Ukázal na potřebu nových komentovaných vydání starých ortografických traktátů (např. nejstaršího polského traktátu J. Parkoszowicze; v této souvislosti je možno připomenout i nedávné vyd. Husova traktátu J. Schröpferem z Hamburku) a na to, že i v otázkách pravopisných se projevuje spojení dějin jazyka s dějinami národa. — Myšlenky Decauxovy přivítal Ľ. Novák. Uvedl svůj příklad, jak snahy o sblížení pravopisu a grafiky u slovanských národů narážejí na nepochopení (Ľ. Novák navrhoval např. neoznačovat skupinu ks/gz v cizích slovech ve slovenštině literou x, ale využít této litery pro označení neznělé zadopatrové spiranty označované dosud spřežkou ch).

Už pouhý přehled a stručná charakteristika referátů, příspěvků a sdělení i průběhu diskuse dosvědčily šíři i pestrost problematiky, která byla v tematickém okruhu spisovných jazyků slovanských na sjezdu řešena: od teoretických otázek spisovného jazyka, jeho podstaty i společenské podmíněnosti přes široce pojatý slavistický aspekt vzájemných vztahů a vzájemného působení slovanských jazyků, popř. jejich omezení jen na jazyky jedné skupiny, popř. na dva jazyky, mezi nimiž se v určitém období tyto vztahy vyvíjely nejintenzívněji, až po charakteristiku, zprav. vývojovou, jednotlivých spisovných jazyků slovanských. Tato různě pojatá problematika se řešila v různých vývojových obdobích, zprav. pro jednotlivé jazyky klíčových, u jazyků se starší spisovnou tradicí v období středověkém a humanistickém (renesančním), u jazyků s mladší tradicí v období vytváření a postupné stabilizace jejich normy v průběhu 19. stol. Studium vzájemného působení nezůstalo omezeno jen rovinu lexikální (i tam přesahovalo problematiku pouhých výpůjček), nýbrž zabíralo ve větší míře i otázky gramatické stavby, zvláště také syntaktické. Nutně se musely referáty i diskuse vyrovnávat s problematikou purismu, která má v jednotlivých jazycích svou specifičnost, má i své proměnné rysy [200]ve vztahu k jednotlivým vývojovým obdobím a její řešení je vázáno na teoretická a metodologická východiska jednotlivých badatelů nebo tradic.

Po stránce metodologické se silně uplatňoval funkční přístup (zdůraznění specifičnosti spis. jazyka vzhledem ke komunikačním potřebám daného jazykového společenství) s citlivým zřetelem k stylové diferenciaci, doplněný především ve výchozím referátu Danešově a v některých diskusních příspěvcích o aspekty sociolingvistické. V samých počátcích se ukazuje typologickokonfrontační analýza spis. jazyků představená v celé šíři v ref. Brozovićově. Prostá konfrontace spisovných jazyků, prováděná v různých vývojových obdobích, se nejčastěji týkala dvou jazyků (např. češtiny a polštiny). Konfrontační přístup byl s prospěchem aplikován i při konfrontaci dobových průřezů ve vývoji jednoho nebo dvou spis. jazyků. Diachronní aspekt převažoval nad synchronním, studium starších vývojových období bylo zcela v popředí badatelského zájmu. To vše potvrdilo, že programový požadavek konfrontačního studia současných spis. jazyků vyslovený v ref. Al. Jedličky zůstává úkolem teprve pro další zkoumání.

S radostí jsme mohli konstatovat, že se v mnohých vystoupeních objevovalo pojmosloví a terminologie pražské školy (např. pojem pružná stabilita, autonomnost spis. jazyka, intelektualizace jeho prostředků, demokratizace ap.), že se jejich autoři dovolávali jejích tradic a že sami přispěli k jejich rozvíjení. Pracovalo se téměř výhradně s pojmem normy, ale pro prohloubenější poznání složité leckdy problematiky by bylo jistě užitečné důsledněji přihlížet k rozlišení normy a kodifikace. V mnoha referátech se právě přistupovalo k problematice spisovnosti spíše z hlediska kodifikace (je to i pochopitelné vzhledem k zaměření na standardizaci), ale není podle mého názoru pochyb o tom, že by ostřejší rozlišení aspektu noremního (tj. studia objektivní spisovné normy existující v jazyce samém) a kodifikačního přispělo mnohdy k poznání hlubšímu, nezjednodušujícímu. A takové poznání stále zůstává požadavkem, který musíme klást na další rozvoj bádání v okruhu problematiky spis. jazyků.

Většina referátů vyúsťovala v programové vytčení požadavků a úkolů pro další bádání, ať vlastních úkolů teoretických, nebo organizačně pracovních. Soustředěnému plnění takovýchto úkolů přispívá v rámci komitétu slavistů činnost komisí. Proto se na závěr sjezdu sešla iniciativní skupina lingvistů zabývajících se v poslední době soustavně problematikou spisovných jazyků slovanských (L. Andrejčin, R. Auty, Al. Jedlička, St. Urbańczyk) a prodiskutovala návrh na zřízení komise pro studium spisovných jazyků slovanských při Mezinárodním komitétu slavistů (podporu návrhu vyjádřili i B. Havránek, M a P. Ivićovi, L. Jonke, E. Pauliny). Náplň práce komise by tvořily teoretické otázky spisovného jazyka (problémy spisovnosti), studium jejich vývoje i současného stavu se zdůvodněním zřetele vztahového a konfrontačního. Bylo dohodnuto, že návrh na zřízení komise bude předložen Mezinárodnímu komitétu slavistů.

Alois Jedlička

 

IX. Problematika stylistická

 

Stylistická problematika v širokém smyslu tvořila podstatnou část náplně sekce lingvisticko-literární.

Na zasedání, jehož rámec byl vymezen jako „stylistická struktura uměleckých děl z historického a typologického hlediska“, byly zastoupeny přednášky a příspěvky výhradně literárních vědců. Kolektivní zpráva polských účastníků o pracích, které se v Polsku provádějí na úseku zkoumaní sémantické struktury literárních textů, byla v nepřítomnosti hlavní autorky a iniciátorky tohoto zkoumání R. Maye[201]nowé přednesena St. Skwarczyńskou;[27] přinesla užitečnou informaci o rozsáhlých a metodologicky zpravidla průbojných výzkumech polských badatelů. Zahrnují 4 tematické skupiny: (1) fonetická a fonologická struktura textu: „Konsonantická struktura veršového textu“ (Z. Kopczyńska a M. R. Mayenowa), „Vztahy mezi fonetickou a gramatickou strukturou ve veršových klauzulích“ (L. Pszczołowska), (2) stylové funkce lexika, frazeologie a syntaxe: „Stylová diferenciace slovotvorných kategorií v polštině 16. stol.“ (F. Popławski), „Sémantická polyvalence básnického slova“ (A. Okopień-Sławińska), „Studie o strukturní funkci cizí frazeologie v polských dílech“ (St. Skwarczyńska), „Poznámky k elipse“ (H. Pustkowski), (3) vyšší sémantické vrstvy literárního textu a jeho celková sémantická organizace: „O sémantické koherenci textu“ (A. Wierzbicka), „Instrumentace pomocí žánrů a její důsledky pro současnou polskou prózu“ (T. Cieślikowska), „O citacích struktur (quasi-citacích) a o jejich funkci ve vnitřní literární polemice“ (D. Danek), „Literární postava — kategorie sémantická“ (J. Sławiński), „Konstrukce a recepce“ (M. Glowiński), „Pojmy poezie a básníka v rané tvorbě F. Kňažnina“ (T. Kostkiewiczowa); (4) stylistické problémy literárního překladu: „Charakteristické rysy překladu“ (E. Wróblewska), „Úloha kategorie adresáta v science-fiction“ (R. Handke), „Parodie u Sławomira Mrożka (A. Bereza), „Básnický překlad uprostřed kontextů literárněhistorických“ (E. Balcerzak), „Stylové a sémantické rysy v užití času u Butora v originále a v polském překladu“ (J. Rozental). — V diskusi naznačil M. Červenka své pojetí stylu jako indiciálního (indexového) znaku, jehož označujícím jsou stylové vlastnosti promluvy, označovaným charakteristiky mluvčího (ev. i adresáta), a dále podmínky a účel promluvy. Noetická funkce znaku tohoto druhu je komplikovaná: jde o indicii, která svou vlastní existencí teprve konstituuje předmět, k němuž odkazuje, není tu tedy kauzální vztah jako u jiných indiciálních znaků. Červenka vykládá styly jako znaky v rámci jednotného modelu díla jakožto struktury významů. (K dalšímu propracování tohoto pojetí mám dvě připomínky: jednak považuji za velmi potřebné neztotožňovat indicie a indexy: jde podle mého názoru o rozdílné typy znaků — a to ještě kvůli indiciím musíme pojem znaku proti obvyklému chápání značně rozšířit; ukazovací zájmena např. mají povahu indexů, nikoli indicií. Za druhé je otázka, zda stačí brát dílo jako strukturu významů, zda není vhodnější vidět je jako strukturu tvarů a významů, jinak řečeno, zda relevance tvarů je vyčerpána jejich významy. Záleží tu pochopitelně na tom, jak široce chápeme „význam“; nepovažuji však za nejslibnější chápat ho tak absolutně („vše v díle je význam“), jako kdysi formalisté z druhé strany chápali vše jako formu. Ztrácí se pak totiž jedna dimenze, možná právě ta nejdůležitější.)

M. Grygar porovnal koncepci literárního vývoje v ruské škole formální a v českém strukturalismu:[28] vytkl jejich styčné body, ale zvl. rozdíly (český strukturalismus opouští imanentní motivaci změn v literatuře, snaží se nově osvětlit úlohu osobnosti, hlouběji propracovává kategorie estetické funkce, normy a hodnoty, atd.), zhodnotil význam obou směrů pro marxistickou interpretaci literárního vývoje a naznačil aktuální otázky strukturálního bádání v literární vědě. — V diskusi J. Pinkava výklad doplnil charakteristikou sovětského literárněvědného strukturalismu (představovaného kolektivem Ju. Lotmana v Tartu) srovnáním se strukturalismem pražským: Tartuští chápou dílo jako znak a zároveň i jako model reality — Pinkava pochybuje o vhodnosti přenášet do této oblasti pojem modelu, který znamená vždy homomorfní zobrazení —, pražští se vyhýbají redukci umění na poznání. Lotman pracuje s širším pojetím struktury než Mukařovský, [202]čeští vyložili detailněji fungování struktury, tartuští si ve větší míře osvojili exaktní metody práce.

Z. Lešić (Jug.) se zabýval jazykovou organizací literárního díla[29] jako strukturní složkou jeho celistvosti: specifičnost využití jazyka v uměleckém díle vidí v tvůrčím přístupu k jazykovým prostředkům.

V. Marčok hledá sémantické principy pojmenovacího aktu v moderní poezii.[30] Vychází z přímé úměrnosti mezi složitostí slovesného znaku a složitostí antroposociální situace, v níž se znaková operace uskutečňuje. Umění 20. stol. zprvu reaguje na desintegraci člověka senzuálním empirismem. V poezii se objevuje zvláštní snaha osvobodit energii slovního znaku, zároveň však na druhé straně i pokusy uchopit bytí jeho vymezením: zesiluje intelektuální vztah ke skutečnosti. Při senzuálním přístupu prožívání a poznávání splývá, při intelektuálním se naopak diferencuje. Společná oběma je tendence k neurčitosti a mnohoznačnosti pojmenování a k prodloužení pojmenovacího aktu samého. — V diskusi H. Olszowsky (NDR) připomenul, že i jazyková jednoznačnost může působit poeticky na pozadí poetické konvence a historicko-společenských zkušeností autora a publika; metaforu není radno chápat jen lexikálně: je to konstrukční princip, při němž jeden znak je reinterpretován jiným, takže zároveň funguje významově na různých rovinách: pak je možno jazykovou jednoznačnost pochopit jako poetickou (estetickou) mnohoznačnost.

H. Olszowsky se v referátě Zur poetischen Semantik in der Dichtung Tadeusz Różewiczs[31] opírá o výklady W. Schmidta o lexikálním a aktuálním významu a provádí citlivou analýzu sémantické výstavby dvou Różewiczových básní (ovšem jen co do podílu sémantiky lexikální) na pozadí obecnějších souvislostí (vztahu člověka k přírodě, implicitní přítomnosti tématu války). Na rozdíl od básníků, kteří pracují především s významovými posuny a neobvyklými významovými kombinacemi slov, využívá R. zejména sémantických (pojmových) kontrastů a protikladných citových hodnot pojmenování.

St. Hafner (Rak.) pojednal o typologických a historických proměnách stylistické struktury v starosrbské literatuře.[32] Vývoj nelze postihnout jednoduše jako historii jednotlivých žánrů. V žánrech nelze objevit systém, který by se dal zobrazit v jediné rovině. Proto je třeba sledovat pohyb sil vedoucích ke změnám v obsahu, formě a jazyce, jejichž vzájemným působením se utváří charakteristika žánrů. Na tomto podkladě pak vykládá hist. vývoj biografií dynastie Nemanićů. D. Živkovićová (Jug.) podala výklad parodicko-humoristických a ironických elementů jako tvůrčího principu v srbské próze 19. stol.[33] Parodickým „antirománem“ J. Popoviće (Roman bez romana 1838) začíná období tvůrčí originality, které připravilo půdu pro významné novelisty konce století. — A. Flaker (Jug.) se zabýval specifikou vývoje charvátské prózy 19. stol.,[34] která z počátku plní obrozenské funkce společenské a se zpožděním přijímá realistické epické struktury. V tomto prostředí vyrůstá dílo A. Kovaćice, spojující pseudoromantické syžetové postupy s realistickým podáním a se stylistikou pracující s parodickými prvky. — D. Szöke (Maď.) se snaží objasnit „hudebnost“ básní Lermontovových.[35] Nehledá ji však jen ve zvukové stránce, ale sleduje „kontrapunktické propletení“ motivů, které tvoří základní konflikty (pozdních) básní, tj. motivů víry a skepse: jednotlivé hlasy se pak slévají v jedinou harmonii. (Upozorňuje na rozdíl mezi polyfonií hudební a literární: [203]v první znějí hlasy zároveň a vnímatel je analyzuje, v druhé nevystupují současně a vnímatel je syntetizuje. — V. Vickery (USA) srovnal Puškinovu Gavriiliadu a Borise Godunova[36] — obé je psáno pětistopým jambem s césurou —, s cílem zjistit rozdíly v jejich syntaktické výstavbě, která se odráží v intonačním a rytmickém charakteru veršů.

E. Dieckmann (NSR) analyzoval strukturu vyprávění v rané trilogii L. N. Tolstého,[37] v níž existuje složitý a postupně měněný vztah mezi autorským subjektem, vypravěči a postavami. Podobné řešení vztahu mezi autorským stanoviskem a perspektivou postav shledává v románě Buddenbrokovi od T. Manna. — V diskusi upozornil A. Zweers (Kanada), že mezi Mannem a Tolstým jsou závažnější rozdíly než shody: Mann buduje obraz dětského světa pomocí jiných prostředků než Tolstoj.

Ed. Kowalski (NDR) se zabýval vypravěčskou perspektivou v rané tvorbě Šolochovově:[38] sleduje vypravěčskou techniku zvl. ve vztahu k tematické a ideové náplni analyzovaných povídek.

I na úseku versologie byly referáty zaměřeny různě: teoreticky a metodologicky i materiálově. V řadě referátů se uplatnila tendence objasňovat specifičnost veršové výstavby soustavným (i kvantitativním) srovnáním jevů s jejich charakterem mimo verš, ať už v próze nebo v jazykových projevech vůbec. Se zřetelem k potřebám soustavného bádání o českém verši pojednali M. Červenka a K. Sgallová o distribuci mluvních taktů ve verši a próze.[39] Vycházejí z toho, že takt, skupina slabik ovládaná jedním přízvukem, je základním stavivem sylabotónického verše. Rozložení taktů je primárně důležité pro realizaci metra. (Netvrdil bych však, že takt je i „významová jednotka“, neboť zvl. v češtině s jejími rytmicky velmi pohyblivými enklitiky nejsou výjimkou takty ze slov netvořících žádný významový celek, např. že se ho [zeptáme].) Rozsáhlé statistické zpracování prózy a 8- a 7slabičných veršů trochejských a jambických od obrození ukázalo, že průměrná délka taktu je ve verši (zvl. jambickém) podstatně menší než v próze, ve verši jsou větší rozdíly individuální: ženské zakončení zvětšuje, mužské zmenšuje rozdíl od prózy (ve verších s mužským zakončením se více uplatňují individuální rozdíly). Zajímavé je zvl. zjištění, že syntax trocheje je vzdálenější od syntaxe prózy než syntax jambu. (Dávám v této souvislosti k úvaze, zda běžný názor, podle něhož se nezřetelná hranice mezi takty s „klitiky“ řeší prakticky ve prospěch enklize a s proklizí se pracuje jen na počátku úseků, by nepotřebovala revizi: možná, že s touto problematikou souvisí např. výrazný ústup přízvukování předložek, zatím, pravda, stylově omezený.)

K. Verheul se zamýšlel nad vztahem mezi syntaxí a poezií,[40] aby ukázal specifické rysy organizace jazykového materiálu v řeči veršové. Vychází z de Grootovy koncepce syntaxe, která důsledně rozlišuje jevy formálně syntaktické a sémantické a analyzuje na příkladech z ruské poezie vztah mezi metrem a přízvukem (de Groot liší přízvuk slova od přízvuku morfémů slov a přízvuku slovních skupin) a funkcí slovosledu ve verši.

K. Taranovski (USA) v referátě o formách praslovanského a církevněslovanského verše ve staroruské literatuře[41] sledoval výskyt dvou typů verše modlitebního (církevněslovanského) a „skazového“ (vyprávěcího), založeného na praslovanském typu. Příznačný pro modlitební verš je systém rytmických signálů zdůrazňujících začátek verše; skazový verš se vyznačuje syntakticko-intonačním paralelismem [204]rýmových poloveršů a tendencí k čtyřiktovosti. Ukázal, jak se tyto typy obrážejí ve významných skladbách staroruských. — J. Vlášek v referátě o žalmovém verši[42] podává příspěvek k teorii staroslověnského verše podrobným rytmickým rozborem 29. žalmu ze Sinajského žaltáře. Na rozdíl od případů, kdy byla přenášena hotová metrická schémata z byzantské literatury, představuje žalmový verš podle autora „přirozený typ“, jehož základem byly již existující prvky a živé tendence slovanské poezie.

Obecný obsah komparatistický měl výklad T. Eckmana (USA) o rýmu v poezii slovanských národů,[43] v němž vedle historického přehledu výskytu rýmů v poezii jednotlivých slov. jazyků se hlavní zájem soustředil na (statistické) zjištění podílu rýmů gramatických (proti lexikálním) a nepřesných (proti přesným). Velmi zajímavé zjištění přinesl průzkum frekvence shodných zakončení slov v neveršových textech; percentuální výskyt takových zakončení a tedy i „snadnost“ rýmování je největší v ruštině a polštině, nejmenší v srbochorvatštině a zvl. v češtině (a zřejmě i slovenštině), v posledních jazycích je dokonce výrazně nižší než v němčině nebo v angličtině. To ovšem není, jak autor upozorňuje, nijak rozhodující pro možnost rýmování v jednotlivých těchto jazycích. Pozoruhodné jsou i autorovy výklady o rozsahu výskytu a vývojových proměnách rýmů gramatických a nepřesných. Pro účely statistické se autor musel rozhodnout pro ostré rozlišení případů, které bude považovat za rýmy gramatické (ty, v nichž se shodují jen koncovky nebo „nejrozšířenější derivační sufixy“; naproti tomu všechny rýmy s elementem nesufixálním jsou lexikální): tu začínají problémy — nenastává rušivé zkreslení typu neorganickým omezením na úzký okruh „nejčastějších“ přípon. Sufixální charakter části slova nemusí záviset na frekvenci, např. staroch a starouš jsou stejně výrazně (ne-li výrazněji) derivovaná slova jako stařec.

H. Peukert podal v referátu o slovanském slovním přízvuku a veršovém iktu[44] přehled vlastností různých slovanských jazyků (celkově a s přihlédnutím k historickému vývoji se přízvuk slovanských jazyků vyznačuje více nebo méně výrazným neklidem, labilitou a variabilitou) a zdůrazňuje potřebu více respektovat konkrétní historickou situaci v jednotlivých epochách vývoje jazyků a připomíná i vyznam přízvukových poměrů ve verši při studiu přízvuku v daném jazyce obecně. — V. Kochol v referátě o tonismu a sylabismu v slovanských překladových substitucích srbského desaterca[45] zjišťuje, že jen český a slovenský překlad respektují rytmickou strukturu originálu jak v jejích konstantách (desetislabičnost, 4+6slabičná segmentace, nepřízvučnost 4. a 10. slabiky), tak i v tendencích (trochejskost, trojiktovost). Ruský a polský překlad, i když nepřekračují rámec překladové substituce, přeskupují jednotlivé prvky, mění sylabismus v sylabotónismus[45a]. — J. Vuković (Jug.) pojednal o transformacích mluvené věty a úloze slabičné intonace ve veršových strukturách na srbochorvatském materiálu:[46] při výkladu verše zdůrazňuje nutnost rozčleňovat větnou a slabičnou intonaci; zjišťuje se stupeň symetričnosti větné intonace, gradace větného akcentu ve verši a vyšších útvarech básně a stupeň nasycenosti větné intonace. Tak se zjistí základní momenty přetvoření obyčejné intonace ve veršovou.

[205]Dvě studie se zaměřily na studium alexandrínu v ruské poezii: R. Lauer (NSR) v referátě Die Anfänge des Alexandriners in Russland[47] sledoval počátky tohoto rozměru, který od konce 16. stol. se stal ve franc. a později i něm. literatuře hlavním typem: podobnou funkci dostal v ruské poezii až ve 2. polovině 18. stol., ač některé jeho prvky se objevují v ruských verších, zvl. německých autorů, už dříve a v překladu (Lomonosovova óda) r. 1742. Pronikl až po komplikovaných polemikách proti stanovisku Treťjakovského a Kantemira, zvl. v tvorbě Sumarokovově. Až v 19. stol. nastává v Rusku ústup alexandrínu. Této doby se týká výklad L. Gáldiho (Maď.) Lermontovův alexandrín;[48] autor analyzuje celou typologii Lermontovovy techniky šestistopého verše tohoto typu a zvl. charakter césury v něm z hlediska poetické syntaxe.

G. Stalev (Jug.) interpretací puškinovského jambu v makedonském překladu E. Oněgina[49] ukazuje, jak byly řešeny potíže, které vznikaly na začátku verše a v jeho klauzulích z toho, že (spisovná) makedonština má ustálený přízvuk na 3. slabice od konce. K tomuto okruhu byl ještě zařazen referát F. Mieraua (NDR) o několika epických strukturách v ruské poezii 20. století:[50] sleduje některé základní dispozice velikých básnických skladeb ruské poezie od Blokovy poémy Vozmezdije až k básni Poema bez geroja A. Achmatovové v rozpětí mezi jejich historickou a lyrickou subjektivitou: všímá si přitom i vlivu ruské, francouzské a skandinávské prózy 19. a zač. 20. stol. na ruskou poezii.

V oddílu věnovaném lingvisticky orientované stylistice přednesl K. Hausenblas referát Výstavba slovesných komunikátů a stylistika:[51] ukázal, že tradiční vymezování oblasti jazykovědy a stylistiky není dostatečně právo specifičnosti komplexních útvarů dorozumívacího styku, jimiž jsou komunikáty: jazykověda chápaná jako zkoumání vlastních prostředků jazykových (fonických, gramatických, lexikálních) není dostatečně kompetentní k ucelenému výkladu stylu jazykových komunikátů (a to nejen uměleckých, ale i ostatních) a stylistika jakožto zkoumání jevů stylové povahy zase není dostatečně kompetentní k úplnému výkladu jazykových komunikátů. Autor postuluje soustavnou disciplínu pojednávající o komunikátu jakožto specifickém útvaru (majícím nejen vlastnosti jedinečné a zvláštní, ale i obecné): důležitým komponentem výstavby komunikátu je jeho styl, který na rozdíl od filologické tradice, avšak ve shodě např. s uměnovědami, autor chápe šíře než jen v omezení na způsob využití prostředků jazykových: rozlišuje vedle vlastních jazykových prostředků a prostředků parajazykových ještě prostředky tematické a tektonické.

V diskusi Fr. Miko v duchu svých již publikovaných výkladů doplnil vývody referentovy o potřebu zachytit vedle repertoáru prostředků také soubor (stylových) hodnot, na jejichž základě se prostředky sjednocují do specifického celku, stylu. Soubor hodnot chápe Miko jako soustavu výrazových hodnot. Tato soustava existuje v pozadí každého stylistického a estetického hodnocení. Pokouší se konstituovat model takové výrazové soustavy. — J. Mistrík zdůraznil potřebu všestranně vymezit jednotlivé druhy prostředků účastnících se výstavby promluvy (např. v širokém smyslu prostředky optické atp.). — J. Pinkava souhlasí s předneseným pojetím stylistiky jako obecnější (než jen jazykovědné) disciplíny: chce ji doplnit o studium těch jevů, které se týkají výstavby základních forem a aspektů reality, a to jak reality uměleckého díla, tak jejich média i pojetí jejich objektivní ontologické existence; z tohoto hlediska zdůrazňuje, že při organizování (jazykových) projevů se využívá hlavně času a pohybu — s jinými formami reality, jako prostor, tvary, [206]barvy a j. kvality, vchází slovesné umění ve styk v podstatě využitím sémantiky jazyka, a tedy deskriptivně (dodejme, že čas a pohyb se může vyjadřovat také sémanticky). Je pro to, aby se stylistika angažovala při interdisciplinárním výzkumu umění stylisticko-filosofickou metodou. — J. V. Bečka shrnul své pojetí kompozice, vycházející od větného celku jakožto nejnižšího prvku a zkoumající pak stavbu nadvětných souvislostí, vyšších obsahových úseků a pásem. Stylizace podle něho naplňuje kompoziční schéma obsahem. — B. Ilek doporučuje hojněji v stylistice využívat experimentu, jak činí v USA. — I. Evreinová ukazovala způsoby užití záporu jako „stylizačního prostředku“.

Principy srovnávání syntakticko-stylistických tendencí v současné próze slovanských národů byly předmětem výkladu M. Jelínka.[52] Autor vymezil hlavní myšlenky takto: předpokladem ke komparaci je vypracovat inventář syntaktických schémat z hlediska jejich možné zaměnitelnosti, u jednotlivých syntaktických synonym podat jejich stylovou charakteristiku, zjistit závislost výběru syntaktických schémat na příslušných objektivních i subjektivních stylotvorných faktorech (podrobněji jsou zde vymezeny funkční styly umělecké proti jiným); vlastním komparativním principem je pak zjišťování výběrových tendencí uplatňujících se v jednotlivých jazycích v okruhu daného stylu a porovnávání jejich intenzity. Při zkoumání umělecké prózy k tomu přistupuje zkoumání estetických norem v tvorbě jednotlivých národů. Větší užitek dává srovnávání obecných stylových hodnot, např. žánrových forem, děl hlásících se k témuž směru atd. než jednotlivých konkrétních textů samých o sobě (tu je nejplodnější srovnávání překladů). Závěrem autor naznačuje hlavní výběrové tendence charakteristické pro uměleckou prózu našich jazyků.

E. Rechtsiegel (NDR) se věnoval užití tzv. frazeologických spojení v básnickém jazyce:[53] vychází z rozlišení slovních spojení na pevná, volná a polopevná. Uvádí úplnou analýzu pevných a polopevných spojení v básnickém díle polského básníka Broniewského: ukazuje se, že ⁸/₁₀ polopevných spojení vystupuje zde v různých obměnách, zatímco z pevných spojení je obměňována jen třetina. Verbální spojení jsou skoro třikrát četnější než nominální. Obměňovány jsou (jen?) vedlejší členy spojení. Autor podává též podrobnou klasifikaci obměn. — V diskusi O. Žváček ukazoval obměny frazeol. spojení v poezii J. Pištory.

K této skupině byl ještě přiřazen referát R. Mutafčijeva (Bulh.) o statistické distribuci sloves v bulharském uměleckém textu:[54] soubor slovesných tvarů v próze se rozpadá na tři stejnorodé skupiny: ve výpravných partiích jsou slovesa v aoristu, v popisných v imperfektu, plusqpf. a druhém futuru, poslední skupinu tvoří slovesa v dialogických partiích.

V oddílu věnovaném stylistické problematice v díle jednotlivých autorů se referenti zaměřili skoro vesměs na díla ruská: W. Lettenbauer (NSR) v referátě Die Funktion idiomatischer Ausdrückte in der stilistischen Struktur von Werken A. P. Čechovs[55] sledoval funkci idiomatických obratů ve stylové struktuře děl A. P. Čechova (vycházeje z Šanského klasifikace frazeologismů): nedělitelným spojením tu přisuzuje funkci naturalistických elementů v řeči postav. — N. Nilsson (Švéd.) referoval o jazyce a stylu Čechovových dopisů.[56] Podal celkovou charakteristiku jazykově i stylově zajímavých dopisů a analyzoval slovníkové vrstvy v nich, které překračují normy spisovného jazyka: biblismy a slavjanismy, kance[207]larismy, barbarismy, dialektismy, zvl. z jižních nářečí, hovorová slova a výrazy z prostorečija, argotu a expresívní derivace. — C. Schwencke (V. Brit.) referoval o užití dialektismů v Leskovově próze,[57] bohaté na zvláštní výrazy vůbec. — G. Kjetsaa (Nor.) analyzoval zvl. po stránce obsahové antitézu v poezii Baratynského,[58] v níž tento prostředek má významnou úlohu: v antitetické vztahy jsou tu spjaty klíčové motivy (štěstí—neštěstí, klid—vzrušení, cit—rozum). — J. van der Eng zkoumal strukturu románu Anna Karenina:[59] rozlišuje v ní tři nezávislé plány: centrální s hrdinkou Annou a dva plány sekundární. Velkou úlohu ve stavbě románu mají obsahové paralelismy. — J. M. Meijer (Hol.) podrobně charakterizuje odbočky v Evženu Oněginovi:[60] nesleduje jen odbočky lyrické, jak bývá zvykem, ale i jiné a snaží se z různých stránek osvětlit jejich funkci ve výstavbě celku jakožto specifického „románu ve verších“. — Diskuse k tomuto referátu poukazovala na žánrovou specifičnost díla (Fridlender) a i vlastnosti charakteristické pro ruskou epiku (Svatoň).

Pro nás zajímavé téma zpracoval L. Dobossy (Maď.) v referátě Tematický a jazykový rozbor maďarských motivů v díle Jaroslava Haška:[61] v počátečním období prý mají maďarské prvky u Haška „charakter romantický“ (s pitoreskní příchutí); v poválečných Osudech dobrého vojáka Švejka se funkce těchto prvků mění, v diferencovanějších maďarských epizodách se uplatňuje „duch socialistického internacionalismu“.

V oddílu věnovaném otázkám překladu zařadil překládání do nejširších souvislostí literárněvědných D. Ďurišin v referátě Otázka porovnávacieho skúmania literatúr a analýza prekladateľskej metódy[62] ukazuje místo překladu v meziliterárních vztazích, zvl. z hlediska genetického; soustřeďuje se více na činnost překladatele než na strukturu překladů. — A. Goupy (Fr.) interpretoval názory J. A. Annenského na obecné otázky překládání,[63] obsažené v jeho kritice překladů z Horáce z r. 1904 a prakticky uplatněné v překladech z Euripida. Annenskij zdůrazňuje nutnost vycházet z celostního chápání díla a pečlivě volit překladové ekvivalenty nejen se snahou o věrnost lexikální, nýbrž o vystižení „hudebnosti“, čímž rozumí celý soubor estetických elementů díla.

Nejvíce teoretický byl referát L. Robela (Fr.) Teoretické problémy překladu ruské poezie do francouzštiny.[64] Vymezuje překlad jako „jazykovou operaci, při níž jedna struktura se zaměňuje jinou, funkčně ekvivalentní“. Verš existuje jen jako souvztažnost zvuku a významu, která se projevuje především v (široce chápaném) rytmu. Rytmus je „model světa“. Základem básně je pohyb rozložení a nového spojení hlásek, idejí, obrazů, citů. Při překladu, který má vystihnout svět už utvořený, jde o imitaci tvorby, která je vlastně tvorbou imitace. Je k němu potřebí zvláštního talentu; schopnosti tvůrce a napodobitele tu působí v obráceném pořádku. Básnickým překladem lze nazvat jen takový, který znovu vytváří hloubkovou strukturu, fonosémantiku. Bude potřebí vypracovat srovnávací typologii fonosémantických struktur ruštiny a francouzštiny, prostředků integrace od ruštiny k francouzštině a funkčních ekvivalentů od fr. k ruštině.

V diskusi se A. Ljudskanov (Bulh.) přimlouval za takové vymezení překladu, které by zahrnulo i překlady strojové, a naznačil jeho rysy. — L. Gáldi (Maď.) se [208]vyslovil pro překlady rytmicky pečlivé, avšak užívající (vzhledem k odlišné situaci v daných jazycích a literaturách) střídměji rýmů.

Blízkou tematikou se zabýval A. Zacordonet (Rum.), který se zaměřil na lingvistické aspekty překladů z ruštiny do rumunštiny.[65] — V. Scherová (Maď.) referovala o překladech Ševčenkovy poezie do maďarštiny,[66] od prvního překladu z konce 19. stol. k překladům S. Verése. Haralampie Polenakovik’ (Jug.) hovořil o díle prvních překladatelů ze srbštiny do makedonštiny[67] (zač. 19. stol.), jimiž byli Joakim Krčevski a Kiril Pejčinovik’.

Karel Hausenblas

Slovo a slovesnost, ročník 30 (1969), číslo 2, s. 191-208

Předchozí Marie Těšitelová: Kvantitativní rozbor současných jazyků, zvl. americké angličtiny

Následující Ludmila Uhlířová: Místo pořádku slov v generativní gramatice