O sociální komunikaci

Jan Průcha

[Kronika]

(pdf)

О социальной коммуникации / Sur la communication sociale

V edici Sociologická knižnice vyšla v minulém roce knížka pražského psychologa Jaromíra Janouška Sociální komunikace (Praha 1968, 172 s., s bibliografií). Pro lingvisty může být Janouškova práce zvlášť zajímavá, neboť se týká nejen obecné teorie lidské komunikace, ale i různých problémů jazykové komunikace. Práce je rozvržena do tří kapitol: V 1. kap. (Komunikace a interakce) jsou vymezeny základní pojmy, s nimiž se v teorii lidské komunikace pracuje. Komunikaci jakožto složitý jev polydisciplinární povahy je možno třídit podle řady hledisek (např. z hlediska užívání jazyka na komunikaci verbální a neverbální). Janoušek se soustřeďuje na sociální aspekt komunikace jako „sdělování informací v sociálním chování a sociálních vztazích lidí“ (s. 16). Specifickými rysy sociální komunikace jsou záměrnost a používání jazyka. Kniha představuje pokus o výklad obecné teorie sociální komunikace zahrnující momenty kognitivní a afektivní, interpersonální, skupinové a masové.

V sociálně psychologické koncepci komunikace je nejdůležitější určení vztahu mezi pojmy interakce a komunikace. Různí autoři chápou tento vztah rozdílně: někteří považují komunikaci (jakožto vzájemné sdělování informací) za složku interakce (jakožto vzájemné ovlivňování lidí). Jiní považují komunikaci a interakci za různé aspekty téhož procesu. Janoušek vychází v podstatě z tohoto druhého pojetí, ale snaží se o vymezení vlastní, podle našeho názoru skutečně adekvátnější: z kritického rozboru různých koncepcí (klasické Meadove, Piagetovy, Homansovy aj.) vyvozuje, že komunikace má specifické rysy, kterými se odlišuje od interakce; ty spočívají především ve zprostředkovanosti (tj. zprostředkovanosti znakově významové, především jazykové, dále sociálně strukturní aj.). Uvědomění si této zprostředkovanosti (kterou — jak autor také ukazuje — zdůrazňoval již počátkem 30. let L. S. Vygotský) vede k novému pojetí komunikace jako procesu vzájemného porozumění a pochopení, v němž sama výměna informací je podřízeným momentem. „Pokud uvažujeme, čím je zprostředkováno sdílení významu, jsme v rámci komunikace. Pokud uvažujeme, co znakově vyjádřený význam sám zprostředkovává, jsme v rámci interakce“ (s. 42).

2. kap. (Meziosobní komunikace) má dvě části: První část se týká sémantického aspektu komunikace — autor se opět na základě rozboru starších prací, zejm. logicko-sémantických (Frege, Husserl, Carnap, Ogden-Richards aj.), snaží nalézt vlastní východisko pro analýzu základních sémantických komponentů meziosobní komunikace. Podrobně se zabývá Osgoodovou metodou tzv. sémantického diferenciálu a zvl. metodou tzv. obsahové analýzy (Balesova interakční analýza). Ukazuje, že nedostatky různých interakčních analýz spočívají v tom, že vycházejí z dílčích momentů komunikace a ne z celkového komunikačního aktu, z totálního kontextu.[1] (Obtížnost registrace a analýzy komunikačního kontextu je však tak značná, že i autorův návrh na nový postup obsahové analýzy je nastíněn pouze v základních rysech.)

Pro meziosobní komunikaci je charakteristická tzv. přeměna rolí mezi komu[216]nikanty (původce sdělení se stává příjemcem a naopak). Problému přeměny rolí věnuje autor značnou pozornost (zejm. psychologickému mechanismu zahrnujícímu anticipaci, motivaci atd.[2]) a navrhuje také vlastní schéma průběhu komunikačního aktu, které může být využito jako obecný model dialogu. Zásadní význam v analýze komunikace má rozlišení dvou významových linií sdělovacího procesu: 1. linie tematická (to, o čem se mluví), 2. linie interpretační (jaký význam je přikládán danému tématu komunikanty). Obě linie probíhají u každého sdělení současně a mají proto své vlastní prostředky (jazykové, parajazykové i neverbální). Významová struktura komunikace zahrnuje pak podle autora tyto komponenty: věcný obsah sdělení (denotace), smysl sdělení pro mluvčího, smysl sdělení pro příjemce, záměr mluvčího, efekt u příjemce (první tři vytvářejí užší významovou strukturu).

3. kap. (Komunikace a společenská struktura) pojednává jednak o komunikaci v malých společenských skupinách, jednak o masové komunikaci. Toto rozlišení je dáno faktorem bezprostřednosti v sdělování, který působí jen v malých skupinách. Neobvyklé a zajímavé je autorovo vymezení masové komunikace, které zdůrazňuje především odlišnou úlohu sociální struktury a tím i změnu typu zprostředkování: v meziosobní a skupinové komunikaci komunikují jednotlivci prostřednictvím sociálních struktur, kdežto v masové komunikaci se stýkají sociální struktury (organizace, instituce, vrstvy obyvatelstva apod.) prostřednictvím jednotlivců (např. žurnalista — čtenář). Z toho autor vyvozuje, že komplexní analýza masové komunikace je problém především sociologický.

Důraz na sociologický, resp. sociálně psychologický aspekt je vůbec charakteristický pro celou práci. Tímto zaměřením se kniha zčásti podobá Duncanově práci o sociální komunikaci[3] (kterou autor kupodivu nezahrnuje do svých rozborů a dokonce ani necituje). Lingvistům bude Janouškova práce blízká i proto, že autor zná a využívá i příslušnou literaturu lingvistickou a psycholingvistickou (Gardinera, Hocketta, Chomského a Millera, Apresjana, Mukařovského aj. — s prací Horálkovou, Filosofie jazyka, neměl autor zřejmě již možnost se seznámit). Je pochopitelné, že jak pro své zaměření sociálně psychologické, tak pro omezený rozsah nemohly být do práce pojaty ty speciálnější problémy komunikace, které by jistou část lingvistů zvlášť zajímaly (např. výzkum komunikační nivelace, míry srozumitelnosti obsahu sdělení aj. aplikace ve výzkumu masové komunikace apod.).

Celkově je Janouškova práce velmi cenná, protože autor nejen shrnuje a kriticky hodnotí práce v daném oboru (což samo je důležité při naší stále nedostačující informovanosti o teorii sociální komunikace), ale je také podnětná a inspirující (pro autorovu snahu o vlastní stanoviska a řešení, byť často jen hypotetická). Za klad považujeme i to, že i když má práce charakter obecně teoretický, autor v ní soustavně uplatňuje poznatky z experimentálních výzkumů. Lze tedy očekávat, že tato první naše kniha o lidské komunikaci se stane vhodným studijním základem a nahradí, resp. doplní málo přístupné práce cizí.[4]

Slovo a slovesnost, ročník 30 (1969), číslo 2, s. 215-216

Předchozí Josef Štěpán: Studium vývojového pohybu současné němčiny (s využitím počítačů)

Následující Petr Piťha: Šestá konference společnosti pro strojový překlad a strojovou lingvistiku