dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Zemřel senior české bohemistiky, profesor František Ryšánek

Bohuslav Havránek

[Kronika]

(pdf)

Умер старейшина чешской бoгемистики проф. Фр. Ришанек / Le nestor de la bohémistique tchèque, professeur Fr. Ryšánek est mort

Dne 23. června 1969 zemřel akademik František Ryšánek, senior české bohemistiky a poslední dobou i senior Československé akademie věd. Odešel skoro v 92 letech náhle, nečekaně, zachovav si svěžest tělesnou i duševní do samého konce života.

Poslední jeho větší studie, polemická a kritická — nehledíme-li k drobnějším příspěvkům pozdějším — vyšla r. 1965 v Listech filologických, kde v l. 1903 až 1910 zahájil svou vědeckou činnost příspěvky k pramenům díla Tomáše Štítného; ve výrobě je a brzy vyjde jeho slovník k Štítného Sborníku vyšehradskému (za spolupráce prof. Jiřího Daňhelky) a r. 1968 vyšel první svazek Staročeského slovníku (130 + 56 s.), v jehož redakci Ryšánek byl a na jehož přípravách se účinně podílel. Je to obdivuhodné rozpětí vědecké práce — pětašedesát let. A již sama tato data počátku a konce podávají základní charakteristiku jeho díla: heuristický a kritický charakter s ústřední tematikou v díle Štítného, které poznal opravdu dokonale.

V osobě Fr. Ryšánka nám odešel nejlepší znalec starého českého jazyka a starší české literatury, přímý pokračovatel tradice gebauerovské, badatel i osobnost vždy svérázná, důsledná a přesná, svědomitá i poctivá v životě i ve vědě. Takto osobitý a svérázný byl od mládí, ale přece podlehl jediné osobě, svému velkému učiteli na pražské universitě, Janu Gebauerovi, a zůstal jeho oddaným žákem i ctitelem po celou dobu svého života. Od něho přijal svůj obor, starý český jazyk a starší českou literaturu, i podrobnou tematiku své práce, zejména studium Štítného, převzal i smysl pro filologickou práci s její akribií, přesností a odpovědnou svědomitostí. Avšak nepřevzal od svého učitele jeho systematičnost a syntetičnost; Ryšánek byl vždy kritický analytik, kterého lákalo heuristické hledání faktů a řešení sporných otázek a případů. Považoval vždy přesnou filologickou práci za podklad všeho dalšího bádání o jazyce i o literatuře. K systematické práci a syntéze dospěl pouze u díla Tomáše Štítného.

Jinak se však neomezoval jen na dílo Štítného, zajímala jej i řada osobností české reformace, kterou Štítný do jisté míry zahajuje: Jan Hus, Chelčický, Rokycana, Blahoslav i Komenský; snesl, doplnil i opravil mnoho podrobností jejich života i díla. — Neomezoval se ve své činnosti, zejména textově kritické, jen na prózu náboženskou a rozjímavou 14. a 15. století, ale přispěl i k správné interpretaci řady básnických děl staročeských, k výkladu jednotlivých míst v cyklu nejstarších veršovaných legend, v Alexandreidě, v Dalimilovi, v Kateřinské legendě aj. Rozšířil svůj zájem i na staré texty jiných jazyků slovanských a přispěl k interpretaci míst v staropolských Kázáních Svatokřižských a staroslověnského sborníku homilií, kodexu Supraslského. Zlákaly ho také svou složitostí staročeské zlomky psané hlaholicí a ještě více rozsáhlá právní památka česko-slovenská z 15. století, Žilinská kniha, které věnoval mnoho práce; zpracoval k ní obsáhlý slovník (1954). — Od této filologické interpretační práce byl pak jen krůček i k historickému sémantickému a etymologickému výkladu jednotlivých nejasných slov českého i cizího původu.

Neuvádím v této posmrtné vzpomínce výčet všech Ryšánkových prací a studií, protože byly dobře shrnuty i zhodnoceny [439]v jubilejních statích vyšlých k jeho osmdesátým a devadesátým narozeninám.[1]

Pro práci Ryšánkovu je charakteristické, že k soubornému jejímu obrazu a hodnocení došlo teprve při jeho jubileu osmdesáti a devadesáti let; při osmdesátiletí byl také vyznamenán Řádem práce a při jubileu devadesáti let dostalo se mu jako prvnímu zlaté medaile Josefa Dobrovského, udělené ČSAV (členem korespondentem ČSAV se stal při jejím založení a akademikem r. 1955). — Ryšánek pracoval s velkým úsilím a šíří na podrobném poznávání předmětu svého bádání a vždy teprve po dlouhé a hluboké přípravě činil své závěry a publikoval své výsledky. Tím se také stalo, že se jeho publikovaná práce posunula z velké části až do období po jeho sedmdesátce. Teprve krátce před ní vyšel uvedený již Slovník k Žilinské knize (800 s.), po něm dlouho připravovaná edice Sborníku vyšehradského (1960, 415 s. a připravený slovník k němu je v sazbě), jeho shrnující obraz díla Štítného a celé staročeské literatury tzv. rozjímavé v I. dílu Výboru z české literatury (1967), za rozsáhlé jeho ediční spolupráce vydala r. 1959 R. Urbánková Klementinské zlomky nejstarších českých veršovaných legend.

Do celé vědecké činnosti Fr. Ryšánka je však třeba zařazovat nejen vlastní jeho práce a studie, ale náleží plným právem do ní i jeho rozsáhlá spolupráce jako recenzenta, vědeckého redaktora anebo prostě rádce; podílel se takto rozsáhlou měrou na mnoha pracích, mohu ukázat jen z poslední doby jeho velkou spolupráci na Výboru z české literatury (I, 1957 a II 1/2, 1963 a 1964) anebo na Cejnarově edici Nejstarších veršovaných českých legend (1964) jako příklad, který se nesčíslněkrát opakoval. Velmi mnoho pomáhal svým žákům; je jich velká řada, počínaje J. Vilikovským — za Ryšánkova působení ještě na Komenského universitě v Bratislavě — až po J. Cejnara v akademickém Ústavu pro jazyk český.

Byl ideálním vychovatelem a učitelem mladých vědeckých pracovníků na fakultě i v Ústavu pro jazyk český; kriticky, ale s důvěrou a zápalem sledoval jejich práci, velkoryse sdílel s nimi své rozsáhlé znalosti — vždy, když byl přesvědčen o jejich upřímném a poctivém vztahu k vědě; vždy vědomě viděl i etickou její stránku. — Mohu sám rád dosvědčit, že mi byl vždy — přes velký rozdíl jeho i mých metodických principů — opravdu otcovským přítelem, který dovedl „zarýt“, ale vždy mou práci vlastní i vědeckoorganizační podporoval ze všech sil.

Všichni bohemisté, kteří jen poněkud zblízka měli možnost poznat prof. Františka Ryšánka, zachovají mu památku nejen jako vědci, ale i jako člověku.


[1] R. 1957 zvl. Kv. Hodura v NŘ 40, 121—129 a Boh. Havránek v SaS 18, 193—197 (se soupisem jeho prací od Z. Tyla); r. 1967 zejm. M. Nedvědová v NŘ 50, 193—205 a pisatel stručně v SaS 38, 311n.

Slovo a slovesnost, ročník 30 (1969), číslo 4, s. 438-439

Předchozí Slavomír Utěšený, Pavel Jančák: Dvě nové bělehradské monografie o českých nářečích v Jugoslávii

Následující Emanuel Michálek: Nová monografie o bohemismech v nejstarší polštině