Nový slovenský příspěvek k básnické eufonii

Vladimír Macura

[Rozhledy]

(pdf)

Новая словацкая работа о поэтический эвфонии / Une contribution slovaque récente consacrée à l’euphonie poétique

Práce Jána Breziny Poézia Fraňa Kráľa a problémy slovenskej poetiky (Bratislava, SAV 1968, 411 s.) je při svém rozsahu autorskou monografií koncipovanou ne zcela obvyklým způsobem; vyhýbá se obvyklé praxi literárněvědných prací tohoto druhu včleňovat do interpretace básnického díla biografické a bibliografické údaje a svým zaměřením na otázky specifiky konkrétního díla se přiřazuje spíše k drobnějším speciálním studiím, kterých je za posledních třicet let v literární teorii řada. Kráľovo dílo je ovšem v Brezinově práci analyzováno v širokém kontextu slovenské poezie, autor přihlíží i k obdobným pohybům v poezii české. I když v řadě případů zkoumání složitých souvislostí strukturální povahy zaměňuje za výčet přejímaných lexikálních, tropických, motivických elementů a kompozičních postupů, lze za oprávněné považovat úvodní Brezinovo konstatování, že stejně vhodným titulem pro jeho studii by byl název „Problémy slovenskej poetiky a poézia Fraňa Kráľa“. Ostatně samo Kráľovo postavení v poválečné slovenské poezii jako „básníka socialismu“, „průkopníka socialistického realismu“ zatarasovalo cestu důkladnému rozboru zákonitostí vnitřní stavby díla, neboť přesunovalo do popředí spíše vnětextové vztahy díla, takže i v kontextu kráľovské literatury je Brezinova kniha svým metodologickým přístupem rozhodným pokrokem. Vnitřní povahu díla vystihuje i Brezinův termín tvůrčí typ (tvorivý typ básníka Fraňa Kráľa), označuje de facto obecný charakter struktury díla, který je dán podle výsledku autorových analýz zaměřením Kráľovy poezie na téma, na odhalování věcí v pohybu a protikladném napětí. V jazykových složkách se toto zaměření vyšších rovin díla projevuje neobvykle velkou převahou substantiv (59,5 %) a sloves nad adjektivy a příslovci. Gramatický protiklad mezi slovesy v osobě první a třetí je základem pro kontrapozici subjektivizujících (reflexívních) a objektivizujících prvků, podtrženou v řadě případů i kompozičně — odtud kritiky zjišťovaná, ovšem terminologicky nepřesně zařazovaná, „epigramatičnost“, „dvojpólovost“ Kráľovy poezie.

V dalších kapitolách studie se pak sleduje dominance tématu v Kráľově poezii na výstavbě eufonického plánu. Analýza eufonie se tak stává kostrou monografie, [74]je dokumentována skoro třemi desítkami úplných eufonických rozborů celých Kráľových textů. Eufonie je pro Brezinu klíčem, kterým, jak doufá, lze si otevřít přístup k podstatě básníkova díla. Specifiku Kráľovy výstavby eufonického plánu spatřuje v tom, že výrazně budovaný eufonický plán nepotlačuje celkovou „tematičnost“, jak je tomu často v lyrické poezii (s. 51 — zde patrně Brezina naráží na Mukařovského průkopnický rozbor Máchova Máje), ale naopak ji podporuje. V Kráľově poezii dochází podle Breziny k neobvyklé symbióze eufonického a tematického plánu, která se projevuje navenek složitým systémem utváření tzv. eufonicko-tematických jader na základě vertikální eufonie prostupující textem básně.

Označení relace eufonického plánu k plánu tematickému jako obvykle protikladné však poněkud zkresluje danou problematiku a jen na základě tohoto zkreslení se může jevit Kráľův postup jako „vzácná výjimka“ (s. 51), jako postup neobvyklý a novátorský. Autonomní eufonický plán jakožto plán výrazu je v poezii ve skutečnosti abstrakcí, v básnickém jazyku, v kterém dochází k faktickému splynutí plánu výrazu a plánu významu, je eufonický plán nutně plánem významovým, sémantizuje se v struktuře básně, vytváří tedy jistý eufonický kontext, tj. významovou řadu, uvádí ve vzájemný vztah pojmenování, ba i vyšší jazykové jednotky, přeskupuje elementy tematického plánu jejich aktualizací. Vztah eufonického plánu k tematice může být tedy stěží charakterizován jako „obvykle protikladný“. Brezina má ovšem v této souvislosti spíše na mysli polytematizující tendence eufonické organizace textu. Ty dominují, jak se domnívám, zejména tehdy, kdy se nevytváří souvislý a větším úsekem textu prostupující eufonický kontext, v opačném případě vždy dochází k protihře monotematizujících nositelů jednotnosti kontextu (určité eufonické, resp. eufonicko-významové, tedy vlastně quasi-morfematické skupiny; Brezina užívá termínu eufonicko-významové jádro) a polytematizujících složek tuto jednotnost rozrušujících (významová nespojitost pojmenování vstupujících do eufonické řady).

Tuto polaritu vidím jak v básni Maria, kterou Brezina uvádí jako doklad obvyklého (čili u Kráľa neobvyklého) využití eufonie, tak i v Kráľových básních, na nichž Brezina dokumentuje monotematizující působení eufonické organizace textu, a nejsem přesvědčen, že lze mezi oběma „typy“ vést zřetelné hranice. Mnohem zásadnějším předělem se mi jeví předěl mezi budováním eufonického plánu jakožto jednotného plánu prostupujícího celým textem nebo větším úsekem textu a eufonickým plánem nejednotným, členěným do krátkých spojitých eufonických segmentů a majícím tedy převážně textové funkce lokální. Tyto pochybnosti nemíří ovšem k podstatě Brezinových analýz, týkají se především některých obecných závěrů z nich vyplývajících. Mám za to, že specifikum Kráľovy poezie nespočívá v samém propojení tematického a eufonického plánu, ale ve formách a snad i míře tohoto propojení, a ve zvláštnostech charakteru tzv. eufonicko-významových jader spíš než v samé jejich existenci. A z tohoto aspektu jsou Brezinovy analýzy vskutku vyčerpávající.

Cennou charakteristikou způsobů usouvztažnění eufonického a významového plánu je např. odhalení souvislostí mezi několikerými eufonicko-významovými kontexty a dramatičností Kráľovy poezie. Z řady rozborů uvedu zejména analýzu básně Smrť státisícov ze sbírky Čerň na palete (s. 53—61), kde je dokumentována protihra eufonicko-významových řad, v nichž dominují slova bolí a žalovat, a analýzu básně Jubileum chorého z téže sbírky (s. 123—133), kde Brezina zdůrazňuje především dynamičnost jako jednu z kvalit jejich vzájemného působení, jehož rezultátem je sémantické obohacení slova chorý radiací eufonicko-významových řad s ústředními slovy špitál a červ o určitou perspektivu zániku, smrti. — Nebezpečí lákavých krátkých spojení mezi paralelními fakty vzájemně složitěji souvisejících skutečností, jež hrozí některým obecným závěrům Brezinových analýz, můžeme sledovat i jinde. Některé tyto závěry jsou nutně revidovány důkladnějším zkoumáním, které ukáže [75]od základu jiné poměry v materiálu: mám na mysli protiřečení v charakteristice eufonie Baltu v recenzované knize a v Brezinově dřívější studii Príspevok k otázke vzťahu eufónie a významovej výstavby básne (Teorie verše I, sborník University J. E. Purkyně, Brno 1966). Zatímco v nové práci je eufonie Baltu charakterizována jako zaměřená na souhlásky, v dřívější studii ji Brezina označil za vokalickou a ihned se pokusil tuto neobvyklost v Kráľově verši interpretovat jako související s „jednostrunností“ lyriky této sbírky (s. 153).

Za taková zjednodušující nebo přímo nesprávná krátká spojení považuji zejména tvrzení o přímé souvislosti mezi intonační dvojpólovostí a významovou konfliktností Kráľovy lyriky (s. 62) nebo ustanovení přímých vazeb mezi dílem a společností nebo dílem a osobností básníka, jak je tomu na několika místech práce: „V priebehu analýzy sme viac razy poukázali na Kráľovu túžbu po prelomení múrov medzi literatúrou a životom, ako aj na jeho úsilie cez opakovanie hlások a akúsi ich analýzu dostať sa k podstate slova a cez slovo k dialektickej, rozpornej podstate sveta. Je tu ďalej viditeľná básnikova snaha tento rozporný, kapitalizmom rozdvojený svet, ktorý ako v mikrokozme je obsažený v básni, opäť zjednocovať, harmonizovať metódou a postupmi synestézie a tautológie eufonickej a slovnej i obsiahnutej v obrazoch a v kompozícii diela. Hoci toto „harmonizačné“ úsilie básnika … je máličko donkichotovské, jednako je prítomné takmer v každej jeho básni a vyplýva z jeho aktívneho komunistického svetonázoru, všetko prenikajúceho a jednotiaceho … Básnické postupy opakovania a permutácie prvkov … boli do istej miery aj dôsledkom osobného naturelu Fraňa Kráľa — človeka neobyčajne citlivého a pracovitého, so zožierajúcim vnútorným nepokojom a veľkými ambíciami, ale aj s veľkými osobnými zábranami“ (s. 186—187).

Vraťme se však opět k otázkám eufonie v poezii F. Kráľe, které tvoří, jak bylo již řečeno, základní téma Brezinovy práce. Pohled na dílo prizmatem eufonické organizace materiálu ovlivňuje samo rozčlenění Kráľova díla; ustupují do pozadí diferenční znaky struktur jednotlivých sbírek (Brezina předpokládá jejich globální znalost a dotýká se jich jen zběžně). Protože zásady eufonické organizace materiálu se v podstatě nemění, v průběhu Kráľova díla se tak z hlediska eufonie vyhraňují de facto pouze dvě výrazně odlišné vývojové etapy: hlavní část Kráľova básnického díla a poválečná sbírka Jarnou cestou, která navazuje na mnohé postupy Kráľových knižně nepublikovaných prvotin. Sbírka Z noci do úsvitu je jakýmsi přechodem mezi oběma zcela protichůdnými strukturami. Prolínají jí, jak vyplývá z Brezinova výkladu, několikeré „umělecké postupy“ — od popisného realismu a štúrovské poezie až k surrealismu a poetismu (Kráľova poezie je ovšem, jak dokazuje Brezina, ve svém celku vždy určena polaritou tradicionálních a modernistických prvků), ve středu zájmu však logicky stojí právě ty přeměny, které se dotýkají výstavby eufonického plánu. Zde jsou výsledky Brezinových analýz nejpřesvědčivější. Rozbor zvukové organizace básně Keď šíky šli ukazuje nový typ souvislosti eufonie a tematiky v poezii Frani Kráľe. Mezi jednotlivými eufonicko-významovými jádry (šli šíky, sláva) nedochází k významovému napětí, které je pro jejich relaci v Kráľově poezii typické, vytrácí se konfliktnost jako princip spojování vyšších významových celků (příroda × básník, subjekt × objekt, citlivost × intelekt, tradičnost × modernost), „epigramatická“ forma Kráľovy lyriky je nahrazena patetickým, ódickým útvarem. Eufonický plán, kterým především byly uváděny jednotlivé složky díla v dialektické napětí, nabývá dekorativní funkce a přispívá k ještě většímu zjednodušení „už aj tak krajne jednoduchej tematickej osnovy básne“ (s. 358). Poslední sbírka F. Kráľe Jarnou cestou rozvíjí právě tyto rysy předchozí sbírky, Brezina sleduje proces ústupu eufonie do pozadí, kdy zvukový plán přestává být primárním organizujícím faktorem básně a naopak sám podléhá dezorganizaci: je konstatována značná heterogennost v eufonickém využití jed[76]notlivých hlásek v Kráľových posledních verších, zcela neobvyklé je pro Kráľovu poetiku využití vokalické eufonie, je narušeno u Kráľe běžné spojení timbrů vokálů a významu. Tyto změny struktury Kráľova díla, které byly předznamenány ve sbírce Z noci do úsvitu jen jako jedna z možných tendencí další proměny díla, byly podmíněny do značné míry dobovými společenskými požadavky na uměleckou tvorbu. Z hlediska hodnocení Kráľova díla jako celku znamená toto stadium nutně krizi, vytvoření „mrtvé struktury“, které chybí energetický ráz, jenž (zde se autor odvolává na Mukařovského) je základní podmínkou životnosti díla.

Sama problematika poválečné (nebo spíše poúnorové) poezie, které se J. Brezina dotýká, zůstává z velké části dosud bílým místem v literární historii. Zdůraznění vnětextových funkcí díla na úkor vazeb vnitrotextových, v nichž, jak se zdá, v prvé řadě leží podmínka „života díla“ sine qua non, neboť jen bohatství vnitrotextových vztahů umožňuje vytváření dalších a dalších relací díla k stále novým faktům skutečnosti, poznamenalo charakter poezie prvních let socialistického státu. Toto období znamenalo skutečně rozklad bohaté básnické tradice; nemohu však souhlasit s Brezinovým názorem (vyřčeným ovšem s omezenou platností na Kráľovu sbírku), že díla tohoto období nemohou být interpretována jako „básnický kód“ (s. 369), ostatně ani sám Brezina nebere své konstatování doslova a jako básnické texty je analyzuje. Jde o struktury výrazně extrovertně zaměřené, plnící celou škálu mimoestetických funkcí, nicméně jde o struktury poetické, vřazující se do básnické tradice (a vnímané jako rozrušení této tradice). Jejich odsunutí na periférii by zatemnilo také východisko nové básnické vlny konce 50. let, která se od této linie vědomě odlišuje. Právě v neživotnosti této poetické struktury je přese všechno skryt, ač je to paradoxní, impuls kvantitativního a kvalitativního rozmachu poezie z přelomu padesátých let a z počátku let šedesátých. Brezina velmi podrobně sleduje poválečné zjednodušování (soudobá kritika mluvila o „oprošťování“) básníkova díla, zaznamenává, jak mizejí všechny osobité rysy básníkova „tvůrčího typu“, všechny výrazné stylové charakteristiky Kráľova díla. Popis této přeměny bude rozhodně nepostradatelný pro podrobné a zobecňující výklady příštích dějin poválečné literatury, budou-li si všímat literárního vývoje jako procesu. Otázka obecných zákonitostí přeměn literárních struktur vystavených kategorickým požadavkům ideologie stála ovšem mimo cíle Brezinovy práce.

Slovo a slovesnost, ročník 31 (1970), číslo 1, s. 73-76

Předchozí Rudolf Šrámek: Příspěvek I. Lutterera ke studiu vývoje toponymických jmen

Následující Marie Těšitelová, František Daneš: Druhý mezinárodní kongres aplikované lingvistiky v anglické Cambridgi